Karel Makoň: kotouc-77-brezen01-d (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Konečně bych přišel k poslednímu bodu, kterým dovršuji svou činnost a kterou- kterým bych měl každou činnost dovršovat, a to by bylo, že bych měl být vděčný tomu hospodáři, tomu Bohu, že nechal na svém poli pracovat, že to je obrovská čest. My si neuvědomujeme, s jakou posvátnou přímo hrůzou máme vstupovat do služby Boží. To není jako si vstupovat do služby kohokoliv. vstupuji denně do služby Boží, na jeho pole, na kterém pracuji podle dispozic, se kterými se seznamuji během toho dne. Postupně se s nimi seznamuji. Dokud jsem činný, tak se pořád seznamuji s novými a novými úkoly vod něho. Přebírám si ho jenom těmi hodnotami, které taky od něho mám, a to je můj rozum, city a tak dále. A pocit spravedlivosti, morálka, etika křesťanská, kterou mám jako stálice v sobě, ano? Tím to všechno poměřuju. Ale jestliže za to nejsem vděčen, že jsem mohl třebas dělat vostudu celý den, i za to, nebo že jsem mohl celý den být šťasten na jedné straně nebo celý den trpět na druhé straně, tak se chovám velice špatně. totiž nevstupuju rád do hospodářova domu. sice třebas usnu zase jako dřevo večer, ale opravdu jako dřevo, a ne jako člověk. Jako člověk, který byl na hospodářově poli, měl bych usínat nebo odcházet z jeho pole jinak. Měl bych odcházet s hlubokou vděčností, že tento den jsem pro něho sloužil, že jo? A to by mělo způsobit to hlavní, že bych se těšil na dům hospodářův. Tohleto všecko totiž, co tady říkám, práce na poli, to označuju celou činnost lidskou, je něco, co se děje mimo dům hospodářův, na jeho poli. Ale bych neměl čekat usnu, že tam vejdu tedy, jak říkají Indové, do toho tapasja, do toho domu hospodářova. Nýbrž bych měl uvědoměle, možná i po každé činnosti, ne večer, aspoň na vteřinku si vodskočit do domu, aspoň se tam trošičku s ním potěšit nebo mu říci: tak toto jsem udělal, tamto jsem neudělal a podobně, vypořádat si s ním nějak, poradit se třebas s ním nebo tak nějak. Ale tohleto není správný vstup, jak vám to tady líčím, to vám potom řeknu ještě zvlášť. bych měl do toho domu hospodářova vcházet uvědoměle, abych dělal to, co se v hospodářově domě dělat. Zrovna jako existuje, jak jsem vám teďka prozradil, nějaký předpis na činnost, tak existuje nějaký vyzkoušený předpis na to, co se dělat v domě hospodářově. Než se k tomu dostanu, tak bych vám chtěl jenom říci: tento předpis o činnosti, který jsem vám teď předvedl, není jediný možný předpis. To je jenom obecná rada, která se použít v různých variantách, v různých obměnách, v různých situacích. A mám ale za to, že člověku, jako jste vy, by tato rada mohla klidně stačit, aby kteroukoli situaci zvládl v tom životě, kdyby to dělal poctivě tak, jak tady radím. Ale, co tím zamýšlím touto správnou činností, jak bych to mohl lehce nazvat snadno jedním slovem. sleduji touto radou to, abyste si připravili, sleduji to, abys, mám na mysli usnadnění vstupu do Otco- do hospodářova domu, usnadnění vstupu. Předpis o činnosti sloužit nejenom k tomu, abyste správně činnost konali, ale abyste si usnadnili vstup do Otcova domu. Aby totiž neexistoval rozdíl nebo pro- aspoň propastný rozdíl mezi tím, co činíte na poli a mezi tím, co budete potom činit v hospodářově domě. To znamená třebas při modlitbě, to je vstup do hospodářova domu nebo třebas tomu říkáte mystická koncentrace, to je jedno, meditace prostě při nějakém druhu duchovní modlitby. To je vstup, to být vstup do hospodářova domu. Vono to není zatím. Ale to být. A ono to není proto, že ta činnost předtím nebyla správnou přípravou, ano? Kdyby totiž jste se tímto způsobem připravovali na vstup do Otcova domu, tak by se vám záhy dělo tohleto: že byste bez toho vstupu se nedokázali obejít. Teď si představte, že... že by to dopadlo takhle: byste byli činni na hospodářově poli, ale začli byste se, aniž víte proč, tak těšit na vstup do jeho domu, že byste se málem nemohli dočkat konec činnosti- konce činnosti. Takže ten vstup by byl daleko snazší, jelikož byste se na něj těšili. My kolikrát k modlitbě přistupujeme jako ke své povinnosti vůči Bohu. A to je tedy chladný vstup. si nemohu ušetřit drzou poznámku, že toto vůbec není vstup do hospodářova domu. Není přeci dost dobře možné, aby člověk do svého pravého domu vstupoval, pokud je člověkem tak, jako do něčeho nebo někam, k čemu nemá vůbec žádný poměr, kam vůbec nepatří. Ale jestliže člověk v sobě pěstuje tu snahu pracovat pro hospodáře, tak ví, kam patří. Stále dokonaleji ví, že patří k němu, k tomu, pro koho pracuje. Čili ten jeho vstup do domu hospodářova je absolutně přirozeným vyvrcholením práce na poli. To není něčím odděleným od práce. Takže se postupně později po určité zkušenosti stane to, že člověk pracuje na jeho poli, ale vůbec není daleko od toho domu. Je čím dál tím více přitom v jeho domě. To ho neruší, to není modlitba v tom běžném slova smyslu, že by se modlil. Ale že se jeho činnost stává modlitbou. A tím splní požadavek Ježíšův, který se nám zdá být nemožný: modlete se neustále. Jak je to možné, prosím vás? To je možné jenom tak, že tak dlouho sloužím hospodáři, ta moje služba se stane modlitbou. Rozumíte mně? Nemusím přitom vyslovovat žádná slova modlitby, ale tím, že pracuji pro něho, se modlím, pochopitelně a účinně se modlím, velice účinně. Neboť pořád s ním spolupracuju a stále dokonaleji, stále se k němu přibližuji, takže potom pro jeho dům je všude i na tom poli. s tím domem chodím vlastně na pole, bych tak řekl. To je situace, kterou tady nemohu líčit, toto uvodím v úvodní lekci, ale splňuje požadavek Ježíšův: modlete se neustále. A teď bych chtěl ještě něco říci. Jestliže neexistuje a zatím neexistuje tahleta rovnováha úrovně nebo tato míra úrovně nebo tato výše úrovně, stejná úroveň mezi lidskou činností a modlitbou, která potom následuje u člověka, tak platí tohleto: někam jinam člověk jde, když je činný, když je v bdělém stavu a je činný a někam jinam de, když se modlí. Čili nejmírněji řečeno sedí na dvou židlích a řečeno daleko jako silnějším způsobem: protiví se Bohu, rozumíte? On prostě si dělá něco pro sebe, z čehož pozů- pocházejí starosti všeho druhu. Protože on se oddělil od Boha a je odkázán sám na sebe. A to je hrozný stav. Opravdu nikomu nezávidím, kdo v tomto stavu je, protože ten celý život starosti. Kdo jakoukoliv starost, tak o tom mohu rovnou říci, že si něco dělá pro sebe. A že buď málo, nebo vůbec nic nedělá pro hospodáře. Čím více bude dělat pro hospodaře, tím menže- méně... méně bude mít starostí. Protože nemyslete si, že když vám někdo přijde s nějakou těžkostí, že, a starostí, že to není práce pro hospodáře. To je taky práce pro hospodáře. I když von si myslí, že je to práce pro něho. To tedy si to myslí. na to právo. Nemá jinou zkušenost. Ale si o nikom, který přijde s nějakou starostí svou ke mně, nemyslím, že... že je to práce pro toho člověka, který přišel s tou starostí. Vždycky si myslím, že je to práce pro hospodáře. Neboť on si přeci nepřeje, aby nějaká ovce, a to je ten starostlivý člověk, se oddělila od stáda, zabloudila někde a nevrátila se do toho stáda k němu, k tomu pastýři. Víte, že on ukázal jasně, že je pastýřem dobrým a přirovnává se k němu v tomto smyslu, říkal: dobrý pastýř, když se mu ztratí jedna ovce, zanechá stádo na bezpečném místě a jde za tou jednou ovcí. A tak dlouho ji hledá, ji nalezne. A pak ji veme na ramena, aby se neunavila, aby dále nebloudila, a odnese