Karel Makoň: kotouc-77-brezen01-a (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Kdežto správný postup, který by se měl navodit, je ten, že by se přísně hlídala rovnováha, nic víc. Přísně hlídala rovnováha mezí mírou rozpojení a mírou spojení. A nasazovaly by se prostředky rozpojovací takové, jaké jsou úměrné míře spojení a naopak prostředky spojovací odpovídající míře rozpojení. Tyto prostředky všechny známy- známe, které kterým odpovídají. Čili dneska umíme vědecky nasadit správné léky lidské duše na pravém místě v pravý čas, ano? Neboť to všechno nám provedl Ježíš Kristus svým životem a komentářem k němu, který vydal ve svých výrocích. Chápete, že bylo to, muselo to být velice slabé pochopení Ježíše Krista, který se řídilo jenom jeho výroky. Protože to dneska víme, že je pouhý komentář, že podstata jeho život. A aby mu vůbec bylo rozumět, tak to komentoval nějakými výroky, opoznámkoval si ten svůj život, ano? Velice hezky ho opoznámkoval, na pravém místě dycky vydal poznámku, k takovému stupni a k onomu a tak dále. A kromě toho vydal celkový komentář k celkovému pochopení celé jeho cesty. Tedy jsou tam komentáře k úr- k některým úsekům a jsou tam komentáře k celku. Ale jsou to jenom komentáře, slova jsou dycky jenom komentářem. Co se týče jeho zázraků, ty jsou také komentářem k vnitřním pochodům. To není pravá podstata jeho cesty. Že my dobře totiž víme, že málokterý zázrak vedl k poznání duchovnímu toho člověka. Jenom zázrak odpuštění hříchů k tomuto vedl, ale ostatní nevedly. To je vidět z poznámky Ježíše Krista, zase z komentáře, řekl: zdalipak jsem neuzdravil deset malomocných. Jenom jeden mi přišel poděkovat. A ten šel jenom poděkovat, jestli se k němu dal, to tam není psáno. Kdežto když něku- někomu odpustil hříchy, tak to byl člověk jeho potom už, ten za ním šel. Maří Magdalena, které odpustil hříchy, ta stála při jeho hrobě, ne? A byla mu věrná za hrob tedy. Čili z toho je vidět, že to je jiný způsob zázraku, který daleko hlouběji zasahuje do lidského života. Ale je to pořád jenom komentář k určité fázi. Kdežto jsou tam některá podobenství, třeba o marnotratném synu a jiná, která mluví o celkovém průběhu cesty. Ono bude dobře, když v tom Sladkém jhu také vydám takový souhrn aspoň podle nadpisů všech těchto komentářů. Ne, že je budu citovat, ale budu říkat: toto znamená, to patří k tomu, to patří k tomu a tak dále, si to každý potom přebere. Protože vono by to- vono by se to hrozně rozrostlo, ne? Ale pro budoucnost je třeba, když vím, kde- kam co patří, aby taky to někdo nemusel se v tom hledat, aby to tam zařadil, aby se podle toho řídil. A protože jsem na to neměl čas na tr- na tenhleten rozbor, tak jsem zařadil jako mezioperační stupeň soustavu dvou algoritmů do celého tohoto popisného procesu, ve kterém jsem se- ve kterých jsem se snažil, takovými několika zásadami postihnout, co Ježíš Kristus od nás chtěl. On totiž a to se- to jsme se taky křesťané velice mýlili, nechtěl od nás, abychom se zbavili a všech hříchů, abychom vůbec nehřešili, abychom žili svatě. To věděl, že není možné, nýbrž on po nás chce, abychom ho následovali. A to je něco jiného než honit hříchy. A následovat ho, s- to si představovali lidé různým způsobem. Jedni si to představovali zcela materialisticky, že si říkali: tak když následovat, tak musíme nosit třebas stigmata, něco takového na svém těle. Musíme být s ním ukřižováni, s ním musíme vstát z mrtvých. Dodneška se traduje v církvi, že jednou všichni z mrtvých vstaneme v těle. To jsou nehorázné omyly todleto, protože to je doslovné nepochopení... doslovné nepochopení, ne pochopení, o pochopení se nedá vůbec mluvit, toho, co Ježíš Kristus ukazoval svým životem. A proto považuju za velice nutné aspoň provizorně vysvětlit, co to vlastně ten Ježíš od nás chtěl. A on chtěl, aby nastala jednota mezi modlitbou a životem. On rozeznával tyto dvě stránky života, on učil, jak jednat, jak milovat na jedné straně, na druhé straně učil, jak se modlit, to víme. Ale také učil, jak tyto dvě stránky postavit na stejnou úroveň. Aby byly na stejné úrovni, to je velice důležitá věc. Protože nejsou-li na stejné úrovni, nastává vnitřní napětí v organismu, který oboje stránky pěstuje. Protože na jedné stránce se oddaluje, jednou stránkou svého života se oddaluje od druhé stránky života. Život modlitby se oddaluje od života třebas činnosti. Čili vnitřní život od života zevního, jak se říká. A to za následek veliké utrpení. Ono říkám, že de- že vzniká napětí. Ale to napětí se potom realizuje nebo uskutečňuje nebo uplatňuje v zevním životě v podobě událostí. To vnitřní napětí kolikrát člověk ani o něm neví, že existuje, ale podle událostí, podle ovoce, říkal Ježíš, poznáte je. Podle událostí, které okolo toho člověka jdou, plynou, poznáte, že on jedná špatně. Že on nežije harmonicky vnitřně, ano? No musíme nechat každýho umřít, vo tom- to s harmonií nemá nic společného. Ale jestliže jde touto cestou, tak nesmí mít ta cesta převážně charakter strádání, tápání, nejistoty, nýbrž musí mít charakter jistoty, pevných kroků. A charakter zásahů soustavně prováděných, které regulují každé vyšinutí z vazby, každé vyšinutí z rovnováhy. Ono vyšinutí z rovnováhy ustavičně nastává, ale jsou tady regulační principy, kterými se včas přivede ten duševní organismus do rovnováhy. A toto všechno, tím... tím vším se musí vyznačovat každá správně pochopená cesta. A protože musí být rovnováha mezi činností a mezi modlitbou, proto jsem toho názoru, že jestliže si někdo zvolí modlitbu mystickou, to znamená modlitbu, která vést k vědomému spojení s Bohem, nesmí se na druhé straně divit, že také ostatní život musí mít povahu spojovací. Protože jestliže se nejenom diví, že by to mělo být, ale jestliže to taky nedělá tak, aby i životem se snažil spojit s Bohem, nejenom tou svou modlitbou, tak samozřejmě svým životem jde jinam než tou modlitbou. To nemůže dopadnout jinak než špatně. neříkám, že to musí dopadnout tak, že zkrachuje. Špatně, tím myslím, že to vede k velkému utrpení. A nechci říct k schizofrenii, taky by to mohlo vést, ale k velkému utrpení. A tak teď, co vám radím. Tyto algoritmy, tyto způsoby, jak zařídit činnost a jak zařídit lásku vedle modlitby vnitřní, to znamená spojovací, vedle mystické koncentrace, tyto platí jenom pro člověka, který zavedl ve svém životě mystickou koncentraci. Jestli nezavedl ve svém životě mystickou koncentraci, tak nastává opačná nerovnováha. Jeho život je dál než jeho modlitba. A znova napětí vnitřní a znova utrpení. On potom samosebou trpí v modlitbě převážně, ale trpí i v tom běžném světě, ale převážně to utrpení pramení z toho, že ta modlitba nedosahuje výše té, toho života. Například křesťanští mystici byli proslulí čistotou života. Opravdu ryzostí snahy, ale byli proslulí taky tím, že se neuměli modlit. Vůbec nevěděli, co je to mystická koncentrace, neuměli řádně ani meditovat. Jaká to byla bída, vidíme z toho, že Ignác z Loyoly napsal knížku o rozjímání. Jmenuje se to "Duchovní cvičení", ta knížka, to dva díly, kterou protože nebyla vůbec příručka v tomto oboru rozjímavém, napsal pro několika- několik přátel, několik mnichů, které vedl při tom rozjímání. A ona je to dodneška jediná příručka, z toho šestnáctého století jediná příručka, která se dnes používá všeobecně ve všech řádech, na všech exerciciích, při všech rozjímavých modlitbách. To je hrůza. Nedostatek, jaký nedostatek v této literatuře existuje. Když on to nemínil jako obecnou radu, on to mínil jako radu pro několika lid- lidí zvláštním způsobem připravených. Co tím napáchalo neplech, to si nedovedete představit. Jak málo lidem to vyhovuje, jak malý užitek mají exercicie pro lidi, přestože mají veliký užitek. Jaký by měly užitek, kdyby se našly obecné algoritmy. Například takové jako tady říkám, pro exercicie myslím, zase by byly jiné, ty tady nepíšu. Vím o nich, ale nepíšu je tady, že dneska není