Karel Makoň: kotouc-A01-a (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
totiž
opravdu
teďka
už
na
beton
a
definitivně
a
už
mě
nikdo
nikdy
nepřemluví
k
jinému
způsobu
myšlení.
Ještě
před
roku
sedmdesátého
jsem
naposled
upadl
upadl
do
toho
bludu,
jsem
dostal
z
té
operace,
operace,
po
tom
stavu
který
jsem
tam
zažíval.
Nikdy
neupadnu
už
přísahám
do
toho
bludu
abych
říkal
tak
todleto
ho
na
to
bylo
vrcholné
spojení
nebo
to
jsem
zažíval
něco
co
už
asi
na
této
zemi
nemá
nějakou
další
nadstavbu.
Není
to
pravda.
Člověk
musí
si
uvědomovat,
že
nebe
je
stav,
kde
člověk
ustavičně
přijímá
od
Boha.
A
ustavičně
se
mu
také
odevzdává.
A
pořád
dokonaleji
se
mu
odevzdává
a
proto
dokonaleji
od
něho
bere.
Jenom
do
takové
míry
jak
stoupá
dokonalost
jeho
odevzdání
do
takové
míry
stoupá
dokonalost
přijímání.
Není
žádného
dalšího
zákona
čili
jestliže
dokonale
neodevzdáváte,
neberete
dokonale,
neberete
toho
mnoho.
Není
žádných
jiných
překážek,
hříchy,
nic
nemůže
překážet.
Ovšem
oni
překáží
v
tom
smyslu,
že
se
nemůžete
odevzdat
samozřejmě
to
je
pravda
si
říkáte
toto
mi
vadí
tamto
mně
vadí
ale
ve
skutečnosti
vám
to
vadí
protože
neodevzdáváte,
kdyby
jste
odevzdali
tak
toto
všechno
co
vám
tady
rozebírám
by
pro
vás
nebylo
platné
nic
protože
by
jste
okamžitě
to
spojení
zažívali
v
nejvyšším
stádiu.
Proč
to
tady
potom
rozebírám.
Protože
každý
se
ocitáme
postupně
protože
se
neznáme
na
určitém
stupni
spojení.
A
ta
odpovídá
určitému
stavu,
který
líčí
Ježíš
Kristus.
Proč
to
líčil,
to
je
mi
jasný
protože
věděl
že
budeme
procházet
těmi
stavy.
A
z
toho
stavu
se
musíme
dostat
dál
a
platí
poučka
která
z
Ježíše
přímo
sálá
z
jeho
života
že
on
si
pro
každého
šel
tam
kde
ten
člověk
je,
kde
ten
člověk
byl.
Nechtěl
od
něho
aby
ten
člověk
musel
za
ním
jít.
To
nic
nechtěl
on
si
za
každým
šel
do
hospody
třebas
na
svatby
chodil.
Ale
šel
si
za
ním.
Čili
když
my
víme
kde
jsme,
tak
víme
v
jaké
situaci
nás
Bůh
nalezne.
To
je
důležité.
Když
jsme
žráči
a
pijani
tak
z
této
situace
přeci
můžeme
jít
k
Bohu.
Když
jsme
když
jsme
lidmi
dobročinnými,
tak
z
této
situace
musíme
jít
k
Bohu
ne
ne
z
jiné
situace
My
se
musíme
znát,
když
jsme
lidi
vstupující
do
Jordánu
tak
z
této
situaci
musíme
jít.
Když
jsme
lidi
kteří
nalezli
Ježíše
Krista
z
této
se
z
této
situace
musím
vycházet.
A
tam
jsou
zase
Ježíšem
zmíněná
pravidla
co
se
má
dělat
jakým
způsobem
se
mají
dělat
aby
to
co
nejrychleji
předu
aby
opravdu
tomu
stačil
jeden
život
Kdyby
nebylo
této
stupňovitosti,
kdybychom
dokázali
najednou
poznat
všechno
co
můžeme
dát,
prosím,
tak
máte
plnou
pravdu.
Ale
toto
bohužel
neexistuje.
To
jsem
si
tolikrát
myslel
a
poslední
jsem
si
to
myslel
při
té
operaci
že
jsem
všechno
odevzdal
a
taky
jsem
vám
to
tak
líčil.
Není
to
pravda.
Já
jsem
odevzdal
tolik
že
to
stačilo
na
tu
míru
spojení,
to
stačilo
ale
ne
víc
neodevzdal
jsem
všechno
vůbec
ne
čili.
Tento
rozbor
vás
nesmí
zrazovat
z
té
jednoduchosti,
dětinskosti,
cesty.
Vám
má
jenom
být
ukazatelem
na
každém
vašem
kroku
to
znamená,
abyste
si
věděli
rady
s
každou
situací,
aby
vás
aby
vás
neodrazovalo
to,
co
právě
zažíváte.
Abyste
nezoufali.
Abyste
věděli,
že
do
té
situace
ve
které
jste,
je
schopen
Ježíš
Kristus
vstoupit,
je
tam
řečeno
za
jakých
okolností
tam
vstupuje
Když
vám
říkám
že
jste
třebas
ve
stavu
toho
chromýho
u
toho
jezera
tak
víte
za
jaké
situace
Ježíš
k
vám
přijde.
To
je
přeci
důležitý
vědět.
Jestli
jste
v
takovém
stavu
skromnosti
a
on
se
člověk
ocitá
občas
v
takovém
stavu
skromnosti.
A
proč
by
nemohl
z
tohoto
stavu
skromnosti
se
rovnou
setkat
s
Ježíšem.
Kdyby
to
byl
Ježíš
nelíčil,
tak
bych
to
taky
já
ani
nerozebíral.
Ale
protože
já
si
myslím,
že
to
třebas
nepoznáte,
že
z
toho
stavu
je
také
cesta
k
němu,
že
si
myslíte
že
si
musíte
navodit
nějaký
jiný
stav,
tento
že
je
nevhodný
Proto
to
všechno
líčím,
že
každý
stav
je
vhodný.
I
ten
stav
toho
farizeje,
vždyť
tam
byl
taky
Nikodem
a
toto
je
velice
málo
vhodný
stav
ovšem
ale
byl
to
Nikodem,
který
byl
Farizej,
který
šel
za
Ježíšem
. Tohleto
co
jsem
vám
dneska
řekl,
to
měla
být
výchova
k
tomu,
aby
člověk
začal
chápat
vůli
Boží
, rozumíte.
Nějak
musí
dorůst
k
tomu,
že
bude
na
každém
kroku
chápat
vůli
Boží.
Dneska
ji
nechápe
z
toho
důvodu,
že
kdyby
ji
chápal,
tak
ho
to
bude
zavazovat.
Čili
poznání
velice
zavazuje,
proto
dávám
na
tom
stupni
stupni
na
jakém
to
vyučuju
tady,
přednost
patření,
protože
jestliže
člověk
je
poslušný,
patří,
tak
pak
není
v
jeho
rukách
poznání
nebezpečným
nástrojem
proti
němu
postavený,
ano.
Já
nejsem
proto
proti
poznání
ale
na
určité
úrovni
je
lépe
patřit
než
poznávat
to
člověka
osvobozuje
od
povinnosti
dělat
něco
čemu
ještě
nedorostl.
Protože
poznávat
se
může
mnoho
věcí
které
ještě
nedokážu
sám
praktikovat
já
sám
osobně
vím
co
věcí
poznávám
a
co
z
toho
praktikuji
a
tenhleten
rozpor
mne
stojí
hodně
utrpení.
A
protože
nepřeju
nikomu,
zbytečně
trpět,
tak
proto
mu
radím
naučit
se
napřed
patření,
to
znamená
vlastně,
je
to
vyučování
také
poslušnosti
a
až
dospějeme
do
určité
míry,
tak
se
nám
začne
otevírat
poznání.
Samozřejmě,
poznání
je
důležité
a
myslím
že
to
je
nedílná
složka
věčnosti,
že
si
nemůžeme
vzpomenout
třebas
jenom
zažívat
existenci
, že
existujeme
jako
věčná
bytost
a
nechtít
přitom
poznávat
tu
věčnost
nějakým
způsobem,
tu
její
moudrost
a
ten,
to
není
možné
. Ale
na
tom
stupni
na
kterém
jsme,
kdybychom
větší
měrou
poznávali
než
patříme
tak
bychom
zpychli.
To
je
opravdu
vrcholné
nebezpečí
tohoto
předstihu
poznání
nad
tím
patřením
. Já
sám
musím
říct
že
jsem
s
tou
pýchou
měl
vždycky
veliký
trampoty.
Když
například
ze
začátku,
hned
od
samého
začátku,
já
jsem
rozuměl
kde
kterému
symbolu
. Cokoliv
jsem
rozluštil,
zrovna
jako
dneska
bez
jakéhokoliv,
od
začátku
a
tak
samo
sebou
že
když
jsem
to
někomu
říkal,
tak
se
mu
otvýral
zrak
a
říkal
no,
ty
jsi
ohromný,
ne?
To
mně
muselo
stoupnout
do
hlavy.
A
než
jsem
to
potom
odboural,
co
to
trvalo
námahy.
Čili
opravdu
jenom
po
této
stránce
jsem
myslel
dávat
přednost
patření.
To
není
trvalý
stav,
nýbrž
to
je
stav
té
úrovně
, na
které
dneska
jsme.
Ano?
My
totiž
si
přejeme
něco
když
chceme
patřit
, co
nevíme,
co
chceme,
my
totiž
nevíme
co
chceme
My
totiž
si
neuvědomujeme,
že
nás
popadne
zaručeně
strach,
protože
nelze
dvěma
pánům
sloužiti,
nelze
potom
patřit
sobě.
A
protože
mi
ještě
hodně
patříme
sobě,
tak
toto
patření
sobě
nám
pán
Bůh
bere
. Dali
jsme
mu
k
tomu
povolení,
tak
si
nás
bere
a
my
jsme
z
toho
strašně
nešťastný.
Říkáme,
ještě
tamto,
ještě
tamto,
ještě
tamto...
Ne
že
bych
vám
to
nepřál
tudleto,
ale
možná
že
vám
to
taky
nastane,
že
budete
z
toho
utíkat.
Nevím,
ale
možný
je
to
a
pak
mi
dáte
za
pravdu
že,
opravdu
ne
že
byste
neuměl
patřit,
ale
že
ve
skutečnosti
chcete
taky
ještě
patřit
sobě
a
proto
nepatříte.
A
že
přes
veškerou
poctivou
snahu
kterou
máte
brzdí
vám
v
tomto
patření
sama
sobě.