ji k tomu stádu. Tohleto by měl člověk dělat, když někomu pomáhá z jeho těžkostí. Měl by si ho představit jako ovci bloudící, přestože je to věřící člověk, to je jedno, protože starost, tak je blou- tak je bloudící. To není zaviněno, jak se mu zdá, nějakou situací, nějakým špatným počínáním někoho, který mu dělá starost. Omyl. To by ustalo, kdyby on ten člověk k tomu přistupoval jako pastýř, pokud na to právo takhle se chovat. On na to totiž právo vůbec nemá takhle se chovat z toho důvodu, že není, když se necítí být na poli hospodářově. Kdyby on se cítil být na poli hospodářově, kdyby byl jeho pastýřem, toho hospodáře, víte? Tak by přeci, jak se stojí v tom podobenství o postavení služebníka na poli, tak by na tom poli buď oral, nebo zaséval nebo by tam pásl dobytek. A toto jednání s lidmi ostatními i se sebou samým, to je pasení dobytku, to není orání. jsem dobytek, vy jste dobytek, všechno to je dobytek, rozumíte? A ho musím pást taky, jinak to chcípne všechno, že jo? Čili i po této stránce jsem na poli hospodářově, že si tady pasu třebas a že vám pomáhám, abyste se vy napásli a tak dále. Víte, Ježíš Kristus toto, na toto všechno myslel při tom, co dělal. Když na hoře kázal, neopomenul ty zástupy nakrmit taky, že ano? Protože chtěl ukázat, že nepodceňuje tuto stránku pasení dobytka. Ale se vrátím do toho domu hospodářova. jsem to tady několikrát sice říkal, ale pro celistvost to musí být při této příležitosti vysvětleno znovu. Že totiž do toho domu hospodářova nevchází člověk proto, aby si tam dal od hospodáře sloužit za to, že tam na tom poli něco dělal. K tomu je mzda, který je hoden. A né, aby mu ten hospodář sloužil. Prosím opatrně. My si rádi z Pánaboha děláme sluhu. První, jak vstoupíme v modlitbě k Pánu Bohu: udělej tamto, nedělej tamto, pomoz mi tam v tom, nepomáhej tam v tom. Chudák Pán Bůh. Kdyby to bral doslova, jak my to po něm chceme, tak by opravdu přestal být Pánem Bohem, víte? To nemůže. On o tom svém své vlastní mínění, bych tak řekl, kdybych to lidsky bral nějak. Takže v něčem jsme vyslyšeni, v něčem ne. nejsem proti modlitbě prosebné. Ale jak ta modlitba prosebná své místo, vám ji, to místo přesně označím. A protože jestliže to místo není zachováno, tak ta modlitba nemůže být za prvé vyslyšena a není správná. Stojí mezi vámi a Bohem, místo aby vás k Bohu přibližovala. vám aspoň zhruba řeknu hned napřed, to dokonce mám před sebou, tak nemohu ztratit nit. vám řeknu napřed, kde to místo prosby je. Když totiž se modlíme Otčenáš, jak nám poradil Ježíš Kristus, tak se nemodlíme na prvním místě: chléb náš vezdejší dej nám dnes, nebo nemodlíme se: a neuveď nás v pokušení, tím, co se tady děje všechno, starosti a tak dále, ne? Nýbrž modlíme se v první řadě: Otče náš, viďte? A modlíme se o mnoho jiných věcí, o co bychom nejradši neprosili, protože my máme nutkavější, naléhavější úkoly na tomto světě, že ano? Aby se to nebo ono vyžehlilo. A ne, aby on byl naším Otcem, aby v nás kraloval. A takže jestliže nezačnu vstupovat do domu Otcova tím způsobem, jak radí Ježíš Kristus, jako k Otci, kterému mám sloužit a ne on mně, že? Tak pak si počínám zcela zvrhle a do toho domu nepatřím. Proto Ježíš Kristus líčil ten vstup poměrně detailně, do toho Otcova domu, že říkal: ten služebník, když přijde, nemělo by ho ani napadnout, že by si sedl ke stolu a najedl. Nýbrž měl by se přepásat a měl by připravit jídlo hospodáři. A se hospodář nají, měl by i sám na jeho vybídnutí se najíst. Tak vypadat modlitba, tak vypadat vstup do Otcova domu. Jestliže takle nevypadá, tak to není modlitba, která by měla účinek spojovací, která by vedla k tomu, že bychom se s Bohem tváří v tvář setkali. Že bychom začli být vědomě věčnou bytostí, na to vás upozorňuju. Marně vymýšlíte nové a nové metody koncentrační, sebedokonalejší metoda vás nepřivede k této vědomosti o synovství nebo dcerství Božím, když si nepočínáte tímto způsobem. Když nectíte toho Boha, jak se uctívat má, neboť tam se modlíme: "Otče náš, jenž jsi na nebesích", to znamená, to nebudu teďka vysvětlovat, to je dlouhé: "přijď království Tvé, buď vůle Tvá, posvěť se jméno Tvé", se tam taky modlíme, viďte? To znamená, my tuto úctu musíme tomu Bohu prokazovat. V první řadě bychom měli být, z vděčností bychom měli, to je minimální projev úcty a konkrétní projev úcty, copak hluboce se klanět, to nic není. To může být jenom forma. To nemusí by vůbec pravopočestné klanění. Když někdo se hluboce klaní a říká: Pane, Pane, že? A kdo mně říká Pane, Pane, ne ten vejde, ne? Ale kdo činí vůli mého Otce. A ten si přeje, abychom si byli vědomi toho, koho to před sebou máme, že to je to pravé. Ta pravá naše podstata, která si vyžaduje větší úcty než to, co z vyplývá, pochopitelně. Všechno, co je... co je jenom relativní, vždycky menší hodnotu, než to, co je absolutní a to je on. Čili v první řadě musím se umět přepásat. Ježíš Kristus ukazoval, že to znamená oblíct do jiného oděvu, ne? To znamená jinou myšlenku na sebe vzít, než jako- než s jakou jsem si vystačil na poli. Totiž on tam ukazuje při tom pozvání na svatbu, že když tam jeden byl bez toho oděvu svatebního, tvrdě byl vyloučen ven. A Ježíš nezapomněl říci, že to nebylo pouhé vyhození ze svatební síně, že byl vyhozen do temnot vnějších... vnějších, to je velice hezky řečeno, kde je pláč a skřípění zubů. To jsou tyto naše temnoty, žádný peklo někde, nevím kde. On neříká o pekle, říká temnoty vnější, kde je pláč a skřípění. A totéž se stalo tomu sluhovi, který zakopal svoji hřivnu, totéž, byl uvržen do temnot vnějších, kde je pláč a skřípění zubů. Tady na tom světě je pláč a skřípění zubů, tady to nejde jinak. Tady to nejde všechno hladce. Protože jsme v temnotě, my tápáme. My každou chvíli do něčeho strčíme. To není zaviněno tím, že to tady je, že jsou tady stěny, do kterých strkáme, nýbrž naše te- zatemněnost způsobuje. Nikdy neviňte nikoho, kdo vám něco zlýho dělá z toho, že vám to špatně dělá, to jste vinni vy, že jste v temnotě. Kdybyste v této temnotě nebyli, tak do toho netrknete, tak uhnete, ne? Samozřejmě, co byste lezli do takovýho, do stěny, kdybyste viděli tu stěnu. Takže tohleto přepásání, tohleto uvědomění, že teď nastává okamžik posvátný, kde se stýkám se svou pravou podstatou, se kterou jsem se celý den nesetkal, tento okamžik je totiž velice důležitý. A kdyby se ten sluha byl nepřepásal, kdyby se byl neumyl, nepřepásal a tak dále, kdyby byl myslel zase teď na tu činnost, kterou předtím prováděl a tím pádem se cítil unavený a tak dále, sešlý, protože si říkal, myslel by na sebe, a ne na hospodáře. Tady totiž, tak by to všechno postavil zase taky na hlavu, my musíme tady se opásat novým šatem, to znamená, my musíme myslet teď, že budeme ve službě, přímé službě tomu hospodáři a musíme ztratit z mysli sama sebe. Mystická modlitba je cesta od sebe k Bohu, a Bůh ke mně jenom, pro mě, nýbrž k Bohu, ano? Čili toto, tady se dělá největší chyba, že mystik chce Boha pro sebe jenom, že ano? To je to vlastnění, při kterém nikam se nedostane. Kdežto správně jednající člověk sebe odevzdává tady Bohu, se potom můžeme poradit o tom, co je to odevzdávání se Bohu. To je kapitola široká. A teprve když tímto způsobem se nají ten hospodář, to znamená, když pro něj uděláme všechno, co můžeme, je toho málo, ale když prostě se k němu obracíme jako připravení sluhové. Teprve potom on nás vybídne, abychom se najedli my. To znamená, také my pocítíme potom, teprve potom je naděje cítit jeho