Karel Makoň: 91-23B (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

v tomto duchu, tento posvěcující význam, tak ho nevodnese- nedonese k tomu... k tomu Bohu. Ta mysl neopatřená touto posvátnou úctou k jménu Božímu, to je stará herka, kterou užívám jinak, když běžně mluvím česky, ale není to to svaté jméno Boží, které tu obrovskou sílu, ano? To je ten kůň, kterým- který se objevil u toho Honzy ráno, když ho nechal napást. Čím ho mám nechat napást? Mám ho nechat napást tou připoutaností k princezně nebo tak nějak. Že chci tu princeznu osvobodit. Že chci se dostat do království Božího nebo tak, jak chcete. To ale abych směl vůbec na to pomyslet, přijď- na to: "přijď království tvé", musím napřed posvěcovat jméno. si nemůžu pomoct, ale stoprocentně, a von to Srí Aurobindo Ghos, stoprocentně sou- sou- souhlasím s tím, že bez pomoci mantry jóga vůbec nejde. Teď ještě ne. Takže bych dodal. Jsme-li u toho třetího, u třetí věty: "přijď království tvé", tak to znamená vlastně pro vnitřní modlitbu: Bože, žádám o to, abys působil z nitra, našeho nitra navenek. Aby se vyrovnalo tvoje působení z nitra navenek našemu působení zvnějšku do nitra, protože je- jako je rovnováha mezi životem vnějším a vnitřním, tak taky nechť království tvé vládne oběma směry. To znamená česky řečeno: náš vnitřní život je dán skutečností, že uvnitř lidského nitra vládne tak jako tak Bůh, ale my si toho nejsme si vědomi. Proč záleží na tom, abychom si to uvědomovali? Protože pociťujeme-li tuto vládu, je potom hračkou se podle řídit. Když ji nepociťujeme, zapomínáme na ni. To je vůbec smysl celé duchovní cesty, proč se o ni snažíme. Protože když je tady situace taková, že vláda uvnitř existuje tak jako tak, o víme nebo nevíme. Když o ale nevíme, tak ten, ta skutečnost, že žijeme v tomto světě, potom do míry převládne nad skutečností, že vnitřně jsme Boží, že nastává boj urputný, ve kterém vláda Boží v naší mysli zaniká. A naše mysl je- mysl kolísá a nemá stabilitu. Čili,"přijď království tvé", znamená: tato vláda se sjednotí s tou vládou vnitřní. Podívej se- podívejte se: ono vůbec celá mystika ten význam, že co je vnitřku, se stát na ven- navenek, venku, a co je venku, se stát vnitřní záležitostí. I když, jak vám říkám, víme, že by to tak mělo být, to nestačí. Protože zásahem modlitby se sjednotit stvořené se stvořeným. A tato jednota na sebe vzít obraz pravého stavu věcí, ke kterému normálně máme velmi daleko pro svou nevědomost. Ještě jednou to stáhnu dohromady do jedné věty: že vláda Boží nad světem je příchod království Božího. Samozřejmě vono se to takhle hezky říká, ale kdyby tomu fakticky došlo v celém lidstvu, tak by to mělo za následek obecný mír a pokoj Boží na zemi lidem dobré vůle. A myslím, že bylo by to správné východisko k narození Ježíše Krista v nás. My- obyčejně tak daleko neaktualizujeme Zákon nový, že si myslíme, že když to zpěli andělé při narození Ježíšově, že nám to také stačí. My plesat nemusíme. Ale mystik by měl především milovat srdcem. Tam to začít. Čili to plesání, to je plesání našeho srdce, a tam začíná pravá vláda. Když neumíme plesat srdcem, ono je to těžké vůbec být radostný. A není cesty správné, pokud nejde o cestu radostnou. myslím, že by bylo zbytečné o tom dál mluvit a kdyby vám to ještě nestačilo, tak můžeme potom později při shrnutí celého Otčenáše si to doplnit. Jdeme na další: "buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi." Když jsme přešli do vlády Boží nad světem, to jest nad sebou, tak musíme smířit