A
to
je
člověk
neschopen
toto
odbourat
protože
sebe
nezná
a
neví,
do
jaké
míry
sobě
patří.
Já
bych
vám
tedy
radil,
ne
že
by
se
to
pro
vás
nehodilo,
jak
vy
říkáte,
to
patření,
já
jenom
radím,
abyste
se
snažil
jít
na
to
třeba
jakýmkoliv
prostředkem
kterýmu
důvěřujete
a
tím
prostředkem
se
snažil
patřit.
Zvolte
si
prostředek,
kterým
chcete
Bohu
patřit,
třeba
činnost
tady
v
kanceláři,
svým
vztahem
třebas
k
manželce
nebo
k
někomu
jinému
a
aby
to
nebyla
malicherná
věc
aby
to
byla
věc
co
hodně
vám
dá
co
třebas
hodně
se
týká
vašeho
života
co
zaujme
v
tom
životě
hlavní
postavení,
ano?
A
touto
vlastností
hleďte
patřit.
Tím
hleďte
sloužit
Bohu,
to
je
jednoduchý,
sloužit
mu
tím,
tím,
ano?
A
tím
se
naučíte
napřed
touto
vlastností
a
pak
přejdete
do
toho
celku,
protože
totálně
to
nejde
hned,
člověk
neví
jak.
A
uvidíte,
když
budete
chtít
třeba
patřit
svou
činností
, jaké
tam
vedete
potíže
v
tom,
že
vlastně
to
není
tak
snadné
a
že
by
bylo
tedy
možná
užitečné
užitečné
zvolit
jinou
vlastnost
kde
těch
překážek
tolik
není
patřit
třeba
s
vírou,
nebo
nadějí,
nebo
jinou
vlastností.
Já
vás
nechci
potírat
ale
uvědomte
si
že
nejsme
asi
dál
než
ten
Petr
který
chodil
s
tím
Ježíšem
a
myslel
si
že
mu
patří,
tomu
Ježíši
a
myslel
si
to
upřímně.
A
neměl
vůbec
zdání,
že
by
ho
mohl
zklamat
nebo
že
by
ho
mohl
zapřít,
nebo
neměl
vůbec
vědomost
o
tom,
jak
to
bude
dál,
když
ten
Ježíš
Kristus
je
opustí.
Proč
to
musí
být,
aby
je
opustil,
toto
jim
nešlo
do
hlavy,
nikomu
z
těch
apoštolů.
Proč
to
musí
jít
přes
to
opuštění
tím
Ježíšem
když
je
tak
pěkně
vede
a
protože
vám
to
lineárně,
ono
nelze
posilovat
to
svoje
já
těmi
schopnostmi
které
dostane
od
Boha
Trvale
nelze.
Do
určitý
doby
je
to
zapotřebí
abychom
byli
posilováni
to
je
právě
to,
tím
že
budeme
oddáni
jemu,
oddáni
svému
okolí
z
tento
nic
čím
dříve
ta
aktivní
pasivita
to
tam
bylo
vysvětleno
už
v
dřívějších
dílech,
ale
to
jsou
všechno
předpisy
na
ten
stupeň
až
do
toho
Jordánu
a
když
se
chceme
dostat
do
toho
Jordánu
tak
musíme
umět
daleko
větší
měrou
odstoupit
i
od
toho
co
jsme
od
Boha
dostali
i
to
musíme
přestat
vlastnit
nedá
se
přestat
vlastnit
najednou
všechno
to
bychom
byli
opravdu
velicí
zasvěcenci.
Já
si
myslím,
jestli
se
cítíme
být
žáky
Ježíše
Krista
že
bychom
měli
pořád
mít
na
mysli
jakým
způsobem
byl
kdo
schopen
zůstat
tím
žákem
že
když
se
neohlížel
od
pluhu
že
ano
a
že
se
neohlížel
za
sebe,
že
totiž
z
toho
místa
kde
byl
šel.
Je
to
nejlíp
obrazně
řečeno,
když
pán
Ježíš
ty
své
apoštoly,
učedníky
zatím,
získával
pro
svůj
úkol
že
si
pro
ně
šel
do
určitých
míst,
tam
je
našel
a
odtamtud
si
je
vzal.
Někteří
šli
za
ním,
pravda,
ale
některý
si
vybral
třebas
zpod
toho
stromu
a
tak
dále
a
nebyly
to
ti
nejmenší
právě
které
si
takhle
vybral.
To
například
ty
apoštolové
jeho
dva
ten
Bartoloměj
a
ten
Jan
no
ty
si
nevybíral,
ti
přešli
od
toho
Jana
Křtitele
k
němu
němu
a
on
je
přijal
za
svoje
žáky.
Ale
když
se
díváte
na
Máří
Magdalénu
a
na
lotra
a
na
všechny
, tak
zkrátka
z
toho
místa
kde
byli
ať
bylo
sebe
méně
záviděníhodné,
z
toho
místa
byli
schopni
jít.
Čili
nebylo
místa,
nebylo
bodu,
ze
kterého
by
se
nedalo
jít.
Oni
si
jenom
uvědomovali,
kde
jsou.
Jakým
způsobem
si
uvědomovali
kde
jsou,
toto
východisko
člověk
musí
znát.
Uvědomovali
si
že
jsou,
já
bych
řekl
lidově
v
troubě,
ne,
že
totiž
je
situace
kritická
a
že
se
jim
něco
nedaří,
že
prostě
nejdou
správně,
že
musí
udělat
škrt
přes
to,
s
čím
předtím
žili.
Tohleto
je
v
prvním
případě,
tehdy
když
člověk
ještě
nemá
žádné
vyšší
poznání
o
tom
stavu
ve
kterém
je,
to
je
slibný
začátek.
Protože
ze
začátku
nemůže
hned
vědět
kde
je.
Já
se
sice
snažím
vás
o
tom
orientovat
v
tom
spisu
ale
myslím
že
mnohé,
v
mnohých
případech
to
nedokážete
i
přesto
že
to
tak
pokud
se
mně
zdá
jasně
říkám.
Ale
nevadí
protože
vy
jiným
způsobem
najdete
správné
východisko
, vy
budete
vědět
kde
jste
i
když
sami
si
to
nebudete
umět
definovat
protože
tehdy
budete
vědět
kde
jste
až
budete
prožívat
krizi,
která
vám
odhalí
že
není
správné,
že
stojíte
v
tom
místě
ve
kterém
jste.
A
to
je
správný
odhad.
Já
si
vždycky
občas
myslím,
že
když
udělám
nějaký
pokrok,
že
už
jsem
na
místě
kde
jsem
správně,
kde
už
prostě
odkud
nemusím
utíkat
, odkud
se
nemusím
příliš
drát
kupředu.
To
hrozí
každému
z
nás.
Ale
i
když
jsme
začátečníci
i
když
jsme
pokročilý
nám
hrozí
prostě
že
chceme,
že
se
nám
zalíbí
v
tom
místě
a
to
je
propadnutí
peklu
jak
jsme
si
včera
vykládali
To
znamená
propadnutí
tomu,
té
smrti,
ve
které
zatím
žijeme.
A
aby
se
nepropadlo
tak
já
musím
přehodnotit
ten
svůj
život
To
je
správná
diagnóza
ano.
Přehodnotit
se,
abych
v
něm
poznával
neudržitelný
stav.
Když
se
mi
podaří
takhle
přehodnotit
ten
můj
život
, tak
to
má
ten
blahý
následek,
jestli
přitom
neztratím
důvěru
v
Ježíše
Krista,
že
je
u
něj
láska
a
že
je
ochoten
mně
pozdvihnout
k
sobě,
tak
mně
to
umožňuje
abych
k
němu
šel
z
toho
místa
kde
jsem.
Proto
já
jsem
celá
léta
například
deptal
Miloše
Skalickýho,
když
si
člověk
sám
pozici
ve
které
je,
tak
mu
musíte
občas
pomoc,
aby
si
ji
zošklivil,
protože
on
by
nevykročil
kdyby
se
mu
tam
líbilo.
Pokud
se
mu
někde
v
nějakém
místě
líbí
tak
ho
nedonutíte
aby
ho
opustil.
A
celá
tahleta
cesta
je
jít
odněkud
někam.
Jít
z
toho
stavu
ve
kterém
jsem
do
stavu
jiného
a
postupně
se
zlepšujícího
a
nikdy
neustat
protože
zlepšování
je
do
nekonečna
možné.
Toto
co
my
zažíváme
v
lidským
těle
to
je
prosím
postupné
dosahování
nikoliv
dosažení.
Nikdo
v
tomto
světě
nedosáhl
úplně.
Nemůže
říct,
to
by
byl
nepřišel
do
nebe,
proto
má
nebe
aby
mohl
dosahovat
dál.
To
je
ten
stav
ustavičného
dosahování.
Zatím
co
zde
ten
stav
je
přerušován
a
proto
není
nebem
proto
jsem
ho
nazýval
někde
jenom
osvícením,
tam
přerušován
není
a
proto
je
nebem.
Čili
je
to
soustavné
dosahování,
nikoliv
dosažení.
Soustavné
dosahování.
Protože
jak
jsme
si
třebas
včera
říkali
k
věčnosti
můžete
přidat
miliardu
a
je
to
pořád
jedna
a
tatáž
věčnost,
ubrat
miliardu
bude
to
jedna
a
tatáž
věčnost
ano?
Je
tomu
tak,
protože
nekonečno
je
příliš
veliké
než
aby
když
se
něco
ubere
nebo
přidá,
aby
z
toho
bylo
méně
nebo
více.
To
je
pořád
stejná
nekonečnost.
Jenomže
na
nás
je,
abychom
toužili
po
ustavičném
hlubším
vnikání
čili
odevzdávání
a
tím
taky
nabývání
této
věčnosti.
To
je
princip
celé
cesty
že
je
to
cesta
odněkud
někam
a
sice
od
sebe
do
té
věčnosti.
čili
je
to
cesta
odevzdávání
a
jak
vám
říkám
aby
byl
schopen
člověk
se
takhle
odevzdávat
k
tomu
je
třeba
aby
nebyl
spokojen
s
tím
co
má
aby
nebyl
spokojen
s
tím
se
kde
se
nachází
A
to
musí
buď
sám
v
sobě
vzbudit
a
nebo
mu
ukázkou
o
tom,
třebas
rozborem
jak
vy
říkáte
že
tam
nemá
být
spokojen
bychom
mu
mohli
zpřístupnit
tu
nespokojenost,
ze
které
se
rodí
potom
ten
pokrok.
