Karel Makoň: kotouc-R01-a-1974 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Mám dotaz, který vypadá takhle. Včera mi bylo odpovězeno mimo jiné. To je ta pravá svoboda a pravé štěstí troufat si milovat Boha. jsem byl vždycky moc troufalý. A myslel jsem si, že je možné prolomit nebe jediným troufalým náporem. Ale v Kalech jsem byl donucen se blíž zamyslet nad Boží silou, vůlí, mocí, a tím i nad Božím... Boží velikostí a nesmírností. A nic nedovede rozbít mou troufalost líp než právě toto zamyšlení. Tak si opravdu netroufám. A co s tím? Tak bych chtěl k tomu říct velice ve zkratce tedy, protože teďka to půjde velice snadně. Že... je to věc sebepoznání zase. jsem si se začátku troufal nějak, vlastním rozhodnutím k tomu Bohu jít. Musel jsem být usvědčen z nesprávného hodnocení sama sebe. Protože kdyby moje troufalost odpovídala touze... kdyby troufalost odpovídala touze, tak jsem opravdu prorazil. Protože ale touha těžko může odpovídat troufalosti, tak s neprorazím, ale vyburcuji nebo dovolím, aby se zburcovala ve mně síla, která nikdy před tím nefungovala, to znamená milost Boží. V takové míře, že ona ochotně nastoupí na místo troufalosti. A myslím, že platí tady to, co říkal nějaký středověký mudrc, především Goéte eště v novověku, že nejhorší je to s kouzelníkem, který vyvolá ducha, kterého potom neumí zahnat. A ten duch ho honí. Upozorňuju vás, že toto je případ každého z nás. Že vyvoláme myšlenku, která nás potom trápí. Že vyvoláme třeba svou troufalostí myšlenku na spojení s Bohem a ono nás... ono nás to potom trápí, že... že to nedosahujeme. Protože ona ta myšlenka se stane nikoliv hnacím prostředkem, nýbrž démonem. Démonem, který nás pronásleduje v pravém slova smyslu. A jak to myslím? Protože tak, jak jsem to dneska vykládal. Protože nemůžeme sami dojít. Nemůže sami dojít. A můžeme sami začít, prosím. To je moc hezké, moc hezké. To si Pán Bůh velice cení. Ale také nám jasně říká, že Ježíš Kristus, že kdyby Otec nechtěl a kdyby Syn nepomohl, že ano, tak by to vůbec nešlo. Proč vůbec ten Ježíš Kristus přišel mezi nás? Aby nám ukázal, že bez jeho pomoci to nejde. Že by nikdo z toho národa izraelského nedospěl k tomu poznání býval, kdyby byl jim nikdo neukázal další cestu. Ten zákon byl pouhou literou, neměl tu duchovní náplň, toho Ducha. To byla forma. A věřte mi to, v každém případě to, co mi zažíváme v tomto světě, i tu největší troufalost, to je, když potom hledíme na to, z druhé strany, třebas z... z... z... z období částečného poznání nějakého, tak se díváme na to jako bláhovou snahu, že? Protože dobře víme, že oceán se přelít do malinkého rybníčku, čili oceán se přelít zase do oceánu. Čili, že dobýváme věčnost nikoliv pro sebe, nýbrž pro Boha. Pro to věčné Já, které je v nás. Že spojujeme individualitu lidskou nesmrtelnou s individualitou Boží. Jak jsem vám včera říkal, ta individualita a odvozená individualita nesmrtelná, nesmrtelná duše lidská se podobá Měsící, který je, který odražené světlo od světla slunečního, že ano. Tím se vždycky budeme lišit od Boha. Odraženým světlem jsme i ve své nesmrtelné podstatě. A protože s tím odraženým světlem nesmíme zaclánět to světlo Boží. Nesmíme ho zaclánět tím, že se obrátíme zády. To znamená, budeme chtít pořád jenom pro sebe. My musíme se slunit, my musíme se vystavit tomu slunečnímu světlu. Čili... troufat si nemusíme přestat. Ale upozorňuju vás, že čím víc si budete troufat, tím prudčeji vyvoláte zásah milosti Boží, kterému nebudete třeba rozumět. Neboť Bůh, který vás s vaší... s vaším dovolením bude smět více milovat, vám především bude dávat najevo, že musíte ztratit sama sebe. I uspokojení z pokroku. To je taky ztráta sama sebe. To by bylo to nejkrutější, co vás mohlo potkat. Ježíš Kristus musel vidět, jak se mu zhroutilo celé dílo, které tady postavil, když byl na kříži. Všichni se rozutekli, ne? A to nesmělo přeci jenom dílo zmařit jeho. No, tak zkrátka a dobře, jestliže Pán Bůh miluje jiným způsobem, než jak my jsme si to představovali, tak musíme brát na vědomí, že například opuštěnost, kterou tady máme že možná je právě způsobena tím, že jsem si troufal, ale nevěděl jsem, že Pán Bůh si potom bude dělat umělým způsobem cestu ve mně, aby směl milovat. Aby mohl bez mezer milovat. A ono se říká, koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. bych s tím nesouhlasil. Ono to nemusí být vždycky utrpení. Ale jistěže nějaká duševní trýzeň v tom je, nemusí to být tělesné utrpení, když člověk se cítí najednou opuštěn. Protože není ještě doba, nenastala doba a- ani... ani bych byl to nedoporučoval, aby nastala, kdy my dobrovolně jdeme na poušť. To se, prosím, dělá po křtu v Jordáně. Nedoporučuju, abyste se vystavovali dobrovolně poušti. Nemyslete si, že to, že jste byli v Kalech a že jsme tam se měli tak