Karel Makoň: kotouc-A01-a (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

totiž opravdu teďka na beton a definitivně a nikdo nikdy nepřemluví k jinému způsobu myšlení. Ještě před roku sedmdesátého jsem naposled upadl upadl do toho bludu, jsem dostal z operace, operace, po tom stavu který jsem tam zažíval. Nikdy neupadnu přísahám do toho bludu abych říkal tak todleto ho na to bylo vrcholné spojení nebo to jsem zažíval něco co asi na této zemi nemá nějakou další nadstavbu. Není to pravda. Člověk musí si uvědomovat, že nebe je stav, kde člověk ustavičně přijímá od Boha. A ustavičně se mu také odevzdává. A pořád dokonaleji se mu odevzdává a proto dokonaleji od něho bere. Jenom do takové míry jak stoupá dokonalost jeho odevzdání do takové míry stoupá dokonalost přijímání. Není žádného dalšího zákona čili jestliže dokonale neodevzdáváte, neberete dokonale, neberete toho mnoho. Není žádných jiných překážek, hříchy, nic nemůže překážet. Ovšem oni překáží v tom smyslu, že se nemůžete odevzdat samozřejmě to je pravda si říkáte toto mi vadí tamto mně vadí ale ve skutečnosti vám to vadí protože neodevzdáváte, kdyby jste odevzdali tak toto všechno co vám tady rozebírám by pro vás nebylo platné nic protože by jste okamžitě to spojení zažívali v nejvyšším stádiu. Proč to tady potom rozebírám. Protože každý se ocitáme postupně protože se neznáme na určitém stupni spojení. A ta odpovídá určitému stavu, který líčí Ježíš Kristus. Proč to líčil, to je mi jasný protože věděl že budeme procházet těmi stavy. A z toho stavu se musíme dostat dál a platí poučka která z Ježíše přímo sálá z jeho života že on si pro každého šel tam kde ten člověk je, kde ten člověk byl. Nechtěl od něho aby ten člověk musel za ním jít. To nic nechtěl on si za každým šel do hospody třebas na svatby chodil. Ale šel si za ním. Čili když my víme kde jsme, tak víme v jaké situaci nás Bůh nalezne. To je důležité. Když jsme žráči a pijani tak z této situace přeci můžeme jít k Bohu. Když jsme když jsme lidmi dobročinnými, tak z této situace musíme jít k Bohu ne ne z jiné situace My se musíme znát, když jsme lidi vstupující do Jordánu tak z této situaci musíme jít. Když jsme lidi kteří nalezli Ježíše Krista z této se z této situace musím vycházet. A tam jsou zase Ježíšem zmíněná pravidla co se dělat jakým způsobem se mají dělat aby to co nejrychleji předu aby opravdu tomu stačil jeden život Kdyby nebylo této stupňovitosti, kdybychom dokázali najednou poznat všechno co můžeme dát, prosím, tak máte plnou pravdu. Ale toto bohužel neexistuje. To jsem si tolikrát myslel a poslední jsem si to myslel při operaci že jsem všechno odevzdal a taky jsem vám to tak líčil. Není to pravda. jsem odevzdal tolik že to stačilo na tu míru spojení, to stačilo ale ne víc neodevzdal jsem všechno vůbec ne čili. Tento rozbor vás nesmí zrazovat z jednoduchosti, dětinskosti, cesty. Vám jenom být ukazatelem na každém vašem kroku to znamená, abyste si věděli rady s každou situací, aby vás aby vás neodrazovalo to, co právě zažíváte. Abyste nezoufali. Abyste věděli, že do situace ve které jste, je schopen Ježíš Kristus vstoupit, je tam řečeno za jakých okolností tam vstupuje Když vám říkám že jste třebas ve stavu toho chromýho u toho jezera tak víte za jaké situace Ježíš k vám přijde. To je přeci důležitý vědět. Jestli jste v takovém stavu skromnosti a on se člověk ocitá občas v takovém stavu skromnosti. A proč by nemohl z tohoto stavu skromnosti se rovnou setkat s Ježíšem. Kdyby to byl Ježíš nelíčil, tak bych to taky ani nerozebíral. Ale protože si myslím, že to třebas nepoznáte, že z toho stavu je také cesta k němu, že si myslíte že si musíte navodit nějaký jiný stav, tento že je nevhodný Proto to všechno líčím, že každý stav je vhodný. I ten stav toho farizeje, vždyť tam byl taky Nikodem a toto je velice málo vhodný stav ovšem ale byl to Nikodem, který byl Farizej, který šel za Ježíšem . Tohleto co jsem vám dneska řekl, to měla být výchova k tomu, aby člověk začal chápat vůli Boží , rozumíte. Nějak musí dorůst k tomu, že bude na každém kroku chápat vůli Boží. Dneska ji nechápe z toho důvodu, že kdyby ji chápal, tak ho to bude zavazovat. Čili poznání velice zavazuje, proto dávám na tom stupni stupni na jakém to vyučuju tady, přednost patření, protože jestliže člověk je poslušný, patří, tak pak není v jeho rukách poznání nebezpečným nástrojem proti němu postavený, ano. nejsem proto proti poznání ale na určité úrovni je lépe patřit než poznávat to člověka osvobozuje od povinnosti dělat něco čemu ještě nedorostl. Protože poznávat se může mnoho věcí které ještě nedokážu sám praktikovat sám osobně vím co věcí poznávám a co z toho praktikuji a tenhleten rozpor mne stojí hodně utrpení. A protože nepřeju nikomu, zbytečně trpět, tak proto mu radím naučit se napřed patření, to znamená vlastně, je to vyučování také poslušnosti a dospějeme do určité míry, tak se nám začne otevírat poznání. Samozřejmě, poznání je důležité a myslím že to je nedílná složka věčnosti, že si nemůžeme vzpomenout třebas jenom zažívat existenci , že existujeme jako věčná bytost a nechtít přitom poznávat tu věčnost nějakým způsobem, tu její moudrost a ten, to není možné . Ale na tom stupni na kterém jsme, kdybychom větší měrou poznávali než patříme tak bychom zpychli. To je opravdu vrcholné nebezpečí tohoto předstihu poznání nad tím patřením . Já sám musím říct že jsem s tou pýchou měl vždycky veliký trampoty. Když například ze začátku, hned od samého začátku, jsem rozuměl kde kterému symbolu . Cokoliv jsem rozluštil, zrovna jako dneska bez jakéhokoliv, od začátku a tak samo sebou že když jsem to někomu říkal, tak se mu otvýral zrak a říkal no, ty jsi ohromný, ne? To mně muselo stoupnout do hlavy. A než jsem to potom odboural, co to trvalo námahy. Čili opravdu jenom po této stránce jsem myslel dávat přednost patření. To není trvalý stav, nýbrž to je stav úrovně , na které dneska jsme. Ano? My totiž si přejeme něco když chceme patřit , co nevíme, co chceme, my totiž nevíme co chceme My totiž si neuvědomujeme, že nás popadne zaručeně strach, protože nelze dvěma pánům sloužiti, nelze potom patřit sobě. A protože mi ještě hodně patříme sobě, tak toto patření sobě nám pán Bůh bere . Dali jsme mu k tomu povolení, tak si nás bere a my jsme z toho strašně nešťastný. Říkáme, ještě tamto, ještě tamto, ještě tamto... Ne že bych vám to nepřál tudleto, ale možná že vám to taky nastane, že budete z toho utíkat. Nevím, ale možný je to a pak mi dáte za pravdu že, opravdu ne že byste neuměl