Podívejte
se,
teď
se
obrátíme
trošičku
k
jedné
neznámé
stránce
vedení
Ježíšem,
jakým
způsobem
vedl
své
apoštoly
své
učedníky.
Na
jedné
straně
jim
dovoloval,
aby
dále
nestylizovali
život
jak
to
předepisuje
Starý
zákon.
Já
myslím
že
tomu
termínu
stylizace
rozumíte.
Že
byla
celá
řada
předpisů
podle
kterých
se
museli
museli
řídit
a
to
byla
taková
džungle
předpisů
že
člověk
byl
s
nimi
úplně
spoután
a
nemohl
nic,
nemohl
na
nic
jiného
přemýšlet
než
na
to
jestli
plní
všechny
ty
příkazy
zákona
a
bylo
vám
dobře
známo
že
kdo
neplní
jeden
z
těch
příkazů
překračuje
celý
zákon.
Tak
to
bylo
řečeno
stroze
ve
Starém
zákoně.
správná
myšlenka
protože
my
si
nemůžeme
vyškrtat
vyškrtat
libovolně
z
toho,
co
je
nám
předepisováno
co
se
nám
nehodí,
nýbrž
právě
tím
že
nic
nevyškrtneme,
tak
je
naděje
že
budeme
dělat
i
věci
které
se
nám
nehodí
které
nám
se
nelíbí
a
následkem
toho
se
rychleji
budeme
odosobňovat.
Kdežto
kdybychom
si
směli
vybrat
to
jenom
co
nám
jako
jde,
tak
bychom
se
vůbec
odosobnit
nemuseli
a
naopak
bychom
dělali
něco
v
čem
máme
zálibu,
jenom
zálibu
a
to
nestačí
a
posilovali
bychom
své
já,
které
má
nakonec
zemřít
přeci
a
nemá
být
jenom
posilováno.
Pak
by
ta
smrt
což
by
došlo
také
k
té
smrti
na
kříži
ale
byla
by
moc
těžká
protože
jsme
předtím
příliš
posílily
tu
svoji
osobnost.
Jeden
z
důvodů,
proč
Ježíšova
smrt
byla
tak
těžká,
je
taky
ten,
že
on
předtím
dělal
moc
zázraků
a
moc
pomáhal
lidem,
moc
jaksi
vystavoval
obdivu.
Neříkám,
že
to
dělal
úmyslně,
to
ne.
On
chtěl,
aby...
aby
vzbudil
tím
víru,
protože
oni
dokud
neviděli
znamení,
nevěřili.
Říkal
jim:
vy
plemeno
hadí,
že?
Kdybyste
neviděli
ty
zázraky,
tak
byste
nevěřili.
To
je
pravda,
ale
na
druhou
stranu
ho
to
stálo
tu
tvrdou
smrt,
tu
těžkou,
jeden
z
hlavních
důvodů
proč
tak
těžce
umíral
bylo,
že
předtím
odhalil
své
karty
a
vzrostl
v
těch
schopnostech
na
takovou
míru,
která
je
lidská
hodně
vysoko
nad
ní
a
protože
bez
obrácení
není
možno
do
té
věčnosti
trvale
vstoupit
musel
od
ní
umět
odstoupit
a
z
takové
výše
se
těžko
odstupuje.
Takže
vidíte,
jak
je
Pán
Bůh
milosrdný,
když
vás
nenechá
na
takovouhle
výši
vstoupit,
Protože
vy
nebudete
mít
ani
zdaleka
tak
těžkou
smrt,
bude
to
přirozenější
smrt.
Proč
jim
dovolil,
aby
nestylizovali
život
tak
jako
staří
židé
protože
v
té
stylizaci
toho
života
která
byla
už
v
té
době
neúnosná
pro
tehdejšího
člověka
neúnosná,
takže
kdekdo
to
obcházel
už
tehdy
už
to
byl
příliš
starý
předpis,
kterému
už
odrostl
ten
národ,
tak
proti
té
stylizaci
byl
proto,
nejenom
že
tomu
odrostl
ale
že
toho
člověka
už
to
zatěžovalo
v
té
době
takovým
způsobem,
že
pro
tu
techniku
té
stylizace
života
nedokázali
se
věnovat
Bohu.
Vůbec
myšlenka
na
Boha
odpadla.
Platili
takové
a
takové
desátky
a
konali
takové
a
takové
poutě
že
taková
odříkání
tamto
směly
jíst,
tamto
nesměli
jíst
takhle
se
museli
klanit,
takhle
se
museli
modlit
Všechno
bylo
přesně
předepsáno,
styk
s
lidmi
a
všechno
bylo
přesně
předepsáno.
A
tomu
už
jako
v
té
době
se
začínalo
odrůstat.
Pořád
ten
člověk
spěje
k
větší
svobodě,
k
většímu,
k
většímu
takovýmu
lehčímu
rozletu,
protože
temnota
ve
světě
stoupá
a
tím
se
musí
zase
člověku
usnadňovat
přístup.
Neříkám
že
by
nebyla
nutná
stylizace,
stylizace
života
je
nutná
a
myslím
že
tomu
pojmu
stylizace
rozumíte,
ne?
Stylizace
života
je
nutná
nesmíme
si
dělat
co
bychom
chtěli
a
volně
si
žít
jak
bychom
chtěli.
Už
musíme
nějak
vědomně
svůj
život
stylizovat.
Ale
stylizace
nesmí
jít
tak
daleko,
aby
nám
zabraňovala
v
rozletu.
Stylizovat
život
tedy
znamená
stanovit
si
pro
něj
nějaký
řád
podle
kterého
ten
život
rozvíjím.
A
myslím
že
třebas
křesťanská
morálka,
je-li
ctěna
někým,
přináší
stylizaci
života
neboť
podle
té
morálky
člověk
jedná.
Ovšem
křesťanská
morálka
zdaleka
není
tak
hlubokou
stylizací
nebo
tak
všestranně
promyšlenou
stylizací
života
jakým
byl
Starý
zákon
s
Mojžíšem
a
se
všemi
těmi
předpisy.
To
byli
předpisy
přesně
například
na
druh
potraviny,
na
druh
pití,
na
druh
jednání
s
druhým
člověkem,
s
cizincem,
no
s
každým
prosím
a
to
potom
bylo
ještě
dále
rozváděno
v
Talmudu,
to
znamená
v
tom
Starém
zákoně,
který
pokračoval
po
narození
Ježíše
Krista
a
který
už
my
křesťani
jako
neuznáváme
oficiálně
ten
Talmud,
ano?
Ten
Talmud
byl
psán
a
je
psán
do
dneška.
Talmud
se
dá
psát
pořád
dál.
Jestli
vznikne
nějaký
prorok
tak
může
pokračovat
v
Talmudu,
ano?
Nebo
nějaký
svatý
že
jo
jejich,
nějaký
světec,
tak
může
pokračovat
v
Talmudu
a
taky
se
v
něm
pokračuje.
Talmud
je
pořád
živá
knížka
jako
byl
Starý
zákon
živou
knihou,
ve
které
se
pořád
připisovalo.
Jsou
to
velmi
nestejnorodé
pasáže,
ano?
Od
historizujících
až
po
čistě
naučné
anebo
čistě
projev
básnicky
jako
třebas
velepíseň,
ne?
Anebo
čistě
řekl
bych
projev
moudrosti
jako
třebas
kniha
moudrosti,
ano?
To
je
projev
filozofující
zase
abych
tak
řekl.
Taková
stylizace
je
nutná.
Ježíš
Kristus
novou
stylizaci
zavedl
a
takže
uvolnil
apoštoly
nebo
učedníky
z
té
staré
stylizace.
On
jim
dovolil
aby
překračovali
ten
Starý
zákon
v
tom
smyslu
aby
nectili
ho
doslovně
nýbrž
v
duchu.
A
to
víte,
když
se
něco
ctí
v
duchu,
tak
se
může
vlastně
všechno
škrtnout
co
nepovažuji
za
toho
ducha,
že
ano?
Když
vystihnu
ducha
zákona
tak
jednám
v
jeho
duchu
ale
nikdo
nepozná
v
tom
třebas
ten
zákon,
že
ano,
kdo
není
zasvěcen
opravdu
podrobně
do
ducha
toho
zákona
nebo
do
toho
ducha
nějak
jinak
si
vykládá
. On
si
ho
zřejmě
toho
ducha
zákona
vykládal
jinak
než
ty
farizeové
a
než
tehdejší
odborníci
v
tom
zákoně.
Aspoň
trošku
jinak,
takže
oni
ho
podezřívali
že
on
překračuje
tento
zákon,
že
nejedná
v
jeho
duchu
a
že
například
apoštolům
dovolí
aby
dělali
něco
co
oni
zakazují.
A
on
jim
říkal
nic
si
z
toho
nedělejte,
dokud
jste
se
mnou
tak
všechno
co
vám
dovolím
je
správné.
A
tím
jim
rozřešil
situaci,
ano?
A
to
bylo
zajímavý
řešení
tohleto.
Ale
až
já
tady
nebudu
tak
musíte
přísněji
jaksi
na
sebe
dbát,
teď
já
dbám
na
vás
a
starám
se
za
vás
takže
nemusíte
se
rozhodovat
mám,
nemám,
to
nechte
na
mě,
já
za
vás
rozhoduji.
A
tak
po
této
stránce
je
uvolnil
ale
po
druhé
stránce
je
přitáhl
k
práci
která
nikde
ve
Starém
zákoně
předepsaná
nebyla.
On
je
přeci
měl
k
tomu,
aby
křtili,
kdepak
tam
se
křtilo?
Vůbec
to
tam
nebylo
ve
Starém
zákoně,
žádný
křest
tam
nebyl,
ani
náznaky.
On
je
například
nutil
k
tomu,
aby
kázali
ten
konec
světa,
aby
třebas
pomáhali
těm
lidem,
aby
dělali
zázraky,
aby
navštěvovali
chudý,
nemocný
a
tak
dále,
pomáhali
jim,
aby
jim
dávali
peníze,
to
všechno
víme
že
on
jim
doporučoval.
Sám
nikdy
nekřtil,
nikdy
nikoho
nepokřtil
a
je
nutil,
aby
křtili.
Čili
on
je
nutil
k
stylizaci
života,
kde
nenechával
nikoho
na
pochybách,
že
sám
tento
druh
stylizace
nepotřebuje
že
už
jí
odrostl,
jsa
učitelem,
ano?
A
že
oni,
protože
ještě
učiteli
nebyli,
že
potřebují
stylizovat
život.