svou vůli s vůlí Boží. A kdyby se naše modlitba vyvinula v tento vnitřní smír, tak bychom v tomto případě nepotřebovali vůbec slov, a tomu míru bychom se mohli oddat. A oddanost Bohu je hlavním výrazem sjednocení vůle Boží s člověkem, s lidskou vůlí. Vono totiž se usiluje v duchovním světě o zapojení vůle do vůle Boží, ale vono ve skutečnosti se tomu nedá dostát, když se nebere v patrnost, že to všechno zapojení lidské vůle do vůle Boží začíná před narozením Ježíšovým u Panny Marie. Neboť ona se vzdala své vůle, a tím se stala předobrazem naší správné cesty. Vzdala se vůle, ale přitom si přála, aby se Bůh v narodil. Taková vůle, která je vedena tímto přáním, není vůlí oddělenou od Boha, nýbrž je vůlí přisluhující vůli Boží. Proto řekla Panna Maria: "já služka Páně." Takže tady máme v tom na- navštívení Panny Marie jasný program vnitřní modlitby. duše, to je Panna Maria, být služkou Páně. Je-li služkou Páně, narodí se v Kristus. Narodí se v Bůh. Narodil-li se v Bůh, přestane existovat člověk jako oddělenou- oddělená bytost od Boha. Jestliže v něm pomine pocit oddělenosti od Boha, pomine pocit oddělenosti od bližního a od všeho stvořeného. Čili to jsou takové paralely, které se mají vyvinout ve vnitřní modlitbě. Ona totiž modlitba nesmí být mechanická, nýbrž musí pomýšlet právě na tento paralelismus, který se uskutečnit fakticky. Vůle Boží na nebi to je nám neznámá věc. Protože my o nic nevíme, a není divu, že se podle neřídíme. Takže modlíme-li se: "buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi", a prvně je tam: "jako v nebi, tak i na zemi", tak ta vůle se nezem- na nebi se nám projevuje jako neexistující. To znamená vůle, která vládne, aniž by diktovala. Protože vláda, která existuje a jedná, jako by nevládla, jak říká Lao´c, to je pravá vláda. A my touto myšlenkou ve vnitřní modlitbě navrhujeme nebo po- podřizujeme se této vládě, která vládne absolutně nenásilně. Dále: "chléb náš vezdejší dejž nám dnes". myslím, že tohleto a ostatní není třeba jako vnitřní modlitbu tady zvlášť podtrhávat, že to stačí, co bylo řečeno v první verzi pojetí Otčenáše, protože to se pochopit bez nějakého vnitřního dodatku, jestliže víme, že všechno pochází od Boha. A v modlitbě by se na to mělo počítat, že také schopnost se modlit je schopnost- schopností, která přichází zvnitřku od Boha. Ale je zajímavý, že je to, že je tam slovo "vezdejší". To znamená chléb zdánlivě pocházející odtud, ze země, pochází fakticky z vůle Boží. Ta země byla dlouho kována, do toho stavu vykována, ve kterém dává chléb lidem. A měli bychom si toho být velice tomu... tomu vděčni a potvrdit modlitbou, že se tady miliardy let dělo, aby zde byl například humus, aby se mohlo zde pěstovat obilí a všechno ostatní, že tohleto je, řek bych, trpělivý vývoj Boží, který probíhal na této planetě miliardy let, abychom my křehcí lidé mohli zde provést přechod nazpátek do Boha. Bez zdejšího chleba vezdejšího by to nešlo. Takže podceňovat, dejme tomu, tento přínos země je velikou chybou. jsem se o tom zmiňoval hlavně v pohádce o tom, myslím, že jste četli ty pohádky, aspoň máte příležitost si ji přečíst. Doporučuju vám, abyste tu pohádku, kde jakoby učí příroda, milovat jako svou matku. My totiž zapomínáme na to, že matka příroda je velice konkrétní součástí naší modlitby, že jsme na ní, na této matce přírodě velice závislí. A kdyby naše modlitba nebyla o ni opřena, tak je čistě abstraktní modlitbou, která by nás nepřivedla ke kladnému pochopení smyslu života na této planetě. Víte, ona