naděje takové exercicie pořádat, že ano? Ale teď mně jde jenom o to, abyste si uvědomovali, že když tohleto budete dělat a budete chtít zažívat sladké jho, lehké břemeno, tak musíte také vedle těchto algoritmů, vedle provádění těhletěch algoritmů, musíte také provádět pravidelně mystickou koncentraci. A provádět mystickou koncentraci znamená, to tady v těch algoritmech není, to proto řeknu napřed, znamená vědomě ne jednou za rok nebo v... nebo v tomto životě si říct, tak tohletou koncentrací pudu k Bohu, to se nebudu jenom koncentrovat nebo dneska... nebo dneska vstupuju do jeho domu, nýbrž v každé koncentraci vstupujete do jeho domu, v každé. Nesmí být výjimek. A jestliže tou koncentrací tam nevstoupíte do jeho domu a dokonce vědomě nevstoupíte do domu, tak je špatně prováděna, tam je chyba v koncentraci. A to samosebou v tom Sladkém jhu budu muset také všechno vyříkat tohleto. Takže není nic platno nebo jen poměrně málo platno, že vy správně ovládáte svoji činnost, když to vyvrcholení, které za tím následovat v modlitbě vnitřní, nenastává. Vy se proto tak pracně budete připravovat tuhletím, jestli to budete vůbec dělat, abyste tomu dali nějakou- nějaké- nějaký vrchol. Abyste k tomu přidali nějaký vrchol, abyste to nějak něčím vyvrcholili, abyste to zakončili, abyste to dokončili, neboť toto je rozpracované všecko. Takže lidský čivo- život se skládá v podstatě z činnosti, jsem dřív na nazýval neutrální a druhé- druhá část nebo paralelně s ním jdoucí část se skládá z projevů lásky. Z projevů lásky, nemluvím z lásky, z projevů lásky. A proto jsem považoval za nutné napsat la- algoritmy, totiž předpisy na to, co je to správně jednat a co je to správně milovat. Samozřejmě činnosti je v životě lidském daleko více než lásky. A proto tento algoritmus činnosti jsem postavil na první místo. Samozřejmě většina dnešní činnosti lid- člověka, pokud je v takzvaném produktivním věku, nemá charakter pouhé činnosti. charakter lásky vynucené, protože každý z vás za to, že malinko dostane peněz, hodně udělá pro společnost, když to děláte dobře, ano? A někdy dokonce užitečné věci. Čili vás tady nutí k láskyplným činům vůči společnosti, ano? Tento systém, ve kterém žijeme. I když si to vůbec neuvědomujete, že děláte láskyplnou činnost. Čili většina činnosti není pouhou činností, je to láskyplná činnost, z donucení. Kdyby vás totiž někdo na to jako dostal tím, že by řekl, teď budeš dělat z lásky k bližnímu to nebo ono, tak byste třeba nebyli ochotni, ale že vám za to nějaký obol, tak vy potom tu láskyplnou činnost rozvíjíte. A ono to úplně odpovídá požadavkům Ježíšovým. Von říká: hoden je dělník mzdy své. Nic se nestane. osobně činnost prováděnou pro společnost považuji za láskyplnou činnost, za kterou člověk bere mzdu svou. Je to také práce na jeho vinici. Toto za Ježíšových dob ještě tak obecně neexistovalo. Tam ta dělba práce nebyla tak rozvětvená pochopitelně, pokud vůbec existovala. A dneska ale, kdy ta dělba práce je tak dopracovaná, jak jsme toho svědky, jeden bez druhého se neobejde a jeden pro druhého musí pracovat. Jeden každý jedinec pro společnost a společnost opravdu ho nechce ani vidět, když to- když pro nepracuje. Ta ho nenávidí, ta ho vylučuje ze svého středu, taková je situace. Čili mílovými kroky se dostáváme k lásce, aniž víme, jakou to káru táhneme a kam ji táhneme a že ji táhneme do oblasti lásky. Najednou to ale jednou objevíme a to bude... to bude... to bude krásný okamžik, bych se toho chtěl dočkat. to lidstvo objeví, že se učí velkoryse milovat bližního. A tedy přejdu k činnosti, k algoritmu činnosti. Nazývám to algoritmem proto, že je to předpis o konečném počtu kroků jako v matematice, který když se zachovává podle zkušeností, které mám, vede k- na samou hranici spojení s Bohem. Říkám na samou hranici spojení s Bohem. Udělá se pomocí toho maximum, co je možno činorodou prací udělat. Protože mystická cesta také stránku trpnou. Není to stránka trpná, která se zde líčí, nýbrž stránka činná. A všechno být v harmonii mezi činností a trpností na této cestě. A proto by neměl toto teďko na hlavu všechno postaveno, kdybyste zůstali u této činné stránky a nepřidali onu trpnou, kterou být mystická modlitba, která mít trpný charakter. Tak ta je nutným doplňkem tohoto, co tady píšu. Tak v tom algoritmu činnosti, totiž vysvětlení správné činnosti, bych takhle mohl nazvat, prvním krokem, který zde navrhuji, je, chci-li dojít na hospodářovo pole, musím napřed vystoupit z jeho domu. Chci-li dojít na hospodářovo pole, musím napřed vykročit z jeho domu. Upozorňuju vás, že způsobem blízkým nebo vzdáleným všichni na pole hospodářovo vykračujete z jeho domu, z hospodářova domu. Neboť my všichni od Boha jdeme a k Bohu se vracíme, na tom se nedá nic změnit. Ovšem to, jak jsme odešli od Boha, to je pro nás vzdálená minulost, jak se nám zdá, který si nejsme vědomi. Ale je taky blízká minulost, které- kterou bychom si mohli uvědomovat, že totiž nejsme jenom ve stavu bdělosti, ale jsme taky ve stavu spánku. A Indové říkají, že tento stav tvrdého spánku je odpočívání duše u Boha. Je-li tomu tak, věřme, že tomu tak je. A když tomu tak není, tak na tom nezáleží, my jsme od Boha beztak přišli. Ale je-li tomu tak, pak denně vycházíme z Otcova domu. Toto pojetí denního života, denní činnosti je velice důležité. Protože jestli nevycházíte z Otcova domu denně, tak nemáte od něho požehnání, nemáte od něho nástroje, nemáte všechno jeho. Jestliže všechno, jestliže celý vycházím od něho, tak jsem celý od něho pocházející. z něho pocházím. Nic není moje, rozumíte? du na jeho pole, jeho prostředky. To mně velice usnadňuje moje postavení na poli, protože tam nikdy nejsem sám. Když jsem tam se svým tělem, tak jsem tam s Bohem, protože tělo je od něho. Když jsem tam se svou myslí, tak jsem tam s ním, protože mysl moje je od něho a tak dále. Neříkám, náplň mysle že je Boží. Ale mysl jako taková, tělo jako takové, to znamená existence, která tady existuje moje, jako taková je od něho, ano? A tak dále. Lásku, kterou projevuju v činnosti, ta je od něho. Ty projevy samosebou jsou moje osobní, ale ta láska, která je základem těch mých projevů, je od něho. Čili to je první moment, který je velice důležitý, abych totiž na tom poli moh, abych na tom poli nikdy nebyl sám. Abych se tam neztratil, protože nebylo by správné, kdybych si na tom poli říkal: Pane Bože, pracuji s tvými prostředky, jsem celý tvůj. To byste si jenom něco namlouvali, to byste si jenom něco prohlašovali, co by nebyla třebas pravda, co byste vůbec jako takové necítili. Vy berte jenom na vědomí, že jdete jenom s jeho prostředky, to stačí, do tohoto světa jenom s jeho prostředky, berte to na vědomí a z toho vyvoďte důsledky jenom ty, že se podle toho budete chovat. Že totiž nebudete s tím zacházet jako ze svým a o to mně tu jde. Abyste nepřešli do vlastnění těch prostředků, abyste zůstali nevlastníky, aby on byl jediným vlastníkem. Podívejte se, jak správně to pochopil svatý Tomáš, když nevím- napřed neuvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých a potom když znovu byl přítomen zjevení Ježíše mezi těmi svými učedníky, tak on zvolal, když viděl, že je to fakt: Pán můj... můj. To znamená, on si uvědomoval, že všechno, že on je vládcem všeho, on je jediným vlá- jediným vlastníkem jeho samýho, to je jeho pánem. On je votrokem jeho nebo nevím, jak bych to nazval, nevlastní, on se nevlastnil ten Tomáš. Pánem jeho, jeho vlastníkem, jeho pánem byl Ježíš Kristus, který se tam zjevil. To je důležité todleto. A proto se s ostatními mohl podílet na všech těch dobrech, které tam Ježíš přinášel i to- i na tom pokoji, který jim přinesl. Tak mám tady dotaz, jak to bude s tím vzkříšením v těle na konci světa. osobně jsem přesvědčen, že v těle vzkříší- se vzkřísíme. Ovšem teologové by ustrnuli nad tím, kdybych vysvětlil tohleto, jak tomu rozumím. Def- si na rozdíl od teologů Boha