patřit, ale že ve skutečnosti chcete taky ještě patřit sobě a proto nepatříte. A že přes veškerou poctivou snahu kterou máte brzdí vám v tomto patření sama sobě. A to je člověk neschopen toto odbourat protože sebe nezná a neví, do jaké míry sobě patří. bych vám tedy radil, ne že by se to pro vás nehodilo, jak vy říkáte, to patření, jenom radím, abyste se snažil jít na to třeba jakýmkoliv prostředkem kterýmu důvěřujete a tím prostředkem se snažil patřit. Zvolte si prostředek, kterým chcete Bohu patřit, třeba činnost tady v kanceláři, svým vztahem třebas k manželce nebo k někomu jinému a aby to nebyla malicherná věc aby to byla věc co hodně vám co třebas hodně se týká vašeho života co zaujme v tom životě hlavní postavení, ano? A touto vlastností hleďte patřit. Tím hleďte sloužit Bohu, to je jednoduchý, sloužit mu tím, tím, ano? A tím se naučíte napřed touto vlastností a pak přejdete do toho celku, protože totálně to nejde hned, člověk neví jak. A uvidíte, když budete chtít třeba patřit svou činností , jaké tam vedete potíže v tom, že vlastně to není tak snadné a že by bylo tedy možná užitečné užitečné zvolit jinou vlastnost kde těch překážek tolik není patřit třeba s vírou, nebo nadějí, nebo jinou vlastností. vás nechci potírat ale uvědomte si že nejsme asi dál než ten Petr který chodil s tím Ježíšem a myslel si že mu patří, tomu Ježíši a myslel si to upřímně. A neměl vůbec zdání, že by ho mohl zklamat nebo že by ho mohl zapřít, nebo neměl vůbec vědomost o tom, jak to bude dál, když ten Ježíš Kristus je opustí. Proč to musí být, aby je opustil, toto jim nešlo do hlavy, nikomu z těch apoštolů. Proč to musí jít přes to opuštění tím Ježíšem když je tak pěkně vede a protože vám to lineárně, ono nelze posilovat to svoje těmi schopnostmi které dostane od Boha Trvale nelze. Do určitý doby je to zapotřebí abychom byli posilováni to je právě to, tím že budeme oddáni jemu, oddáni svému okolí z tento nic čím dříve ta aktivní pasivita to tam bylo vysvětleno v dřívějších dílech, ale to jsou všechno předpisy na ten stupeň do toho Jordánu a když se chceme dostat do toho Jordánu tak musíme umět daleko větší měrou odstoupit i od toho co jsme od Boha dostali i to musíme přestat vlastnit nedá se přestat vlastnit najednou všechno to bychom byli opravdu velicí zasvěcenci. si myslím, jestli se cítíme být žáky Ježíše Krista že bychom měli pořád mít na mysli jakým způsobem byl kdo schopen zůstat tím žákem že když se neohlížel od pluhu že ano a že se neohlížel za sebe, že totiž z toho místa kde byl šel. Je to nejlíp obrazně řečeno, když pán Ježíš ty své apoštoly, učedníky zatím, získával pro svůj úkol že si pro šel do určitých míst, tam je našel a odtamtud si je vzal. Někteří šli za ním, pravda, ale některý si vybral třebas zpod toho stromu a tak dále a nebyly to ti nejmenší právě které si takhle vybral. To například ty apoštolové jeho dva ten Bartoloměj a ten Jan no ty si nevybíral, ti přešli od toho Jana Křtitele k němu němu a on je přijal za svoje žáky. Ale když se díváte na Máří Magdalénu a na lotra a na všechny , tak zkrátka z toho místa kde byli bylo sebe méně záviděníhodné, z toho místa byli schopni jít. Čili nebylo místa, nebylo bodu, ze kterého by se nedalo jít. Oni si jenom uvědomovali, kde jsou. Jakým způsobem si uvědomovali kde jsou, toto východisko člověk musí znát. Uvědomovali si že jsou, bych řekl lidově v troubě, ne, že totiž je situace kritická a že se jim něco nedaří, že prostě nejdou správně, že musí udělat škrt přes to, s čím předtím žili. Tohleto je v prvním případě, tehdy když člověk ještě nemá žádné vyšší poznání o tom stavu ve kterém je, to je slibný začátek. Protože ze začátku nemůže hned vědět kde je. se sice snažím vás o tom orientovat v tom spisu ale myslím že mnohé, v mnohých případech to nedokážete i přesto že to tak pokud se mně zdá jasně říkám. Ale nevadí protože vy jiným způsobem najdete správné východisko , vy budete vědět kde jste i když sami si to nebudete umět definovat protože tehdy budete vědět kde jste budete prožívat krizi, která vám odhalí že není správné, že stojíte v tom místě ve kterém jste. A to je správný odhad. si vždycky občas myslím, že když udělám nějaký pokrok, že jsem na místě kde jsem správně, kde prostě odkud nemusím utíkat , odkud se nemusím příliš drát kupředu. To hrozí každému z nás. Ale i když jsme začátečníci i když jsme pokročilý nám hrozí prostě že chceme, že se nám zalíbí v tom místě a to je propadnutí peklu jak jsme si včera vykládali To znamená propadnutí tomu, smrti, ve které zatím žijeme. A aby se nepropadlo tak musím přehodnotit ten svůj život To je správná diagnóza ano. Přehodnotit se, abych v něm poznával neudržitelný stav. Když se mi podaří takhle přehodnotit ten můj život , tak to ten blahý následek, jestli přitom neztratím důvěru v Ježíše Krista, že je u něj láska a že je ochoten mně pozdvihnout k sobě, tak mně to umožňuje abych k němu šel z toho místa kde jsem. Proto jsem celá léta například deptal Miloše Skalickýho, když si člověk sám pozici ve které je, tak mu musíte občas pomoc, aby si ji zošklivil, protože on by nevykročil kdyby se mu tam líbilo. Pokud se mu někde v nějakém místě líbí tak ho nedonutíte aby ho opustil. A celá tahleta cesta je jít odněkud někam. Jít z toho stavu ve kterém jsem do stavu jiného a postupně se zlepšujícího a nikdy neustat protože zlepšování je do nekonečna možné. Toto co my zažíváme v lidským těle to je prosím postupné dosahování nikoliv dosažení. Nikdo v tomto světě nedosáhl úplně. Nemůže říct, to by byl nepřišel do nebe, proto nebe aby mohl dosahovat dál. To je ten stav ustavičného dosahování. Zatím co zde ten stav je přerušován a proto není nebem proto jsem ho nazýval někde jenom osvícením, tam přerušován není a proto je nebem. Čili je to soustavné dosahování, nikoliv dosažení. Soustavné dosahování. Protože jak jsme si třebas včera říkali k věčnosti můžete přidat miliardu a je to pořád jedna a tatáž věčnost, ubrat miliardu bude to jedna a tatáž věčnost ano? Je tomu tak, protože nekonečno je příliš veliké než aby když se něco ubere nebo přidá, aby z toho bylo méně nebo více. To je pořád stejná nekonečnost. Jenomže na nás je, abychom toužili po ustavičném hlubším vnikání čili odevzdávání a tím taky nabývání této věčnosti. To je princip celé cesty že je to cesta odněkud někam a sice od sebe do věčnosti. čili je to cesta odevzdávání a jak vám říkám aby byl schopen člověk se takhle odevzdávat k tomu je třeba aby nebyl spokojen s tím co aby nebyl spokojen s tím se kde se nachází A to musí buď sám