přítomnost a jeho vliv v naší duši, dříve ne. To znamená, tady se poprvně za těchto okolností jediných se poprvně stýkáme s Bohem a víme, že jsme jeho a posíleni přicházíme potom k další činnosti. Tohleto, co jsem vám teď vysvětlil, by se matematicky dalo formulovat jako předpis pro činnost. Jako máme předpisy v matematice, takzvané algoritmy, podle kterých když postupujeme, tak to bezvadně vypočteme. Tak tady také kdybyste podle tohoto postupovali, tak bezvadně svou činnost přiblížíte k modlitbě. A tak daleko ji budete přibližovat postupně, když budete mít dostatek trpělivosti, se ta činnost stane modlitbou. To jsem vám tak ve zkratce tak jako řekl. Ale lidská- lidský život se neskládá jenom z činnosti. Voni vyčítají moderní teologové i lidi, kteří nejsou teology, ale čtou třebas tu bibli, že Ježíš Kristus málo dbal právě na tu činorodou stránku lidského života. bych neřekl. Tady z toho je vidět, když by to byli pochopili, že velice dobře propracoval lidskou činnost. Protože bych moh každý ten bod z těch čtyřech bodů, který jsem tady uvedl, tomu se říká v matematice krok, každý z těch čtyř kroků bych mohl odůvodnit Ježíšovými výroky, jak jsem se o to částečně snažil. Pro nedostatek času jsem to všechno nerozvedl. Takže nic z toho, co jsem vám tady řekl, neodporuje učení Ježíšovu. Naopak je v něm, v tomto učení, potvrzeno. A když ale on lásku postavil na přední místo, nadevše, tak by nebylo správné, kdybych při příležitosti toto zatajil. Kdybych předstíral, že život je jenom nějaká práce nebo nějaká činnost. V životě pokud se člověk nenaučí milovat správně tedy, tak nežil plně. Žil, no při nejlepším na polovinu jenom, z poloviny. A neumět využít správně života, to je mrhání tím nejdražším statkem, který se v celém vesmíru vyskytuje. nevím, kde jinde jsou ještě lidé, o tom není třeba debatovat. Ale zatím v naší soustavě my víme jenom o nás, že jsme tady lidé a my jediní máme možnost se dostat nad sebe. Dostat se za sebe, nad sebe. Zvíře se nad sebe nemůže dostat, rostlina taky ne, neroste, protože buňka taky ne. Ale my jediní můžeme si vzít do hlavy, že přerosteme sami sebe. A tím, čím bezpečně přerůstáme sami sebe, tím je právě láska. Činnost, to je, není to špatná věc, ale je to zdlouhavá záležitost, kde člověk musí být velice trpělivý, aby to dotáhl tam, kam tady ukazuju, kdyby si nepomohl přitom láskou. Když si ale pomáhá přitom láskou, tak ta činnost probíhá úplně v jiných kolejích a stává se, řek bych, pružnější a osvícenější. Proto Ježíš Kristus stanovil, že prvním příkazem, prvním zákonem nadevše důležitým, je příkaz lásky: miluj Boha, miluj bližního jako sebe. jsem to zkrátil. Samozřejmě, miluj bližního jako sebe, to se vám zdá být možná trošku divné, protože máte milovat sebe a stejnou měrou bližního. Ale upozorňuju vás na to, že v tom je obrovská moudrost, že to není rozdělení lásky mezi sebe a bližního. Není to sedění na dvou židlích, protože Ježíš dobře věděl, že nejsme oddělenými bytostmi jeden od druhého. jsem totéž a mám totéž postavení jako můj bližní. Toto, co považuju za sebe, to je tentýž bližní, jako třebas kdokoliv z vás. A kdybych se dostal na tutéž- na tuto úroveň myšlení, že tohleto je také můj bližní, ten který tady teďka s vámi třebas mluví, zrovna tak, jako vy jste bližní, tak bych konečně dokázal správně milovat. Láska, správná láska k bližnímu i k Bohu je možná jenom tehdy a jenom do míry, do jaké míry se člověk vzdá sama sebe a všech účinků, které by mohly nastat z toho, že někoho miluje. Tak třeba Ježíš Kristus ukazoval na takový případ lásky Samaritána, který ošetřoval nepřítele, který byl v bezvědomí, takže ani nevěděl, kdo ho ošetřoval. Nemohl mu být za to vděčen, nemohl mu to odplatit, protože ten dotyčný Samaritán odešel ještě ve chvíli, kdy on byl v bezvědomí. Nechal tam peníze a říkal: když budete potřebovat ještě víc, tak se vrátím, tak vám to zaplatím. Klidně ho ošetřte a se uzdraví, tak ho pusťte. Čili tady ukazoval Ježíš Kristus, co je to pravá láska, že je to naprosto nezištná záležitost, že je to vztah k někomu takový, že nečeká od toho, ke kterému ten vztah mám, nějakou odplatu, ano? Aby se tohleto mohlo docílit, k tomu je třeba uskutečnit několik kroků. Samo to tak najednou nejde. Této lásce kupodivu, jak Ježíš tam ukazuje, se naučit. My si myslíme, že nejsme schopni milovat, prostě nejsme schopni milovat. Nó, zatím né. Ale my máme vlastnost lidskou, která nám umožňuje se tomu naučit. A tou vlastností lidskou, která nám to umožňuje, je vůle. Kdo chce milovat, ten se naučí milovat a správně naučí milovat. To je právě důvod hlavní toho, proč Ježíš Kristus mohl tento předpis o lásce považovat za první a obecně platný pro každého i proto toho, kdo dneska vůbec neumí milovat. Kdyby nebylo možné se lásce naučit, tak by neměl právo Ježíš Kristus toto požadovat od všech lidí bez výjimky. On to právo má, protože my v sobě máme vlastnost a to je vlastnost, která nesouvisí zdánlivě vůbec s láskou, to je vý- výtečná vlastnost a to je vlastní vůle. A my se můžeme touto vůlí, kterou později budeme muset umět opustit, než ji opustíme, můžeme se naučit lásce. A my ji můžeme beztrestně opustit, tu vlastní vůli, teprve tehdy se opravdu naučíme milovat. Dříve si nesmíme dovolit tu vůli opustit, rozumíte mně? Upozorňuju na to, protože jeden z hlavních požadavků vstupu království Božího je, ztratit vlastní vůli. Ale běda, jestli ji člověk ztratí dříve, než se naučil milovat. Protože jestliže se nenaučil milovat, nevstoupí do království Božího vůbec. A jestliže předčasně tedy ztratil vlastní vůli nebo vzdal se vlastní vůle, ztratil hlavní prostředek, jak se naučit milovat. Čili to je zase začarovaný kruh, ze kterého se nedostane. Proto vás upozorňuju, že Ježíš Kristus nás učí milovat. Shrnul jsem to zase do několika kroků, toto jeho učení a nebudu se na každém kroku odvolávat na něho. to potom budu psát definitivně, tak se na všechno odvolám, buďte bez starosti, pro nedostatek času budu jenom ty kroky tady jmenovat, abyste věděli, v čem to učení pozůstává. Protože si přejete to naučit a že vám to nebude ke škodě. Tak prvním krokem, který tady navrhuje, je: nemít nepřátele ani přátele, mít jen bližního a sebe, že? Co to znamená? dneska v tom stavu, v jakém jsem, jasně poznávám: toto je můj nepřítel, toto je můj přítel, toto je můj člověk, můj bližní, tamto do toho mně nic není... není, no a pak je to bližní a to je, co z toho mám, ne? Tak zkrátka musím umět mít jenom bližního. To znamená, vy pro jste jenom bližní. Vy nejste bližní. To znamená jako moje dcera, můj syn, moje manželka, moje matka, nejsou matka, dcera, manželka, můj syn, nýbrž to jsou bližní, rozumíte? Na tohleto, to ještě odůvodním Ježíšem Kristem, abyste nemysleli, že tady lžu. Na tohleto velice kladl důraz Ježíš Kristus. Protože ve chvíli, když vystoupil z Jordánu, překonal Satanáše, to znamená svoje "já" a hlásili mu, že matka s bratřími s ním chtějí mluvit, on řekl: kdo je matka, kdo jsou bratři? Toto přeci není moje matka, to není moje matka, bratři, to je prostě matka, bratři, rozumíte? To neupíral. Ale není jeho, je Boží, všichni bližní jsou Boží. Všechno na tomto světě je Boží, a není to moje. se musím vodnaučit, když chci správně milovat, vlastnit. Kdo neš- nesprávně miluje a taky by bylo dobře třeba to říct, ten prostě toho koho miluje, chce mít, chce si ho přivlastnit. Jakápak je to láska? To je touha mít z toho něco pro sebe. No a když z toho taky ten druhý něco, tak