umím definovat. Bůh je pro existence jako taková, čili tomu říkám zdrojová existence, Bůh je pro poznání jako takové, tomu říkám zdrojové poznání nebo zdrojové vědomí. A Bůh je pro láska, tomu říkám zdrojová láska, to znamená láska, která ještě nikam neplyne, která se neprojevuje. Projevená láska ta existuje například u lidí a jinde, že ano? I u vtěleného Boha existuje projevená láska, ale u Boha nevtěleného, neprojeveného je jenom láska tako- jako taková. A nikoliv projev jeho lásky, tam je jenom láska. A ale toho se nebudeme všímat, budeme si všímat jenom existence. Jestliže Bůh je existence jako taková a jsem jedním z projevů této existence a všechno, co tady vidíme kolem sebe, jsou projevy této existence nebo jestli z této existence Boží všechno pochází, tam je jasně řečeno, že nic bez toho Boha nebylo nic učiněno, že všechno skrze něj a skrz něj a přes něj a tak dále. Čili to by teologové dokonce uvěřili, že vod Boha všechno pochází, čili jestliže zdrojem všech te- těchto existencí, co tady je, i lidské, je Bůh, pak tedy je pravda, že i tato moje tělesnost koneckonců pochází od existence Boží. Čili tato cesta od Boha do této vyhraněné existence tělesné je jako přijatelná teologicky, ano? Proč by nebyla přijatelná zpětná cesta z této projevené existence zpět do existence jako takové? Samozřejmě nesmíme vynechat to, co se mezitím dělo. Mezitím se dělo to, že celý vesmír pracoval k tomu, aby se tady vyvinuli inteligentní tvorové, jako jsou třeba nebo ty síly Boží pracovaly k tomu, aby se tady vyvinuli tak inteligentní existence, jako se- jako je třeba člověk, který by koneckonců mohl pojmout takovou myšlenku, že by se mohl vrátit k Bohu. Ten člověk tu myšlenku nejenom může pojmout, ale může ji také uskutečnit. A je-li tomu tak, že může uskutečnit, proč by ji nemoh uskutečnit v tomto těle a tímto tělem. naopak tvrdím, že bez existence živého těla tuto myšlenku uskutečnit vůbec nemůže. Je-li tomu tak, pak tato naše tělesnost funkci návratovou. To znamená, jako vyšla od Boha, tak se do něho taky vrací, to z toho vyplývá logicky. Čili jakým způsobem se tedy může tělo vrátit znovu do Boha. Toto nemohl Nikodém farizej pochopit, jak se může znovu... znovu zrodit, jak to mám znovu do lůna matčina vstoupit nebo tak nějak. vím, že je to nepochopitelné, ale zrovna tak, jak von to nechápal, tak to dneska nechápou lidi nebo tak to špatně chápou, když si myslí, že v tomto těle, které tady máme, vstaneme z mrtvých. My vstaneme v daleko lepším těle. V těle, které bude neroz- nerozdělenou částí Boží existence, která bude vědomě se podílet na existenci Boží. A přestane být tělesností oddělenou, nýbrž začne být stavem existenčním, existenčním stavem, jehož výše bude se rovnat existenci Boží. A v takovémto- v takovéto tělesnosti vstanu jednou z mrtvých. Druhý krok algoritmu činnosti: při vlastní činnosti myslíme jen na to nebo myslím jen na to, co chci vykonat. Ale vždy ve snaze, abych to vykonal lépe než dříve, protože to provádím pro hospodáře a ze všeho, co konám jen jako obvykle, nebudu moci při koncentraci klidně složit účty. To znamená, vstoupím do jeho domu, nebudu moc složit účty. Tak co tím chci říci: kdyby lidská činnost prolínala modlitba, to znamená, myslel jsem zároveň na Boha, když se tomu učím, tomuto druhému kroku, tak by to mělo za následek, že bych pořádně nedělal ani modlitbu ani tu lidskou činnost. Je- taky Ramakrišna ukázal, že ten pravý světec, který, největší toho druhu v době, který oral pole, při orání pole nemyslil nic než na orání, ano? A když mu ten Narada toto vyčítal, jaká je to svatost, když myslí jenom na orání pole, tak Narada mu dal nést, to byl ten světec, pohár naplněný navrch- do vrchu vody, ne a řekl mu: tamhle ho nes, k tomu stromu a dávej pozor, aby ti nic neukáplo. A potom se ho zeptal, ono mu nic neukáplo: kolikrát si myslel na Boha? A von říkal: nemohl jsem, protože jsem musel myslet, aby mně neukáplo. A tak je to taky se mnou. myslím na to, co tady dělám. A jestliže člověk je na poli hospodářově a pro něho dělá, tak nesmí myslet na nic jiného, než že to dělá na to- pro něj. Čili na to, co dělá. Podívejte se, v tom přirovnání o hřivnách bylo přeci jasně ukázáno, že ti, kdo hospodařili s těmi hřivnami, nemysleli na nic jiného než na to hospodaření s hřivnami. A ten, který to zakopal, byl zavržen, tu hřivnu. Ten myslel na to, aby si uchoval tu hřivnu takovou, jaká byla, aby nedostal, že jo, ale kdežto ti, kteří hospodařili, ti soustavně hospodařili s těmi hřivnami. Čili člověk soustavně jenom hospodařit s tím, co od Boha. A to je velice důležité, že se nemá rušit ani myšlenkou na Boha. Nakonec to samozřejmě dopadne zcela jinak, než jak to teďka říkám. A to byste mohli zaskočit. proto se napřed ohrazuji. Že totiž ten člověk tím, že bude konat nějakou činnost, se bude ustavičně modlit. A bude konat tutéž činnost jako původně, kdy vůbec na Boha nemyslel. Ale to musí nastat mezitím taková proměna, že on nebude vycházet ze sebe jako z činitele, nýbrž jako z Boha jako z činitele. Tedy musí se obrátit světla, jak jsem tomu říkal v Cestě vědomí, ano? A dokud tato změna nenastane, tak se musí postupovat tím způsobem, jaký tady navrhuju. To není trvalý postup tuhleto, to je začá- to je postup začátečníka ano? Upozorňuju. Tak to je druhý krok. Třetím krokem je, že všechen užitek z činnosti náleží hospodáři. Přičemž tak platí Ježíšova slova: hoden je dělník mzdy své. Tady by mohl mít člověk totiž výčitky svědomí, že za svou práci bere peníze. Ale kdo trošičku národohospodářsky nebo hospodářsky nebo ekonomicky myslí, dobře, že produktivita člověka je dneska tak velká, aspoň ve výrobě to může snadno zjišťovat, jinde to takhle dost těžké, že mnohonásobně více odevzdává společnosti, než kolik mu zůstane v kabeli. A jestliže Ježíš Kristus zásadně byl pro to, aby každý dělník dostal mzdu svou, neměli bychom se nad tím vůbec pozastavovat. Protože dělník musí být zachován při životě a musí mít z čeho žít. Proto von ani boháčovi Zacheovi nevzal celý majetek, protože věděl, že na starosti mnoho lidí na tom svém statku. A že je bude muset dále živit a dále jim poskytovat pracovní příležitosti. A proto mu polovičku toho obrovského majetku nechal. Že- protože Zacheus se fakticky vnitřně vzdal všeho. Ten mu nabídl všechno Ježíši. A von mu řekl: ne Zachei, nech si polovinu, že jo? Tak také od nás se chce, od nás Ježíš přímo chce, abychom si nechali mzdu za svou práci. On si přímo přeje, že on si jako náš stát si přeje, aby dělník byl zachován, on si totéž přeje Ježíš Kristus, aby neumřel na úbytě, ano? On nechce umordovat. On chce, aby byl zachován pro věčné úkoly. A konečně čtvrtý a poslední krok záleží v tom, že hoden je hospodář vděku za jeho péči. Po každé činnosti se snažím projevit neformálně... neformálně vděčnost hospodáři. tady bych chtěl zdůraznit slovo neformální. Protože projevovat vděčnost hospodáři po každém činu, by mohla být pustá formalita. Vy víte, že máte projevovat vděčnost, tak byste se třebas hluboce klaněli, nějak vnitřně nebo nevím, co byste dělali. Ale nebylo by tam- nebylo by to vůbec projev vděčnosti. Kdo prohlašuje: jsem ti vděčen za něco. Vůbec vděčen být nemusí, ale může to prohlašovat. Tohleto je největší nebezpečí všech těchto předpisů, že jakmile se s tím seznámíte, tak to třebas formálně budete plnit. A tím z- vůbec nebudete plnit nic. Než to formálně plnit, to znamená, lépe je to vůbec neplnit. Vůbec toho nechat být. Neformální způsob plnění znamená snažit se vopravdu porozumět tomu, že mám povinnost být vděčen Bohu za všechno. Neboť všechno jsem měl vod Boha k tomu, tak jemu jedinému i tu příležitost třebas pracovní, jemu jedinému náleží za to vděčnost, že jsem toto všechno pohromadě měl. Ty smysly, ten rozum, ty schopnosti a tak dále. Tak to je neformální. Kdybych ale jenom říkal: Pane Bože, děkuji ti. A šel kousek dál nebo to opakoval třeba desetkrát a šel zase