dobře vlivem některých duší. Ta duše říká, že vlivem duše a ta duše říká, že vlivem duše. To si prosím vás spořádejte, kdo to byl, kdo to zavinil. Pohádejte se vo to. Ale jestliže jsme se tam měli líp než kdekoliv jinde, není to vinen ten nebo onen, je to vinno, je to způsobeno tím, že nám muselo být ukázáno, že když se o něco takového snažíme, že se vždycky musíme mít líp. Pokud to děláme správně. Pokud opravdu jdeme tou cestou, kterou jsem vám tam ukázal. Od sebe k Bohu. Od sebe k Bohu. Od sebe k Bohu. Prosím vás, nekoktám. To jsem říkal třikrát, schválně. Ano? Protože to je správná cesta. od Boha k sobě. A my vždycky máme tendenci, protože jsme všechno hnali vo- na svůj vlastní mlýn, od Boha k sobě. Pane Bože, tuhletu milost, potom mi dáš další a vono to tak pude tedy pěkně do toho nebíčka. Takhle to bohužel nejde. Ode k Bohu. Tak to jde. A to není smut- to není smutný, to je veselý. Protože ode k Bohu, to znamená do větší svobody. A od Boha ke mně, no to přeci jest, to je tvůrčí princip, to je vytváření vesmíru, to je vytváření oddělenosti. To jsem tady zažíval čtyři mi- čtyři a půl miliardy let. Prosím vás neopakujte se, to by člověk zíval. Ne? To ne. To je opačný směr, co my máme nastoupit. Je vám to jasné? Stačí to? Podívejte se, Indové říkají a v tomto mají stoprocentní pravdu, a to stojí proti zásadám Starého Zákona, zdánlivě. Že největší překážkou na duchovní cestě je strach. Kdyby nikdo jiný to nepotvrdil než Karel Makoň, tak mu to věřte. Protože není většího strašpytla na světě, kam se hrabete, než on. Kdyby vám někdo nabízel takovou milost jako on, jako on nabízel mně, tak byste se vůbec nezastrašila, nýbrž byste řekla, jejej, to je nádhera. Ale já, protože jsem měl při tom ztratit sama sebe, kterého jsem měl hrozně rád, aniž jsem to věděl, tak jsem za- za- začal mít strach. No, to se jev- zeví- je- zevně jeví jako strach. Ono to není strach. Jenom zevně. To je tvář zevní, zevní tvář samolibosti, sebelásky. Jo? Že mně šlo přece o to jisté provizorium, které tady mám, ne? A nechtěl jsem ho zaměnit za věčnou jistotu. Protože lepší vrabec v hrsti nebo co to je, jak se to říká, než holub na střeše, tak dobrý. A to je úplně přirozený princip všech lidí tohleto, to neuděláte nějakou výjimku, nemyslete si. Ale věřte mi to, že je zapotřebí, aby vám k tomu dála- by- byla dána síla. Sebepoznání není záležitostí jenom jedince. Člověk tisíckrát si může myslet, že sebe poznává správně a po tisící se zase doví, že se poznává velice málo. Jediný, který stále poznává, že je Bůh. Neboť on je jenom, taky je jediný činitel a taky je jediný poznávající. A čím dřív to poznáte, tím je to lépe. Nedělejte si z toho nic, že sebe neznáte a že tady najednou propukne něco, co jste vů- co jste vůbec nepočítali... s čím jste vůbec nepočítali. To není konkrétně strach nebo nějaká jiná překážka. To jste vy, z neznalosti sama sebe. V každém případě. To stojí v cestě. Toto absolutní nepoznání sama sebe. Neboť začnete sebe trošičku poznávat, trošičku jenom, tak zjistíte nějaké centrum sekuritátis, nějaké s-, nějaký střed jistoty, který v sobě máte. A vám radím jenom jeden vtip na to. Jakmile dostanu dneska strach, tak zalezu jako pes do boudy. Zalezu. Nejlepší systém. A kam zalezu? K Pánu Bohu, do boudy. Jo? A dělám to tím způsobem, že prostě zastavím myšlení na ten strach. To si ze začátku musím říkat. Bez toho strachu dlouho nevydržím. To musím vědět, tak se musím znát. To si ze začátku musím říct, no na chvilinku aspoň se přestanu bát, budu se vo to intenzivněji bát za pět minut. Si řeknu. Slíbím si to, abych to vydržel těch pět minut bez strachu. Rozumíte? Tak si to musím říct. Protože obalamutit sama sebe, to je v pořádku. To se dovoluje lhát tomuto Satanášovi. No ne, to je málo. Arcisatanášovi. Se smí. Protože von je lhářem. Tak proč bych mu nelhal? To jeho přirozenost. On si nalhává, se znám, mám dobrou vůli, nevím, co všechno si nalhává. Ne? Tak mu nalžu ještě o něco navíc, nic se nestane. A tak mu to nalžu, za pět minut se vrátím k plnotučnému strachu. Ne? Zase se budu strachovat, zase se budu třást, všecko budu dělat. Buď bez starosti Satanášku, vím, co potřebuješ. Ty potřebuješ držet v šachu, ty potřebuješ držet tady v nevědomosti, to je tvůj cíl, to ctím, všichni jsou blbí, proč bych nebyl taky stejný takový jako jsou ostatní. Proč bych se nad vytahoval? A oni si s tím vystačí do smrti. Zhebnou jako já, že? Je to všechno v nejlepším pořádku. A co bych dělal nějaký výjimky. Prosím. To všechno mu takhle pěkně vyložím a... a zastavím mysl. Zastavím mysl, bez pardonu zastavím mysl. Aby tam aspoň, nevím, jak dlouho to vydržím, třebas na zlomek vteřiny, aby tam nebyla myšlenka ani na strach ani na cokoliv, potřebuji Zlatý klíč, ale v tom smyslu specielním. Jo? Třebas tady strachu. Zastavím