v sobě vzbudit a nebo mu ukázkou o tom, třebas rozborem jak vy říkáte že tam nemá být spokojen bychom mu mohli zpřístupnit tu nespokojenost, ze které se rodí potom ten pokrok. Podívejte se, teď se obrátíme trošičku k jedné neznámé stránce vedení Ježíšem, jakým způsobem vedl své apoštoly své učedníky. Na jedné straně jim dovoloval, aby dále nestylizovali život jak to předepisuje Starý zákon. myslím že tomu termínu stylizace rozumíte. Že byla celá řada předpisů podle kterých se museli museli řídit a to byla taková džungle předpisů že člověk byl s nimi úplně spoután a nemohl nic, nemohl na nic jiného přemýšlet než na to jestli plní všechny ty příkazy zákona a bylo vám dobře známo že kdo neplní jeden z těch příkazů překračuje celý zákon. Tak to bylo řečeno stroze ve Starém zákoně. správná myšlenka protože my si nemůžeme vyškrtat vyškrtat libovolně z toho, co je nám předepisováno co se nám nehodí, nýbrž právě tím že nic nevyškrtneme, tak je naděje že budeme dělat i věci které se nám nehodí které nám se nelíbí a následkem toho se rychleji budeme odosobňovat. Kdežto kdybychom si směli vybrat to jenom co nám jako jde, tak bychom se vůbec odosobnit nemuseli a naopak bychom dělali něco v čem máme zálibu, jenom zálibu a to nestačí a posilovali bychom své já, které nakonec zemřít přeci a nemá být jenom posilováno. Pak by ta smrt což by došlo také k smrti na kříži ale byla by moc těžká protože jsme předtím příliš posílily tu svoji osobnost. Jeden z důvodů, proč Ježíšova smrt byla tak těžká, je taky ten, že on předtím dělal moc zázraků a moc pomáhal lidem, moc jaksi vystavoval obdivu. Neříkám, že to dělal úmyslně, to ne. On chtěl, aby... aby vzbudil tím víru, protože oni dokud neviděli znamení, nevěřili. Říkal jim: vy plemeno hadí, že? Kdybyste neviděli ty zázraky, tak byste nevěřili. To je pravda, ale na druhou stranu ho to stálo tu tvrdou smrt, tu těžkou, jeden z hlavních důvodů proč tak těžce umíral bylo, že předtím odhalil své karty a vzrostl v těch schopnostech na takovou míru, která je lidská hodně vysoko nad a protože bez obrácení není možno do věčnosti trvale vstoupit musel od umět odstoupit a z takové výše se těžko odstupuje. Takže vidíte, jak je Pán Bůh milosrdný, když vás nenechá na takovouhle výši vstoupit, Protože vy nebudete mít ani zdaleka tak těžkou smrt, bude to přirozenější smrt. Proč jim dovolil, aby nestylizovali život tak jako staří židé protože v stylizaci toho života která byla v době neúnosná pro tehdejšího člověka neúnosná, takže kdekdo to obcházel tehdy to byl příliš starý předpis, kterému odrostl ten národ, tak proti stylizaci byl proto, nejenom že tomu odrostl ale že toho člověka to zatěžovalo v době takovým způsobem, že pro tu techniku stylizace života nedokázali se věnovat Bohu. Vůbec myšlenka na Boha odpadla. Platili takové a takové desátky a konali takové a takové poutě že taková odříkání tamto směly jíst, tamto nesměli jíst takhle se museli klanit, takhle se museli modlit Všechno bylo přesně předepsáno, styk s lidmi a všechno bylo přesně předepsáno. A tomu jako v době se začínalo odrůstat. Pořád ten člověk spěje k větší svobodě, k většímu, k většímu takovýmu lehčímu rozletu, protože temnota ve světě stoupá a tím se musí zase člověku usnadňovat přístup. Neříkám že by nebyla nutná stylizace, stylizace života je nutná a myslím že tomu pojmu stylizace rozumíte, ne? Stylizace života je nutná nesmíme si dělat co bychom chtěli a volně si žít jak bychom chtěli. musíme nějak vědomně svůj život stylizovat. Ale stylizace nesmí jít tak daleko, aby nám zabraňovala v rozletu. Stylizovat život tedy znamená stanovit si pro něj nějaký řád podle kterého ten život rozvíjím. A myslím že třebas křesťanská morálka, je-li ctěna někým, přináší stylizaci života neboť podle morálky člověk jedná. Ovšem křesťanská morálka zdaleka není tak hlubokou stylizací nebo tak všestranně promyšlenou stylizací života jakým byl Starý zákon s Mojžíšem a se všemi těmi předpisy. To byli předpisy přesně například na druh potraviny, na druh pití, na druh jednání s druhým člověkem, s cizincem, no s každým prosím a to potom bylo ještě dále rozváděno v Talmudu, to znamená v tom Starém zákoně, který pokračoval po narození Ježíše Krista a který my křesťani jako neuznáváme oficiálně ten Talmud, ano? Ten Talmud byl psán a je psán do dneška. Talmud se psát pořád dál. Jestli vznikne nějaký prorok tak může pokračovat v Talmudu, ano? Nebo nějaký svatý že jo jejich, nějaký světec, tak může pokračovat v Talmudu a taky se v něm pokračuje. Talmud je pořád živá knížka jako byl Starý zákon živou knihou, ve které se pořád připisovalo. Jsou to velmi nestejnorodé pasáže, ano? Od historizujících po čistě naučné anebo čistě projev básnicky jako třebas velepíseň, ne? Anebo čistě řekl bych projev moudrosti jako třebas kniha moudrosti, ano? To je projev filozofující zase abych tak řekl. Taková stylizace je nutná. Ježíš Kristus novou stylizaci zavedl a takže uvolnil apoštoly nebo učedníky z staré stylizace. On jim dovolil aby překračovali ten Starý zákon v tom smyslu aby nectili ho doslovně nýbrž v duchu. A to víte, když se něco ctí v duchu, tak se může vlastně všechno škrtnout co nepovažuji za toho ducha, že ano? Když vystihnu ducha zákona tak jednám v jeho duchu ale nikdo nepozná v tom třebas ten zákon, že ano, kdo není zasvěcen opravdu podrobně do ducha toho zákona nebo do toho ducha nějak jinak si vykládá . On si ho zřejmě toho ducha zákona vykládal jinak než ty farizeové a než tehdejší odborníci v tom zákoně. Aspoň trošku jinak, takže oni ho podezřívali že on překračuje tento zákon, že nejedná v jeho duchu a že například apoštolům dovolí aby dělali něco co oni zakazují. A on jim říkal nic si z toho nedělejte, dokud jste se mnou tak všechno co vám dovolím je správné. A tím jim rozřešil situaci, ano? A to bylo zajímavý řešení tohleto. Ale tady nebudu tak musíte přísněji jaksi na sebe dbát, teď dbám na vás a starám se za vás takže nemusíte se rozhodovat mám, nemám, to nechte na mě, za vás rozhoduji. A tak po této stránce je uvolnil ale po druhé stránce je přitáhl k práci která nikde ve Starém zákoně předepsaná nebyla. On je přeci měl k tomu, aby křtili, kdepak tam se křtilo? Vůbec to tam nebylo ve Starém zákoně, žádný křest tam nebyl, ani náznaky. On je například nutil k tomu, aby kázali ten konec světa, aby třebas pomáhali těm lidem, aby dělali zázraky, aby navštěvovali chudý, nemocný a tak dále, pomáhali jim, aby jim dávali peníze, to všechno víme že on jim doporučoval. Sám nikdy nekřtil, nikdy nikoho nepokřtil a je