ta příroda umí mluvit způsobem, který nerozděluje. Osobně jsem se o tom přesvědčil, že jakmile jsem poznal řeč přírody, tak jsem věděl, jaké je poslání člověka. Že je to poslání jiné, než poslání zvířete nebo rostliny, že je to poslání vyšší. A že modlitba na základě tohoto poslání vypadá trošku jinak, než když na to nedáme. Kdybychom si mysleli, že je vedlejší, že jsme syni této země nebo dcery této země, nedbali na to, nemodlíme se nikdy správně. No. "Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům". Jaká je naše vina? My jsme sem nepřišli z vlastní vůle. My jsme sem byli přikázáni Bohem. Uvedeni do zahrady Edan- Eden, uvedeni do zahrady svět. A naše vina spočívá v tom, především v tom, že sm- si nejsme vědomi tohoto milostného uvedení. On je to, který nás sem přivedl, který způsobil, že jsme od chvíle převedení na zem, teprve od chvíle schopni v sobě uskutečnit království Boží. To sahá k těm kořenům této modlitby. Dále je tam zakončení modlitby: "neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého." Pokušení je veliké. Oddělit se v té- na této zemi od života ostatního. To je přímo katastrofální a my s tím v tom dnešním pojetí i bez Boha vidíme hlavní smysl dobrého snažení lidského, že to ekologické prostředí hledíme zlepšit. To bez úcty k tomu původci, k matce přírody nejde. A mělo by se, ta modlitba by se měla aktualizovat. To znamená, ne se starat o to, aby se zlepšila- zlepšily životní podmínky jenom, ale starat se o to, abychom se s těmi zhoršenými podmínkami neproviňovali. Neboť to naráží na ten problém viny. My když si na zemi hospodaříme odděleně jenom pro sebe, můžeme vyhubit veliké druhy nebo celé druhy zvířat, rostlin, a s tím nakonec i lidských bytostí. A jsem říkal, že máme-li se modlit, máme-li mít právo modlit se, abychom byli zbaveni zlého, tak se to může stát jenom tehdy, když jsme, jsme-li bez viny, máme právo vymknout se ze zlého. To znamená, máme právo vyjít z dualismu. Máme-li právo vyjít z dualismu, znamená to, máme právo stát se svobodnými. Dualismus není svoboda. A v tomto duchu by se měla vést modlitba, že my jsme dětmi Božími, a ne dětmi dualismu. Ten dualismus nám byl dán jako výchovný prostředek, kterým máme být vyvedeni z něho. Je to zajímavé pojetí, protože proč nám to bylo takhle ztíženo? Protože máme být láskyplnými obětmi za celý vesmír, který ještě z dualismu nemá právo vyjít, aby vůbec mohl existovat. No tak myslím, že to by asi stačilo. To velké pokušení. Co prosím? To víme tak, jako bychom nebyli závislí na Bohu. Museli, jako bychom se teprve museli doprošovat závislosti. Jako bychom nevěděli, že jsme nedílnou součástí Boží vůle. Že jsme se nedostali náhodou na tento svět. Že ta výjimka, že u nás právě je lidský život, je předurčením toho, že my máme z lidského života udělat nástroj Boží vůle. A ten nástroj název: svoboda nad dualismem, nebo pomocí překonání dualismu, hm, asi tak. A má-li být naše řeč skutkem, musí se připodobnit vůli Boží a řeči Boží, která je skutkem. Říká se v evangeliích: řeč Boží se liší od řeči lidské tím, že řeč lidská není skutkem a řeč Boží tím, že existuje, tím že je, jenom existuje, je skutkem. A upozorňoval jsem na to, že je velice ve zkratce a lapidárně řečeno ve všech prvních dnech: Bůh řekl a stalo se. Čili jinak řečeno: převedl svou vůli do toho, co vzniká a co zaniká. A dal tomu, řekl bych, náplň Božskou. Protože co zanik- co vzniká a zaniká samo o sobě neprozrazuje náplň Božskou. Prosím vás, co vidíme v jepičím životě Božského. Proč