tu mysl tak, že tam vopravdu nemá nic jinýho místo než Bůh. se pozastavím a stanu v něm. Proč? To se... to se vždycky z- ocitnete v něm. Vždycky. Když to nebudete pociťovat jako nějaký zjevení, vždycky, jak pozastavíte mysl, ale neztratíte vědomí, tak jste v něm. Protože jste v přítomnosti. Přítomnost nemá pohyb. A jestliže vaše mysl nemá pohyb, tak jste více v přítomností, přítomnosti Boží, než když se vaše mysl pohybovala. Buď směrem k strachu nebo směrem radosti. Proto... proto vám říkám, radost obětujte Bohu. Ne, abyste nebyli radostní. Ale to musí mít ten cíl nepohyblivosti. Pravý stav radosti je takový stav, že nemáte tušení, odkud pramení, nemáte tušení, kam se ztrácí, to je stav. To je něco, co je. Jo? Nevíte, kde to... kde to, odkud to vzniklo. To je pravá radost. A pravý stav existence s Bohem je takový stav, že nevíte, že von je, nevíte taky, že vy jste, ale víte, že jste vědomím a jste klidným vědomím. To je počáteční takový stav spojení, ze kterého potom... to je začátek modlitby ticha, ze kterého se potom jde dál, samozřejmě. A když toto budete klidně opakovat vždycky, kdykoliv na vás přijde nějaká jiná třebas neřest než než strach, to je jedno, tak vždycky z toho velice snadno vybřednete. A teď se klidně vraťte ke strachu, klidně. A vypořádejte se s ním touto mocí, kterou jste poznali. Neexistuje ten strach. Neexistuje. Klidně ho vyzvěte na souboj. Prosím, kde jsi? Ježíš Kris-, Pavel říkal smrti, kde je tvůj osten? To je asi největší strach lidský, který ex- vůbec existuje. Kde... kde je tvůj osten? ho necítím. Protože ve mně žije Kristus. Ten nemůže v nás žít jinak, než když žijeme v přítomnosti. Když žijeme pro budoucnost, když se bojíme o něco nebo, nebo když myslíme na něco. Třeba si dovoluji jedno slovo, tak je to věc paměti, to je z minulos- to je ži- žití v minulosti. Že? Ani slovo nesmíme promluvit. Jedině tak se ocitáváme intenzívně v přítomnosti Boží. To je nejprudší atak, atak. Nejprudší troufalost, správně placírovaná, správně umístěná, jakou mohu u Boha udělat, na Boha udělat. Tomu tlaku neodolám. Protože tady mu otevíráme plně... sama sebe. Protože v tom nejsme my. V tom je jedině on. My se s ním nemůžeme setkat jinde než u něho a jím. A on je věčná přítomnost. On je jsem. A když budu jsem, když nebudu ani slovně ničím jiným, ani žádnou vzpomínkou na budoucnost, na minulost, nic, tak jsem tím v chvíli. I když nevím, jak se to mohlo stát, zrovna jako Panna Maria, když zastavila vzpomínku na to, jak se to všechno stane, nevím, ale řekla si, staň se. Že ano? Tak to, ten okamžik stanutí, to byl okamžik početí nového, věčného života. Takovýmto způsobem tisíckrát, milionkrát začneme nový život v sobě, a až... se jednoho dne se to semeno ujme a opravdu vzroste ve veliký strom. Věřte tomu. Nepovažujte Pána Boha za přísnýho. Vidíte, jak se snadno můžete dostat do jeho přítomnosti. Jakápak přísnost? Vy jste na sebe strašně řízní, že si nedovolujete tuhleten přepych přebývati v něm. To je pro vás tím přepych, protože u vás není mezery. Jednou se strachujete, jednou si zoufáte, jednou, to tam nemá vůbec žádný místo. Ježíš Kristus říkal, proč se strachujete, proč se staráte? Prosím vás, proč takovýdle nesmysly říkal? Jo? Co to společného s nějakým postupem? Kdyby byl říkal, notak ty v tuto chvíli jsi nemiloval Pána Boha a von řikal jenom nestra- nestrachuj se. Protože on myslel na ty konkrétní závěry, které člověk z toho dělá, že... že neumí vyjít sám ze sebe. Jak trošičku nějaká bouřtička přijde, okolo, třeba vzdáleně, tak se cítí, že je to bouřka na něho přichystaná a že zrovna do něho chtějí střílet, že ano? Že nemá Pán Bůh nic jinýho na práci než jeho křísnout, že ano. To je, to jste moc domýšliví tedy, to vám řeknu, to si vo sobě myslíte. Von na s- von celý vesmír na starosti. To kdyby měl se zabývat nějakým Karlem Makoněm. Hehe. Kampak by to došlo? On se zabývá sám sebou vnitřně, jinak by nemohl všechno držet v šachu. On... on tou nehnutostí, tou pevností vyvrací a staví, vyvrací a staví celý vesmír. On je tvůrcem i bořitelem, protože pevný bod, na kterým stojí. To věděl Archimédes, že? Ale Bůh ho a ten pevný bod je jsem. Úsvit svobody u člověka vždycky začíná tím, že si začne uvědomovat spojitost věcí. Spojitost, kterou si nikdy n- před tím neuvědomoval. Že najednou se necítí být nikdy sám. N- pže, vím, třebas v tom koncentráku. První úspěch toho poznání byl v tom, že jsem najednou neviděl sebe, který trpí. jsem ho předtím viděl jenom toho, jenom sebe. jsem viděl a cítil, jak strašně trpím. Ale od toho okamžiku, když jsem toto počástečné poznání tam nabyl, ze kterého dneska pořád žiju. Tam to někdy intenzivně začalo tedy. Tak jsme najednou viděl všechny lidi kolem sebe trpící. A kupodivu, jsem se snažil sebevíc, bych si něco nalhával, kdybych