dál, tak to není vůbec vděčnost. Vděčnost je stav, takže se nemusí vůbec nic vyslovit a mohu být ve stavu vděčnosti. Například, dejme tomu, mohu být vděčen za to, že posloucháte, a to vůbec nemusím vyslovit. mohu zažívat tento stav vděčnosti, že posloucháte, ne? A tím se neumenšuje moje vděčnost. Ba naopak ta vděčnost může být reálnější, než kdybych to vyslovil. Jste se mohli podivovat, proč to vůbec říkám. Jestli něco nehraju tady. Tak když to nevyslovím a tu vděčnost mám, tak je to opravdová vděčnost. Čili tomu říkám neformální vděčnost. A to je strašně důležité, tento čtvrtý krok, že tímto čtvrtým krokem vracím to, co jsem vzal od hospodáře, všechny nástroje, všechny pokyny jak, všechno- všechny schopnosti od něho vracím zase jemu. To je asi něco podobného, jak bych to v tom podobenství o postavení služebníka na poli chtěl vyjádřit detailněji, tak bych řekl: a ten hospodar- ten služebník šel z pole a všechny svoje, všechny nástroje hospodářovic uložil, odkud je vzal. Asi tak. To tam není, ale to se snadno domyslet, že by to tak mohlo být. A uložil je s vděčností, že dobře sloužily, ne že on to uměl, ale že oni dobře sloužily a že by bez nich nemohl tu práci vůbec vykonat. Že by nemohl bez nich vůbec pro hospodáře něco udělat. Tak důležité na tom je, že on se vrací s tímhletím nazpátek do domu, ze kterého vyšel. Jako jsem vám radil ke každé práci, ke každé činnosti lidské vycházet z domu Otcova, tak také od každé práce vcházet do domu Otcova. A minimum co můžete udělat, že mu- že jste mu vděčni za to, že vás nechal na svém poli pracovat. Že vás tam pozval, že vás poctil touhletou velikou ctí tedy, že vám tuto čest udělil. A když ovšem neděláte půli, děláte mystickou koncentraci. Jestliže děláte, tak ta být právě výrazem vaší vděčnosti. Ten služebník, jak se dovídáte z podobenství o postavení služebníka na poli a v domě, jenomže nepřichází do domu, aby se především najedl, nýbrž aby posloužil hospodáři. Přepáše se a dává mu jíst, připraví mu jídlo. A teprve se hospodář nají, sám se také nají. Čili to je to, jak si člověk počínat v domě hospodářově. bych vás moc prosil o to, kdybyste zejtra nechali zopakovat ještě logaritmus lásky, jo? Ale potom hlavně tu koncentraci, ke které jsem se tady nikdy nedostal. Zítra odpoledne budeme mít na to čas. Tak koncentrace mystická, to znamená koncentrace, která vědomě spojit s Bohem, by měla být postavena na těchto myšlenkových principech. Že moje lidské tělo je transformační stanice, ve které se Bůh přeměnil na své projevy, na některé ze svých projevů. Moje tělesnost je projevem existence Boží. Jedním z projevů existence Boží, transformace existence Boží na její projev, ano? Moje schopnost uvědomovat si něco v tomto světě, je transformace vědění Božího. Jeho dokonalého poznání na moje částečné poznávání třebas tohoto světa, anebo dokonce věcí Božích. Částečné ovšem poznávání. A moje láska je projevem lásky Boží. Kdyby nebyla někde ve zdroji nějaká láska, ze které bych tento projev čerpal, tak bych nemoh projevovat vůbec žádnou lásku. Kdyby tady nebyla láska Boží, tak nemůžu- tak nemohu taky nikdo a nikoho a nic milovat, ano? z čerpám, řek bych, ten proud lásky, ano? To je můj projev lásky je... je pro- proudění lásky Boží, bych tak řekl. To není moje láska. To je proudění lásky Boží. Je- je-li tomu takhle, že jsem takovou transformační stanicí, ve které se všechno z Boha transformuje na projevy Boha, pak taky je možné, aby se tyto projevy nazpátek transformovaly na Boha. Proto to je to výjimečné postavení člověka, že transformátor působící na jednu stranu, může působit na stranu druhou. To, prosím, na normálním transformátoru taky jde, jo? Ale... ale myslím, že se užívá jen jednosměrně, ne? Dvojsměrně se užívá, dobře. Tak tím víc, že to takhle hraje, to jsem rád, jsem myslel, že ne. A teď tedy, když například používám nějakého prostředku, takzvané mystické koncentrace, to znamená soustředění na Boha za účelem spojení s ním. Když nějakého takového prostředku používám, tak ho používám takovým způsobem například, že některého projevu Božího, které jsem tady všechny vyjmenoval, používám jako prostředku, kterým se vracím po dráze, kterým on se projevil, nazpátek do toho zdroje, odkud se projevil. Čili kdybych například opakoval jméno Boží v nohách, dejme tomu. Tak toto opakování jména... jména Božího v nohách by nebylo promítáním jenom toho jména Božího do nohou. To by bylo absolutní nepochopení z strany mystické koncentrace. To by nikdy nevedlo k poznání a spojení s Bohem. Vůbec ne, nemohlo by. Protože jsem vůbec neprováděl koncentraci na Boha nýbrž na nohy. Že jsem tam soustřeďoval se jménem Božím, to je nerozhodující, to je na nohy, a ne na Boha. Čili umísťovat jméno Boží v nohou, to je prostředek a ne cíl, rozumíš mně? Čili, jestliže promítám jméno Boží do nohou, tak přitom věřím, aniž vím, jak se to může- kterak se to může stát, protože Boha zatím nepoznávám. věřím, že toto tělo právě v nohou transformační schopnost odnést s tím jménem Božím k němu nazpět. Že to jméno je druh náboje, který unese, který tam přenese. Čili přes ty nohy jdu do věčnosti, ano? A nejdu do nohou. Ještě snad lépe by bylo to vyjádřit koncentrací do nitra, prosím, to hned takhle provedu. Že totiž jestliže se soustřeďuju do nitra, tak tam vstupuju do chrámu Božího. Ovšem ten chrám Boží oproti normálním chrámu není chrámem konečným, nýbrž je to chrámem, který sahá do nekonečna. Takže tam vstupuju stále hlouběji. se stále hlouběji do toho nitra ponořuju. nezůs- nedbám na to, že tam není moje tělo, jdu do hloubky. Ta hloubka ovšem nemá místní povahu. To je stav, ano? To je těžko pochopit. se zejtra o to pokusím, ano? Připomeňte mi, hloubka je stav, nikoliv místní pojem, ano? A takže když vstupuju do toho nitra, tak vstupuju do hloubky bezčasové, bezprostorové. A to je myslím jeden z nejsnazší- z nejsnazších způsobů, jak se setkat s Bohem právě přes to nitro. Ono to jméno Boží může být dobrým způsobem, ale nemusí být nosné, nemůže- třebas někoho neunese. Protože unese jenom do těch nohou a dál už, jak ty správně říkáš, nejde to, ano? Kdežto tady, když jdu do nitra, tak opravdu to jde stále hlouběji se ponořovat. si myslím, to zase další nevýhodu, že tam mohu civět taky jenom a nemusím tu pozornost udržovat, ne? To je zase velká nevýhoda, kdežto to opakování Božího přeci jenom udržuje při určité pozornosti. to musím vyslovovat, ne? Ale vždycky se mi stalo, že když jsem opakoval nějaké jméno Boží nebo něco podobného, v co se- v co jsem věřil, že to unese k Bohu, tak vždycky to končilo, že jsem to nemohl říkat, nemohl jsem to říkat. Ono to přešlo v koncentraci, tichou koncentraci, ano? Neříkám do nitra. Těžko říct, kde jsem byl, jestli v těle nebo mimo ně. Ale v žádném případě jsem necítil pohyb, unášení, nýbrž jsem cítil rozšiřování své podstaty za hranice tělesnosti, pochopitelně. Takže tělo... tělo absolutně, pocit tělesnosti absolutně odpadal. Ale jestliže je koncentrace písmenová únosná, tak to vždycky tento následek, že není možno ji trvale dělat, že mně je znemožněna. Že mně je znemožněno pokračování v právě tím, že převede do Boha, kde žádnej- žádný projev jeho neexistuje. Bůh není projev. Bůh je podstata. To, co je projevené, to z něho vyprýštilo, ano? I když je to jméno Boží, to je z něho vydedukováno. Takže tohleto je to, co jsem chtěl aspoň říci, co je to únosnost koncentrace. Ta musí být zvolená tak, aby opravdu dokázala převést přes břehy tohoto světa, za něj, ano? Aby to byl most. v tom musím spatřovat most, a ne zastávku v nohách nebo v prsou nebo kdekoliv, kam se soustřeďuju. To není zastavení. To je, prosím, transformační bod. se k tomu místu, přes které přecházím, obracím jako k transformátoru, jako k transformačnímu středisku. Protože opravdu je-li možná transformace jedním směrem, je možná taky druhým směrem. Jestli to platí o transformátoru etickém, jsem nevěděl, ale o tomhletom