ona hyne za čtyřiadvacet hodin? No a ono daleko od toho není člověk, protože je živ třeba sto let, tak hyne vlastně jako jepice, jestliže přitom jedná jako zvíře. Člověk nesmí jednat jako jepice. Není to s... není to s- trestuhodné, ale je to špatné. Není to hřích, ale přeci je to vina. Tam s tou vinou to je dalekosáhlá záležitost. Říká se ve Starém zákoně, že jsme se provinili tím, že jsme pojedli jablko v zahradě, kde se to jablko jíst nemělo. A ve vnitřní modlitbě platí, že tam se nejí. To je něco jiného, než co bylo v zahradě. Tam vládl jiný zákon. Tady se nejí. Na naší planetě se ve vnitřní modlitbě nejí. Ve vnitřní modlitbě se odevzdává. To je základ metafyzické zkušenosti a jestli se to- toto odevzdání nekoná, jestliže se třebas ruší zbytečně pojídáním, tak ta modlitba nemá charakter spojovací. No, takže to my jsme se od modlitby dohovořili, protože, pak, předtím nikoho, ale potom jenom dva, protože tam nejsou ty výtečné podmínky, ve kterých je člověk v takové tísně- tísni, že volá po pomoci Boží a vona se dostavuje, protože volá opravdově. Nejenom tak, že se mu to nařizuje nebo že ví, že se volat. "Hlová- volám Bože z hloubi", jo, de profundis, jak jak jsem- mluvím latinsky. A ta hloubka to je něco, co pochopil asi jenom svatý Petr, že tam se lovit na hloubce, že tam jsem ulovil například, pomocí Boží samo sebou, anebo jeho silou, pět lidí nebo pět duší. A ono vám řeknu, není třeba, aby těch ulovených bylo mnoho, protože oni se stali solí zeme- země. Jako tedy vím, že takovou solí země jenom na úrovni lékařství je tahleta Julinka. Ta jedna ulovená za mírových podmínek, to znamená nikoliv v koncentráku. Vedle sebe ženu, která je tu, nevím od kterého roku, nově narozená z vůle Boží, neboť umřela a je živa. Tato smrt musí probíhat během života. Ta mystická smrt, po které člověk netouží, von vůbec netouží po smrti, ale která musí být procesem probíhajícím, no přes celý život lidský. Protože jestliže "já" se nezmenšuje- nezmenšuju, tak také on se ve mně nezvětšuje. Tady dotaz: jestli bych mohl promluvit k tomu východisku: především milovat srdcem. Pán Ježíš navrhl: "milovati budeš z celého srdce svého, z celé mysli své, z celé duše své a z veškeré síly své". Říkal jsem vám, že, protože jsem byl tak tolik týrán těmi lékaři, to jsem samo sebou nevymyslel, to jsem nechtěl, s tím se nemohu v- vynášet, protože to by si nikdo nepřál, být takhle týrán, ale stalo se. Vono se stalo také to, že se- že jsme se kdokoliv z nás narodil. A víte, když jsme se narodili, tak začalo naše srdce bít v tomto světě. Nejenom, řek bych, v matčině těle, tam taky tlouklo. Ale tlouklo jenom v matce, nikdo vo tom nevěděl. A teď tluče v mém a ve vašem nitru a vy vo tom víte. To srdce je živé pro tento svět. A proto Ježíš Kristus navrhuje, aby toto srdce bilo i pro svět věčný. Bilo s měkkým i. A jestliže se toto stane, že moje srdce bije, aby nalezlo Boha, aby nedotlouklo dříve, než toho Boha nalezne, tak je to první místo stanovené pro srdce lidské, které ve vnitřní modlitbě hrát prim. Samozřejmě ne každému je dáno, aby toto východisko jako první zastával. Mně nikdy nebylo dáno. Takže, a to zase nepovažuju za svou nějakou přednost, že jsem šel na to opačně, úplně z opačné strany, z toho posledního východiska, z veškeré síly své. Dávejte si dobře pozor na své události. Jestliže do krajnosti odporujete, jako jsem odporoval lékařům bez svý vlastní vůle samo sebou. To je přirozené, že člověk hájí svůj život, který považuje za svůj, oddělený život svůj