si byl říkal, že jsem taky trpěl. Jsem si řikal a kde je to moje utrpení? V tomhle jsem se s- ptal. jsem řikal, počkej hochu, dyť zejtra dostaneš nařezáno a bude zase utrpení. Zejtra ti zase budou vyhrožovat nějakým revolverem, zase bude utrpení. Ne. Mně vyhrožovaly jenom utrpení těch mých bližních. A na ň- ň- do, vod doby gestapák vůbec nesměl sá-. Nesměl sáhnout. Takové je milosrdenství Boží. Takové je milosrdenství Boží. Jakmile začnete ho třebas malinko poznávat, Pán uzná, tak vám ukazuje, co je to svoboda. Že může se někdo na hlavu postavit, může vás věznit, může vám s- všechny choroby na vás snést, že ano? Neuvěznil. Nezbavil svobody. Proto se marně Satanáš snažil, jak to tam básnicky říká v Jobovi, snes to nejhorší na Joba. Jeho to nevyvedlo z jeho základního poznání, že přeci Bůh miluje. A když ho to nezbavilo tohoto povědomí, protože to bylo založeno na jeho poznání, pochopitelně. Nikoliv na naučené věci, tak nemohl být nakonec nemocen, nemohl, nakonec, být ztracen a musel mít k dispozici všechno, co potřeboval k tomu nalezení věčnosti. Opravdu mohu říct, že mu nic nechybí. Přestože, protože mu nic nechybělo. Když jsem se třebas vzdal toho života tam, tak mně patrně ten život nechyběl, z nouze. A to je ten základ úspěchu. Nám totiž všecko možný možný chybí než to hlavní, než to hlavní. To znamená to souručenství s Bohem. Ta pospolitost. My totiž si myslíme, že začíná někde v nebi. Ona začíná někde tady, tady mezi námi, že totiž opravdu v tom vesmíru je všechno tak pospraveno. A my to vidíme u každého zvlášť tady vás. A voni se všichni drží za ruce. Aniž vo tom ví. A... nemá to konce. Protože je to kruh, je to nekonečné. Marně bych přemýšlel o konci toho vesmíru, protože všechno se tam drží za ručičky. Tak už... takhle jako existence je to nekonečné. Co budu přemýšlet, co je za tím. Když jednou poznám, že se to drží za ruce, tak je to kruh, který nemá konce. Je to pravda? Ale, když jdu potom k poznání dál, tak zjistím, že uprostřed toho kruhu je pevný bod. Ten kruh nemůže viset ve vzduchu, ten musí být o něco opřen. A to je On. A to další poznání potom mně způsobí absolutní jistotu, že nejenom se musím držet za ruce, ale že musím také dívat se do toho kruhu. Že? A to je asi všecko, myslím. My zde na světě nabýváme něco, čemu bychom mohli říct konvenční vědomí. To znamená takový druh vědomí, které vyhovuje vnímání tohoto světa, ale... ještě to není vysvětleno tím všecko, ještě je tam také řečeno, ještě bych měl mezi tím taky říct totiž, že je pořád člověk opravován okolím a posouván tím směrem, kam ho lidská společnost chce dostat a jak ho chce využívat pro sebe. Čili my se naučíme určitým pravidlům myšlení, určitým pravidlům vnímání. My nemůžeme moc rozdílně vidět od ostatních lidí, protože voni nás naučí se dívat, naučí nás vnímat, ano? A tím se naučíme způsobu vnímání, které Číňani by nazvali konvenční. A tomuto vnímání absolutně odporuje to pravé vnímání, kterému oni říkají vnímání Jen, a které jedině vede k vědomí věčnosti. Toto nemůže vést k vědomí věčnosti, to co, to vnímání, které my tady máme, protože bylo naučeno. Stykem s tímto světem se člověk naučí vnímat lidsky. Ano? Teprve po styku s tímto světem, ne dříve. Člověk hned nevnímá tenhleten svět, jak se narodí na Ze- na Zemi. Ale teprve se to učí, ano? A ostatní mu přihrávají, aby se to rychleji naučil. Ale protože to zde vzniklo, tak to musí po smrti zase zaniknout. To bylo jenom proto stvořeno nebo uděláno pro člověka, vytvořeno člověkem, jeho okolím, stykem s tímto světem jenom proto, aby mohl v tomto světě vigi- vegetovat a aby mohl rozvinout tento svůj život. Protože bez rozvinutí tohoto života není přechodu do věčnosti. Jenom rozvinutý tento život vede k přechodu do věčnosti. To jsme si mockrát říkali. A... když potom po smrti člověk zase nepotřebuje toho konvenčního způsobu dorozumívání, on se například dorozumívá obsa- obsahem myšlenkovým, tak například s Francouzem dorozumívá potom zcela dobře jako s Čechem. Ve snu jazykové přehrady tam... tam nejsou vůbec. Také, prosím, když se někomu objeví nějaký světec ve snu, ne, tak mluví, tak se člověku zdá, česky. A nikdy ten dotyčný česky nemluví. To není pi- představa toho člověka. V představě člověka je jenom ten překlad toho obsahu myšlenek. Čili není to přesně, co ten světec říká, ale je to schopnost člověka to při- přetlumočit. Schopnost člověka to přetlumočovat. A ta je někdy velice ubohá. No ale bych chtěl dneska mluvit o tom Jen. Když mám tuhleten aparát před sebou. Totiž to je jedna, jeden z pojmů, který je jedním z nejdůležitějších vůbec v čínské filozofii. A stojí za to, abychom si ho všimli proto, protože Ježíš Kristus na něj na každém kroku svého učitelského úřadu ukazuje. A jsem rád, že to z čínské strany mám potvrzeno. On totiž