nevadí, dyť ho mám rád. Ale abych hlavně z toho něco měl. Tady eště vůbec láska nezačla. To eště vůbec není projev lásky. Projev lásky začíná teprve tam, kde ho miluju proto, že on je bližním, že on je bližním přicházejícím od Boha. Proto Ježíš Kristus, když lou- líčil poslední soud, nikoho tam nejmenuje jako spaseného než toho, kdo miloval způsobem takovým, jak vám teď líčím. Že nebral ohled na to, pro koho to dělá. Neprotekčně miloval, nebyl to jeho bližní, nýbrž byl to bližní, pro kterého něco dělal, ne? Prosím, on tam neukazuje na spaseného, na toho, kdo se dobře modlil nebo nevím, co všechno dělal. Nýbrž ukazuje, že spasen může být jedině ten, kdo správně miloval: byl jsem hladov, dali jste mi jíst, byl jsem žízniv, dali jste mi pít, byl jsem v žaláři, navštívili jste mě, a tak dále, nemocný, podobně. A oni říkali: pane, kdy jsme viděli hladovět, kdy jsme viděli žíznit? A on říkal: cokoli jste učinili nejmenšímu z bratřích mých, mně jste učinili. My si bohužel neuvědomujeme, že když něco činíme pro někoho, že zase to činíme pro Boha. jsem vás ale v tom algoritmu činnosti na to upozorňoval, že zase to činíte Bohu. Já, vy máte dojem, že vám tady něco dobrého dělám, vůbec né. Zřekněte se toho. to dělám jemu. tady jsem na jeho poli. tady ořu jeho pole, třebas to celý zvorám, to je možné, ale je to pro něho. Nepřivlastňujte si to. To je pro něho. To byste tomu ubírali na síle, jo? A byli byste vděčni někomu, komu nemáte být vděčni. Komu nemáte být vděčni, jenom jemu. A dokonce tam Ježíš Kristus říkal: cokoli jste neučinili nejmenšímu z bratřích mých, to jste mně taky neučinili. Čili musíme si uvědomovat, že je velice důležité něco dělat v této věci. Protože taky je možný nic nedělat a to je chyba. Tak když jsem tohleto řekl, tak teď se mohu rozběhnout po tomhletom předpisu lásky. Jestliže neprotekčně miluju toho, který si to zas- který to potřebuje, aby byl milován, pak splňuji první bod řádu lásky, neprotekčně milovat. Upozorňuju vás na jednu věc. Když budete bezohledně rozdávat lásku, kam vás napadne, tak nejednáte správně. Když budete nabízet tu láskyplnou svoji činnost tam, kde o to nikdo nestojí a kde nepotřebuje, tak nerozumíte dobře tomuto předpisu. On jasně Ježíš ukazuje: hladověl jsem, žíznil jsem, byl jsem nemocen, byl jsem v žaláři a vy jste mi nějakým způsobem pomohli, ano? Čili, když mám v dosahu někoho, kdo nějakou potřebu lásky, tak tomu ji poskytuju. Protože Ježíš Kristus také říkal: neházejte perle sviním. A láska je nejcennější perla. A běda jestli si to dobře nerozmyslíte a budete je házet tam, kam nepatří. Ty svině vás pošlapou. A oni a budete si žalovat: jsem to tak dobře myslel a tohleto jsem sklidil. No nic se tak dalece nestalo. Jenomže je škoda toho, že jste to neumístili tam, kam jste to měli umístit, protože ono je toho strašně málo k dispozici. Vždycky v nitru člověk chce mít spíš rád sebe než toho bližního a tak by měl to rozdávat tam, kde je toho zapotřebí. A proto okruh takzvaných svých lidí, aby jasně věděl, kam to dávat. Proč bych to tam nedával? Tím přitom nemusí být protekční. Ale on přeci musí vědět, že ti, které u sebe a které zatím považoval mylně za své, jsou Boží. Nástroje v rukou Božích, které mu byly dány k dispozici, že ano? A tak tedy mám jenom přátele, jestliže mám jenom bližní, nemám nepřátele ani přátele, jsem potom schopen vlastní jednání usměrnit tak, abych miloval bez ohledu na účinek, který by to na mělo. Bez ohledu na to, jestli z toho něco budu mít. Ale důležitější přitom ještě je to, že jsem potom schopen milovat nepřítele. Protože pro v tam- v takovémto případě nepřítel není nepřítelem, nýbrž je jenom bližním. A musím samo sebou vědět, že se tváří nepřátelsky, proč bych měl být k tomu slepý. Ale musím si být zároveň vědom, že je to bližní tvářící se toho času nepřátelsky. On se třeba zítra bude tvářit přátelsky. Čili se musím umět soustavně vypořádávat s projevy přátelství a s projevy nepřátelství. Nesmím podlehnout projevům přátelství po stránce, že bych byl potom protekční vůči přátelům, že bych jim přiděloval víc lásky. A nesmím podlehnout projevům nepřátelství, že bych jim tu lásku vůbec odmítal projevovat. Nepřítel pro neexistuje třebas v nejlepším případě, tak mohlo dopadnout, a si ho nevšímám, třebas umírá, a si ho nevšímám. To by bylo velice špatné. Takže přátelům musím umět odpouštět jejich připoutanost a nepřátelům musím umět odpouštět jejich odpor vůči mně. To je důležité, to je další krok. Nemohu toho docílit jinak než tím, že toho člověka, o kterého jde, považuju prostě za bližního a nepovažuju ho za nepřítele nýbrž za bližního, který toho času ke mně nepřátelský poměr. To nic nezmenšuje na tom jeho postavení bližního. To, že ke mně nepřátelský poměr, to mně jenom poskytuje příležitost, abych byl opatrný. Abych se střehl toho, že by, že bych mu, abych mu prostě zabraňoval, aby nemohl to nepřátelství projevit nějakým nepřátelským činem, že ano? A to je důležité toto umět udělat. Dalším takovým třetím krokem na této cestě jest, pospíchám, že stav bližního, který on zažívá, měl by být mým stavem. To je těžko si představit. Ale jestliže někdo třebas ke mně se chová nepřátelsky, tak nevěřte, že si přeje být mým nepřítelem, nevěřte tomu. On proto své důvody velice pádné, von si to dovede vysvětlit. Von je třebas velice spravedlivě nepřátelský vůči mně. Není to třebas pravda, co si myslí, to je jiná věc. Ale on si to dovede vysvětlit, že je spravedlivě nepřátelský. Proto je vaším nepřítelem, proto se k vám chová nepřátelsky. Naopak zase ten, kdo je vaším přítelem, si dovede vysvětlit, proč je vaším přítelem, proto důvody. Ale protože ty důvody jsou vám neznámy, proč se chová nepřátelsky, třeba jsou neznámy nebo proč se chová přátelsky, jsou možná známy, to je jedno, vy se nesmíte starat o to, dovědět se napřed, proč se chová nepřátelsky pro z ta rozmlouvat mu to nějak nebo tak. To je zbytečná práce. Protože on se někdo postaví na hlavu a na zadní a drží se svého a nepřá- nepřítelem zůstává. mu to rozmlouváte, naopak si myslí: ty... ty si to chceš teďka vyžehlit a to a to jsi mně udělal, dyť na to nemohu zapomenout. Jsou totiž lidé, kteří nedokážou některé věci zapomenout, které by měli dokázat zapomenout. Ono je špatná vlastnost lidská, že zapomíná na to, co by neměl zapomenout, ale ještě horší lidská vlastnost je, že neumí zapomenout to, co by měl zapomenout. Toto když člověk nedovede, tak žije malicherným životem, kdy ještě vzpomíná na něco, co je dávno za... za ním. A na co by neměl nikdy vzpomenout. Ale to mu nemůžeme vyčítat. On tuto schopnost nezapomenout a dělat z komára velblouda. No a tak to je jeho přirozenost. Co se s tím dělat? S tím se musíme smířit. On je třebas proto nepřítelem, že neumí na maličkosti zapomenout. A na veliké věci zapomíná. Cokoli jsem mu udělal dobrého, to dávno neví. Jenže když mně nejde o to, abych byl oplácen za to, co dobrého udělám, tak mně to nevadí, že na to zapomínám. A taky mně nevadí na to, že zapo- nebo že nezapomíná na to, co by měl dávno zapomenout. To mu nevyčítám. Protože to se překrýt zcela jiným způsobem než tím, že mu to budu vyčítat a že ho budu napravovat. Žádnýho nepřítele nenapravuji tím, že mu říkám: takle bys měl, támhle bys neměl. To je většinou velice protivná vlastnost lidská, že ho takle napravuji. Nýbrž při něm jednám jinak, než jak jedná on. Zásadně se držím této zásady lásky a to ho dříve nebo později buď napraví, nebo mně ho odstraní z