považuje, tak že vlastně nachází napřed východisko, předem nachází východisko, že se naučil veškerou silou toto východisko v sobě nacházet. jsem nevěděl, že lékaři tím, že mně to násilí dělali, našli východisko mého života. jsem ho nehledal, jsem ho nepotřeboval vůbec hledat. Ono bylo dáno tím mučením těch lékařů. A vono to v mém životě probíhalo úplně spontánně a vždycky nanovo stejným stylem. Vždyť prosím vás, když jsem byl zatčen bez soudu, uvržen do žaláře, do koncentračního tábora, tak samozřejmě bych se byl rád veškerou silou bránil. Ale nešlo to. jsem vám myslím vykládal, jak jsem se snažil všemožně vyhnout se tomu... tomu utrpení. Nedivím se, že to východisko, které se ukázalo být také správné v posledním okamžiku před smrtí, když se modlil Ježíš Kristus: Pane Bože, odejmi ode tento kalich. To se stalo prvním východiskem mojím, neboť můj život byl obrácen naruby. A to dělali lékaři. jsem vycházel z období smrti do období života, takže když ten esesman vyhrožoval, že zabije, tak jsem prožil konec světa napřed. Konec světa, kterého ovšem světa? Který byl nadán pocitem oddělenosti. A když jako jdete na to z prvního východiska: z celého srdce svého, tak to je samozřejmě východisko méně nepříjemné. Nejméně nepříjemné. Protože se shoduje s tlukotem vašeho srdce, ze životem na této planetě. A to v mém životě nebylo, protože to, to srdce sotva tlouklo. Lékaři museli hlídat, aby nedotlouklo při těch čtrnácti operacích. A dalo jim to práci, museli to pořád sledovat. Takže pro ale se stalo pochopitelným to, co jinému nahání jenom strach. To znamená, je to absolutně nepochopitelný. jsem v tom koncentráku měl ohromný strach. Horší než nebo větší než ostatní lidé, ale jenom první čtyři dni. A to se proměnilo v úplný mír, bezstarostný mír, v nicnedělání, protože za pracoval on. A to nicnedělání, když se na to dívali lidé z jen- zvenku, myslím vězně, spoluvězně, tak říkali: jak je to možný, že ty jsi schopen tady ještě něco dělat? My sotva dýcháme, neboť nemáme z z čeho jíst a ještě kdybychom měli pracovat, kampak by to došlo. A jsem měl hojnost jídla a hojnost pokoje, protože jsem nežil. Protože jsem poznal, co je život Boží. Takhle obrácený život naruby nutí k tomu eš- iš- i když to trvalo jenom pět měsíců. Abych vám to opakovaně zvěstoval, že- protože jsem poznal, že je to podkladem života vůbec. Toho lopotného života je podkladem ten mír, jeho mír, jeho láska, jeho život, jeho starost nebo jeho péče, bych tak řekl, jeho poznání. No a když to potom přestalo, tak jsem měl dlouho, když jsem se dostal zase na tu takzvanou svobodu, politickou svobodu jenom. To je málo. Tak jsem měl dojem, že jsem se něčím zase provinil. Opravdu jsem měl dojem provinění. A bylo to provinění v pravém slova smyslu? Ne. Je to provinění, než dítě odroste těm prvním pěti měsícům, a nemusí být třebas kojeno. jsem byl dítě kojené pět měsíců láskou Boží, řek bych, podstatou Boží, bytím Božím, poznáním Božím. Vším Božím jsem byl vědomě kojen. jsem věděl, že Bůh tam odchovává, že jsem tak malé miminko, že jsem se na vlastní nohy ani nepotřeboval postavit. Ale když se na to díval někdo zvnějšku, tak viděl: chodí mezi puškami, není to- není zastř- není zastřelen a tak dále. Nemá hlad, nemá strach i připojme se k němu a choďme s ním. A dostali namláceno, že nevě- nevěděli, kde jim hlava stojí. To nebyla žádná protekce. To byl soustavný tlak Boží vůle, abych aspoň věděl, kdo je vládce. Víte, tohleto Pán Bůh nás velice těžce učí, tomu náš velice těžce učí, když a musí dělat