nutil, aby křtili. Čili on je nutil k stylizaci života, kde nenechával nikoho na pochybách, že sám tento druh stylizace nepotřebuje že odrostl, jsa učitelem, ano? A že oni, protože ještě učiteli nebyli, že potřebují stylizovat život. A to platí prosím, to je také jedna z jeho základních pouček to platí i o nás. My nemůžeme, jakmile začneme jít tou duchovní cestou vědomě, my nemůžeme si žít libovolně jako předtím. Stylizovat musíme podle ducha Ježíšova učení. A teď jakou stylizaci Ježíš Kristus chtěl od svých apoštolů. Řekl jsem vám už, že od nich chtěl, aby se naučili milovat bližního jako sebe. On jim to říkal v poučkách a v těch poučkách je obsaženo všechno co rozuměl pod tou stylizací. Museli bychom si je tady jednu poučku podruhé přeříkávat. jsem je ze začátku neznal, proto jsem tímto způsobem nemohl stylizovat život, jsem znal jenom výklad katolický a to není celý výklad, to je bohužel jenom částečný výklad celého Krista, částečný výklad. Ale to stačilo abych přeci jenom poněkud správně stylizoval. No a bez této stylizace není možno, není možno správně převést ve vnitřním světě do toho zevního světa, protože když ten zevnějšek není podle vnitřního dobývání nebo podle vnitřních zisků přestylizován, není upraven, není srovnán s tímto vnitřním světem tak se začne rozcházet. A musím vám říct že většina lidí to řeší tím, těch nejvážnějších následovníků Krista, že odchází z tohoto světa, odchází na poušť nebo do klášterů nebo někam, kde jim tento svět nepřekáží, kde je nesvádí, že neumí to srovnat s tímhletím světem, se životem v tomto světě. A si myslím, že Ježíš Kristus je nikdy tomuto neučil, pokud jsem mu zatím porozuměl jak jsem mu porozuměl, tak rozumím tak, že je neodváděl nikdy ze světa že si na nich jenom vyzkoušel, jestli jsou ochotni všechno opustit, ale když mu dokázali, že jsou ochotni opustit, tak jim to všechno nechal, ano? Čili šlo o ten- mu šlo o ten vnitřní postoj jak jsme si včera říkali, o nic víc. Správný vnitřní postoj ke všemu. Čili jeho stylizace života znamená mít nový vnitřní postoj ke všem věcem. Jeho postoj, jeho zrak, jeho pohled, jeho hodnocení. A proto uvedl, a proto si taky v tom UNK si to dovoluji znovu rekapitulovat, uvedl Otčenáš jako základní modlitbu nebo lépe řečeno jako řád hodnot, který nám doporučuje ke stylizaci života. Čili si myslím, že porozumět Otčenáši člověk v tom smyslu, že z toho vyvodit stylizaci vlastního života. Co být napřed v životě, co potom a tak dále, jak to za sebou jít, ano? O to jsem se v tom svým výkladě snažil, abyste si mohli přestylizovat život. Třebas ten otčenáš pochopíte jinak, ale zaručeně nikde není stylizace života tak vyložena, za to můžu ručit, než, nikde tak dobře, jako právě v tom Otčenáši. Čili k Otčenáši se člověk čas od časů vracet a poměřovat svoje činy s Otčenášem, jestli tam ten řád hodnot je v mém životě zachován. Není to tak těžká záležitost. Je to poměřeno, zvláště když máte k dispozici výklad a musíte si ho doplnit vlastním, aby ten řád byl úplně bez mezer. Aby byl bez mezer, a pak vám to dovolí nesedět na dvou židlích, nýbrž mít přestylizován život tak, aby odpovídal vnitřní modlitbě. A ten zevní život může být potom stejně hodnotný, takto přestylizován, jako ten vnitřní život. Jedině tento život stejnou hodnotu jako vnitřní život a může být postaven na stejnou úroveň. A nemusí se potom dávat přednost vnitřní modlitbě, nýbrž obě dvě ty věci mohou stát vedle sebe a jsou jedním a tité- tímtéž. Vnitřní modlitba je činností a činnost je vnitřní modlitbou, ano? Jakákoliv nerovnováha mezi vnitřní modlitbou a zevním životem způsobuje veliká utrpení, která nedovedeme pochopit. Například dejme tomu včera jste mi tady řekli, proč ta teta toho pana Šuchmy, tam v tom Brumově tolik musela trpět když tak milovala, ano? Tam u byl nedostatek, kromě jiných, to nebudu rozebírat pomoc den o tu místní k nám venek žen. Je li kamene tak tam ona totiž opomíjela tu stránku vnitřní modlitby, ona neuměla vnitřně se modlit. Ona měla jenom prosebnou modlitbu a nebyla vůbec zasvěcena do toho jak vstupovat modlitbou do Boha. A to mi moc vadilo, že ona se sice snažila pomáhat bližnímu a v posledních letech hrozně trpěla, protože Bůh se snažil připravit o samou, aby mohla zažívat větší hloubku vstupu. A jak mohl připravit jinak, když ona se neuměla modlit vnitřně, než že ji dal trpět tak tím že si musela překonávat toto utrpení, u byla naděje, že ho překoná aniž bude reptat, Když se nám čeho překonat tak odstupovala sama od sebe a tím se dostávala do takové vnitřní prázdnoty a touhu po Bohu měla, směr tedy měla, vnitřní prázdnotu taky, dostavila se vnitřní modlitba a když se dostavila tak bylo všechno vyhráno a ona umírala. Ale to trápení trvalo dva roky. Kdybych byl býval měl možnost tehdy, ale to jsem nebyl bohužel tady na Moravě, kdybych měl býval možnost zakročit a naučit ji vnitřní modlitbě, tak okamžitě přestalo utrpení. Neříkám, že by byla neumřela, ale okamžitě by přestalo utrpení, možná že by byla umřela dřív, že bych tím ukrátil život, to je taky možné, ale to by nevadilo protože nezáleží na délce života ale na tom co z toho života člověk vyvede, jo? Ale totéž platí o mnoha křesťanských světcích, přeci ti světci kolikrát uměli skvěle jednat s bližním a strašně trpěli, protože neuměli zinscenovat vnitřní modlitbu nebo zase žili jenom vnitřní modlitbou, jako ty kontemplativní kláštery a neuměli tu vnitřní modlitbu srovnat s vnější činností vzdalovali se vnější činnosti. A měli hrozné trápení ve vnitřním životě, měli vidění ďábla, který je pronásledoval, proč, protože jenom vnitřní cestou šli a to jáčko nebylo zaměstnáno v činnosti pro bližního. Čili, byla tady nerovnováha, nerozuměli poslání člověka v tomto světě, že je to poslání milovat bližního a s tím si nevěděli rady, utíkali od toho, ale ne že by byli nechtěli, ale nevěděli jak to spojit s vnitřní modlitbou, to jim nějak překáželo. Oni si to omlouvali tím, že modlit se je více než konkrétně pomáhat a že tedy láska k duši, pravá láska duše je láska k duši. "cháritás anime est cháritás anima" duší nebo tak nějak jenom, jo? Tak to asi říkali, láska duší, jsem to znal latinsky ale nevím, jestli to dobře právě překládám do češtiny, kdybych si uvědomil jak to latinsky znělo, tak bych to možná ... Ale bylo to, byl to neblahý způsob myšlení, že ten způsobil, že se opomíjel ten bližní, že se mu neposkytovali ty sociální možnosti, že jeho postavení se považovalo za Bohem dané a proto mohli vzniknout jiné ismy než křesťanství, které zastoupily tady tenhleten