říká, ženě Samaritánce, jak dobře víte. Kdybys chtěla, měla bys život věčný. bych ti ho mohl dát v té... v podobě vody a tak dál. To je symbol. Ale před tím říká, že pět mužů. Ona se toho lekne, ne, a uteče. Nebo potom to říká, to je konečně jedno. Jak řekne, že pět mužů, tak ona zjistí, že je to Mesiáš, že všechno a bojí se a nevezme od něho tenhleten dar. Podívejte se, vám tyhlety věci říkám ne proto, abych vás měl k tomu, abyste hřešili. Vůbec ne, Ježíš Kristus taky nikoho neměl k tomu, aby hřešil. Neřekl hřeš, nýbrž nehřeš více, ne? Ale na druhé straně, nebylo před ním člověka, který by měl daleko do království Božího. Žádný hřích mezi Bohem a člověkem nemůže stát, když člověk se opře o to, čemu říkají a co i, ovšem Ježíš tomu neříkal Jen, nemluvil čínsky, čemu říkají oni Jen, Číňané, a to jest vnímavost lidská. Vnímavost lidská totiž jinou kvalitu, než by měla třebas zvířecí, rostlinná a tak dále. Člověk může vnímat věci, které zvíře nemůže vnímat a může je vnímat tak intentzívně a v takových souvislostech, že žádnému nižšímu tvoru se o tom nikdy nezdálo ani. Tak například, dejme tomu, svatá Kateřina Sienská viděla louku rozkvetlou... kopretin a viděla v tom velikost Boží. Že ano? A upadla poprvně do extaze. Ramakrišna viděl hejno ptáků na obloze a byl jat velikostí moudrosti Boží. Představte si to. Tento způsob vnímání není dán nikomu nižšímu než člověku. Ale když se všimnete těchhletěch lidí, za jakých okolností voni tohleto viděli za hejnem ptáků nebo za kopretinami, tak vidíte, že byli na určité úrovni už, rozvinutého duševního nebo náboženského života. Čili třebas to my neuvidíme. Ale vezměme si třeba paní Vopěnkovou, která to viděla na hoře Ďumen na Zakarpatské Ukrajině. Který... otevřel se Boží svět, v tom momentu se tam ocitla, ne, a o- otevřela se ta krása velikosti Boží. Neboť Bůh je taky krásný kromě jiných vlastností. Absolutně krásný. A my krásu vidíme jenom konkrétní, třebas krásná krajina nebo něco. Ale za každou konkrétní krásou je absolutní krása Boží. A ta vnímavost lidská jde tak daleko, že může jít za, přes tu konkrétní krásu do absolutní krásy. To je to, co Ježíš Kristus říkal. Kdyby ses rozhodla, té, ženě, měla bys, že? Vždycky se chce rozhodnutí. To je zralost. Rozhodnout se, to je zralost. Bez nároku na návrat k dosavadnímu způsobu života anebo myšlení. Rozhodnutí totiž není jako rozhodnutí. To rozhodnutí Panny Marie bylo. A to je pravé rozhodnutí, které vede k takovýmto, takovémuto hlubokému vnímání. Vypadalo a bylo takovéto, nikdy nebudu ženou, která by mohla být v naší ži- židovské společnosti právoplatnou. Protože porodím syna, že jo, nemanželskýho nějakýho a tak dále. Jak se na budou dívat? Vyvrhnou mě. Ž- mohu být maximálně otrokyně někoho. To vona dobře věděla. A za těch okolností svolila, k tomu narození, víte? Čili to rozhodnutí, které vede k takovémuto vnímání vyšších věcí nebo vyšších spojitostí to vždycky tento charakter odstupu od něčeho a vstupu, bez nároku na návrat, do něčeho nového, vyššího, ano? My totiž jsme o tomhletom vnímání lidském moc nemluvili jako o jedné hodnotě, která je u každého člověka připravena k realizaci. Totiž právě proto, že je člověk člověkem a je schopen lidsky vnímat, může se dostat do těch výšin a nemusí dbát na to, jaký je. To je důležitý. On může jít takový, jaký je. vám tady totiž touto přednáškou chci odstranit překážky z vaší cesty. Protože si řikáte vždyť jsem takový, vždyť jsem takový. Toto kdyby si bývala byla řekla Maří Magdaléna, tak nešla k Ježíši. Byla by věděla, že mu ho není hodna, ne? Kdyby byl si toto řekl lotr na kříži, tak neslyšel ještě dnes, že? A... vidíte? A ta žena Samaritánka ovšem si to neřekla, protože to bylo takzvané náhodné setkání, aby nám Ježíš Kristus mohl ukázat jinou stránku věcí. Protože ten člověk, který se zalekne stavu, v jakém stavu je, není schopen. Čili to vnímání se zadrhne, zadrží, zruší, znemožní, ano? Vidíte, jaké chabé... závory jsou mezi námi a mezi Bohem. Opravdu umělé. A bylo by dobře, kdyby si to člověk uvědomoval, protože je staví sám. Ze strany Boží ty závory tady nejsou. Staví si je sám a jsou to jeho předsudky zrovna takové, jako mají ti mrtví. Když tady kulhali, tak tam kulhají. Vždyť jsem kulhající, si říkají. A proto kulhají. A věřte mi to, se nestýkám s věčností proto, že přeci jsem člověk, který se s nestýká. To je hlavní důvod, proč se nestýkám s věčností. Ne- není, není hlubší příčina. Protože není lež, když řeknou třebas Indové, kdybys byl největším hříšníkem, přepravíš se na oceánu, přes oceán svých hříchů na loďce poznání. Není to lež a není lež, co řekl Ježíš Kristus, že každého hříšníka omilostnil. A nežádal od něho obrovská pokání. Cesta křesťanská, a my si ji bohužel špatně přetlumočili, není cesta ani pro anděly, ani pro démony. To je