pro naší, řek bych, zesvětštělost opačně. Říká Gedeonovi: jsem ti vydal národ Midjánských, pamatuj si, jsem ti ho vydal, ještě nebyl žádný boj. A ti ho zase vydám. A on říkal: Pane, mám vojsko. Tak vojsko moje zvítězí, ne? On říkal: ne, zvítězím já. No ale nikdy nedosa- nikdy se nedosáhlo rovnováhy, aby vojsko toho Gedeona byla- bylo stejně hodnotné s vojskem Božím. Když se začne zespoda nahoru, a to je symbolem indické jógy, tak se tím nejde nikdy- nedojde se nikdy tak daleko, jako když necháme vládnout Boha v sobě. A co to dalo Hospodinovi za práci, aby v něm vládl- vládla vůle Hospodinova. Von musel sebrat veškeré zbraně vojsku, kterýho bylo beztak málo, to bylo vybrané vojsko, že ano? Kteří měli jenom hlásné trouby a ani jednu zbraň. A oni zvítězili. No to je hrůza. To je to, co jsem zažil v tom koncentráku. Jenomže on to zažil na konec své kariéry. jsem to za- zažil na začátku své kariéry. A kdy? U těch lékařů, ne v tom koncentráku. Ale musel jsem být dlouho živen napřed nevědomostí, nezkušeností, moudrostí nejistoty, než jsem s- ty čtyři dni napřed v koncentráku a předtím samozřejmě taky, protože jsem za- zaručeně zpochybněl, nebo nevěřil jsem nebo neměl jsem jistotu, protože všichni lidé odmítali. Pro maličkost, pro tu ruku. Tam, kde jsem se chtěl se zrovna uplatnit. Náhodou jsem se tam chtěl zrovna uplatnit. To nebyla pouhá nevědomost. To bylo řízení Boží, abych se přesvědčil, že člověk dělá zrovna to nebo chce dělat zrovna to, co není ve vůli Boží. Tak jsem byl odmrštěn. A ten Bůh mně potom ukázal, když jsem přišel z koncentráku, že, ale to jsem nepochopil hned, to je všechno proces, tam jsou mezery. Ta mezera vypadala jako nové provinění, kterému nerozumím. Jako jsem nerozuměl, proč jsem se ocitl v koncentráku do... do koncentráku dostal, protože jsem nevěděl, s čím jsem se vlastně provinil, co jsem zjisťo- zjišťoval pracně, čím se provinil, že jsem nezměnil styl modlitby a tak dále, to bylo vedlejší. Hlavní bylo něco jiného, že v cestě naruby jsem měl pokračovat. I ta cena- cesta naruby musí mít své pokračování, neboť to je nekonečná cesta. Kdyby to byla cesta, po které se kráčet, tak by byla konečná. Viděl bych začátek a konec. Na této cestě není vidět začátek a konec. A když vidí člověk začátek, tak vidí nekonečno. A to je pěkný začátek, panečku. Se nám z toho točí hlava, ne? Takže když se řekne: na počátku bylo slovo. Jaký slovo? Slovo Boží. Co je to slovo Boží? To je skutek. A do toho nevidíme, že ano? Čili na začátku všeho je skutek Boží. A na konci všeho je také skutek Boží. Jestliže nám klepe srdce, když jsme u toho prvního východiska, to je skutek Boží, který je předán jako jeden z- ze schopností člověka žít na tomto světě. A protože je to to nejpřirozenější, že když žije tady, tak mu klepe srdce, tak je při tom taky nejpřirozenější, že když mu klepe jenom jeho hmotné srdce, tak je ještě pořád mrtev. A toto by si ten, který chce z tohoto východiska přijít k Bohu, měl být vědom. Klepe-li ti srdce, si ještě mrtev. A budeš živ tehdy, klepat z lásky k Bohu a pro lásku k Bohu. Abys moh lásku k Bohu v sobě prosadit. Tam ožiješ. Když přišel někdo za Ježíšem a chtěl s ním chodit, tak von mu vlastně říkal: jsem tady z lásky k lidstvu. A ty tady z lásky k sobě. To je veliký rozdíl. Jsi tady z pocitu oddělenosti. jsem tady z pocitu oběti pro lidstvo. Takže toto východisko má-li být živé, jako bylo to živé tím násilím, který jsem prožíval, ovšem to je výjimka, tuhleto je přirozenější, tak bude živé jenom proto, že to