úkol, ano? To by byl socialismus a jiné ismy by byly nemuseli vzniknout, bylo by to jednodušší, kdyby oni se stejnou měrou snažili o pomáhání bližnímu činy, jako se snažili modlitbou. Oni se poctivě modlili za něj, ale prstem nehnuli, třebas někteří z nich a většina z nich, aby mu z konkrétní situace pomohli. To bylo do nebe volající a právem se ukazovalo na to, že to je nesprávně pojaté náboženství a že takové náboženství není k ničemu. A do dneška jsou vyvraceni tihleti lidé těmi ismy tím, že se nepostarali o to, aby člověk se měl líp na tom světě. Aby nemusel trpět, aby bídně nehynul a tak dále. Tady mám takovou stížnost, že nejde vám třeba dneska ta koncentrace nebo to vnitřní zapojení a že vám jde spíš ta zevní činnost. A že tady není ta rovnováha tedy mezi zevní činností a vnitřním zapojením. bych řekl že klíč k tomu aby vám šla ta koncentrace nebo ta vnitřní modlitba je právě v zevní činnosti. Ne že byste neměla být snad spokojena s tou zevní činností, ale jestliže v není obsažen prvek, který vás dovede převést do hluboké koncentrace, do hlubokého vnitřního dosahování, tak to není správně dělaná zevní činnost. Vás lituju že Vás musím takhle, nemáme tady manžela tak co, do koho se mohu pustit, zase do Vás, že jo, no? To je zcela běžný. A je to, je to, jaký je v tom nedostatek v zevní činnosti, nehledám v modlitbě vnitřní vidíte, že hledám v zevní činnosti, protože předpisy znáte všecky na vnitřní modlitbu a tam chyba není, že byste nevěděla jak na ní. Ale že Vám prostě nejde, ta hloubka, tu nedosahujete a myslíte, že je to v ní. Ne, ta je v přípravě, neboť každá vnitřní modlitba musí být připravována a je připravována právě obsahem zevního života. Nikde jinde nemůže být, obsahem myšlení a činnosti. A ta činnost není takového druhu, aby člověka naváděla do toho nitra nebo do toho vnitřního života. A tudíž nepodporuje hloubku naopak odvádí člověka. Vy jste například včera na sebe prozradila, že s velkými věcmi se dovedete vypořádat daleko snáze než s malichernostmi. A na to, promiňte že těžím z tohoto Vašeho přiznání, a chtěl bych říct, že není to sice jenom v tom, jak se domníváte, nevidím to jenom v tom, ale začnu s tím, neboť tam je jedna z chyb, jedna z chyb, potom se dostaneme ještě na další. Proč maličkosti odvádí člověka od toho klidu a od toho zaujetí pro ten úkol, ten ústřední úkol, odvádí ho od toho, jste to tak jmenovala. Mně to odvádí, hluboce to odvádí a potom se nemohu dostat k tomu, co vlastně chci v tom životě dělat, pro co si myslím že tu jsem. A takové maličkosti, vám to tady opakuji, abyste tomu rozuměli i vy. A takové maličkosti, že to přímo popuzuje proti mně samé, že takové maličkosti mohou tak zaměstnat a tak odvést. Tak, bych říkal, že je to tím, že posvětit světský život je velice obtížné do všech detailů. Když totiž postupujeme tím způsobem, že se snažíme posvětit třebas napřed ty velké kusy, protože to bychom přes svědomí nepřenesli, kdyby ten velký kus nebyl posvěcen to by jsme brali za velký hřích, kdežto k těm malým nemáme vůbec čas se dopracovat protože jsou to příliš malinké cancourky a my je ani neuhlídáme, to by byl malicherný život plní titěrností, kdybychom za každou takovou maličkostí šli a chtěli ji obrátit na vnitřní modlitbu nebo zabránit tomu abychom těmito maličkostmi odstupovali od toho klidu vnitřního, a tak je vidět zkrátka, že toto řešení, pomocí tak zvaných velkých kusů, je nesprávné řešení. Že totiž celá ta stavba toho života musí být řízena zcela jinak. Víte, to napřed řeknu pohádkově, vy utínáte sani mnohohlavé ty velké hlavičky, ty velké hlavy a ty malinké hlavičky ty tam pučí dál. Ty necháte pučet a oni vám přerůstají přes hlavu, protože oni ty malinký jsou taky nebezpečný. Možná že mají hlubší jed nebo horší jed než ty velké. Čili vidíte, že se nemají ulamovat ani velké ani malé hlavy, to tam jsme si několikrát říkali, nýbrž že tento život musí být žit v Bohu. To znamená světský život jenom tehdy správný punc, který nás nevzdaluje od vnitřní koncentrace, když není žit v tomto světě nýbrž žit je v Bohu. Totiž opravdu není nic na světě, co by nebylo posvátného, není, ani ta nejmenší maličkost, ovšem těžko jako si to uvědomovat a něco se na tom nemůže chtít. Ale my musíme globálně o tom vědět, že tomu tak je, že nejsou věci světské a věci duchovní na tom světě, nýbrž všechno buď z dopuštění Božího nebo z jeho řízení, se tady děje, ale nikdy se to neděje proti jeho vůli, a proti jeho příkazu. I ten satan jsme si říkali že mu musí sloužit, čili že potom záleží na tom celku. Protože jakmile mi život jako celek nechápeme jako něco co je v Bohu založeno jako uvnitř čeho je všude a vždycky Bůh, tak pak se nám může stát, že sedíme na dvou židlích, velké kusy třebas děláme dobře, že svědomí nám nenechá dělat jinak a malé kusy necháváme stranou, protože na prostě nestačíme časově. si dobře to uvědomuju. To mi taky připomíná to co tady dělám, ustavičně ty chyby co s vámi dělám celá ta léta. Já, ne vy. Když vám tyto věci kážu. Že také ulamuji hroty těm vašim těžkostem, ale to jádro, ze kterého ty těžkosti rostou nechávám nezměněné nebo si nevím rady s tím jak ho změnit a tím narůstají nové překážky, které vznikly tím, že jsem nedokázal to jádro zranit a zničit, ano? Nebo že jsem vám neukázal, jak vy ho máte zničit to jádro odkud tyto věci vyrůstají. A teď přestanu s tím symbolismem a řeknu to konkrétně na nějakém příkladu. Jestliže člověk tedy dokáže jak vy říkáte v vnitřní modlitbě aspoň konat nebo tak nějak, totiž ne pardon to vy říkáte naopak jestli dokáže aspoň v zevním činu něco dělat pardon, vy máte zevní čin, v tom velkém, tak vy musíte se snažit z toho vyvozovat důsledky pro ostatní život, to znamená, jestliže si myslíte že jste to dělala podle vůle Boží, podle vůle Boží, tak s touto vůlí Boží musíte vejít do ostatního světa. si myslím, že, nechci vám sahat na svědomí, že jste si jenom uklidňovala svědomí, že to děláte podle vůle Boží, ale že jste to dělala podle svého mínění, že to je vůle Boží nic víc. Že jste měla jasné vědomí o tom že jinak než tak to nemůže dopadnout, že taková je vůle Boží. To si dovedu představit taky, čili vy jste se neprohřešila ale prohřešila jste se, proti vůli Boží jste se neprohřešila, ale prohřešila jste se proti ostatnímu životu. Totiž vy chápete skutky jednotlivé nebo jednotlivé činnosti nebo jednotlivé události ve svém životě odděleně. Jak se prostě život nemá chápat. Vy to nechápete jako celek. Vám by se mohlo stát že byste třebas mohla něco co považujete za malého opomíjet a něco co