A
to
platí
prosím,
to
je
také
jedna
z
jeho
základních
pouček
to
platí
i
o
nás.
My
nemůžeme,
jakmile
začneme
jít
tou
duchovní
cestou
vědomě,
my
nemůžeme
si
žít
libovolně
jako
předtím.
Stylizovat
musíme
podle
ducha
Ježíšova
učení.
A
teď
jakou
stylizaci
Ježíš
Kristus
chtěl
od
svých
apoštolů.
Řekl
jsem
vám
už,
že
od
nich
chtěl,
aby
se
naučili
milovat
bližního
jako
sebe.
On
jim
to
říkal
v
poučkách
a
v
těch
poučkách
je
obsaženo
všechno
co
rozuměl
pod
tou
stylizací.
Museli
bychom
si
je
tady
jednu
poučku
podruhé
přeříkávat.
Já
jsem
je
ze
začátku
neznal,
proto
jsem
tímto
způsobem
nemohl
stylizovat
život,
jsem
znal
jenom
výklad
katolický
a
to
není
celý
výklad,
to
je
bohužel
jenom
částečný
výklad
celého
Krista,
částečný
výklad.
Ale
to
stačilo
abych
přeci
jenom
poněkud
správně
stylizoval.
No
a
bez
této
stylizace
není
možno,
není
možno
správně
převést
ve
vnitřním
světě
do
toho
zevního
světa,
protože
když
ten
zevnějšek
není
podle
vnitřního
dobývání
nebo
podle
vnitřních
zisků
přestylizován,
není
upraven,
není
srovnán
s
tímto
vnitřním
světem
tak
se
začne
rozcházet.
A
musím
vám
říct
že
většina
lidí
to
řeší
tím,
těch
nejvážnějších
následovníků
Krista,
že
odchází
z
tohoto
světa,
odchází
na
poušť
nebo
do
klášterů
nebo
někam,
kde
jim
tento
svět
nepřekáží,
kde
je
nesvádí,
že
neumí
to
srovnat
s
tímhletím
světem,
se
životem
v
tomto
světě.
A
já
si
myslím,
že
Ježíš
Kristus
je
nikdy
tomuto
neučil,
pokud
jsem
mu
zatím
porozuměl
jak
jsem
mu
porozuměl,
tak
rozumím
tak,
že
je
neodváděl
nikdy
ze
světa
že
si
na
nich
jenom
vyzkoušel,
jestli
jsou
ochotni
všechno
opustit,
ale
když
mu
dokázali,
že
jsou
ochotni
opustit,
tak
jim
to
všechno
nechal,
ano?
Čili
šlo
o
ten-
mu
šlo
o
ten
vnitřní
postoj
jak
jsme
si
včera
říkali,
o
nic
víc.
Správný
vnitřní
postoj
ke
všemu.
Čili
jeho
stylizace
života
znamená
mít
nový
vnitřní
postoj
ke
všem
věcem.
Jeho
postoj,
jeho
zrak,
jeho
pohled,
jeho
hodnocení.
A
proto
uvedl,
a
proto
si
taky
v
tom
UNK
si
to
dovoluji
znovu
rekapitulovat,
uvedl
Otčenáš
jako
základní
modlitbu
nebo
lépe
řečeno
jako
řád
hodnot,
který
nám
doporučuje
ke
stylizaci
života.
Čili
já
si
myslím,
že
porozumět
Otčenáši
má
člověk
v
tom
smyslu,
že
má
z
toho
vyvodit
stylizaci
vlastního
života.
Co
má
být
napřed
v
životě,
co
potom
a
tak
dále,
jak
to
má
za
sebou
jít,
ano?
O
to
jsem
se
v
tom
svým
výkladě
snažil,
abyste
si
mohli
přestylizovat
život.
Třebas
ten
otčenáš
pochopíte
jinak,
ale
zaručeně
nikde
není
stylizace
života
tak
vyložena,
za
to
můžu
ručit,
než,
nikde
tak
dobře,
jako
právě
v
tom
Otčenáši.
Čili
k
Otčenáši
se
člověk
má
čas
od
časů
vracet
a
poměřovat
svoje
činy
s
Otčenášem,
jestli
tam
ten
řád
hodnot
je
v
mém
životě
zachován.
Není
to
tak
těžká
záležitost.
Je
to
poměřeno,
zvláště
když
máte
k
dispozici
výklad
a
musíte
si
ho
doplnit
vlastním,
aby
ten
řád
byl
úplně
bez
mezer.
Aby
byl
bez
mezer,
a
pak
vám
to
dovolí
nesedět
na
dvou
židlích,
nýbrž
mít
přestylizován
život
tak,
aby
odpovídal
vnitřní
modlitbě.
A
ten
zevní
život
může
být
potom
stejně
hodnotný,
takto
přestylizován,
jako
ten
vnitřní
život.
Jedině
tento
život
má
stejnou
hodnotu
jako
vnitřní
život
a
může
být
postaven
na
stejnou
úroveň.
A
nemusí
se
potom
dávat
přednost
vnitřní
modlitbě,
nýbrž
obě
dvě
ty
věci
mohou
stát
vedle
sebe
a
jsou
jedním
a
tité-
tímtéž.
Vnitřní
modlitba
je
činností
a
činnost
je
vnitřní
modlitbou,
ano?
Jakákoliv
nerovnováha
mezi
vnitřní
modlitbou
a
zevním
životem
způsobuje
veliká
utrpení,
která
nedovedeme
pochopit.
Například
dejme
tomu
včera
jste
mi
tady
řekli,
proč
ta
teta
toho
pana
Šuchmy,
tam
v
tom
Brumově
tolik
musela
trpět
když
tak
milovala,
ano?
Tam
u
ní
byl
nedostatek,
kromě
jiných,
to
já
nebudu
rozebírat
pomoc
den
o
tu
místní
k
nám
venek
žen.
Je
li
kamene
tak
tam
ona
totiž
opomíjela
tu
stránku
vnitřní
modlitby,
ona
neuměla
vnitřně
se
modlit.
Ona
měla
jenom
prosebnou
modlitbu
a
nebyla
vůbec
zasvěcena
do
toho
jak
vstupovat
modlitbou
do
Boha.
A
to
mi
moc
vadilo,
že
ona
se
sice
snažila
pomáhat
bližnímu
a
v
posledních
letech
hrozně
trpěla,
protože
Bůh
se
snažil
jí
připravit
o
ní
samou,
aby
mohla
zažívat
větší
hloubku
vstupu.
A
jak
jí
mohl
připravit
jinak,
když
ona
se
neuměla
modlit
vnitřně,
než
že
ji
dal
trpět
tak
tím
že
si
musela
překonávat
toto
utrpení,
u
ní
byla
naděje,
že
ho
překoná
aniž
bude
reptat,
Když
se
nám
čeho
překonat
tak
odstupovala
sama
od
sebe
a
tím
se
dostávala
do
takové
vnitřní
prázdnoty
a
touhu
po
Bohu
měla,
směr
tedy
měla,
vnitřní
prázdnotu
taky,
dostavila
se
vnitřní
modlitba
a
když
se
dostavila
tak
bylo
všechno
vyhráno
a
ona
umírala.
Ale
to
trápení
trvalo
dva
roky.
Kdybych
já
byl
býval
měl
možnost
tehdy,
ale
to
už
jsem
nebyl
bohužel
tady
na
Moravě,
kdybych
měl
býval
možnost
zakročit
a
naučit
ji
vnitřní
modlitbě,
tak
okamžitě
přestalo
utrpení.
Neříkám,
že
by
byla
neumřela,
ale
okamžitě
by
přestalo
utrpení,
možná
že
by
byla
umřela
dřív,
že
bych
jí
tím
ukrátil
život,
to
je
taky
možné,
ale
to
by
nevadilo
protože
nezáleží
na
délce
života
ale
na
tom
co
z
toho
života
člověk
vyvede,
jo?
Ale
totéž
platí
o
mnoha
křesťanských
světcích,
přeci
ti
světci
kolikrát
uměli
skvěle
jednat
s
bližním
a
strašně
trpěli,
protože
neuměli
zinscenovat
vnitřní
modlitbu
nebo
zase
žili
jenom
vnitřní
modlitbou,
jako
ty
kontemplativní
kláštery
a
neuměli
tu
vnitřní
modlitbu
srovnat
s
vnější
činností
vzdalovali
se
vnější
činnosti.
A
měli
hrozné
trápení
ve
vnitřním
životě,
měli
vidění
ďábla,
který
je
pronásledoval,
proč,
protože
jenom
vnitřní
cestou
šli
a
to
jáčko
nebylo
zaměstnáno
v
činnosti
pro
bližního.
Čili,
byla
tady
nerovnováha,
nerozuměli
poslání
člověka
v
tomto
světě,
že
je
to
poslání
milovat
bližního
a
s
tím
si
nevěděli
rady,
utíkali
od
toho,
ale
ne
že
by
byli
nechtěli,
ale
nevěděli
jak
to
spojit
s
vnitřní
modlitbou,
to
jim
nějak
překáželo.
Oni
si
to
omlouvali
tím,
že
modlit
se
je
více
než
konkrétně
pomáhat
a
že
tedy
láska
k
duši,
pravá
láska
duše
je
láska
k
duši.
"cháritás
anime
est
cháritás
anima"
duší
nebo
tak
nějak
jenom,
jo?
Tak
to
asi
říkali,
láska
duší,
já
jsem
to
znal
latinsky
ale
nevím,
jestli
to
dobře
právě
překládám
do
češtiny,
kdybych
si
uvědomil
jak
to
latinsky
znělo,
tak
bych
to
možná ...
Ale
bylo
to,
byl
to
neblahý
způsob
myšlení,
že
ten
způsobil,
že
se
opomíjel
ten
bližní,
že
se
mu
neposkytovali
ty
sociální
možnosti,
že
jeho
postavení
se
považovalo
za
Bohem
dané
a
proto
mohli
vzniknout
jiné
ismy
než
křesťanství,
které
zastoupily
tady
tenhleten
úkol,
ano?
To
by
byl
socialismus
a
jiné
ismy
by
byly
nemuseli
vzniknout,
bylo
by
to
jednodušší,
kdyby
oni
se
stejnou
měrou
snažili
o
pomáhání
bližnímu
činy,
jako
se
snažili
modlitbou.
Oni
se
poctivě
modlili
za
něj,
ale
prstem
nehnuli,
třebas
někteří
z
nich
a
většina
z
nich,
aby
mu
z
konkrétní
situace
pomohli.