srdce nebude klepat pro mě. Že v něm budu vidět tep Božího života. A to je vnitřní nejsnazší přístup k tomuto způsobu východiska. Pane Bože, srdce klepe tvou silou, tluče tvou silou. Ani jednou by nezatouklo, kdyby v něm nebyla t- tvá šakti, tvoje síla vesmírová. Zkuste si odloučit se od vesmírové síly. První co vás že že vám přestane srdce klepat. Kdežto já, který jsem šel opačně na to, to srdce napřed přestalo klepat a potom teprve začlo, tak ten konec na začátku, ten byl u běžný, jsem neměl nikdy extaze s představou, že by utěšoval nějaký obraz Krista nebo tak. To se mně nestalo. Naopak jaké- jaká v tom byla útěcha, že jsem se propadal do vesmírové hloubky, kde nic nebylo. Že jsem ztratil pojetí oddělenosti. Víte, to je hrozný, nebýt najednou oddělen. Když jsem oddělen, tak jsem svůj. Ta oddělenost nějakou formu konkrétní. Ta je formulována... formulována. Kdežto tato neoddělenost formu neměla. Vůbec neměla. To bylo děsivé. Takže každá moje extaze počáteční vypadala jako tak příšerný úděs, že když jsem se z toho vzpamatoval, tak třebas večer jsem začal v tom úděsu žít a ráno jsem se z toho teprve probudil. A to jsem zjistil, že jsem v době nežil fyzicky, ale žil jsem vnitřně. Protože dycky stoupla nějak hladina vnitřního poznání. Neúměrně mnoho oproti tomu, kdybych byl viděl obraz. Tady máte člověka, například, vedle mě, ob jednoho sedícího, který přeci slastně přijal vidění Božího syna. A ono to nestačí. Čili toto východisko srdcem, a to je jeho východisko samo sebou, jiné než moje, a proto my se nemůžeme pořád dohodnout. Ale není to špatné východisko. bych byl rád dnes tedy, když jsem toho tolik musel špatnýho užít, kdybych byl znal toto východisko, kdybych měl, k tomu měl přístup, jenomže k tomuto východisku vedou poctiví rodiče dítě, každé dítě a vono z toho východiska potom proto, pro tu poctivou výchovu vychází. Kdy se staří- starají o to, aby dítě nezaplakalo, aby mělo co jíst, aby se mu pokud možno všechny překážky odstranily ze života. Matka se taky snažila, že jo samozřejmě. Neměl jsem otce, protože ten zemřel, když měl třicet roků. Ale do těch dvou let jsem byl na tom hůř, než když mně zemřel otec. Zkrátka byla mně odňata možnost jakékoliv formulace cesty. Jakékoliv formulace, proto chápej, jsem úplně opačný. A můžeme se krásně proto doplňovat. Jak si může tuhle pídě formulovat svoji cestu čtyřleté, taky ještě ne. Jestlipak sis to tehdy formuloval? Taky ne. Ale to ti formulovali děti- tvoji rodiče, protože měli rádi. Ty ti znemožnili toto východisko, že do čeho jsi vplul citem a láskou rodičovskou, do toho jsem nemoh vplout, protože z toho vyňali lékaři, matka ne. Matka byla milující. Ale co to bylo platný. Byla proti tomu, co se se mnou stalo, absolutně bezmocná, a tak je to se životem. tak chápu dneska život. Události jedny mají povahu takovou, že jsme proti nim úplně bezmocní. To je jeden druh událostí. A druhý druh událostí je takový, že si je sami vymýšlíme. A to vymýšleli rodiče pro to dítě. Chtěli, aby ty události v životě toho dítěte byly co nejlepší, nejpříhodnější. A naučili to dítě takhle vstupovat do života. Takže vono to dítě si nedovede vůbec představit, že to měl- mohl dělat taky nějak. No to si nemá přát bolest. Ale že by to bylo taky správné východisko. Vono to je východisko. vím, že sem na straně svatý Terezie. Vona při prvním setkání mně řekla: máš podobný život jako já. A proto celý život povedu. Ona měla taky od začátku do konce tendenci zažívat ten život jako řadu překážek. A ne jako řadu Duch.