považujete za velkého tomu se věnovat. Ale pamatujte si na jednu věc, když Kristus řekl: "co je malého před lidmi je velké před Bohem co je velké před lidmi bývá malé před Bohem." Jo, je to tam tak nebo opačně ale v tom smyslu to je tam řečeno. Čili my nesmíme k žádné okolnosti životní, k žádné události přistupovat jako k něčemu, co v tom řádu Božském by nemělo místa nebo co by tam mělo menší místo, to tam všecko nějaké místo a protože se to projevuje tak to stejnou hodnotu hodnotu posloupnosti, teď se děje toto a je to článek v tom řetězu, který kdyby byl pomíjen, kdyby směl být pomíjen, tak by tam vůbec neexistoval, tak by tam neměl místo, tak by tam nebyl, tak by tam nebyl vsunut, ano? Čili musím, nikoli se ho všímat zvlášť, nýbrž do něho musím vstupovat silou Boží. musím uvědomovat si, že ke všemu mám požehnání Boží. Nemusím přitom myslet na Boha. Ale aspoň ráno, jak jsem vám radil kolikrát, přistupovat k tomu dni ze síly Boží. Pane Bože beru si od tebe sílu, kterou budu dneska pracovat. Ale tu si berete i k velkým věcem i k malým a pak nepřemýšlíte, jestli je to ve vůli Boží nebo není ve vůli Boží dělit, protože myslíte si po tom, co se děje to je ve vůli Boží, protože to ke přistupuje. Nerozlišuju velkou nebo malou věc. Přistupuje to ke mně, se s tím musím vyrovnat, protože to ve vůli Boží je abych se s tím vyrovnávala. Se s tím nějakým způsobem vyrovnám jako z předkládanou vůlí Boží. A kdybych chtěl nějak totálně rozumět nebo komplexně nebo že bych jedním, jednou větou nebo jednou myšlenkou rozumět vůli Boží abych poznával ji ve všem, Tady říkal, vůle Boží je toho druhu že chce, abych se k němu přibližoval, jo? To je vůle Boží. Čili když takhle myslím, tak není události, která by mě, třebas malá nebo třeba velká, která by nějak mohla odvést. Ke nikdy nesmí přistoupit nějaká událost, aniž být v nebyla vůle Boží. Přistupuje ke mně ta událost s vůlí Boží. Bez vůle Boží, jak on vyřkl přece ani vlásek nespadne že ano, ne? To je správně řečeno. Čili vůbec nerozlišuju velký kus - malý kus a ani se nesnažím, co není v síle všechno řešit, nýbrž klidně řeším co dokážu, co nedokážu to odevzdám, že ano. Jak jsem vám to včera líčil, to tady nebudu opakovat, a tím nemohou ani drobnosti ani velké kusy odvést od toho vpádu do nitra. Takto připraven totiž neoddaluju se během dne od toho Boha a neztenčuju sílu, takže jsem plně rozvinutý člověk nebo plně rozvinuté lidské vědomí, které potom může vstoupit do Boha. Totiž jakmile nastávají události životní denní, tak se mi vytrácí, jak tady říkáte to, co jsem si ráno předsevzal nebo předsevzala, že totiž budu sledovat vůli Boží a budu žít v jeho rukách. Prosím, jestliže ale na to půjdete trošku jinak, že je to odvíjení vůle Boží, že je to odvíjení vůle Boží, tak se vám tohleto nestane. To se odvíjí. Tak nemusím tomu hluboce rozumět vůbec. jenom vím, že je to odvíjení vůle Boží. A přistupuju k tomu jako k ustavičným úkolům od Něho kladeným. Když ten úkol nemohou sám provést, opravdu to nejde bez rozčilování, tak je velký nebo malý tak ho odevzdám Jemu, rozumíte a sám se odevzdám s ním. Jestliže ho dovedu provézt, tak ho sám provádím. Čili je to ustavičné přebývání v něm, ano? Tak a to se mi nemůže vytratit, protože je to soustavný pás odvíjení Jeho vůle. Z Jeho vůle se to odvíjí všechno. ten děj ne od vím sám z vlastní iniciativy to kolikrát víte, kdyby to bylo z vlastní iniciativy tak to dopadá jinak, že ano? dopadá tak aby se mohl odosobňovat Tam jsou četné příležitosti a nesmíme opomíjet ty malé příležitosti odosobnění, protože je to také vůle Boží, abychom se v malém odosobňovali. Kdo že se osvědčí v malém musí se potom ve velkém. Tedy mi dává příležitost v malém se osvědčit, protože pak ale ve velkém, což je třebas ta koncentrace jak si představuju, se také neosvědčil a ta koncentrace mi nemůže jít, protože sem se v tom malém neosvědčil, ano? Nám se může stát že přejdeme událost kde se nám přímo nabízí přítomnost Boží a my jsme ji ohodnotili jako velice malou a nepatrnou. Ne, někdo nás například třeba dožíral a my jsme to nehodnotili jinak než jako dožírání a my jsme to měli hodnotit jako zvaní Boží třeba, no? jeho lásku a A my jsme k tomu nepřistupovali jako k projevu lásky Boží, nýbrž jako k dožírání. No to byl základní omyl. Když ale všechno totálně beru jako odvíjení vůle Boží, tak na to reaguju takhle. Když budu poslušna okolí tak budu poslušna vůli Boží. To ne, naprosto ne. Tady nikde není něco řečeno o poslušnosti. jsem říkal abys to tříbila, ten přístup toho okolí nebo těch událostí k sobě, abys to tříbila tím znakem, jakým způsobem se při tom máte odosobnit, jakým způsobem máte se přibližovat k Bohu. Vy musíte v tom hledat příležitost, jakým se můžete přibližovat věčnosti, k tomu věčnému úkolu nebo k jeho pochopení. Protože všechno, co se děje v tomto světě, symbolický charakter. To není přímá řeč, to je podobenství. Nikde, nikdo, vaše dítě, vaši pacienti, nikdy nikdo nejedná jinak než symbolicky. Prosím vás toto si uvědomte. Čili, jestliže zatím neumíte ten symbol vyřešit no tak nezbývá vám nic jiného než podle nějakých pravidel morálky, nebo správnýho nebo spravedlivosti nebo tak jednat ne? Nebo útrpnosti nebo lásky k bližnímu ne? Ale jakmile to umíte rozluštit a kdekoliv to umíte rozluštit, tak odhalíte-li ten symbol tak jednáte podle odhaleného symbolu. jsem řekl takovou základní zásadu co je to odhalený symbol. Že totiž považuju za každou situaci nebo považuju každou situaci, která přistupuje ke mně, nebo se kterou se nějak střetávám, za zvaní Boží a zvaní Boží je, abych odstoupil od sebe a přistoupil k němu, čili abych se sebe vzdal. Přeci když například pracuju, třebas jsem zubním lékařem nebo jsem učitelem nebo kýmkoliv jiným, tak přeci musím myslet na pacienta, musím přestat myslet na sebe. Čili to je pro odhalený symbol. Tady mně pán Bůh zve, nepatři sobě, že, patři bližnímu. To znamená patři Bohu, protože cokoliv jste udělali pro nejmenšího z bratří mých mně jste učinili. Rozumíte? Tady člověk může odhalit symbol. Horší je to třeba když vás trápí dítě, že ano? nebo když vás dožírá ten pacient atakdále, to prosím jestli se vám tam podaří v takovýchto kritičtějších situacích odhalit symbol, tak vám řeknu, to jste machři a to potom to spojování s Bohem je velice prudké, to je přímo citelné. bohužel mám velikou schopnost odhalovat symboly a následkem toho nemohu dneska říct, že by například vnitřní modlitba prudčeji přibližovala k Bohu než například zevní události, které by jiný klasifikoval jako házení klacků