To
bylo
do
nebe
volající
a
právem
se
ukazovalo
na
to,
že
to
je
nesprávně
pojaté
náboženství
a
že
takové
náboženství
není
k
ničemu.
A
do
dneška
jsou
vyvraceni
tihleti
lidé
těmi
ismy
tím,
že
se
nepostarali
o
to,
aby
člověk
se
měl
líp
na
tom
světě.
Aby
nemusel
trpět,
aby
bídně
nehynul
a
tak
dále.
Tady
mám
takovou
stížnost,
že
nejde
vám
třeba
dneska
ta
koncentrace
nebo
to
vnitřní
zapojení
a
že
vám
jde
spíš
ta
zevní
činnost.
A
že
tady
není
ta
rovnováha
tedy
mezi
zevní
činností
a
vnitřním
zapojením.
Já
bych
řekl
že
klíč
k
tomu
aby
vám
šla
ta
koncentrace
nebo
ta
vnitřní
modlitba
je
právě
v
té
zevní
činnosti.
Ne
že
byste
neměla
být
snad
spokojena
s
tou
zevní
činností,
ale
jestliže
v
ní
není
obsažen
prvek,
který
vás
dovede
převést
do
hluboké
koncentrace,
do
hlubokého
vnitřního
dosahování,
tak
to
není
správně
dělaná
zevní
činnost.
Já
Vás
lituju
že
Vás
musím
takhle,
nemáme
tady
manžela
tak
co,
do
koho
se
mohu
pustit,
zase
do
Vás,
že
jo,
no?
To
je
zcela
běžný.
A
je
to,
je
to,
jaký
je
v
tom
nedostatek
v
té
zevní
činnosti,
já
nehledám
v
modlitbě
vnitřní
vidíte,
že
já
hledám
v
zevní
činnosti,
protože
předpisy
znáte
všecky
na
vnitřní
modlitbu
a
tam
chyba
není,
že
byste
nevěděla
jak
na
ní.
Ale
že
Vám
prostě
nejde,
ta
hloubka,
tu
nedosahujete
a
myslíte,
že
je
to
v
ní.
Ne,
ta
je
v
té
přípravě,
neboť
každá
vnitřní
modlitba
musí
být
připravována
a
je
připravována
právě
obsahem
zevního
života.
Nikde
jinde
nemůže
být,
obsahem
myšlení
a
činnosti.
A
ta
činnost
není
takového
druhu,
aby
člověka
naváděla
do
toho
nitra
nebo
do
toho
vnitřního
života.
A
tudíž
nepodporuje
hloubku
naopak
odvádí
člověka.
Vy
jste
například
včera
na
sebe
prozradila,
že
s
velkými
věcmi
se
dovedete
vypořádat
daleko
snáze
než
s
malichernostmi.
A
já
na
to,
promiňte
že
těžím
z
tohoto
Vašeho
přiznání,
a
chtěl
bych
říct,
že
není
to
sice
jenom
v
tom,
jak
se
domníváte,
já
nevidím
to
jenom
v
tom,
ale
já
začnu
s
tím,
neboť
tam
je
jedna
z
chyb,
jedna
z
chyb,
potom
se
dostaneme
ještě
na
další.
Proč
maličkosti
odvádí
člověka
od
toho
klidu
a
od
toho
zaujetí
pro
ten
úkol,
ten
ústřední
úkol,
odvádí
ho
od
toho,
jste
to
tak
jmenovala.
Mně
to
odvádí,
hluboce
mě
to
odvádí
a
já
potom
se
nemohu
dostat
k
tomu,
co
vlastně
chci
v
tom
životě
dělat,
pro
co
si
myslím
že
tu
jsem.
A
takové
maličkosti,
já
vám
to
tady
opakuji,
abyste
tomu
rozuměli
i
vy.
A
takové
maličkosti,
že
mě
to
přímo
popuzuje
proti
mně
samé,
že
takové
maličkosti
mě
mohou
tak
zaměstnat
a
tak
odvést.
Tak,
já
bych
říkal,
že
je
to
tím,
že
posvětit
světský
život
je
velice
obtížné
do
všech
detailů.
Když
totiž
postupujeme
tím
způsobem,
že
se
snažíme
posvětit
třebas
napřed
ty
velké
kusy,
protože
to
bychom
přes
svědomí
nepřenesli,
kdyby
ten
velký
kus
nebyl
posvěcen
to
by
jsme
brali
za
velký
hřích,
kdežto
k
těm
malým
nemáme
vůbec
čas
se
dopracovat
protože
jsou
to
příliš
malinké
cancourky
a
my
je
ani
neuhlídáme,
to
by
byl
malicherný
život
plní
titěrností,
kdybychom
za
každou
takovou
maličkostí
šli
a
chtěli
ji
obrátit
na
vnitřní
modlitbu
nebo
zabránit
tomu
abychom
těmito
maličkostmi
odstupovali
od
toho
klidu
vnitřního,
a
tak
je
vidět
zkrátka,
že
toto
řešení,
pomocí
tak
zvaných
velkých
kusů,
je
nesprávné
řešení.
Že
totiž
celá
ta
stavba
toho
života
musí
být
řízena
zcela
jinak.
Víte,
já
to
napřed
řeknu
pohádkově,
vy
utínáte
té
sani
mnohohlavé
ty
velké
hlavičky,
ty
velké
hlavy
a
ty
malinké
hlavičky
ty
tam
pučí
dál.
Ty
necháte
pučet
a
oni
vám
přerůstají
přes
hlavu,
protože
oni
ty
malinký
jsou
taky
nebezpečný.
Možná
že
mají
hlubší
jed
nebo
horší
jed
než
ty
velké.
Čili
vidíte,
že
se
nemají
ulamovat
ani
velké
ani
malé
hlavy,
to
tam
jsme
si
několikrát
říkali,
nýbrž
že
tento
život
musí
být
žit
v
Bohu.
To
znamená
světský
život
má
jenom
tehdy
správný
punc,
který
nás
nevzdaluje
od
vnitřní
koncentrace,
když
není
žit
v
tomto
světě
nýbrž
žit
je
v
Bohu.
Totiž
opravdu
není
nic
na
světě,
co
by
nebylo
posvátného,
není,
ani
ta
nejmenší
maličkost,
ovšem
těžko
jako
si
to
uvědomovat
a
něco
se
na
tom
nemůže
chtít.
Ale
my
musíme
globálně
o
tom
vědět,
že
tomu
tak
je,
že
nejsou
věci
světské
a
věci
duchovní
na
tom
světě,
nýbrž
všechno
buď
z
dopuštění
Božího
nebo
z
jeho
řízení,
se
tady
děje,
ale
nikdy
se
to
neděje
proti
jeho
vůli,
a
proti
jeho
příkazu.
I
ten
satan
jsme
si
říkali
že
mu
musí
sloužit,
čili
že
potom
záleží
na
tom
celku.
Protože
jakmile
mi
život
jako
celek
nechápeme
jako
něco
co
je
v
Bohu
založeno
jako
uvnitř
čeho
je
všude
a
vždycky
Bůh,
tak
pak
se
nám
může
stát,
že
sedíme
na
dvou
židlích,
velké
kusy
třebas
děláme
dobře,
že
svědomí
nám
nenechá
dělat
jinak
a
malé
kusy
necháváme
stranou,
protože
na
ně
prostě
nestačíme
časově.
Já
si
dobře
to
uvědomuju.
To
mi
taky
připomíná
to
co
tady
dělám,
ustavičně
ty
chyby
co
s
vámi
dělám
celá
ta
léta.
Já,
já
ne
vy.
Když
vám
tyto
věci
kážu.
Že
já
také
ulamuji
hroty
těm
vašim
těžkostem,
ale
to
jádro,
ze
kterého
ty
těžkosti
rostou
nechávám
nezměněné
nebo
si
nevím
rady
s
tím
jak
ho
změnit
a
tím
narůstají
nové
překážky,
které
vznikly
tím,
že
jsem
nedokázal
to
jádro
zranit
a
zničit,
ano?
Nebo
že
jsem
vám
neukázal,
jak
vy
ho
máte
zničit
to
jádro
odkud
tyto
věci
vyrůstají.
A
teď
už
přestanu
s
tím
symbolismem
a
řeknu
to
konkrétně
na
nějakém
příkladu.
Jestliže
člověk
tedy
dokáže
jak
vy
říkáte
v
té
vnitřní
modlitbě
aspoň
jí
konat
nebo
tak
nějak,
totiž
ne
pardon
to
vy
říkáte
naopak
jestli
dokáže
aspoň
v
zevním
činu
něco
dělat
pardon,
vy
máte
zevní
čin,
v
tom
velkém,
tak
vy
musíte
se
snažit
z
toho
vyvozovat
důsledky
pro
ostatní
život,
to
znamená,
jestliže
si
myslíte
že
jste
to
dělala
podle
vůle
Boží,
podle
vůle
Boží,
tak
s
touto
vůlí
Boží
musíte
vejít
do
ostatního
světa.
Já
si
myslím,
že,
nechci
vám
sahat
na
svědomí,
že
jste
si
jenom
uklidňovala
svědomí,
že
to
děláte
podle
vůle
Boží,
ale
že
jste
to
dělala
podle
svého
mínění,
že
to
je
vůle
Boží
nic
víc.
Že
jste
měla
jasné
vědomí
o
tom
že
jinak
než
tak
to
nemůže
dopadnout,
že
taková
je
vůle
Boží.
To
já
si
dovedu
představit
taky,
čili
vy
jste
se
neprohřešila
ale
prohřešila
jste
se,
proti
vůli
Boží
jste
se
neprohřešila,
ale
prohřešila
jste
se
proti
ostatnímu
životu.
Totiž
vy
chápete
skutky
jednotlivé
nebo
jednotlivé
činnosti
nebo
jednotlivé
události
ve
svém
životě
odděleně.
Jak
se
prostě
život
nemá
chápat.
Vy
to
nechápete
jako
celek.
Vám
by
se
mohlo
stát
že
byste
třebas
mohla
něco
co
považujete
za
malého
opomíjet
a
něco
co
považujete
za
velkého
tomu
se
věnovat.
Ale
pamatujte
si
na
jednu
věc,
když
Kristus
řekl:
"co
je
malého
před
lidmi
je
velké
před
Bohem
co
je
velké
před
lidmi
bývá
malé
před
Bohem."
Jo,
je
to
tam
tak
nebo
opačně
ale
v
tom
smyslu
to
je
tam
řečeno.