cesty, jedno z toho. Když se napraví, tak z cesty mně půjde, protože mně nesmí překážet tím nepřátelstvím, protože by tím ohrožoval v klidu a ten klid potřebuju na cestě k Bohu. na ten klid mám právo jenom proto, že bez něho bych nemohl vstoupit do Otcova domu. A to je ten oděv, kterým se musím přepásat. To je ten klid. A když ho nemám, tak v tom domě nemám co dělat vůbec. Tak chci vám tedy k tomuto třetímu kroku říct, že stav bližního je mým stavem v tom smyslu, že nesmím ten jeho cit, který vůči mně chová, přátelský nebo nepřátelský, považovat za jeho záležitost nýbrž za svou, stejnou měrou za svou. Že totiž kdybych považoval za jeho věc jenom, a nepovažoval taky stejnou měrou za svou věc, tak bych ho nemohl vyléčit z jeho nepřátelství. Jestliže se ale podělím s ním o tu tíhu jeho nepřátelství, ne že budu jeho nepřítelem, ale že se, že pochopím, že proto nějaké neznámé důvody, které třebas neznám, budu mít pochopení pro jeho nepřátelský stav, tak tím do určité míry se jeho stav stane mým stavem. vám nemohu vnukat myšlenku, abyste prožívali jeho stav, protože to byste museli umět vstupovat do něho. To se později na cestě lásky tomu člověk naučí, že je v tom, který ho třebas nenávidí nebo který se k němu chová přátelsky, že v něm opravdu žije. Láska totiž tu vlastnost, že rozšiřuje lidské vědomí a že dovoluje člověku, aby nežil v sobě, nýbrž aby žil v bližním. Ch. To ten blahý následek, že když ten člověk zjistí, a to zjistí velice snadno, že v něm žiji, tak se napraví tak prudce, že když neumí zapomínat, co by měl zapomínat, tak to zastrčí do pozadí a řekne mně: "tys mně sice udělal tamto a na to nikdy nezapomenu, ale co je to proti tomu, co teď mně děláš. se budu snažit všemožně na to zapomenout". A jenom proto, že člověk vstoupil do jeho povědomí a že jednal z jeho pozice, a ne ze své. Nikdo není zvědav na to, co se s vámi děje. Je zvědav jenom na to, každý se zajímá jenom o to, co se v něm děje. A když my dovedeme řešit jeho nitro, tak máme láskyplný přístup v pravém slova smyslu k němu. Protože řešíme jeho věci jako své. To je podstata lásky. Totiž: dali jste mi jísti, protože jste pociťovali hlad toho hladovícího jako svůj hlad. Žízeň toho žíznícího jako svoji žízeň a tak dále, tak to myslel Ježíš Kristus. Tak... tak je to s tím stavem. A konečně čtvrtý krok je řešení stavu bližního, pokud je tohoto řešení zapotřebí, je mým řešením. totiž řeším jeho situaci, jako by to byla moje situace. Ne, že to je jeho situace. A konečně pátý krok je, že uspokojení nad správně vykonaným počinem lásky není na místě. Musím se ho důsledně zříkat. Nezřeknu-li se ho, vezmu odplatu svou a to za následek, že to nemá spojovací účinek. Když mám radost z toho, co jsem láskyplného vykonal a v radosti si pěkně medím, tak si zabraňuji nebo zabraňuji tomu, aby účinek lásky působil někde jinde na vyšším stupni. ho promarním na úrovni, kde by nemělo být tohleto promarněno. S tou- s tím pocitem uspokojení bych se měl podělit s Bohem nebo s bližním. I na to počítal Ježíš Kristus, říkal: žena hledala něco... něco cenného, ne? A dlouho to nemohla najít a konečně to našla. I sezvala všechny svoje přítelkyně a radovaly se společně. To je vono. Jestliže si někdo z vás třebas myslí, že nemá dostatek vůle, že mu vůle chybí, tak myslím, že se celkem nemýlíte. A je to zaviněno kromě jeho zdravím, ano? O čem tady nebudu mluvit, protože tady mám odborníka, on by pořád napomínal, ale tím je to také zaviněno, prosím, jeho stavem zdravotním. Kromě toho je, o tom ale mluvit nebudu, z obavy, je to také zaviněno tím, že špatně s vůlí zachází a o tom mluvit budu. mohu svou vůli tříštit a pak se mi na mnoho stran a pak se mi jeví, že žádnou vůli nemám. Ve skutečností mám třebas vůli větší než kdokoliv jiný, jenomže na různých míst jako včelička poletuju z květu na let- na květ a všude sbírám med a všude... všude si prostě, no jako... jako motýlek počínám. To je sice přirovnání vadné se včelou, protože ona to snáší na jedno místo, ale tuto druhou činnost ne- nekonám. Jenom poletuju tam, kde je květ, že? Tam saji a tam svou vůlí působím. Tam letím zkrátka, na to nalítnu. Tak to je hlavní důvod, proč si člověk myslí o sobě, že slabou vůli. Že vůle by měla být nějakým způsobem sjednocena. A pak by teprve poznal, jakou obrovskou vůli. Jestliže Ježíš radil něco, tak první co radil, bylo, kromě tý... lásky, ale řek bych, prakticky co radil, bylo, sjednoť svoji vůli. On říkal: hledej především království Boží. To slovo především přeci význam: sjednoť se v tomto hledání, všemi silami hledej. Že jestliže bychom takle obrátili svou pozornost jedním směrem třebas jenom na čas, tak by to mělo za následek, že by ten člověk za čas pozoroval, že obrovskou vůli, rozumíte mně? Ale obyčejně vůli s- podle svého dojmu proto slabou, že celou řadu třebas drobných, ne velkých, ale starostí drobných, na něž na všechny spotřebuje část své vůle. A pak se mu nikdy nemůže jeho vůle jevit jako velká, nemůže, je- protože je rozdrobená, tak je malá. Jako třebas řeka, která by se rozvětvila na více ramen, se potom potopá- podobá mnoha potůčkům, a ne řece. A přeci je to jedna jediná řeka, jenže my ji vidíme rozvětvenou do potoků. A vy taky třebas vidíte svou vůli takle rozvětvenou do potoků. Udělejte si takovou- takový zpytování vědomí, jestli takhle nejednáte se svou vůlí. Jestli takhle jednáte, tak máte vůli obrovskou, jenomže ji máte rozpolcenou na mnoho stran. Mně teď říká, že ještě jednou opakuji, ten kdo mně kladl tuto otázku, že malou vůli a jak proti tomu zakročit, mně teď říká, že by si měl uvědomovat, že málo času a že by ho měl lépe využít, že toho si je dobře vědom. bych trošičku toto mínění opravil. Vy tady máte před sebou člověka, tady ho vidíte, který vůbec žádný čas nemá. Kdyby měl málo času před sebou, tak je to takový lajdák, že by to odkládal na konec toho času. To je moje- můj způsob jednání. Ale protože vůbec žádný čas nemám před sebou, nikdy, dávno. Vod dob, vod roku třicet... třicet devět nemám vůbec žádný čas před sebou, jo? Na čas se nespoléhám, to není můj lék. To není recept na... na provedení čehokoliv. Tak všechno dělám tak, jako kdybych za chvilinku neexistoval, tady na tomto světe, ano? A myslím, že toto jediný recept, jak může člověk správně využít své vůle. Nepospíchat, protože jestli tady Pán Bůh bude mít za minutu, v pořádku, za den, v pořádku, za sto let a tu v rosolu budu pobývati, prosím, v pořádku. Ale jestli odvolá dnes, teď, za minutu, za hodinu, za den, za měsíc, nic se nestane. musím být ale připraven, že čas pro končí. pro totiž skončil tehdy roku třicet devět a dnes mně se to snadno vykládá. Že jsem tehdy vzal poprvně život z rukou Božích. Jsem si jasně vědom, že jsem si ho, že tento život zde, který jsem začal žít při svém narození, mně předala matka. Ale předala, ne dala, předala matka od Boha, ne? Čili tam si člověk může myslet: mám život od matky. Ale když jsem v koncentráku se vzdal život a ten gestapák v tu chvíli, jak jsem se ho vzdal, utekl, to znamená, mně ho nevzal, tak kdo mně ho dal? Mně ho dal Bůh. Ten toho gestapáka odpravil, ne? Ten ho poslal pryč. Čili od chvíle nemám život, tento život. Tento život je postaven na času a na prostoru. nedisponuju tímto časem. Tímto časem disponuje pro Bůh, rozumíte mně? Čili jestli bych vám tuto myšlenku mohl vnuknout. ji považuju za nejcennější vůbec pro svůj život, že totiž žiju přítomným okamžikem intenzivně, že si nesmírně vážím toho, že teď