pod nohy. Při tom styku, konfliktním styku s bližním musím nebo měl bych, musím to se těžko předpisovat, měl bych se postavit na stanovisko "miluj svého bližního jako sebe". Ne víc, ne méně. Jestliže tomu takhle je, tak to je asi ta nejsnazší odpověď na to, jak mám jednat, ano? Jestliže ho miluju stejným způsobem jako sebe, tak jsem to v tom bližním, se staví třebas zase proti mně, ano? To jsou stejné, na stejné úrovni postavené veličiny. Je to hra dvou sil jenom ve mně, v jednom a tomtéž, protože kdo je ten bližní a tak dále, že jo? "Cokoliv jste udělali nejmenšímu z bratří mých mně jste udělali" a podobně. vás nechci do těchto hlubokých filozofických přemýšlení, protože než byste toto udělali tak by buď pacient zemřel, u vás je to něco horšího než u mě, nebo by vykrvácel nebo by se zbláznil bolestí, kdybyste takhle duchovně přemýšleli co s ním máte třebas udělat, to nemůžete. taky takhle nepřemýšlím. Ale distancuji se od sebe, protože totiž vždycky když chci milovat bližního jako sebe tak se musím bohužel od sebe trošku distancovat, protože vždycky je každý, nevím, mluvím aspoň za sebe, myslím že vy taky, je ochoten spíše milovat sebe než toho bližního. Jestli mám najednou milovat toho bližního tak hledím pochopit jeho stanovisko. Věřte mi to, toto pochopení stanoviska bližního, jako bych to byl já, způsobí že najednou vidím ho v úplně jiným světle. Že on opravdu svou pravdu. On, buď se tedy mistrně hájí ve svých špatnostech, že ano, ale tak dokonale, že ani nepoznává, že lže. To se může stát, on lže tak dlouho, že to považuje za pravdu. Takových lidí je většina. A pak mu to nemůžu mít za zlý, protože on se naučil lhát tak, to považoval za pravdu. Toto každá politická propaganda a proto tak dlouho do lidí hučí ta nejhnusnější lež se stane pravdou v očích lidí, ano? Nebo se o to snaží, mají ten dojem. Hitler byl pověstný na tohleto. No a tak, jestliže se hledím postavit na stanovisko toho, nebo se na něj zeptám na to stanovisko toho druhého který dožral, nebo který je proti mně takhle, tak potom mohu snadno posoudit jestli mám buď subjektivní pravdu, nebo objektivní pravdu. Když jenom subjektivní pravdu, to znamená třeba si lže, sám sobě nalhává něco, něco simuluje nebo když simuluje nebo něco takového, že ano? Tak samozřejmě ho hledím přivést na objektivní pravdu, pokud on o to vůbec stojí. Když vím, že žije touto nepravdou, tak ho od toho neodvádím. Tak nepravdě vyhovím a to za následek že ho dostanu do úžasný bryndy. A on potom musí z toho ustoupit. Nemyslete, že mu tím vyhovujete v tom smyslu, že ho podporujete v nepravdě. Né, vždycky jsem se setkal s takovou opačnou reakcí, že když jsem věděl že nemá pravdu, a přesto jsem ho ještě přistrčil k tomu tak najednou se to všechno v něm zhroutilo. A překonal sáhodlouhou lež, kterou dlouhou dobu v sobě tutlal a nikomu o neříkal. Protože říkal, když i tudle ten to uznal, tak to dál nejde. To přece byl objektivní člověk, to ho nemůžu v tom nechat. A tak dále nebudu, situace jsou různé ale potkal, poznal jsem to protože moji žáci taky švindlují, taky simulují, taky disimulují, všecko co dělají, co dělají před lékařem, to dělají přede mnou jenomže to nejsou stavy který by se dali jako chorobný klasifikovat, ačkoliv jsou duševně taky chorobný nýbrž dají se klasifikovat jako hledání vlastního prospěchu, ano? Aby mu to vyšlo co nejlevněji a aby z toho měl co největší užitek. Čili odhaluji v tom bližním sama sebe, který si taky přeje aby všechno šlo snadno, s největším užitkem. Musím mít pro to pochopení. myslím, že Ježíš Kristus dobře věděl, že když deset malomocných ošetřoval a vyléčil, že jenom jeden z nich mu bude vděčen a přesto deset jich vyléčil, nezrušil, protože tamty byly nevděčný, nezrušil to vyléčení těch devíti. Říkal, no vidíte, deset jsem jich vyléčil a jenom jeden mi šel poděkovat. Ale bylo vyléčeno všech deset. Mám v Plzni nějakou paní Mičanovou, ano, která si pořád vymýšlela další a další pokyny, které jím mám dát, aby se mohla propracovat tou vnitřní modlitbou, neboť říkala, že to nejde. Je sedmdesát osm let. A jsem říkal, no konečně jste na to přišla, že vám to nejde. Komu to šlo? Nikomu to nešlo. Komu to v nás jde, to je Ježíš Kristus, komu to jde a ne nám, ano? Když toto nepochopíte, tak nemůžete se hnout z místa. On je v nás tou silou koncentrační, je to řečeno i v bhagavadgítě, jsem síla koncentrační ale ne vy máte sílu koncentrační. Vy do toho musíte vložit jenom dobrou vůli, dobrou vůli ale musíte se plně postavit na stanovisko síly Boží, která vás tam dovede Úplně se odevzdat síle Boží, která si to přeje a lásce Boží, která si to přeje daleko víc, než si to přejete vy. Jak si to představujete, že Bůh si přeje méně se s vámi spojit než vy. To to to se nedá vůbec srovnat tu sílu kterou vy si přejete s ním spojit s Jeho silou kterou on si přeje spojit se s vámi. To je nesrovnatelný. A jestli vy za tím jdete svou silou tak jdete strašně málo. To že máte dobrou vůli to nevadí, no nemůže pán Bůh dopustit aby se s ním spojila, protože svou silou nic konečného s něčím nekonečným se spojit nemůže. On to nemůže dovolit z toho důvodu je to nelze. Že nic konečného není nekonečné. A vy se chcete převést do nekonečna takže se musíte postavit za toho Ježíše Krista, který je nekonečný, nesmrtelný, nejvýš laskavý atakdále a nejvýš si přeje se s vámi spojit, neboť je symbolem vývojové síly jak jsme si včera tady říkaly Prosím vás buďte tak dobrá, vzdejte se svý vůle a odevzdejte se do vůle Kristovi, která si přeje vás pro sebe mít. Která si přeje pro sebe vás mít. A uvidíte co se stane. S tím ona bojovala tři dni a pak to dobojovala a konečně se postavila na toto stanovisko a odevzdala se tomu Kristu tak, abys ji vzal, aby odňal co chce třebas celý život, všechno co stojí mezi a jím, že všechno chce aby odstranil, že nechce mít nic a s tím usnula. A v noci se zdál sen, ve kterém se ocitla uprostřed oceánu, krásného oceánu, klidného, na vysokém majáku, krásném vznešeném vysokém majáku, což jsem potom vysvětlil že stála na stanovisku Ježíše Krista, neboť Ježíš Kristus, jak říká Vivékánanda, Buddha, Ježíš Kristus a tak dále to jsou jenom vlny na oceánu božství, že ano, tak on je tam takovým majákem, který nám ukazuje cestu "Já jsem cesta, pravda a život" čili on je na pravici, on je tím činorodým Bohem, který dává podnět k tomu spojení, že ano, s tím božstvím, který bychom jinak vůbec nepochopili, toho co je příliš abstraktní. A tak jsem, tak ona slyšela hlas, který vybízel na tom majáku, skoč do toho oceánu. Tak ona po