Čili
my
nesmíme
k
žádné
okolnosti
životní,
k
žádné
události
přistupovat
jako
k
něčemu,
co
v
tom
řádu
Božském
by
nemělo
místa
nebo
co
by
tam
mělo
menší
místo,
to
tam
všecko
má
nějaké
místo
a
protože
se
to
projevuje
tak
to
má
stejnou
hodnotu
hodnotu
té
posloupnosti,
teď
se
děje
toto
a
je
to
článek
v
tom
řetězu,
který
kdyby
byl
pomíjen,
kdyby
směl
být
pomíjen,
tak
by
tam
vůbec
neexistoval,
tak
by
tam
neměl
místo,
tak
by
tam
nebyl,
tak
by
tam
nebyl
vsunut,
ano?
Čili
já
musím,
nikoli
se
ho
všímat
zvlášť,
nýbrž
já
do
něho
musím
vstupovat
silou
Boží.
Já
musím
uvědomovat
si,
že
ke
všemu
mám
požehnání
Boží.
Nemusím
přitom
myslet
na
Boha.
Ale
aspoň
ráno,
jak
jsem
vám
radil
kolikrát,
přistupovat
k
tomu
dni
ze
síly
Boží.
Pane
Bože
beru
si
od
tebe
sílu,
kterou
budu
dneska
pracovat.
Ale
tu
si
berete
i
k
velkým
věcem
i
k
malým
a
pak
už
nepřemýšlíte,
jestli
je
to
ve
vůli
Boží
nebo
není
ve
vůli
Boží
dělit,
protože
myslíte
si
po
tom,
co
se
mě
děje
to
je
ve
vůli
Boží,
protože
to
ke
mě
přistupuje.
Nerozlišuju
velkou
nebo
malou
věc.
Přistupuje
to
ke
mně,
já
se
s
tím
musím
vyrovnat,
protože
to
ve
vůli
Boží
je
abych
se
s
tím
vyrovnávala.
Se
s
tím
nějakým
způsobem
vyrovnám
jako
z
předkládanou
vůlí
Boží.
A
kdybych
chtěl
nějak
totálně
rozumět
nebo
komplexně
nebo
že
bych
jedním,
jednou
větou
nebo
jednou
myšlenkou
rozumět
vůli
Boží
abych
poznával
ji
ve
všem,
Tady
říkal,
vůle
Boží
je
toho
druhu
že
chce,
abych
se
k
němu
přibližoval,
jo?
To
je
vůle
Boží.
Čili
když
takhle
myslím,
tak
není
události,
která
by
mě,
třebas
malá
nebo
třeba
velká,
která
by
mě
nějak
mohla
odvést.
Ke
mě
nikdy
nesmí
přistoupit
nějaká
událost,
aniž
být
v
ní
nebyla
vůle
Boží.
Přistupuje
ke
mně
ta
událost
s
vůlí
Boží.
Bez
vůle
Boží,
jak
on
vyřkl
přece
ani
vlásek
nespadne
že
ano,
ne?
To
je
správně
řečeno.
Čili
vůbec
nerozlišuju
velký
kus -
malý
kus
a
ani
se
nesnažím,
co
není
v
mé
síle
všechno
řešit,
nýbrž
klidně
řeším
co
dokážu,
co
nedokážu
to
odevzdám,
že
ano.
Jak
jsem
vám
to
včera
líčil,
to
už
tady
nebudu
opakovat,
a
tím
mě
nemohou
ani
drobnosti
ani
velké
kusy
odvést
od
toho
vpádu
do
nitra.
Takto
připraven
totiž
neoddaluju
se
během
dne
od
toho
Boha
a
neztenčuju
sílu,
takže
jsem
plně
rozvinutý
člověk
nebo
plně
rozvinuté
lidské
vědomí,
které
potom
může
vstoupit
do
Boha.
Totiž
jakmile
nastávají
události
životní
denní,
tak
se
mi
vytrácí,
jak
tady
říkáte
to,
co
jsem
si
ráno
předsevzal
nebo
předsevzala,
že
totiž
budu
sledovat
vůli
Boží
a
budu
žít
v
jeho
rukách.
Prosím,
jestliže
ale
na
to
půjdete
trošku
jinak,
že
je
to
odvíjení
vůle
Boží,
že
je
to
odvíjení
vůle
Boží,
tak
se
vám
tohleto
nestane.
To
se
odvíjí.
Tak
já
nemusím
tomu
hluboce
rozumět
vůbec.
Já
jenom
vím,
že
je
to
odvíjení
vůle
Boží.
A
přistupuju
k
tomu
jako
k
ustavičným
úkolům
od
Něho
kladeným.
Když
ten
úkol
nemohou
sám
provést,
opravdu
to
nejde
bez
rozčilování,
tak
ať
je
velký
nebo
malý
tak
ho
odevzdám
Jemu,
rozumíte
a
sám
se
odevzdám
s
ním.
Jestliže
ho
dovedu
provézt,
tak
ho
sám
provádím.
Čili
je
to
ustavičné
přebývání
v
něm,
ano?
Tak
a
to
se
mi
nemůže
vytratit,
protože
je
to
soustavný
pás
odvíjení
Jeho
vůle.
Z
Jeho
vůle
se
to
odvíjí
všechno.
ten
děj
ne
od
vím
sám
z
vlastní
iniciativy
to
kolikrát
víte,
kdyby
to
bylo
z
vlastní
iniciativy
tak
to
dopadá
jinak,
že
ano?
dopadá
tak
aby
se
já
mohl
odosobňovat
Tam
jsou
četné
příležitosti
a
nesmíme
opomíjet
ty
malé
příležitosti
odosobnění,
protože
je
to
také
vůle
Boží,
abychom
se
v
malém
odosobňovali.
Kdo
že
se
osvědčí
v
malém
musí
se
potom
ve
velkém.
Tedy
mi
dává
příležitost
v
malém
se
osvědčit,
protože
pak
ale
ve
velkém,
což
je
třebas
ta
koncentrace
jak
si
já
představuju,
se
také
neosvědčil
a
ta
koncentrace
mi
nemůže
jít,
protože
já
sem
se
v
tom
malém
neosvědčil,
ano?
Nám
se
může
stát
že
přejdeme
událost
kde
se
nám
přímo
nabízí
přítomnost
Boží
a
my
jsme
ji
ohodnotili
jako
velice
malou
a
nepatrnou.
Ne,
někdo
nás
například
třeba
dožíral
a
my
jsme
to
nehodnotili
jinak
než
jako
dožírání
a
my
jsme
to
měli
hodnotit
jako
zvaní
Boží
třeba,
no?
jeho
lásku
a
A
my
jsme
k
tomu
nepřistupovali
jako
k
projevu
lásky
Boží,
nýbrž
jako
k
dožírání.
No
to
byl
základní
omyl.
Když
já
ale
všechno
totálně
beru
jako
odvíjení
vůle
Boží,
tak
na
to
reaguju
takhle.
Když
budu
poslušna
okolí
tak
budu
poslušna
té
vůli
Boží.
To
ne,
naprosto
ne.
Tady
nikde
není
něco
řečeno
o
poslušnosti.
Já
jsem
říkal
abys
to
tříbila,
ten
přístup
toho
okolí
nebo
těch
událostí
k
sobě,
abys
to
tříbila
tím
znakem,
jakým
způsobem
se
při
tom
máte
odosobnit,
jakým
způsobem
máte
se
přibližovat
k
Bohu.
Vy
musíte
v
tom
hledat
příležitost,
jakým
se
můžete
přibližovat
té
věčnosti,
k
tomu
věčnému
úkolu
nebo
k
jeho
pochopení.
Protože
všechno,
co
se
děje
v
tomto
světě,
má
symbolický
charakter.
To
není
přímá
řeč,
to
je
podobenství.
Nikde,
nikdo,
vaše
dítě,
vaši
pacienti,
nikdy
nikdo
nejedná
jinak
než
symbolicky.
Prosím
vás
toto
si
uvědomte.
Čili,
jestliže
zatím
neumíte
ten
symbol
vyřešit
no
tak
nezbývá
vám
nic
jiného
než
podle
nějakých
pravidel
morálky,
nebo
správnýho
nebo
spravedlivosti
nebo
tak
jednat
ne?
Nebo
útrpnosti
nebo
lásky
k
bližnímu
ne?
Ale
jakmile
to
umíte
rozluštit
a
kdekoliv
to
umíte
rozluštit,
tak
odhalíte-li
ten
symbol
tak
jednáte
podle
odhaleného
symbolu.
Já
jsem
řekl
takovou
základní
zásadu
co
je
to
odhalený
symbol.
Že
totiž
považuju
za
každou
situaci
nebo
považuju
každou
situaci,
která
přistupuje
ke
mně,
nebo
se
kterou
se
nějak
střetávám,
za
zvaní
Boží
a
zvaní
Boží
je,
abych
odstoupil
od
sebe
a
přistoupil
k
němu,
čili
abych
se
sebe
vzdal.
Přeci
když
já
například
pracuju,
třebas
jsem
zubním
lékařem
nebo
jsem
učitelem
nebo
kýmkoliv
jiným,
tak
já
přeci
musím
myslet
na
pacienta,
musím
přestat
myslet
na
sebe.
Čili
to
je
pro
mě
odhalený
symbol.
Tady
mně
pán
Bůh
zve,
nepatři
sobě,
že,
patři
bližnímu.
To
znamená
patři
Bohu,
protože
cokoliv
jste
udělali
pro
nejmenšího
z
bratří
mých
mně
jste
učinili.
Rozumíte?
Tady
už
člověk
může
odhalit
symbol.
Horší
je
to
třeba
když
vás
trápí
dítě,
že
ano?
nebo
když
vás
dožírá
ten
pacient
atakdále,
to
už
prosím
jestli
se
vám
tam
podaří
v
takovýchto
kritičtějších
situacích
odhalit
symbol,
tak
já
vám
řeknu,
to
už
jste
machři
a
to
potom
to
spojování
s
Bohem
je
velice
prudké,
to
je
přímo
citelné.
Já
bohužel
mám
velikou
schopnost
odhalovat
symboly
a
následkem
toho
nemohu
dneska
říct,
že
by
mě
například
vnitřní
modlitba
prudčeji
přibližovala
k
Bohu
než
například
zevní
události,
které
by
jiný
klasifikoval
jako
házení
klacků
pod
nohy.
Při
tom
styku,
konfliktním
styku
s
bližním
musím
nebo
měl
bych,
musím
to
se
těžko
dá
předpisovat,
měl
bych
se
postavit
na
stanovisko
"miluj
svého
bližního
jako
sebe".