člověka, to je cesta pro člověka. A člověk nemůže být v... v žádném případě andělem, a v žádném případě nemůže být démonem. Nemůže být absolutně dobrým, nemůže být absolutně zlým. A proto, když se snažíme o příliš velkou dobrotu, tak buď zpychneme, jako třeba jsem to udělal já, ne? A nebo, nebo rezignujeme, když s- když byl by někdo soudnější než jsem byl třebas já, tak rezignuje pže dál to nejde, ne? A tím si zatarasí cestu. Toto třebas, tuto chybu třebas dělá celý řád jeden. Nebudu ho jmenovat. Jiný ne. Ale jeden řád toto dělá, kteří např říkají napřed musím asketismus dostat do určité podoby, to je tak mohu pohlížet na mystiku. Takhle ten řád odmítal vždycky s mou mystikou, ano? To je zajímavý, jeden řád a druhý ne... Ale... taky to na nich bylo vidět, že to takhle dělají. proto, že vodmítali, ale že to vůbec takhle, že je to špatná taktika. Ježíš, v Ježíšově učení toto není. Pojďte ke mně všichni, kteří jste obtíženi, a vás občerstvím. Jedině toto je správné. On přeci nelhal nikde. Když on to říkal, tak tato chvíle je připravena pro ten vstup do věčnosti. Jestliže to, jestliže nedospěju k tomuto způsobu myšlení, tak jsem opravdu na hony vzdálen jakéhokoliv hlubokého poznání. A jestliže toto myšlení považuju za správné, tak se dostanu do stavu světce, který opravdu každý okamžik se spojuje s Bohem. Podivejte se, opravdu, my, jeden z hlavních bodů, chybných, našeho života je v tom, že my vnímáme svoji osamocenost. To je jeden z těch, jedna z těch konvenčních stránek toho vnímání, které nevede k poznání věčnosti. A jestliže my, i když ještě nemáme tu schopnost vnímání, která by to přímo způsobovala, jestliže my se dovedeme aspoň vmyslet do toho, že, i když to nevidíme, tak je pravda, že nejsme sami. Že všechno přeci bereme vod Boha, pořád od Boha získáváme všecko, co máme, celý život, všecko. Čili nikdy nejsme sami, pořád jsme s ním, pořád za námi jeho síla stojí, ne? Čili my, když tohleto víme, tak můžem být radostní. Protože ostatní jsou možná sami, cítí se být sami, ale my si lžeme, když se cítíme být sami. My sami nejsme, my jsme pořád s ním. Čili, kdykoliv si toto uvědomíte, tuto pravdu, která je opravdovou pravdou, kterou vám Ježíš Kristus říkal, vy bláhoví, copak... vy malověrní, copak nejsem s vámi? Ovšem voni ho vedle sebe viděli spícího jako my. My ho necítíme, nevidíme, my ho nevidíme, neslyšíme jeho krok. Jenom své vlastní, že ano. A proto se nám vnucuje myšlénka, že jsme sami. Ale není to pravda, on je s námi, že? On s námi nemůže být vždycky stejnou kvalitou, protože by nám to nebylo prospěšné, rozumíte? My musíme totiž ze sebe něco vydat. Jinak bychom nebyli oprávněni vstupovat, kdybychom sami neklepali. To musíme dělat my, ne? Víte, Ježíšovo Evangelium jednu skvělou věc označilo. Že totiž Bůh, ono to tam přímo není, vidíte ale vám to řeknu, jak to chápu, že Bůh, když chtěl stvořit svět, tak musel obětovat sebe. Aby se svět vůbec stvořil. A když člověk chce vejít do nestvořeného, tak musí zase ten svět obětovat. Nazpátek, tomu Bohu. Rozumíte, je to tentýž pochod od Něho do světa a ze světa k Bohu. Čili Bůh se tady obětoval tím, že stvořil svět... pro nás a my se zase musíme s tím světem celí obětovat, abychom vešli do Něho. Je to koloběh, který se tímto uzavírá. Proto Ježíš Kristus nemohl krásněji to ukázat než smrtí na kříži, protože on říkal přeci o sobě, a Otec jedno jsme. A co to ten jediný Bůh dělal? On umíral na kříži. To, co bylo stvořeného, von vracel. Tím nám ukazoval cestu. Rozumíte? Čili když nechodím sám, tak je to druh návratu. Rozumíte? Ten marnotratný syn, když byl sám, tak nakonec to dopadlo tak, že jedl s vepři. A bylo zle v krajině, ve které byl. Ale když si vzpomínal na otcovský dům a odcházel k němu, ještě ho neviděl, ten otcovský dům, prosím, ale tedy, mu bylo úplně jinak. Od doby nikdy s vepři nejed. To tam není řečeno. On odešel od toho pána, který ho takhle živil, že, jenom s vepři mu nechal jíst. A šel potom nějakou cestou, třebas trnitou, to je jedno, k tomu domovu, to je v jiných přirovnáních vysvětleno detailně. Ale důležité na tom je, že odstoupil od toho nejbídnějšího způsobu ž- obživy, který slouží jenom k udržování tohoto života, že on byl nadále udržován nadějí na věčný život, na dům Otcův. Že? A to je... a to je prosím důležité si uvědomit, dělám to nebo ono, ale je to cesta moje k Otci. To není cesta za šitím nebo za nádobím nebo za učením, to je cesta k otci. To je důležité. Pak nejsem nikdy sám. A pak se mohu taky radovat z takové cesty, protože nejím s vepři, to přestávám s vepři jít, jíst. Ještě bych vám při takové příležitosti připomněl, že ten rozpor, který mi tady líčíte, odevzdanost a zařídit něco při tom. Spočívá v tom, že Ježíš Kristus v tom růstu, ve kterém my jsme a který nám ukázal do třiceti let, byl oddán