to platí. O tom jsem se přesvědčil. Tělo tuhletu funkci. A proto pro je zcela pochopitelné, že v těle vstanu z mrtvých. Protože to transformuju. tento projev transformuju na příbytek u Boha, rozumíš? A to bude to moje tělo, ve kterém vstanu, ten příbytek u Boha. No, to je všechno. U každé koncentrace mystické přichází poznání různé kategorie. Ovšem upozorňuju vás, že my jsme zařízeni tímto svým organismem na postupné poznávání... na postupné poznávání. Na postupné stávání se něčím taky, že ano? Všechno je u nás postupné, všechno u nás povahu pohybovou. Kdežto koncentrace mystická, je-li správně prováděná, nemá povahu pohybovou, nýbrž povahu zastavení všeho pohybu. A přechod, hned za tím, přechod do stavu poznání, vždycky do stavu poznání. Ovšem ten stav poznání své stupně a může být temný nebo víceméně zřetelný, jak jsem se často vyjadřoval, ne? Ale nejtěžší na tomto přechodu je právě to místo zastavení. Protože zastavuje to, v co jsem věřil, že je život. toto jsem jenom poznával jako život. Tento pohyb veške- všeho druhu pohyb myšlenkový, pohy- pohyb ve hmotě a tak dále. To všechno, pohyb myslím buněčný a to všecko, jsem považoval za život, za projev živo- von to byl projev života, ale jsem to považoval za život, promiňte mně, jo? Tak to fakticky je. A teď musím se dostat do života. To je to poznání, vejít do života. Jenom Ježíš mohl o sobě říct, jsem život, jsem pravda, že? A tak dále, cesta, pravda a život. A do toho života vcházím tím způsobem a jiným se tam nedá vejít, než že pozastavím projev. A projev to je pohyb toho života. Projev je pohyb života. Tento pohyb zastavím. A tady je krutý bod velice, který jde někomu na nervy a velice ho tedy ustraší, že ten život ve mně ustává. To, co považuju za život, ve mně ustává. On ve mně ustává jenom projev života. A život ve mně neustává, život teprve nastupuje. Jenomže tam je nějaká mezera. Musí napřed něco ustat, aby tamto se mohlo vůbec projevit. To se neprojeví, dokud tamto první, co bylo v pohybu, neustane. Rozumíte mně? A proto je to tak strašidelné tenhleten přechod. Dotaz: jak si počínat ve vykonávání vůle Boží, když opravdu si to přejeme, vyjádříme to přání: staň se vůle tvá nebo nechť dělám jenom to, co je v tvé vůli Pane. Jak to mám dále zjistit, že je to opravdu jeho vůle, že to- anebo, že to není jeho vůle, co s tím dál? Jak to rozeznat, co si s tím počít? Tak na to je několik odpovědí nebo mnoho odpovědí. Kolik lidí, tolik odpovědí. Totiž každý musí individuálně přistupovat z si- situace, k odpovědi, ve které je. Situace každého je nějaká jiná. Každý z nás je nějaký činný. Předpokládáme, prosím, pro snadnost výkladu, že jde o člověka v produktivním věku. I, prosím, penzista je člověk dneska u nás v produktivním věku. Protože zase jiné starosti, než měl, když... když byl zaměstnán někde v nějakém podniku. mnoho třebas práce, víc než možná předtím. Takže i jeho považujeme za člověka v produktivním věku, prosím. Tak mluvím o člověku v produktivním věku. Nemluvím o dítěti a nemluvím o člověku, který je třebas připoután stářím na lůžko, tam bych musel řešení najít jiné. A teď bych chtěl říct: jestliže ten člověk se takhle odevzdal do vůle Boží a chce konat jenom vůli Boží, pak samozřejmě si musí dát pozor na to, jestli to jenom neprohlásil. Jestli opravdu za tím svou osobností, svoji- svým rozhodnutím a svou vůlí stojí. Nesmíte si myslet, že když chcete konat vůli Boží, že tím musíte složit svou vůli stranou. To musíte veškerou svou vůlí tu vůli Boží prosazovat, svou vůli prosazovat. A teprve pak je naděje, že konáte vůli Boží, ano? Jestliže svou vůlí tu vůli Boží neprosazujete, tak vůli Boží nekonáte. To jste jenom něco prohlásili: chci konat vůli Boží. Ale jestliže jste třebas byli v nějakém zaměstnání třebas předtím, než jste toto prohlásili a něco konali. Pokud nepoznáváte, že by vůle Boží byla jiná, že by vás uváděla do jiné činnosti, to se pozná znemožňováním této činnosti. Jestli se ne- nedostaví to, že se stává nemožným, abyste dělali to, co dosud, pak to, co dosud jste dělali, je ve vůli Boží, rozumíte? To můžete předpokládat. Ale pak do toho, co jste dosud dělali, musíte vložit víc, než jste dosud do toho vkládali. Vy musíte to veškerou svou vůlí provádět, rozumíte? Takže odevzdávání se do vůle Boží je zvláštní druh užití vlastní vůle. Že celou vlastní vůli užíváte k tomu, abyste vůli Boží prosadili. Takže jestliže jsem něco předtím dělal nějakým způsobem a třebas dokonce lajdácky, tak totéž, co jsem takhle dělal dříve, musím teď dělat pořádně. Protože teď jsem začal konat vůli Boží. Nerozeznal jsem, že by to vůle Boží nebyla a proč bych to měl rozeznávat? O to se nestarám vůbec, co se mnou Bůh bude chtít dělat. Že jsem mu to právo dal, aby se mnou zatočil, jak chce. Nezatočil-li, tedy pak na tom místě, kde jsem, jsem z vůle Boží, chápete to? A pak to musím konat lépe, než jsem to konal pro sebe nebo pro nějaký úřad, nějakou instituci, organizaci nebo pro rodinu svou, ano? Čili tím, že to budete dělat lépe než předtím nebo snažit se dělat lépe než předtím, se změní poměry, pochopitelně. Takže možná, že kdyby to bylo místo třeba, kde jste se dosud nějakým způsobem osvědčili a teď byste se osvědčovali ještě víc, že by na vás začli třebas nandavat víc práce. Á on ještě stačí na tohleto, stačí na tamto. A tak by vás nakonec předřeli. K tomuto vůbec to nemá jít. Asi moc křičím, ne? K tomu by to vůbec nemělo dojít, k tomuto konci. Protože o vás nikdo nesmí vědět, že něco konáte kvůli Bohu. Oni si- oni musí zůstat v domnění, že to děláte kvůli nim. Jenom že jste se nějak polepšili. Ale máte také rozum od Pánaboha. Ale nesmíte jim dovolit, aby na vás svalovali svou vlastní práci. To je nesprávné. Vy se držte toho, co jste předtím dělali. Vy jste poznali, že to, co jste předtím dělali, je vůle Boží. to, co vám někdo ještě na hřbet přidává, ano? Vy musíte mít rozum. Říkat: tak toto je vůle Boží, nebyl jsem z toho vytržen, tak musím v tom pokračovat. Ovšem protože je to pro mého hospodáře, tak to být lepší kvality. Kdyby to bylo jenom kvality, jako to bylo předtím, tak nekonáte vůbec zvo- vůli Boží. To je jeden znak toho, že se koná vůle Boží, že to- že jste ochotni to dělat lépe než dosud. A druhým znakem konání vůle Boží je to, že vždycky to, že konáte- začínáte konat na vůli Boží, nějakým způsobem je postaveno proti vám. Zatímco předtím jste třeba měli v tom, co konáte v zalíbení, vono vám to bylo příjemné, rádi jste to dělali. Najednou se vám stane, že to rádi neděláte. V tom nesmíte vidět, že to není ve vůli Boží. Nýbrž v tom musíte jenom vidět, že se tady, že tady Bůh sleduje svůj vlastní záměr, abyste sami sebe ztratili, rozumíte? Protože jestliže my rozeznáváme příjemné od nepříjemného a podle toho se zařizujeme, děláme to příjemné, opouštíme to nepříjemné, tak pak naše roste. A my vytváříme novou nepřekonatelnou hradbu mezi sebou a věčností. Jestliže ale nerozlišujeme mezi příjemným a nepříjemným, nýbrž jenom mezi rozumným a nerozumným, mezi správným a nesprávným, to se roz- rozlišovat musí pořád i nadále. Ale jestliže nerozlišujeme mezi příjemným a nepříjemným, na to nedbáme a konáme i věci nepříjemné, pokud jsou dobré a rozumné, ano? Tak pak velice rychle vnitřně umíráme. A musíme si vidět- musíte vědět teď, že konat vůli Boží znamená být při- přiváděn Bohem ke smrti vnitřní. To znamená k sebezáporu, ano? Vnitřnímu umírání. A jestliže by tato činnost, kterou nastupujete ve službě Bohu teď už, neboť je to jeho vůle, jestli nevede k tomuto vnitřnímu umírání, se tam neprosazují nepříjemné chvilky, které musíte umět překonat, to znamená překonat sami sebe, o to tu jde. Tak pak jste ještě jenom něco prohlásili, ale vůli Boží jste nezačli vůbec konat. V tomto se může snadno člověk zmýlit, že něco prohlásí, chci konat tvoji vůli, ale fakticky to nekoná. Takže jednou z naprosto jistých známek, že začínáte konat vůli Boží, že jste schopni