Ne
víc,
ne
méně.
Jestliže
tomu
takhle
je,
tak
to
je
asi
ta
nejsnazší
odpověď
na
to,
jak
mám
jednat,
ano?
Jestliže
ho
miluju
stejným
způsobem
jako
sebe,
tak
jsem
to
já
v
tom
bližním,
se
staví
třebas
zase
proti
mně,
ano?
To
jsou
stejné,
na
stejné
úrovni
postavené
veličiny.
Je
to
hra
dvou
sil
jenom
ve
mně,
v
jednom
a
tomtéž,
protože
kdo
je
ten
bližní
a
tak
dále,
že
jo?
"Cokoliv
jste
udělali
nejmenšímu
z
bratří
mých
mně
jste
udělali"
a
podobně.
Já
vás
nechci
do
těchto
hlubokých
filozofických
přemýšlení,
protože
než
byste
toto
udělali
tak
by
buď
pacient
zemřel,
u
vás
je
to
něco
horšího
než
u
mě,
nebo
by
vykrvácel
nebo
by
se
zbláznil
bolestí,
kdybyste
takhle
duchovně
přemýšleli
co
s
ním
máte
třebas
udělat,
to
nemůžete.
Já
taky
takhle
nepřemýšlím.
Ale
distancuji
se
od
sebe,
protože
já
totiž
vždycky
když
chci
milovat
bližního
jako
sebe
tak
se
musím
bohužel
od
sebe
trošku
distancovat,
protože
vždycky
je
každý,
já
nevím,
mluvím
aspoň
za
sebe,
já
myslím
že
vy
taky,
je
ochoten
spíše
milovat
sebe
než
toho
bližního.
Jestli
mám
najednou
milovat
toho
bližního
tak
hledím
pochopit
jeho
stanovisko.
Věřte
mi
to,
toto
pochopení
stanoviska
bližního,
jako
bych
to
byl
já,
mě
způsobí
že
já
najednou
vidím
ho
v
úplně
jiným
světle.
Že
on
má
opravdu
svou
pravdu.
On,
buď
se
tedy
mistrně
hájí
ve
svých
špatnostech,
že
ano,
ale
tak
dokonale,
že
už
ani
nepoznává,
že
lže.
To
se
může
stát,
on
lže
už
tak
dlouho,
že
už
to
považuje
za
pravdu.
Takových
lidí
je
většina.
A
pak
mu
to
nemůžu
mít
za
zlý,
protože
on
se
naučil
lhát
tak,
až
to
považoval
za
pravdu.
Toto
ví
každá
politická
propaganda
a
proto
tak
dlouho
do
lidí
hučí
až
ta
nejhnusnější
lež
se
stane
pravdou
v
očích
lidí,
ano?
Nebo
se
o
to
snaží,
mají
ten
dojem.
Hitler
byl
pověstný
na
tohleto.
No
a
tak,
jestliže
já
se
hledím
postavit
na
stanovisko
toho,
nebo
se
na
něj
zeptám
na
to
stanovisko
toho
druhého
který
mě
dožral,
nebo
který
je
proti
mně
takhle,
tak
já
potom
mohu
snadno
posoudit
jestli
mám
buď
subjektivní
pravdu,
nebo
má
objektivní
pravdu.
Když
má
jenom
subjektivní
pravdu,
to
znamená
třeba
si
lže,
sám
sobě
nalhává
něco,
něco
simuluje
nebo
když
simuluje
nebo
něco
takového,
že
ano?
Tak
samozřejmě
ho
hledím
přivést
na
objektivní
pravdu,
pokud
on
o
to
vůbec
stojí.
Když
vím,
že
žije
touto
nepravdou,
tak
ho
od
toho
neodvádím.
Tak
té
nepravdě
vyhovím
a
má
to
za
následek
že
ho
dostanu
do
úžasný
bryndy.
A
on
potom
musí
z
toho
ustoupit.
Nemyslete,
že
mu
tím
vyhovujete
v
tom
smyslu,
že
ho
podporujete
v
té
nepravdě.
Né,
vždycky
jsem
se
setkal
s
takovou
opačnou
reakcí,
že
když
jsem
věděl
že
nemá
pravdu,
a
přesto
jsem
ho
ještě
přistrčil
k
tomu
tak
najednou
se
to
všechno
v
něm
zhroutilo.
A
překonal
sáhodlouhou
lež,
kterou
dlouhou
dobu
v
sobě
tutlal
a
nikomu
o
ní
neříkal.
Protože
říkal,
když
už
i
tudle
ten
to
uznal,
tak
to
už
dál
nejde.
To
přece
byl
objektivní
člověk,
to
už
ho
nemůžu
v
tom
nechat.
A
tak
dále
já
nebudu,
situace
jsou
různé
ale
potkal,
poznal
jsem
to
protože
moji
žáci
taky
švindlují,
taky
simulují,
taky
disimulují,
všecko
co
dělají,
co
dělají
před
lékařem,
to
dělají
přede
mnou
jenomže
to
nejsou
stavy
který
by
se
dali
jako
chorobný
klasifikovat,
ačkoliv
jsou
duševně
taky
chorobný
nýbrž
dají
se
klasifikovat
jako
hledání
vlastního
prospěchu,
ano?
Aby
mu
to
vyšlo
co
nejlevněji
a
aby
z
toho
měl
co
největší
užitek.
Čili
odhaluji
v
tom
bližním
sama
sebe,
který
si
taky
přeje
aby
mě
všechno
šlo
snadno,
s
největším
užitkem.
Musím
mít
pro
to
pochopení.
Já
myslím,
že
Ježíš
Kristus
dobře
věděl,
že
když
deset
malomocných
ošetřoval
a
vyléčil,
že
jenom
jeden
z
nich
mu
bude
vděčen
a
přesto
deset
jich
vyléčil,
nezrušil,
protože
tamty
byly
nevděčný,
nezrušil
to
vyléčení
těch
devíti.
Říkal,
no
vidíte,
deset
jsem
jich
vyléčil
a
jenom
jeden
mi
šel
poděkovat.
Ale
bylo
vyléčeno
všech
deset.
Mám
v
Plzni
nějakou
paní
Mičanovou,
ano,
která
si
pořád
vymýšlela
další
a
další
pokyny,
které
jím
mám
dát,
aby
se
mohla
propracovat
tou
vnitřní
modlitbou,
neboť
říkala,
že
jí
to
nejde.
Je
jí
sedmdesát
osm
let.
A
já
jsem
říkal,
no
konečně
jste
na
to
přišla,
že
vám
to
nejde.
Komu
to
šlo?
Nikomu
to
nešlo.
Komu
to
v
nás
jde,
to
je
Ježíš
Kristus,
komu
to
jde
a
ne
nám,
ano?
Když
toto
nepochopíte,
tak
nemůžete
se
hnout
z
místa.
On
je
v
nás
tou
silou
koncentrační,
je
to
řečeno
i
v
bhagavadgítě,
já
jsem
síla
koncentrační
ale
ne
vy
máte
sílu
koncentrační.
Vy
do
toho
musíte
vložit
jenom
dobrou
vůli,
dobrou
vůli
ale
musíte
se
plně
postavit
na
stanovisko
síly
Boží,
která
vás
tam
dovede
Úplně
se
odevzdat
té
síle
Boží,
která
si
to
přeje
a
té
lásce
Boží,
která
si
to
přeje
daleko
víc,
než
si
to
přejete
vy.
Jak
si
to
představujete,
že
Bůh
si
přeje
méně
se
s
vámi
spojit
než
vy.
To
to
to
se
nedá
vůbec
srovnat
tu
sílu
kterou
vy
si
přejete
s
ním
spojit
s
Jeho
silou
kterou
on
si
přeje
spojit
se
s
vámi.
To
je
nesrovnatelný.
A
jestli
vy
za
tím
jdete
svou
silou
tak
jdete
strašně
málo.
To
že
máte
dobrou
vůli
to
nevadí,
no
nemůže
pán
Bůh
dopustit
aby
se
s
ním
spojila,
protože
svou
silou
nic
konečného
s
něčím
nekonečným
se
spojit
nemůže.
On
to
nemůže
dovolit
z
toho
důvodu
je
to
nelze.
Že
nic
konečného
není
nekonečné.
A
vy
se
chcete
převést
do
nekonečna
takže
se
musíte
postavit
za
toho
Ježíše
Krista,
který
je
nekonečný,
nesmrtelný,
nejvýš
laskavý
atakdále
a
nejvýš
si
přeje
se
s
vámi
spojit,
neboť
je
symbolem
té
vývojové
síly
jak
jsme
si
včera
tady
říkaly
Prosím
vás
buďte
tak
dobrá,
vzdejte
se
svý
vůle
a
odevzdejte
se
do
vůle
Kristovi,
která
si
přeje
vás
pro
sebe
mít.
Která
si
přeje
pro
sebe
vás
mít.
A
uvidíte
co
se
stane.
S
tím
ona
bojovala
tři
dni
a
pak
to
dobojovala
a
konečně
se
postavila
na
toto
stanovisko
a
odevzdala
se
tomu
Kristu
tak,
abys
ji
vzal,
aby
odňal
co
chce
třebas
celý
život,
všechno
co
stojí
mezi
ní
a
jím,
že
všechno
chce
aby
jí
odstranil,
že
už
nechce
mít
nic
a
s
tím
usnula.
A
v
noci
se
jí
zdál
sen,
ve
kterém
se
ocitla
uprostřed
oceánu,
krásného
oceánu,
klidného,
na
vysokém
majáku,
krásném
vznešeném
vysokém
majáku,
což
jsem
jí
potom
vysvětlil
že
stála
na
stanovisku
Ježíše
Krista,
neboť
Ježíš
Kristus,
jak
říká
Vivékánanda,
Buddha,
Ježíš
Kristus
a
tak
dále
to
jsou
jenom
vlny
na
oceánu
božství,
že
ano,
tak
on
je
tam
takovým
majákem,
který
nám
ukazuje
cestu
"Já
jsem
cesta,
pravda
a
život"
čili
on
je
na
té
pravici,
on
je
tím
činorodým
Bohem,
který
dává
podnět
k
tomu
spojení,
že
ano,
s
tím
božstvím,
který
bychom
jinak
vůbec
nepochopili,
toho
co
je
příliš
abstraktní.
A
tak
jsem,
tak
ona
slyšela
hlas,
který
jí
vybízel
na
tom
majáku,
skoč
do
toho
oceánu.