rodičům, svému okolí a byl jim oddaný ve dvanácti letech, je o něm řečeno, v jeho dvanácti letech a na druhé straně musel být v tom, co je jeho Otci... jeho Otce. Čili, toto, to se nám jeví jako rozporné zatím, někdy. Protože ale on nám ukazuje, že toto je jediná příprava k Jordánu. Je, že totiž v Jordánu by se byl neocitl, kdyby byl rozlišoval... oddanost svému okolí od oddanosti Otci. Na této fázi vývoje, v této fázi vývoje, ve které jsme, nesmíme rozlišovat oddanost okolí od oddanosti Bohu. Protože my ještě neumíme být oddaní Bohu jako lidé, kteří se s ním vědomě stýkají. My musíme být oddáni svému okolí, my musíme jemu sloužit, ano? Tak, jak to okolí od nás to okolí chce a vyžaduje. Ale né, protože si to vyžaduje, ale že je to služba Bohu. Že je to opravdu ta cesta, na kterou nás Pán Bůh postavil. Že bychom tady náhodně nebyli, ano? Čili v tom musí být tahleta myšlenková jednota. Jestliže tato myšlenková jednota je, tak pak se ocitneme v Jordánu. Pak začneme vnímat existenci Boží na každém svém kroku. Nebudeme se to, nebudeme se muset do toho vmýšlet, že on je se mnou. Rozumíte? Budeme znát jeho vůli, né, jestliže nám něco bude sly-, že budeme něco slyšet, ale budeme ji prostě znát, ano? Nebudem mít rozpaky nikdy v ničem, co máme udělat. Ale jestliže jste si dávali pozor na ten film, který teďka probíhá v naší televizi, bylo to moc hezké, vo tom Leonardo da Vincim, tak tam ten Rafael Sancio jednoho krásného dne, to byl vlastně jeho učedník, přichází před Leonarda da Vinciho a podivuje se obrazu svatého Jana Křtitele. A v době svatý Jan Křtitel nemá ještě kříž u ruky, že? Brž jenom takhle ukazuje nahoru. A... on se ptá, a proč ta ruka je nahoru, že? A za čas tam přichází a je tam namalován kříž. Protože zase platí. Obdobně. Jako ta služba tomu okolí musí být, musí vést třebas k tomu Jordánu a tak dále k tomu spojení, tak to spojení, které člověk dosahuje do Jordánu musí být jenom prostředkem ke kříži, že? A kdyby byl Leonardo da Vinci, k tomu on se neodhodlal znázorňovat kříž, tak by to byla zase... tak by to byla nějaká ruka, která ukazuje k Otci, to znamená do věčnosti, ne? To znamená, všechno to jsou prostředky, jenomže my nejsme schopni se chopit hned nejvyššího prostředku. Jestliže se ale zdráháme chopit prostředku, který máme k dispozici, tak platí na nás slova Ježíšova, když neumíte milovat bližního, kterého máte před sebou, jak budete milovat jednou Boha? Že ano? Čili, my to, že se učíme milovat bližního, který nám jde třebas na nervy a tak dále, v tom musíme vidět nejlepší s- s- tříbení ducha, aby byl vytříben tak, že by mohl vstoupit do Jordánu a tak dále. My musíme nakonec dospět k tomu, k čemu dospěl Ježíš Kristus v Jordáně. Že jediný činitel je... je Bůh Otec. Ani on, Ježíš, nebyl činitelem. jsem menší než Otec. A cokoliv dělám, dělám z vůle jeho. Jenom plním jeho vůli, nic víc. Z vlastní iniciativy nic nedělám. A ani nic vlastně nedělám. Vždyť von se vůbec nenamáhal. Čím větší zásah, tím menší námaha. Hm. To je vono. Bát, brát věci z podhledu a z nadhledu. Jaký je v tom rozdíl? Tentýž prostředek z podhledu a tentýž prostředek z nadhledu. Totiž, jestliže něco dělám, něco chci, ne, tak to je stanovisko z toho podhledu. Jestliže nechci, ale věčnost chce a se podvoluji, tak to je od začátku do konce dobře. Ale od samého začátku. Všimněte si Panny Marie. Chtěla vona vůbec narodit Ježíše Krista? Vůbec né. Najednou se zjeví anděl a říká jí, necháš toho rodinného života, ke kterému se chystáš, a zrodíš Boha ze sebe. A ona říká, staniž se. Co to bylo staniž se? Co to bylo staniž se? Byla to její činnost, aby on to udělal? Aby, aby se to, aby se to, vono to, s-. Vona to dopustila, aby se to stalo, ano? Čili... věřte mi to, že Ježíš Kristus čím dál tím více, to je život Ježíše Krista, náleží k němu v jistém smyslu i ta, i to narození i to před tím narozením. Čím dál tím více jednal pasívně, trpně. Ne? Nejlépe to bylo bylo vidět na kříži. Absolutně trpně, že ano. A čím vyšší míra trpnosti v tom byla, tím větší účinek duchovní. Čili, kdykoliv, dejme tomu, by byl se snažil do toho vložit něco ze sebe, on to nedělal, samozřejmě, ale do určité míry to přeci jenom musel dělat. Aby ukázal úroveň, že například, dejme tomu, plakal nad Jeruzalémem, plakal nad... nad Lazarem a tak dále, rozčiloval se nad farizeji, ne? Tak že toto musel dělat, aby nám ukázal, co v této fázi jsme schopni dělat a co ne. Tak pak nám ukázal, že i to musí jednou skončit a že musíme na to jít opravdu z nadhledu. To znamená nikoliv vlastnictvím, vlastním vkladem. Neboť když něco chci, tak ještě zároveň vlastním tuto vůli. Když to vlastnictví je velice křehká a velice taková no, prostě je to pojem, který je těžko definovat, ne? Ale jsou to zakuklené formy vlastnictví, například v tom, že to takhle