i nepříjemné věci, pokud jsou rozumné a správné z hlediska rozumového úsudku, nemusíte se doprošovat nějakého vyššího úsudku, jestliže tyto nepříjemné věci nejste ochotni udělat, pak jste neudělali ani krok na cestě k tomu, že byste konali vůli Boží, rozumíte? Tak máme dneska mluvit o mystické koncentraci. Mystická koncentrace nemá být pouhé soustředění, nemá to být soustřeďování se třebas na Boha nebo na cohoko- na cokoliv jiného. Protože soustřeďování na Boha je, řek bych, prostředkem k tomu, abychom se s ním spojili. Mystická koncentrace jediný cíl spojení s Bohem, a ne soustřeďování se na něho. Jestli to dokážete bez soustředění, prosím, silně pochybuju, ale může to být. Ale jestli dochá- dokážete se jenom soustředit na Boha, vůbec není jisto, no, totiž vůbec se nestane, že byste se s Bohem setkali. Když se na něho budete soustřeďovat s nejlepší vůlí a nejlepším předsevzetím se na něho soustředit, ale zapomněli jste, že to soustředění jeden jediný smysl: že Pánu Bohu nejde o to, kolikrát řeknete Pane... Pane nebo kolikrát se pomodlíte Otčenáš nebo jak dlouho přebýváte v rozjímání nebo v mystické koncentraci. Nýbrž jde mu o to, mluvím ovšem o něm jako o člověku, promiňte mně, aby to bylo srozumitelné, to je symbol. Jde mu o to, jestli ho milujete nebo ne. Jestli za ním chcete přijít nebo ne. Není nikde psáno, že jestli se budu soustřeďovat celý den, že miluju Boha a že za ním chci jít. bych si přál třebas, aby to moje "já" se k němu dostalo, prosím, to je jiná věc. si to pro sebe přeju. Ale jestli ho při tom toho Pána Boha mám rád, to je veliká otázka. Kdežto to, co jsem vám radil včera v těch algoritmech činnosti, algoritmech lásky, to znamená... to znamená postupech, jak správně jednat a v těch postupech, jak správně milovat. To být příprava takového druhu na koncentraci, na soustředění mystické, že by z toho, z této přípravy vyplývala touha po setkání s Bohem, touha po vchodu, po vstupu do Otcova domu. Ta touha tady prosím není, věřte tomu. Oni pořád přátele z Plzně říkají, kde si tu touhu máme z prstu vycucat. Není. A s nimi plně souhlasím, není. Protože nekonají správně přípravu k tomu, aby se objevila. My máme naštěstí lidskou vůli, kterou se můžeme naučit milovat. To je bezvadná vlastnost lidská. Tou vůlí se mnoho věcí, mnoha věcem můžete naučit. Ale nejužitečnější je, že se tou vůlí s- lidskou vůlí můžete naučit milovat. A dokonce naučit milovat Boha, kterého jste nikdy neviděli. A Ježíš Kristus přitom ukazuje, jak se to dělat. Protože jak můžete milovat Boha, kterého nevidíte, když nemilujete ani bližního, kterého máte před sebou. A proto při tom posledním soudu, který tam symbolicky líčí, říká, že jenom ten je spasen, že jenom ten se dostane do věčného života, kdo miloval bližního. Správně miloval bližního podle... podle opravdu nenáročné, neziskuchtivé lásky, podle tohoto algoritmu, podle toho příkazu lásky. Ten zaručeně projde posledním soudem, který se koná v lidské duši individuálně, k němu člověk dospěje. Ten projde tímto posledním soudem do věčného života, ale nikdo jiný. Tam nikde není napsáno: ty ses správně koncentroval, proto vejdi na pravici Boží. Nic. Ty jsi správně miloval, a protože tvoje láska, kterou jsi věnoval lidem, anižs to ty věděl, to vůbec nevěděl ten člověk, na tom nezáleželo, byla láska, kterou jsi věnoval mně, která byla určena mně, tak a protože platilo, že cokoliv jste udělali nejmenšímu z bratří mých, mně jste učinili, tak teď se tady ukazuje ovoce. Teď za to přicházíš do věčného života. Takhle je to, nikoliv někde na posledním soudu, ale takhle je to před mystickou koncentrací. Při mystické koncentraci, která je fakticky posledním soudem, na to vás upozorňuju, ničím méně, při mystické koncentraci vždycky příprava musí vypadat tak, abyste láskyplný skutek dělali pro Boha. Když se na tento kraj dostanete, tak je naděje, možná ne naděje, jistota, že koncentrace mystická, kterou provádíte, bude mít účinek spojovací. Vždycky. Čili nechci podceňovat žádnou metodu, o který vám třeba dneska nakonec budu říkat. Ale balamutil bych vás, jako ty dotyčné v Plzni, že si o to přímo říkali, že jsem měl na čas, mohl jsem si dovolit jim předvést během jednoho roku, že jim to nepůjde tak jako tak. A věřte mi to, to nebyla ztráta jednoho roku. To byl velice užitečný strávený jeden rok, protože oni se přitom velice zbavili sami sebe. Zjistili tou metodou, to nám nejde, tou metodou nám to nejde ani tou. Tady jsou takové skvělé metody, nejde to. A tím do určité míry správně sebe zhodnotili. Říkám do určité míry, protože bude třeba to hodnotit, to hodnocení ještě dále zdokonalit. On totiž člověk nemůže se k Bohu dostat odněkud nebo z místa, o kterém neví, kde to místo je. To je asi tak, jako kdybych někoho chtěl popadnout a někam odvést, když jsem slepý a nevím, kde se nachází. mohu někoho popadnout, a to je to moje "já", a někam odvést jenom tehdy, když ho jasně vidím, že tadyhle je. Nebo když ho mohu nahmatat, že tadyhle je, seberu ho a vezmu ho s sebou. Čili to je ta lidská vůle, která se může chopit mého "já" a může ho někam odvést. Ovšem musí o tom "já" vědět, kde to "já" je, do čeho se zamotalo, v čem toho času se brouzdá. Čili správně říká svatá Terezie z Avily: cesta k Bohu začíná správným sebepoznáním. A ta míra sebepoznání se postupně stupňuje. Protože uchopit na vyšších stupních zase sebe, který je proměněný v něco nového, to je ještě těžší, než sebe uchopit na počátečním stupni. tohleto bych měl trošičku vysvětlit. Člověk, který je na začátku jako třebas tamti, o kterých jsem mluvil, tak ti zjistí: my jsme nešikové, nám to nejde, my jsme neschopni se soustředit. A to je správné uchopení člověka, to je správné poznání. Nikdo z nás není schopen se soustředit, nikdo z nás. Ani ani vy. Nikdo z nás není schopen se tak soustředit, aby se potkal s Bohem, ani ani vy. Ale ono na tom nezáleží, ono na tom vůbec nezáleží. Záleží jistě na tom, že vím, že nejsem schopen. Ale nesmím si ani chvilinku myslet, že tato moje neschopnost stojí proti Bohu. Nebo proti tomu poznání, že mně znemožňuje poznávat Boha. Správně říká Bhagavadgíta: jsem schopnost soustřeďovací. Mluví Bůh o sobě, Krišna. Jestli ty myslíš, že ty máš nějakou takovou schopnost, protože se dovedeš soustřeďovat cokoliv na tomto světě, to ne. Protože soustředění mystické úplně jinou povahu než soustředění na cokoliv na tomto světě. Když se soustředím na cokoliv na tomto světě, tak se teď soustřeďuju na něco, co jsem předtím poznával, víte? V tom je ten veliký rozdíl. A tady se soustřeďuju- soustřeďuji na něco, co jsem nikdy předtím nepoznal. Tuto zkušenost vůbec nemáme, nikdo z nás nemá. Teprve ta schopnost soustřeďovací, která je v Bohu, k nám sestoupí, tak budeme mít, že? A pak ovšem si ji nikdy nebudeme přivlastňovat, nebudeme nikomu říkat: se umím soustředit. Když vám teďka řekl třebas, že se mi nikdy nestalo, že by se mně myšlenka nežádoucí vloudila do koncentrace mystické, tak to bylo proto, že jsem přípravu provedl tak, že samočinně přecházela v koncentraci. Že jsem stanul na prahu věčného života, do něho jsem vstoupit nemohl. To mně musí být otevřeno. On je schopnost soustřeďovací. Ale ta příprava, na které velice ná- záleží, musí vypadat tak, abyste se dostali na ten práh. Abyste se dostali ke dveřím, na které můžete klepat, a za kterými je ten Bůh, řečeno symbolicky, pochopitelně. Ale život lidský vypadá tak, že jste daleko od dveří. A i když tou koncentrací klepáte, tak klepáte do... do luftu, rozumíte? A ne do dveří. To vůbec není slyšet na druhé straně. Přeháním samozřejmě, ale tak symbolicky je to vyjádřeno správně. Čili vy musíte se těsně postavit ke dveřím, na které klepáte. Ke dveřím věčnosti. A co to je? Správně provést přípravu ke koncentraci, bez zbytečně se soustřeďujete. No zbytečně úplně ne, protože je to taky snaha po oso- odosobnění. Že čím méně vám to jde, tím více se musíte zapírat. A to je