jsem v rukou Božích. A to znamená, nemrhám tou chvílí, kterou žiju, ne? Protože zítra třeba nebudu mít příležitost mrhat. To je věc jiná, na to nedbám, že to není v moci. Nejsem ani věštec ani nemám moc Boží, že ano? To je jeho věc. Dnes jsem na jeho poli, jsem taky v jeho domě třebas někdy, ne? A tak dále. A musím se snažit, aby to bylo sladké jho, abych nebyl nepříkladný. Abych to, co říkám, taky prožíval. Že lidí jsou soudní a poznají, jestli je to tak nebo ne, že? Zvláště členové rodiny řízně posuzujou, ne? A vidí zblízka, tak se nedivte. A takže velice otupujete ostří své vůle, když si říkáte: mám málo času. nemám čas, všechno je v rukou Božích, rozumíte? Teď. Toto teď... teď to udělej! Jo? To je příkaz, ze kterého nikdy Ježíš Kristus neslevoval, ale ani vteřinu. Protože když někdo za ním chtěl jít, tak od něho žádal, aby všeho nechal a hned za ním šel, ne? Aby ani nepochoval svého otce, mrtví pochovávají mrtvé. Ani takovou důležitou věc nedovolil udělat. To znamená, opravdu jak tady jsem, tak mám jít, nečekat zítra nebo mám málo času a v tom času nějak snad. Kdepak, nikdy nepůjdu. Nikdy nepůjdu, jestli nejdu hned, nikdy nepůjdu. To já, se aspoň sebe tak znám. A Ježíš Kristus takhle ty lidi taky znal. Že kdo za ním hned nešel, že vůbec nešel. O toho vůbec ani nestál, od toho se odvrátil a nechal ho být. Ten pro něho byl mrtvý. Ale nikdy nebylo pozdě. I ten lotr na kříži, který byl před smrtí, když za ním šel, tak byl jeho, rozumíte mně? A my nejsme jeho, protože za ním hned nejdeme. Každá chvíle, kterou zažívám, je pro voláním Božím. Ne voláním času, voláním Božím. A to mně umožňuje, abych k němu snadno vstoupil do domu, rozumíte mi? No. Mám tady další dotaz nebo námitku, že dotyčného člověka znervozňuje, že že moc co dělat, že: musím vyprat, vyžehlit a tak dále. Když takovýmto způsobem žiju, jak sem vám teďka říkal, tak nastane situace, že vůbec nic nemusím. nemám vůči nikomu, teprv ne vůči tomu prádlu, který mám vyžehlit, žádnou povinnost. mám jednu jedinou povinnost vůči Bohu, rozumíte mně? Jestli se to jeví mně jako žehlení prádla nebo přemíra práce někde jinde, to nezmate... to nezmate. To taky neznervozňuje. Protože si to přeberu tak, na co stačím. Jsem jenom člověk. Že nejhorší, co se může stát v mým životě, kromě toho, že si myslím, že mám ještě nějaký čas k dispozici, další nejhorší věc je, že zneklidňuje množství práce. Protože toho klidu nutně potřebuju k tomu, abych vešel do... do domu Otcova nebo hospodářova. Bez toho klidu tam nemohou vejít. Proto von třeba, když se tam líčí to podobenství o tom, jak se vrátil ten marnotratný syn, to ten otec mu přichází vstříc, že ano? A hned ho odívá v nejkrásnější oděv, rozumíte? Ten oděv toho pokoje, bez toho by tam nemohl existovat v tom domě, museli by ho vyšoupnout. A tam ten syn, který tam zůstal a který se nikdy nestal marnotratným synem, říká: ale to je pěkné opatření tohleto. tady celou dobu jsem, sekám tady dobrotu, ten tam chlastal, bavil se, všechno svoje jmění propil a jako nuzák přichází v hadrech. A on ho oděje v nejkrásnější oděv a tak dále, zabije za ním tele a pořádá hostinu. mu prsten na důkaz své lásky. A no to je hrůza, to nemoh pochopit. Jako nikdo nepochopí, kdo je ve stavu, jako tamten syn, který neodešel, ve stavu rajském, že průchod tímto světem nářků a pláče a skřípění zubů, je nutným mezistupněm, přes který se prochází do nebe. A ne do ráje, ze kterého se padá. Kdo z ráje ještě nespadl, ten neví, co je třeba, aby se dostal do nebe. Čili tomu synovi, který tam reptá v tom ráji, to je taky jeden z příbytků Boha a jiný příbytek než v nebi, ten reptá zbytečně. Protože ten bude muset dělat toho marnotratnýho syna. Nemusí zrovna být marnotratný přitom, ale bude muset do světa a bude tam muset nabývat zkušenosti, bez kterých by nemohl vstoupit do nebe, do stavu pokoje, ano? Takže nenechte se zneklidňovat, nýbrž přebírejte si práci tak, aby vás nezneklidnila, jo? Ještě o tom břemeni lehkém a o sladkém jhu. Tady mám další rozpitvávající dotaz: že totiž začnu tam, kde Ježíš Kristus, začnu tam, kde Ježíš Kristus vyčítá farizeům, že jí- že nakládají na své věřící příliš těžká břemena. A to pravdu z toho důvodu, nemyslel přitom nějaké poplatky, desátky, které se vybíraly, ale pravdu po stránce, že to brali starozákonně a že se často ukázalo, že to břemeno, který nesl židovský národ, bylo opravdu neúnosné pro celý národ i pro jedince. Protože tam se nikde nemluvilo o žádné úlevě a taky se žádná úleva neposkytovala, tohoto břemene, nesení tohoto břemene. Jenom o jedné úlevě se mluvilo ve Starém zákoně a to je: když vy budete, když vy ponesete to břemeno, které vám tady ukládám a to byla stylizace života, to bylo to hlavní břemeno, tak za to vás uchráním od nepřátel. A nejenom to, způsobím, že k vám pošlu svého syna, který bude vaším Spasitelem. Což byl slib velice nadějný a oni následkem toho byli ochotni to břemeno nést. Samozřejmě, když se narodil Spasitel a Židi pořád nesli to břemeno, jako by se nenarodil, tak to bylo neúnosně veliké břemeno. Tou chvílí, jak se on narodil, to začlo být zbytečně těžké břemeno. Protože oni mohli nést daleko menší břemeno, jelikož za něco bral ten Ježíš Kristus. On jim nabízel spolupráci při nesení břemena. A oni to nemohli pochopit, že jim tuto spolupráci nabízí. On to nenabízel jenom tím, že říkal: břemeno je lehké a jho je sladké. On to nabízel také v jiných větách. Například: svým celým životem. To nebudu tady vykládat, to je moc zdlouhavé. Ale nabízel to například ve výroku: pojďte ke mně všichni, kteří jste obtíženi, vás občerstvím, ne? To znamená, za vás něco ponesu, pro vás mám připraveno nějakou potravu nebo nějaké ulehčení. Jinde zase řekl: kdybys ty věděla, že mám nápoj, který- po kterém se nežízní a tak dále. Zase nabízel tadyhle něco, co někdo- nikdo z těch farizeů nemohl nikomu nabídnout. Čili tam když někdo začal nést nějaké břemeno pocházející z jeho víry, tak ho nesl celé sám. Tím se liší Starý zákon od Nového, že v Novým zákonu nastává obrovské ulehčení toho, co nese člověk co... co nesl ve Starém zákoně. A Ježíš Kristus přišel hlavně proto, aby usnadnil život do věčnosti tím nebývalým způsobem, jak si o tom vykládáme, který spočívá v tom, že on většinu toho břemene nese sám. Že stačilo nabídnout mu spolupráci, jít za ním a opravdu se ho držet a člověk byl zbaven veškerých starostí. On by si byl nemohl troufat prozradit: proč se staráte. Nemohl by to nikomu vyčítat, kdyby to vůbec bylo na místě vedle něho se starat. To přestalo mít vůbec uplatnění, oprávnění starat se vedle Ježíše Krista, protože nic těm lidem nechybělo. A když se ocitli v přechodné nějaké tísni, třebas například na bouři na tom jezeru, tak jenom proto, že podceňovali jeho moc a ne protože by byli z toho se, že by se bylo co stalo, že by byla uto- utonuli nebo tak nějak. To se nemohlo stát, ta starost byla zbytečná. Proto když se dostal z toho spánku, když ho probu- vyburcovali, tak první jeho bylo ne, že utišil bouři, nýbrž že jim vyčinil, že... že ho budí, protože je s nimi. Čili to je situace úplně nová, která začíná tím vstupem Ježíšovým do historie náboženské, že totiž někdo je schopen obecně břemeno nésti. Dejme tomu, je nám známo, že indický vůdce jasně, vědomě a přímo o tom říká, že to tak dělá, nese břemeno za svého žáka. Když Ramakrišna trpěl třeba rakovinou hrdla a oni mu vyčítali, proč si to nechá líbit, proč nepožádá matku Kálí, aby ho z toho vyléčila například: tady nesu karmu svých žáků. A kdybych nebyl ochoten nést, tak by oni nedělali ty pokroky. Čili tohleto bylo individuální nesení břemen. Ale Ježíš Kristus měl tak obrovskou moc a ji dodnes, že obecně za každého může břemeno nést. Za každého může břemeno nést, dneska, tehdy. A dávno před tím, než se narodil na tomto světě. Jenomže o tom věděli jenom zasvěcenci. Oni věděli, jaká je to vymoženost opřít se o něj, skrz kterého bylo všechno stvořeno. A proto si ve- velice vehementně přáli, aby se narodil mezi nimi. Protože jakmile se mezi nimi narodí, vejde to ve známost. A nejenom oni sami, kteří se na tom podíleli, ale všechen lid bude se podílet na tom, na milosti, že za někdo ponese břemeno, velkou část břemene. A můžeme přesně říct, kdy a jak, za jakých okolností. Když volání toho Ježíše Krista člověk vyslechne a okamžitě na to a jde za ním, tak potom okamžitě se dostavuje nesení břemene ze strany Ježíše. Čili on to bere, on to břemeno naše bere na sebe jako své a my potom neseme nikoliv své, nýbrž jeho břemeno s ním, zároveň jeho břemeno. To začne být jeho úkolem. Jeho láska je tak velká, že on na sebe bere úkol nás vést, nás podporovat. To je jeho spasitelský úkol. Tak Ježíš, říkal jsem tohle- tuhletu schopnost měl od věků, pochopitelně, jako každý avatar. A ty zasvěcenci židovští se o tom přesvědčili. Protože kdokoliv se dostane na určitý stupeň na duchovní cestě, tak si je svědkem tohoto: o co jsem se dříve musel vehementně snažit, to teď takovou sílu samo o sobě, že se to snaží za a že to naopak táhne a že mně to naopak nedovolí, abych žil jako předtím. Abych si žil po svém, abych se věnoval jenom svejm záležitostim. Takže se dostavuje takové, jak tomu říkají křesťani, nadpřirozené tažení, které člověka přidržuje při úkolu, který napřed, do kterého se napřed vnucoval třeba, ale teď se do nich- do něho nutit vůbec nemusí, protože za něho někdo ten úkol vzal. A člověk jenom za ním v potu tváře kluše. Za tím, kdo ten úkol, kdo to břemeno na sebe vzal. A ten Ježíš říká: vždyť je to moje břemeno a ty mně ho jenom pomáháš nést. Ukázka toho je, jak pomáhal nést Šimon Cyrenejský břemeno Ježíšovo na kříž. Kolik toho z toho břemene on odnesl. To byla malinký úsek, to byl malinký úsek cesty, který on ten Šimon musel za toho Ježíše to nést. Ale všechno ostatní, co před tím předcházelo a co potom následovalo, to nesl zase jenom sám Ježíš. Čili ten Šimon nesl jenom, řek bych, tu stránku břemene, která pohybovou... pohybovou reakci nebo pohybové vzezření nebo podstatu pohybovou. Toto totiž Bůh za nás nenese, protože je tou tišinou a není tím pohybem. Čili my všechno, co souvisí s pohybem myšlenkovým, s pohybem citovým, s pohybem smyslovým, s pohybem, který existuje v nás, pohybem buněčným, atomovým a tak. To všechno neseme sami, s tím se musíme smířit, protože to je ta součást toho spolunesení, ano? Jelikož to není v podstatě Boží, aby byl pohybem. On jest tišinou. Takže když my se uvolíme tento pohyb nést, to znamená, když kvůli němu žijeme, takhle se to zjednodušit, neseme ten pohyb. To je kvůli němu žijeme a kvůli němu neseme ten pohyb, kvůli němu žijeme. On všechno ostatní za nás udělá, rozumíte mně dobře? Tohleto ale za nás nikdy nedělá. My musíme nést ten pohyb. My jsme nositeli toho pohybu. To je ale velice málo proti tomu, že on je nositelem toho poznání, toho všeho, co zatím stojí, když se ten pohyb zastaví. Takže on ten pohyb zastavuje a ukazuje nám, co za ním je. A jeho nešení břemena tedy je opravdu pro nás ze začátku nepochopitelné, protože my nemůžeme pochopit, jak to, že někdo za břemeno nese, když jsem pro něho nic neudělal. Ale on to jednou slíbil a vystihnul tím pravý stav věcí. Že bojová stránka života je naší stránkou, o kterou my se musíme postarat. Kdežto stránka poznávací, která vstupuje do nepohyblivé části poznání, vědění, které on dává, není pohyb. To je moudrost jako taková, láska, kterou on dává, není pohyb, to je láska jako taková, podstata lásky, podstata vědění, podstata existence. To všech- toho von je sám nositelem, to je... to je obrovské břemeno. A proč je von zrovna tím nositelem? Protože on je tím, skrz kterého bylo všechno učiněno, ne? Takže on to zase právo a možnost odčinit, rozumíte mi? To je logické. A nikdo jiný. Samo sebou ten symbolismus, který nastoupil zrozením Ježíše Krista v izraelském národě, ten platí na nás doslova. To znamená, že my se musíme rozhodnout za tím Ježíšem jít. My se musíme- to musí být svobodné rozhodnutí, do kterého on nemá co mluvit. A to znamená, my musíme udělat to, co on naznačil v několika podobenstvích. Že musíme od toho žlabu, kde jíme s vepři, z osobní iniciativy odejít. To musí být naše iniciativa. To znamená, tu obtížnou fázi cesty pochodu od toho koryta, to je věc, která se od nás chce. A tuto fázi židovský národ měl za sebou. Neboť on po staletí stylizoval svůj život. Von opravdu toto provedl. My třebas né, ale on ano. Čili proč se mělo nesmyslně teď od něho chtít, aby znovu nesl břemeno, který donesl k narození Ježíše Krista. On ho tam donesl fakticky. A u nás je tomu obdobně. My to břemeno musíme donést opravdu v podstatě své do narození Krista. Protože je těžko myslitelné, že břemeno, které poneseme, zpočátku nebudeme považovat za své. Budeme ho cítit jako své břemeno. I když není pravda, že by bylo zapotřebí nést vůbec od začátku vlastní břemeno. Jenomže vštipte to člověku, že tou chvílí, jak se za Kristem, to není jeho břemeno. Že on ho pořád ještě jako vlastní břemeno cítí. A nemůžeme mu vsugerovat, že nenese tíhu, když ji cítí na svých bedrech. A jenomže je důležité si uvědomit, že ji cítí proto, že se nedovede této představy zbavit, že on něco do toho vkládá. Kdyby se dovedl zbavit této představy, že on do toho nic nevkládá, kromě vlastní vůle a ještě i tam je to omezené, o tom si ještě řekneme, tak by od začátku s ním břemeno nesl Ježíš. Jenomže víte, co to dalo práci i u svaté Terezie, než o tom byla přesvědčena Ježíšem Kristem, že nenese své věci k němu, nýbrž jeho. Že od začátku jeho břemeno nese. Ale vždyť ani svatá Terezie to nemohla pochopit, tak co pak obyčejný smrtelník, jak- jakými jsme my. A co se týče toho druhého, jak je to s vůlí, tak jistěže, my bychom nemohli mít nebo nemohli bychom být schopni nejmenšího volního projevu, kdyby tady za tím nestála nějaká zdrojová vůle, ze které tuto sílu bereme. A kdyby tady nebyla celková tendence volní, všechno hnát kupředu, ke zrodům, ke zničení, oběma směry, ne? A to se děje v celém vesmíru, že všechno, jak říkal svatý Jan v Apokalypse: celý svět v těžkostech, celý svět, a nejenom lidé, celý svět v těžkostech ku porodu pracuje... ku porodu pracuje, dokud nezrodí Krista, že? Tak to vypadá s tím světem ještě před narozením Krista v něm. A to je zaviněno tím, že opravdu ty porodní těžkosti si většinou člověk musí odbýt, jelikož mu nezbývá dost odvahy myslet jinak než tradičně. Víte, kdyby člověk věděl, kolik záleží na lids- na síle lidské myšlenky, tak by se snažil ji včas regulovat. neříkám, že jde o sugesci. jenom říkám, že tou myšlenkou si velice ztěžuje život a cestu. Když někdo si bude o sobě myslet, že sám nemůže, že je nemožný, že je neschopný, že je hříšný, že je bídný a tak dále, tak marně mu budete vnukat myšlenku o síle a pomoci Boží. On bude říkat: no jo, ale jsem, vím, že toho nejsem hoden a podobně a bude sedět někde u své bídy a vůbec zrak svůj nepovznese k Bohu. Takže zhruba řečeno, vůle lidská je neschopná sama se