nějakém váhání skončila a neví jak se ocitla na těch vlnách nahoře, jenom, že se ocitla na palouku, na krásném slunném palouku, což v vzbuzovalo ohromnou radost. A s tou radostí chodila celý týden do doby, jsem od doby s ještě nemluvil, to se stalo momentálně zrovna teďka předtím, aby vám to mohlo být totiž ukázáno, to všechno je spojitost, jo? A chodila pořád s tou radostí a říkala konečně jsem nalezla něco z Ježíše Krista. Konečně jsem pochopila co je to radujte se. To radujte se nepochází z člověka, ta radost pochází u z Krista. mám aspoň něco, mám od Něho něco. On mi pořád ze sebe něco dává, čeho jsem schopna užít toho času. Víc asi to nejde zatím, ne? Ale budu s ním, do něho vstupovat stále ale nikdy nebudu sama, svou vlastní vůlí to vám slibuju. Teď jsem konečně pochopila z vlastního zážitku co to je. A ten palouk si vysvětluji tak, že palouk je místo, prostor v lese, les je svět nebo také jen moje já, plné myšlenek, to jsou jednotlivé stromy, které právě brání tou složitostí těch myšlenek, tou složitostí toho myšlení, že nejsem jako dítě, když si udělám nějakou distanc od toho, to znamená oddálím ty myšlenky, své myšlenky, to jsou taky moje vlastnosti, můj majetek, od sebe, když od nich odstoupím a ona to udělala v myšlenkách se vzdala svýho života, tak vytvořím přinejmenším aspoň takovou prostoru, která se podobá rajskýmu stupni, ne? Který je svým způsobem návratem nazpět do toho Boha. Není to sice ještě úplný úspěch, nesmíte jsem říkal moc plesat, ale je to dobrý krok kupředu, neboť je vidět že se upřímně postavila na stanovisko Boží a odstoupila jste od stanoviska svýho. Spravedlivý, šťastní. A to není následek libovůle jiných tvorů nebo samotného Stvořitele, nýbrž důsledek zákonu všeobecného, v sobě samém zakotveného přírodního pořádku. Odchyluje-li se od normy práva, pak trestající chyba sama musí ukázat, že tu je nepořádek a přimět jej k tomu, aby se navrátil k zákonům svého bytí a štěstí. Jelikož jeho povaha je složena způli z prvků velmi rozmanitých, děje se tento návrat zřídka nejkratší cestou, kolísá mezi dvěma extrémy konečně se se svým žitím jaksi vyrovná a dojde obstojného středu. Chybuje-li přitom, neděje se to zcela nevědomky a on pak musí nést následky svého provinění. Nese je potom však jen do určité míry, neboť buď se osud jeho úsilím obrátí k lepšímu, nebo jeho existence nenajde již žádného vnitřního ustálení. Nejvyšší moudrost nemohla dáti fyzické bolesti a mravnímu zlu větší užitek. Nic vyššího si nemůžeme myslit. Zatím pokračuje lidský rozum v celku lidstva svým pravidelným chodem. Aspoň vymýšlí, co dosud nemůže aplikovat. Vynalézá, i když zlé ruce po dlouhou dobu zneužívají jeho vynálezů. Zneužívání potrestá se samo a nepořádek stane se právě neúnavným úsilím stále rostoucího rozumu, řádem. Tím že bojuje s vášněmi, posiluje a pročišťuje rozum sebe sama. Je-li na jednom místě utiskován, utíká se jinam a rozšiřuje okruh své vlády nad zemí. Není blouzněním, věříme-li, že všude kde jen bydlí lidé, budou jednou sídlit též rozumní, spravedlivý a šťastní lidé. Šťastni nejen svým vlastním rozumem, nýbrž společným rozumem celého svého bratrského pokolení. Rovnoměrnost smýšlení, jednota účelu různých lidí, rovnoměrná věrnost jediné smlouvě, založila jediné právo lidské, mezinárodní, ba i právo pro zvířata, neboť i zvířata žijící ve společnosti poslouchají zákon spravedlnosti a lidé, kteří se od něho lstí nebo násilím odchylují, jsou tvorové nejnelidštější, i kdyby to byli králové a samovládci světa. Bez přísné spravedlnosti a pravdy neexistuje žádný rozum. Není myslitelná žádná humanita. Pravá lidská filosofie spočívá v pátrání po této humanitě. Je to ta filosofie, kterou mudrc snesl z nebe na zem a projevuje se ve společenská styku v v politice, ve vědách i ve všech uměních. Co se svobody týče, je člověk, i při jejím nejhorším zneužití tvorem královským. Smí volit. I kdyby zvolil nejhorší stránku, může o sobě rozhodovat i kdyby se z vlastní volby určil pro to nejnižší. Tak je člověk v pravdě i omylu, klesá či se znovu pozvedá, stejně člověkem, to jest sice dítětem slabým ale přece zrozeným na svobodě. Není-li dosud rozumný, přece je schopen lepšího rozumu. Není-li dosud k lidskosti vzdělán, přece je schopen aby k vzdělán byl. Lidožrout na Novém Zélandě a FÉNLÓN odporný Patagonec a Newton jsou tvorové téhož druhu. Z cyklu Etická knihovna jste slyšeli vybrané pasáže myšlenek Johanna Gottfrieda Herdera o duchu dějin. Podle překladu Jana Patočky, připravil Bohuslav Holý, účinkovali Radovan Lukavský a Josef Chvelina. Režii měl Václav Špidla. tu váhu dva na konec než ti nám ploditi tam vyčeří běhu za svým a mu pránas jako dívka provázela smích rozlet vážení paní paměti je to tam do děje m v i ke v pomilovat dítěte nerozuměli a a nikdy nám vyklá ke světu písku to si opravíme druhou panu úctou k okatě aničky a rozumíte mi se týká tetě podává lukem a vy a na no ale je to zajisté to vážili pochopili že po dvou panický nemůže být tím ho než připravím aby současnosti pomíchají horšíte řešit naše zdraví a z na víře připravenou jasný polní nebo honzou soudce tou mně se ta idea setkání v tom nevynášelo ta žití se jak je li to otesáváním a a a a když to neaplikujeme to samý Když to neaplikujeme to samý dopadne jako s tím Mulinosem, Že právem ho církev zavrhla jako květistu, neboť on říkal je třeba nic nedělati, jenom se odevzdávati. To znamená něco vnitřně uskutečnil, správně to poznal, ale nebyl ochoten to zevně uskutečnit. Jeho život se rozcházel totálně s jeho vnitřním poznáním. A právem byl zavržen, bych ho zavrhl taky. Nerad bych ho upálil tedy, to ne, ale že nebyl upálen ona ho zachránila jeho smrt, že nebyl upálen on by jinak upálen býval byl. No, ale plným právem byl nařčen z toho, že taková pasivita není správná. Sv. Terezie měla s inkvizicí veliké potíže pro tu svou pasivitu. A teprve, a plným právem, inkvizitoři nebyli tak úplně hloupý, ale teprve potom, když vystoupila z pasivity a začala zakládat kláštery, a takhle, tak pochopili, že správný smysl, že to správný smysl. Oni neměli totiž vůbec žádné poznání takový hluboký, jenom měli nějaký představy o tom, že Ježíš Kristus dělal dobro, ne? A že si nežil nějak pro sebe, neříkal pasivně se zavřít do kopky a zkoncentrovat celý den, to nikde neříkal. A když to někdo dělal tak to byl zrádce, tak to byl prostě nepravověrný člověk a a to myslím celkem zdravý názor. Kdežto ostatní, to upalování, to vůbec nemůžeme schvalovat, pochopitelně. To, to bylo všechno nesprávné, to bylo kruté. bylo všechno nesprávné to