taky dobré. No ale bylo by užitečnější, kdybyste se takhle netrmáceli a řekli: tam rozum své místo. A udělali přípravu tak, abyste se, řek bych, tak nutkavě těšili na ten vstup za ty dveře věčnosti, že nemusíte se vůbec starat o myšlenky, které se vám tam vtírají. Protože jestliže si upřímně přeju v tom momentu, kdy se začnu soustřeďovat, abych se s tím Bohem setkal, abych jemu patřil, lépe řečeno. Tak protože tam je to něco jiného, než žádat si ho pro sebe, abych jemu patřil, tak není možné, abych musel bojovat s myšlenkami. Pro všechny ty metody platí jedna zásada: jestliže bojuješ s myšlenkami, které tam pletou, děláš dvojí práci. Soustřeďuješ se na Boha a bojuješ proti myšlenkám, které se tam pletou. Sedíš na dvou židlích. Nikdy nemůžeš uspět. Jestliže máš kontrolní myšlenky: dělám to dobře, nedělám to dobře. A na druhé straně to dělám, děláš dvojí práci. Na jedné straně kontroluješ, na druhé straně něco děláš, sedíš na dvou židlích, nemůžeš vejít. Proč se nemůže vejít, když se sedí na dvou židlích? Protože člověk je v sobě rozpolcen a jenom částí své bytosti k Bohu jde. Jedna část kontroluje, druhá část jde. Jedna část bojuje s myšlenkami, druhá část tam jde. A platí, že není možno částí své bytosti tam jít. Je třeba jít celobytostně. A to je zásada pro každou metodu koncentrační nutná, která se musí dodržovat. Že člověk není schopen celobytostně tam vstupovat, tak musí tak dlouho se připravovat, je tohoto schopen. neříkám, že by to nemohl, že by musel tím přerušit mystickou koncentraci. Ale ta jeho mystická koncentrace bude mít zvláštní povahu do doby, než bude takhle připraven že to... že to bude nutkavé, to jeho přání vejít do věčnosti. Bude mít povahu jenom chvilkových vstupů, vteřinových třebas vstupů, z vteřinového ustání od činnosti. Nebo i od aktů lásky. A to proto, že kdyby on déle než třebas nějakou tu vteřinu se snažil o to soustředění, tak by byl svědkem toho, čeho jste vy všichni zaručeně svědky, jak mi všichni říkají. Že čím déle se koncentruju, teď je to horší. Tím jsem unavenější a tím méně myslím na Boha a více se musím snažit, abych tu techniku zvládl. Jak potom jsem jenom u toho, že zvládám techniku, tak je to sice srdnatý boj, před kterým mám velikou úctu osobně os- o soustředění, ale vůbec o soustředění na Boha nejde. Nýbrž jde o zvládnutí nějaké techniky, to je úplně někde jinde, ano? Kdežto člověk, který ještě se neumí koncentrovat, to znamená, nemá přípravu tak velkou, která by ho udržela v koncentraci třebas čtvrt hodiny nebo půl hodiny nebo déle, nevím. Ten by tam měl do toho stavu soustředění vstupovat jenom tehdy, když cítí nutnost. A ten moment využít, ale bez jakéhokoliv váhání. Kdyby jenom zlomek vteřiny zaváhal a nevyužil této momentální připravenosti, tak o tu chvíli připravenosti přijde. Tak jsou křehké ty momenty připravenosti na začátku, velice křehké. Takže třeba Ježíš Kristus to ukázal tímto způsobem. Někdo říkal: Pane, půjdu za tebou, ale dovol, abych ještě pochoval svého otce. Tak to vypadá v lidské mysli. tam ještě něco potřebuju si udělat. tam ještě nějakou postranní myšlenku. To nemusí být zrovna pochovávání, otce, že ano? A ještě něco pochovávám v své mysli, tam ještě něco utlumuju. ještě s nějakou myšlenkou bojuju třebas, která ještě není pochovaná. To je absolutní nepřipravenost. Protože ten, který toto ještě chtěl udělat, od toho se Ježíš Kristus odvrátil a říkal: tak si jdi pochovat mrtví, protože bych radil, aby mrtví pochovávali mrtvé. A ten, který jde pochovávat mrtví, tak bude pochovávat mrtvé, a nebude se mnou. Každý to tam vidíte z toho, kdo za ním chtěl jít, šel okamžitě. On toho Matouše našel na clu a řekl: pojď za mnou. Ne? A Matouš šel. Tamtoho našel pod stromem: pojď za mnou! A šel. To znamená chvíle, kdy se cítíte být taženi tím Bohem, kdy po něm toužíte. To sou... sou řídké chvilky, ne? Ale třeba se to stane. To je volání Boží a tomu je třeba okamžitě vyhovět. počkej, ty voláš, ale si zavážu tkaničku, to né. To znamená, vy si nevšímejte žádných myšlenek a ničeho, odejděte třebas do nitra nebo, jak jste zvyklí, jakoukoliv metodou, na metodě mně tolik nezáleží. Nejprostší metodou se odeberte za ním. Když věříte, že přes nitro, prosím, přes nohy, prosím, přes chrám, prosím, proti ničemu nic nemám. Ale... ale neváhejte, že to, že zaváháte, ztratili jste možnost se s ním spojit. Tak třebas jsem teďka jel se Stáňou sem do tohoto místa, četl jsem si čínské koany. A bylo jich tam asi dvacet nebo pětadvacet. Připadl jsem na jeden koan, který pro byl voláním Božím, rozumíte mně? jsem totiž poznal hned jeho vnitřní význam. Teď by bylo, teď bych byl si mohl s ním počínat dvojím způsobem. Těšit se z toho, že jsem to poznal, obírat se tím, být ve stavu blaženém, že to tak krásně vím, ne? Že se- že jsem měl toto- tuto milost od Boha, že jsem do toho tak vnikl. Anebo prostě se tomu poznání, které přepadlo, odevzdat. Samosebou jsem udělal todleto, že jsem se odevzdal, protože vím, jak na to mám jít. Tak jsem se tomuto odevzdání ode- tomuto poznání odevzdal, které bylo náhlé, ne postupné a mělo to tentýž smysl, jako první poznání tohoto druhu, které jsem zažil kdysi v sedmnácti letech v tom muzeu, když jsem se dověděl, že tento život být mostem k Bohu. jsem se okamžitě ocitl jasně ve stavu věčného života. Přičemž rozdíl byl v tom, že tehdy jsem upadl do extaze a dneska ne. To se tak daleko natrénuje, že nikdo z okolí ani nevidí, že toho času jste s Bohem. Že jste se správně soustředili, rozumíte? A čili to být všechno v přirozeném sledu: příprava, soustředění, soustředění, příprava, přechod nenásilný, že, přirozený. A proto je těžko radit obecně, jakou metodou, protože správná metoda je vždycky ta, v každém případě ovšem jiná, která člověka připravuje na to, aby nadevše toužil. To znamená, hledal království Boží, ano? Jak říká Ježíš Kristus: hledejte především. No, jakpak mohu především hledat, když po tom netoužím, ne? Hledejte především království Boží a vše ostatní vám bude přidáno. To znamená i to, že nebudete mít myšlenky, které tam nepatří, to je samozřejmé, to je maličkost. To není vůbec žádný problém nemít přitom myšlenky nebo neusnout nebo něco takového. To není žádný problém. Ale když se na to jde opačně, že se snažím o soustředění a nemám tuto přípravu, neocitl jsem u těch dveří věčnosti, tak je to zbytečné. Tady mám dotaz, když tady ta příprava být správná a jsem vám popsal v tom, co jsem napsal dosud jenom, dva způsoby této přípravy, to znamená správnou činnost a správný způsob milovat a nic víc. Jestli je možno nebo doporučitelno, chopit se buď jednoho nebo druhého anebo je obě dvě případy- oba dva případy kombinovat? Samosebou, když se něco píše a chce se od toho, aby to bylo srozumitelné, tak se musí chtě nechtě postupovat analyticky. Oddělit třeba činnost od... od lásky. Ve skutečnosti není vůbec činnost od lásky odloučena a láska není odloučena od činnosti. Čili spekulovat o tom, který algoritmus jaksi provést nebo který uskutečnit, je zbytečné. Protože použiji právě toho přirozeným způsobem, co se mně nabízí, co mně okolnosti nabízí k použití. Momentálně je třeba projevit lásku, projevím lásku, momentálně je třeba pracovat, projevím práci, že? Projevím správnou činnost a tak dále. A je třeba obojího, obojí. Protože ono by bylo chybné, kdybyste si mysleli, že si musíte v hlavě tyto body probírat. Vy je musíte jenom dodržovat. Jestliže tyto body, které jsem vám včera určil, jsem s nima seznámil, dodržujete, pak snadno rozumem poznáte, jestli je dodržujete nebo ne. A kdybyste například správně jednali, byl to tedy algoritmus činnosti, řídili se tímto algoritmem a ono se to protivilo algoritmu lásky, tak tu činnost neprovádíte správně. To neznamená, že si můžete při té- při tom- při správné činnosti přednášet body, ne, algoritmu lásky. Ale když se s tím seznámíte, co stačí, tak víte, jestli se jedno protiví druhému, anebo jestli jedno