projevit, kdyby neměla oporu ve vůli Boží. Je to tedy výstřelek nebo vlna na oceánu vůle Boží. My si myslíme, že kdovíco svou vůlí vykonáme, když chceme něco a jdeme za tím. Ale vůle na straně Boží je tak obrovská síla, že správně se praví někde v křesťanské teologii, kteří na to- na toto přišli velice dobře: že slovo Boží je skutek. Slovo Boží je skutek. To si všimli kolikrát, když Ježíš udělal zázrak: vstaň a jdi. To slovo bylo skutek. Oni ovšem, si to nevysvětlují dokonale, protože on jenom ohlásil to, co se stalo. Takže tady připadá jako slovo, jako skutek, ne? On byl jenom ohlašovatelem, aby si vůbec toho všiml, že ten, kdo byl chromý, že chromý není. On by si toho taky nemusel všimnout. Mohl by zůstat ležet. To on nechtěl. On chtěl, aby ten efekt vyšel najevo, protože kdyby ten člověk zůstal ležet, tak by možná se znovu zchromil nebo že by si nepřišel do toho stavu normálního. Ale slovo Boží opravdu, pokud ho můžeme chápat jako slovo, to je to slovo, které stvořilo celý svět, opravdu skutkovou podstatu, ono je skutkem: na počátku bylo slovo a skrze něj všechno bylo stvořeno. Kdežto naše slovo nic nevytvoří. A na úrovni našeho slova je naše vůle. Tak slabá je naše vůle, to je stejná úroveň. Neříkam, že vůlí by se nic nevytvořilo lidskou. To není pravda. Ale kro- vedle vůle Boží je toho strašně málo. Čili my se musíme snažit především svoji vůli spojit s vůlí Boží. To znamená sjednotit svoji lidskou vůli s vůlí Boží, abychom... abychom nakonec neměli svou vůli, napřed ji máme proto, abychom ji sjednotili, ne? Také použijeme vlastní vůli a pak ji máme proto, abychom neměli vlastní vůli, nýbrž abychom měli jenom vůli Boží. A to potom jsme daleko silnější a máme daleko větší možnosti než dosud. Jak bys na to odpověděl? Že to takhle s křesťanstvím dopadlo, že je tak nízko ve svém vývoji, ačkoliv k dispozici nejvyspělejší nauku, z- která v tomto oboru vůbec vznikla kdy, to je zaviněno tím, že Ježíš poprvně v historii lidstva, podal detailní obecný návod... obecný návod a lidé, aby tento návod pochopili, museli dorost k abstraktnímu způsobu myšlení. Nikdo obecného vzorce nepoužije, nedokáže použít ani v matematice, ne, kdo neumí analogicky myslet. A analogické myšlení, to je myšlení od obecného ke konkrétnímu, nebo opak, konkrétního k obecnému, obojí, čili znalost abstrakta na jedné straně, aby se vytvořil vzorec, a ten tady vytvořen je. Nemusíme se vůbec o to se zajímat. A za druhé schopnost ze vzorce přejít do konkrétního řešení. A my můžeme říct na obranu křesťanů tolik, že křesťané prostě, jako celé lidstvo, nedorostli abstraktnímu způsobu myšlení. Že teprve moderní doba, kdy se lidé všeobecně učí matematice, to znamená abstraktnímu způsobu myšlení, kde se učí symbolice matematické a ve všech možných vědách se používá symboliky, prosím, i u vás, všude se používá symboliky. Tak teď je doba, kdy se opravdu může také symboliky Ježíšovy použít z obecného jejího tvaru, na kterýkoli konkrétní případ. Dříve to nebylo možné z toho důvodu, že prostě to te- tato schopnost chyběla. to trošičku přeháním, protože to, co Ježíš ukázal svým životem, dávno před ním ukázali třebas Egypťani v životě Osirise, Hóra, Isidy, ne? A v Mezopotámii, na různých místech a v Indii, v mytologii bylo vždycky ukázáno. Ale když se toho všímám, jak to tam bylo ukázáno, tak to je velice strohé. To jsou jenom ty hlavní body, ano? Není to rozpracováno do kroků jako tady. Takže když by byl člověk měl být podle toho řízen nebo veden, tak mu to někdo musel napřed rozžvýkat. A to byl duchovní vůdce. A proto tyhlety staré recepty nemohly sloužit obecně, musely sloužit, mohly sloužit jenom přes duchovního vůdce. Ten se stává v moderní době zbytečný, pokud člověk pronikne do symboliky a to může dokonce rozumově proniknout, to je podivuhodné, do symboliky Ježíšova života. Pak se může, jak jsem vykládal v těch algoritmech, poprvně v historii křesťanstva, pak se na těch, může pomocí nějakých takových algoritmů, kterým třebas ani nerozumí, z toho abstraktního vzorce dostat na konkrétní řešení velice snadno. Upozorňuju vás, ale na to, že to je, přičemž je to všechno vzato z Ježíše, to tam vidíte, ne? Bližní a to všechno z těch algoritmů poznáváte, že to je opřeno doslova o učení Ježíše Krista. To je vzato z historického průřezu, převzato do konkrétního postupu v lidském životě. Čili je to přetransformováno přes dvojí platformu. A tohleto právě lidem dříve nešlo, protože neměli k dispozici symboliku tak rozvětvenou, jako máme dneska v Evropě nebo v Americe ve dvacátém století. Věřte mi to, že kdybych byl nestudoval matematiku a jinou symboliku, že by tohleto mně bylo zcela cizí a že bych na to byl nikdy i při nejlepším osvícení nepřišel. Na tohleto jsem přišel přes matematiku, ano? Chtěl bych promluvit na konto sladkého jha. Protože mám za to, že jakékoliv vysvětlení této věci třebas několikanásobné, z různých stran vzaté, nikdy je- není ke škodu- ke škodě. Protože než se dostanu k tomu, co chci napsat, tak bude to třeba dlouho trvat nebo se to zbrzdí. A když máte rozpojení po ruce, z toho sladkého jha, tak z toho nevychází nikdy sladké jho, nýbrž veliká dřina. A to je klamný dojem. jsem ho nechtěl vzbudit. Ale když jsem jednou zvolil systém analytického výkladu, tak jsem musel od sebe rozdělit rozpojení od spojení. Kdyby totiž bylo možné a kdyby to byl Ježíš dovolil, to znamená, kdyby to bylo možné, aby člověk mohl dosáhnout nějakého spojení s věčným životem, aniž by se rozpojil od tohoto života, tak by to bylo v pořádku. Takže bych nemusel popisovat rozpojení. Ale to rozpojení nechci popisovat. Totiž rozpojení se vždycky, máte totiž napsané, rozpojení... rozpojení se dycky chápalo špatně zatím v křesťanství. Vždycky se utíkalo ze světa, do klášterů, na poušť, opomíjel se tento svět, lajdačilo se, proto jsem říkal, k ničemu to není. Tutéž tendenci jsem měl ze začátku cesty, že jsem neznal smysl tohoto života. jsem myslel, že je to něco, čeho se člověk musí vystříhat a co musí pokud možno nejvíc potírat. Ale postupně jsem došel k názoru a zkušeností jsem se o tom přesvědčil, že jsem jednal nesprávně zrovna jako ti, co šli přede mnou a že není správné opomíjet tento svět. Naopak, že tento svět není tady náhodně jenom vedle nás, nýbrž nám pomoci k tomu způsobem, který vy znáte. Abychom skrze něj a jeho silami, které- kterými zde vládneme, mohli se dostat za něj, nad něj. To je zvláštní způsob jednání, že silou toho, z čeho my dneska žijeme, se dostáváme nad to. A další, co sem, co bych vám chtěl vysvětlit je, že mělo by být harmonicky vyváženo spojení s rozpojením. To znamená, neměli bychom se divit, že když předběhneme míru rozpojení od míry spojení, tak nastává veliké utrpení, které například ve středověku znamenalo strádání těch mnichů, jejich pronásledování Satanášem. Utrpení veliké, ačkoliv bychom předpokládali, že když se ulil do kláštera, že tam měl všechny předpoklady pro to, aby se klidně vyvíjel. A zrovna ne. Měl tam těžší život než ti, co byli mimo klášter. A to z toho důvodu, že nepochopil smysl tohoto života a že předčasně anebo z větší míry pěstoval jenom rozpojení a vůbec si ani netroufal k tomu spojení dojít. Vzorem tohoto nedopatření je výrok teologů, na tom se všichni shodují do posledního, z klášterů nebo ze zaměření svatýho Ignáce z Loyoly. Nevím, jestli Ignác z Loyoly byl toho- téhož názoru, to nevím, ale ti teologové dnešní z tohoto řádu, jsou názoru takového, že když se člověk dokonale nerozpojí