Tak
ona
po
nějakém
váhání
skončila
a
už
neví
jak
se
ocitla
na
těch
vlnách
nahoře,
ví
jenom,
že
se
ocitla
na
palouku,
na
krásném
slunném
palouku,
což
v
ní
vzbuzovalo
ohromnou
radost.
A
s
tou
radostí
chodila
celý
týden
až
do
té
doby,
já
jsem
od
tý
doby
s
ní
ještě
nemluvil,
to
se
stalo
momentálně
zrovna
teďka
předtím,
aby
vám
to
mohlo
být
totiž
ukázáno,
to
všechno
je
spojitost,
jo?
A
chodila
pořád
s
tou
radostí
a
říkala
konečně
jsem
nalezla
něco
z
Ježíše
Krista.
Konečně
jsem
pochopila
co
je
to
radujte
se.
To
radujte
se
nepochází
z
člověka,
ta
radost
pochází
u
mě
z
Krista.
Já
mám
aspoň
něco,
já
mám
od
Něho
něco.
On
mi
pořád
ze
sebe
něco
dává,
čeho
já
jsem
schopna
užít
toho
času.
Víc
asi
to
nejde
zatím,
ne?
Ale
budu
s
ním,
do
něho
vstupovat
stále
ale
už
nikdy
nebudu
sama,
svou
vlastní
vůlí
to
vám
slibuju.
Teď
jsem
konečně
pochopila
z
vlastního
zážitku
co
to
je.
A
ten
palouk
si
vysvětluji
tak,
že
palouk
je
místo,
prostor
v
lese,
les
je
svět
nebo
také
jen
moje
já,
plné
myšlenek,
to
jsou
jednotlivé
stromy,
které
mě
právě
brání
tou
složitostí
těch
myšlenek,
tou
složitostí
toho
myšlení,
že
nejsem
jako
dítě,
když
si
udělám
nějakou
distanc
od
toho,
to
znamená
oddálím
ty
myšlenky,
své
myšlenky,
to
jsou
taky
moje
vlastnosti,
můj
majetek,
od
sebe,
když
od
nich
odstoupím
a
ona
to
udělala
v
myšlenkách
se
vzdala
svýho
života,
tak
vytvořím
přinejmenším
aspoň
takovou
prostoru,
která
se
podobá
rajskýmu
stupni,
ne?
Který
je
svým
způsobem
návratem
nazpět
do
toho
Boha.
Není
to
sice
ještě
úplný
úspěch,
nesmíte
jsem
jí
říkal
moc
plesat,
ale
je
to
dobrý
krok
kupředu,
neboť
je
vidět
že
se
upřímně
postavila
na
stanovisko
Boží
a
odstoupila
jste
od
stanoviska
svýho.
Spravedlivý,
šťastní.
A
to
není
následek
libovůle
jiných
tvorů
nebo
samotného
Stvořitele,
nýbrž
důsledek
zákonu
všeobecného,
v
sobě
samém
zakotveného
přírodního
pořádku.
Odchyluje-li
se
od
normy
práva,
pak
trestající
chyba
sama
musí
ukázat,
že
tu
je
nepořádek
a
přimět
jej
k
tomu,
aby
se
navrátil
k
zákonům
svého
bytí
a
štěstí.
Jelikož
jeho
povaha
je
složena
způli
z
prvků
velmi
rozmanitých,
děje
se
tento
návrat
zřídka
nejkratší
cestou,
kolísá
mezi
dvěma
extrémy
až
konečně
se
se
svým
žitím
jaksi
vyrovná
a
dojde
obstojného
středu.
Chybuje-li
přitom,
neděje
se
to
zcela
nevědomky
a
on
pak
musí
nést
následky
svého
provinění.
Nese
je
potom
však
jen
do
určité
míry,
neboť
buď
se
osud
jeho
úsilím
obrátí
k
lepšímu,
nebo
jeho
existence
nenajde
již
žádného
vnitřního
ustálení.
Nejvyšší
moudrost
nemohla
dáti
fyzické
bolesti
a
mravnímu
zlu
větší
užitek.
Nic
vyššího
si
nemůžeme
myslit.
Zatím
pokračuje
lidský
rozum
v
celku
lidstva
svým
pravidelným
chodem.
Aspoň
vymýšlí,
co
dosud
nemůže
aplikovat.
Vynalézá,
i
když
zlé
ruce
po
dlouhou
dobu
zneužívají
jeho
vynálezů.
Zneužívání
potrestá
se
samo
a
nepořádek
stane
se
právě
neúnavným
úsilím
stále
rostoucího
rozumu,
řádem.
Tím
že
bojuje
s
vášněmi,
posiluje
a
pročišťuje
rozum
sebe
sama.
Je-li
na
jednom
místě
utiskován,
utíká
se
jinam
a
rozšiřuje
okruh
své
vlády
nad
zemí.
Není
blouzněním,
věříme-li,
že
všude
kde
jen
bydlí
lidé,
budou
jednou
sídlit
též
rozumní,
spravedlivý
a
šťastní
lidé.
Šťastni
nejen
svým
vlastním
rozumem,
nýbrž
společným
rozumem
celého
svého
bratrského
pokolení.
Rovnoměrnost
smýšlení,
jednota
účelu
různých
lidí,
rovnoměrná
věrnost
jediné
smlouvě,
založila
jediné
právo
lidské,
mezinárodní,
ba
i
právo
pro
zvířata,
neboť
i
zvířata
žijící
ve
společnosti
poslouchají
zákon
spravedlnosti
a
lidé,
kteří
se
od
něho
lstí
nebo
násilím
odchylují,
jsou
tvorové
nejnelidštější,
i
kdyby
to
byli
králové
a
samovládci
světa.
Bez
přísné
spravedlnosti
a
pravdy
neexistuje
žádný
rozum.
Není
myslitelná
žádná
humanita.
Pravá
lidská
filosofie
spočívá
v
pátrání
po
této
humanitě.
Je
to
ta
filosofie,
kterou
mudrc
snesl
z
nebe
na
zem
a
projevuje
se
ve
společenská
styku
v
v
politice,
ve
vědách
i
ve
všech
uměních.
Co
se
svobody
týče,
je
člověk,
i
při
jejím
nejhorším
zneužití
tvorem
královským.
Smí
volit.
I
kdyby
zvolil
nejhorší
stránku,
může
o
sobě
rozhodovat
i
kdyby
se
z
vlastní
volby
určil
pro
to
nejnižší.
Tak
je
člověk
v
pravdě
i
omylu,
ať
klesá
či
se
znovu
pozvedá,
stejně
člověkem,
to
jest
sice
dítětem
slabým
ale
přece
zrozeným
na
svobodě.
Není-li
dosud
rozumný,
přece
je
schopen
lepšího
rozumu.
Není-li
dosud
k
lidskosti
vzdělán,
přece
je
schopen
aby
k
ní
vzdělán
byl.
Lidožrout
na
Novém
Zélandě
a
FÉNLÓN
odporný
Patagonec
a
Newton
jsou
tvorové
téhož
druhu.
Z
cyklu
Etická
knihovna
jste
slyšeli
vybrané
pasáže
myšlenek
Johanna
Gottfrieda
Herdera
o
duchu
dějin.
Podle
překladu
Jana
Patočky,
připravil
Bohuslav
Holý,
účinkovali
Radovan
Lukavský
a
Josef
Chvelina.
Režii
měl
Václav
Špidla.
tu
váhu
dva
na
konec
než
ti
nám
ploditi
tam
vyčeří
běhu
za
svým
a
dá
mu
pránas
jako
dívka
provázela
smích
rozlet
vážení
paní
paměti
je
to
tam
do
děje
m
v
i
ke
v
ní
pomilovat
dítěte
nerozuměli
a
a
nikdy
nám
vyklá
ke
světu
písku
to
si
opravíme
druhou
panu
úctou
k
okatě
aničky
a
rozumíte
mi
se
týká
tetě
podává
lukem
a
vy
a
na
no
ale
je
to
zajisté
to
vážili
pochopili
že
po
dvou
panický
nemůže
být
už
tím
ho
než
připravím
aby
současnosti
pomíchají
horšíte
řešit
naše
zdraví
a
z
té
už
má
na
víře
připravenou
jasný
polní
nebo
honzou
soudce
tou
mně
se
ta
idea
setkání
v
tom
nevynášelo
ta
žití
se
dá
jak
je
li
to
má
mě
otesáváním
a
a
a
a
já
když
to
neaplikujeme
to
samý
Když
to
neaplikujeme
to
samý
dopadne
jako
s
tím
Mulinosem,
Že
právem
ho
církev
zavrhla
jako
květistu,
neboť
on
říkal
je
třeba
nic
nedělati,
jenom
se
odevzdávati.
To
znamená
něco
vnitřně
uskutečnil,
správně
to
poznal,
ale
už
nebyl
ochoten
to
zevně
uskutečnit.
Jeho
život
se
rozcházel
totálně
s
jeho
vnitřním
poznáním.
A
právem
byl
zavržen,
já
bych
ho
zavrhl
taky.
Nerad
bych
ho
upálil
tedy,
to
ne,
ale
že
nebyl
upálen
ona
ho
zachránila
jeho
smrt,
že
nebyl
upálen
on
by
jinak
upálen
býval
byl.
No,
ale
plným
právem
byl
nařčen
z
toho,
že
taková
pasivita
není
správná.
Sv.
Terezie
měla
s
inkvizicí
veliké
potíže
pro
tu
svou
pasivitu.
A
teprve,
a
plným
právem,
inkvizitoři
nebyli
tak
úplně
hloupý,
ale
teprve
potom,
když
vystoupila
z
té
pasivity
a
začala
zakládat
kláštery,
a
takhle,
tak
pochopili,
že
správný
smysl,
že
to
má
správný
smysl.
Oni
neměli
totiž
vůbec
žádné
poznání
takový
hluboký,
jenom
měli
nějaký
představy
o
tom,
že
Ježíš
Kristus
dělal
dobro,
ne?
A
že
si
nežil
nějak
pro
sebe,
neříkal
pasivně
se
zavřít
do
kopky
a
zkoncentrovat
celý
den,
to
nikde
neříkal.
A
když
to
někdo
dělal
tak
to
byl
zrádce,
tak
to
byl
prostě
nepravověrný
člověk
a
a
to
myslím
celkem
zdravý
názor.
Kdežto
ostatní,
to
upalování,
to
vůbec
nemůžeme
schvalovat,
pochopitelně.
To,
to
bylo
všechno
nesprávné,
to
bylo
kruté.
bylo
všechno
nesprávné
to
té