spolupracuje s druhým. A je důležité, aby jedno s druhým spolupracovalo, aby to byl organický celek, ano? Takže tyto věci, jak jsou tam určeny, to jsou jenom- to je jenom metoda podání, ano? Ale není to navržený způsob, jak se podle toho řídit. Jenom je to zavedení metody, ano? Je to prostě zavedení metody myšlení. To znamená vyčištění mysli, způsobení určitého řádu mysli. Je to řád hodnot. Je to postavený před vaš- před vaší tvář, řád hodnot, který jste třebas neznali. Možná, že ano, možná, že ne. Že mnohé věci jsou vám z toho známé, není to nic zvláštního. Že taky bych nerad, abych něco nového vymýšlel, nic jsem nového nevymyslel tím. Ale je to uspořádaný řád hodnot, ke kterému jsem se dostal během dlouhé praxe, ne? Možná, že v něm něco chybí, prosím, to si tam dodejte. Každému v tom bude něco chybět. A každému v tom, ale byl bych nerad, kdyby někomu... někomu v tom něco přebývalo. Tam přebývajícího nic není, jo? Z toho, co tam je, se nesmí nic oklestit, ale může se k tomu něco přidat. To se může. Ale bylo by dobře opatrně přitom s tím zacházet. Protože dokud člověk nemá zkušenost s tímhletím, tak by bylo dobře, že se přidržuje toho- že by mu mělo stačit to, co je tam. Neměl by si říkat, tak ono ještě tamto... ještě tamto, protože by se zbytečně komplikovala situace. znám lidi, kteří se například soustřeďují a jejich soustředění je tak komplikované, že všechna jejich pozornost je věnována technice. A potom už, jakmile začnou koncentrovat, tak jsem si jist, že pro tu techniku kombinovanou, kterou zavedli, musí přestat myslet na Boha. Tou chvílí, jak se začnou koncentrovat, úplně přestanou myslet na Boha. Třebas u člověka, který nemá představivost a chopí se koncentrace do nitra tím způsobem, že si tam představuje chrám, ale nemá představivost, tak než s- než si udrží v představě ten chrám, dávno spí, ne? A to se ještě nezačal soustřeďovat. Kdežto, kdo silnou představivost, tak si chrám představí "na to šup" a jenom do něho vstupuje, jo? To je... to je rozdílné, to se nedá všeobecně předepsat pro každého člověka. Podívejte se, někteří lidé, kteří se soustřeďují do těla, jak se nám to v mnohých metodách doporučuje a měli by to dělat přes tělo, ne do těla, na Boha, tak oni se opravdu podle těch návodů, které znají, soustřeďujou do těla. I Marie Markéta Alacoque, která navrhla, z milosti Boží se to o tom dověděla, soustředění na srdce Páně v lidském nitru. Když byla napodobována tato Marie, tak mnozí křesťanští mystici zažívali horko v tom nitru tam, kde se soustřeďovali. A kdyby se byli soustřeďovali na nohy, tak v nohách samo sebou, aby bylo, že se šířilo do celýho těla, jako z toho srdce se to šířilo taky u těch mystiků do celého těla. A mnozí z nich se nezbavili tohoto pocitu horka, takže stoupala teplota a oni se opravdu spálili. My máme o tom dokumenty, že mnozí mystici se soustředěním na Boha spálili. Fakticky to byla kremace zaživa a umřeli, ano? Ale proč se toto stalo? Bohužel oni neměli nikoho, kdo by jim to byl vysvětlil. neříkám, že kdybych tam byl já, že bych jim to byl vysvětlil, protože jsem tohleto měl taky a překonal jsem to a vím, jak se na to jde. Je ale otázka, jestli se vám to podaří, jestli mně dobře porozumíte? Protože ten dotyčný, o kterém jsem teďka chvilinku mluvil, nebyl člověk neinteligentní a neporozuměl tomu... tomu mému výkladu. Ačkoliv jsem ho prováděl stejným způsobem, jako to provádím teď. Pak nezbývá nic jiného, než tohoto soustředění zanechat, rozumíte? Kdybyste mi nerozuměla, tak vám nedoporučuju v koncentraci pokračovat. Když nedovedete zastavit horko ve svém těle, tak by vás to spálilo, a to není žádoucí. To je škoda při schopnosti, kterou máte soustře- při té... při touze, kterou máte. To je vidět, že touhu máte správnou. Jenomže nesprávně umisťujete. To je... to je technická závada. Taky vám potom bych musel radit, abyste se soustřeďovala mimo tělo, a ta horkost by nenastala, rozumíte? To není nic špatného a je zajímavé, že když jsem odešel z koncentráku, že ten jeden z těch pěti, o kterých jsem vám často mluvil, byl uveden také na koncentraci mimo tělo. A ten dotyčný, který ho tehdy vedl, mu řekl: to, co radil ten, co teďka odešel, zde v koncentráku nemá místo. S tím by ses dál nedostal, jenom tam, kam ses dosud dostal, tam by se to zabrzdilo. A tak je dobře, že se dostáváš do mých rukou, protože ti poradím, jak se soustřeďovat mimo tělo. Protože jestliže je tělo oslabeno, to je opak toho, co vy zažíváte, jestliže je tělo oslabeno třebas nemocí nebo stářím, tak v sobě nemůže soustřeďovat tolik vesmírových sil, pomocí nichž se potom soustřeďuje na určité místo nebo na Boha. A proto jeho koncentrace toho člověka je neprůrazná. Mouchy sežerte mě, povahu, ano? Čili nikam nevede. Tento člověk oslabený nemocí, třebas přechodně jenom oslabený nemocí, slabý, unavený, ten musí se ucházet o tutéž sílu ne ještě individualizovanou v lidském těle. Protože je tam málo, pro to oslabení stářím, nemocí, musí se o tutéž sílu ucházet mimo sebe, ve vesmíru, že? A přivolávat ji do sebe a teprve potom s působit ve své mysli. Když toto neudělá, tak prostě ta koncentrace zase není vůbec účinná. Ale vám poradím, protože máte zřejmě v tom určitou zkušenost. A byla by chyba od toho jenom tak lehkomyslně ustupovat, protože cítíte to teplo. Jak se toho tepla zbavit? Samozřejmě, kdybyste přistupovala ke koncentraci s tím úmyslem, že se v chcete zbavit tepla, které pociťujete, tak byste se ho nejenom nezbavila, ale přestala byste se soustřeďovat na Boha. Vám musí být jíst- jasno o tomhletom. Jakýkoliv smyslový projev, a to je taky pocit tepla, to je smyslový projev, není projevem Božím. Jestliže třebas pociťuju horoucí horko ve svém nitru, není to mystický stav, jak to mylně mystikové křesťanští za to považovali. Nýbrž je to fyziologický stav. Tím, že se soustředím na určité místo, tak se tam, soustřeďuje se tam krev a po nervech se to potom roznáší pryč. To už- to je přis- to je lékařská záležitost, a nikoliv mystická. Čili to, co vy zažíváte, není mystický stav, nýbrž jenom přirozený stav způsobený, že jste se správně soustředila na to místo. A umíte to bezvadně, jo? Vysvědčení dodám třebas písemně. Ale teď, co bylo zapotřebí, abych udělal v tom momentu, když se toto se mnou dělo? jsem s tím bojoval asi dva měsíce nebo možná tři. už- bych se musel podívat do záznamů, na tom nezáleží. A když jsem překonal to proudění, jaké- o kterém vy mluvíte, když se mi to podařilo překonat, tak nastoupilo kvašení a bylo to ještě horší. A já... a dokonce jsem v tom kvašení měl určité zalíbení, to bylo horší. To víte, nikdo takhle nevedl jako vás. A jsem v té... v koncentraci vstupoval a tak jsem ji vystupňoval tu koncentraci, to kvašení nastalo. Nechci říct, že přímo s úmyslem, aby to kvašení nastalo, ale když to kvašení nastalo, tak jsem si myslel, že to je dost hluboká koncentrace, jo no. Byla to dost hluboká intenzita koncentrace, to byla. Ale nebyla to koncentrace na Boha, tou chvílí to přestala být koncentrace na Boha, jo? Koncentrace na Boha to byla jenom na začátku, když jsem do koncentrace vstupoval. A jakmile jsem začal zažívat kvašení, přestala to být koncentrace na Boha. Čili jenom chvilinku jsem se soustřeďoval a potom jsem se soustřeďoval na to kvašení a vy na to horko. Nedá se jinak dělat, to překáží člověku, se musí na to soustředit. A tady je tahleta chyba: že když se k tomu Bohu odebírám třebas přes nohy nebo přes nitro, přes prostředek nitra, tak to je transformační bod, to je místo, kde svoji vůli převádím na vůli Boží. Není to místo, kam se soustřeďuju nebo místo konečné, kam se soustřeďuju. Je to průchodicí místo. Děláte tu chybu, jako když byste měla k dispozici transformátor, zaváděla tam nějaký proud, to je ta vaše vůle, se kterou se soustřeďujete a přála si nebo spokojila se s tím, že v tom transformátoru se to sice transformuje na... na proud jiný, který bych řekl, věčný né, ale