chci, ne? To je ten největší nedostatek, že jo? Že chci a že si neuvědomuju, že se přitom zbavuju přítomnosti Boží. Protože, kdo chce? On. Kdo je jediným činitelem? On. se musím k jeho vůli jenom připojovat. Rozumíte? To je víc než sám chtít. To je daleko víc. To je daleko účelnější, účelný a taky uvědomělejší, ano? Dovol mně, abych s tebou šel. To je správné, že ano? To je ono. Ale ne, taky s sebou vezmu. Pže chci, přeci miluju. Přeci Ježíš Kristus dokázal, všem, jak ho milujou, ne? I tomu svatému Petrovi. Dříve než kohout zakokrhá, třikrát zapřeš. Tak to dopadne s každým naším chtěním. On ho chtěl milovat, prosím. Ona to není chyba, že chceme, tak se musí začít. Ale to je podhled. Pže nevychází ze správného poznání, že on je činitelem, že on je vůle, že bych vůbec vůli neměl, kdyby von nedal k tomu sílu, abych ji měl, že ano? A co si především von přeje, abych s ním jedno byl. Tato trpná... cesta se navenek nikomu nemůže jevit jako trpná. Nýbrž jako čím dál činorodější cesta. Ale ve skutečnosti je to trpná cesta, že? Kde stále více je činitelem Bůh a my. Tady jsem možná se někde přeřekl. Není zaměnitelný myšlení a vnímání, protože naše myšlení je myšlení postupné a naše vnímání je myšle- je postupné vnímání. Pravé myšlení není postupné myšlení, nýbrž... a tak dále. A pravé vnímání není postupné vnímání. Čili v tom smyslu je to na pravou míru všechno uvedeno, ano? Je to paralelní všecko. Ano? Tady je mi napovídáno, že postupné vnímání je takové vnímání, když to vnímám. Samozřejmě, ono to ještě není úplné. Postupné vnímání je prostě naučené vnímání. A když mám vnímat věčnost, tak musím opustit veškeré naučené vnímání. Protože to naučené vnímání je naučeno vnímat... něco, kam dohlédnu, kam doslechnu, kam dohmatám, kam dochutím nebo tak nějak, že? A to není věčnost. To je všechno dočasné. Kdežto toto vnímání an blok, za těmito smysly, to je vnímání absolutní, nekonečné. Ale může... jít přes třebas chuť, může jít přes zrak. Jestliže tento zrak se dostal... vlivem ostatních propojení, které jsou v lidské hlavě, k pojetí, že třebas je to, co vidím, závan krásy Boží. Nebo závan velikosti Boží a tak dále. Když se mi toto otevře. Protože při tom je požehnáním, že z odděleného vidění se dostanu do neodděleného vnímání. Z odděleného myšlení, z oddělené myšlenky do neoddělené mysli. Prosím vás, s těmito kabalistickými čísly, jako dvanáct nebo tak nebo čtrnáct, jsme tam třeba s dětma měli; upozorňuju vás, že... je absolutně bezvýznamné, že třebas nějaká čísla ve vašem životě něco hrají. Protože to je dohoda kabalistická. To není něco absolutně platného pro celý vesmír. Ani pro vesmír, neřku-li pro To se dohodli kabalisté kdysi, někde před Kristem už, že takhle budou vyjadřovat určité duchovní pravdy, určitou číselnou symbolikou, né? A jako asi se dohodnou třebas matematici, že rovní- znamén- znamínko rovnosti je znamínko rovnosti. Nebo se dohodnou o určitých axiomech, na kterých, vo kterých n- vůbec nedebatují, ale ze kterých vycházejí, ano? Tak oni se prostě o tomletom kabalisté domluvili. A jesiže my tutéž domluvu příjmeme, tak se nám pomocí této domluvy může zprostředkovat určité poznání. Ale musíme na tu domluvu přistoupit. Ne nějak pověrečně, nýbrž čistě vědecky jako na domluvu. Jako na základní domluvu s- symboliky třebas jako je symbolika matematická. Á, Bé, Cé, zrovna tak, ano? Rozumíte? Tak hleďte, takhle lidsky hleďte na všechny tyhlety tajemnosti. To není nic tajemného, to je dohoda. Ovšem dohoda mezi malinkou skupinou lidí, která se potom někde rozšířila někam dál, ne? A dělá se z toho zbytečně nějaká magie nebo. To vůbec v tom není. To původně v tom nebylo. To byla dohoda. Aby sami sobě rozuměli jeden druhému. Aby mluvili stejnou řečí. Není náhodné, že Pán Ježíš tytéž tři apoštoly, které vzal na horu Tábor, vzal taky do zahrady Getsemanské. To znamená tytéž tři, kteří viděli jeho povýšení, viděli jeho nejhlubší ponížení, bych tak řekl, zblízka. Ponížení tou silou smrti nebo tou trpkostí kříže, který nastupoval. Je to z toho důvodu, že musíme si uvědomit, že tytéž lidské vlastnosti, a to jsou ti apoštolové, kteří, kterými, pomocí nichž my máme vidění nebo zažívání vyšších věcí, třebas spojovacích stavů, pomocí, zrovna těchže vlastností zažíváme to pokoření lidského já. Protože kdybychom tu vlastnost svou, která to povýšení před Bohem naše vnitřní nám zjevila, zanechali při tom... při tom povýšení, tak ona by se nemohla stát článkem vůle Boží. Ona když být podrobena vůli Boží, musí zažívat i tu nízkost i tu vysokost. Z toho důvodu, že jak jsme si dneska řikali, tento svět je vlastně obětováním se Boha, že ano? To znamená ponížení, opuštění sama sebe, ne? Kdyby neopustil Bůh tu svou velikost nekonečnou, tak by svět nebyl stvořen. On se musel v tom světě sebe, ve své dokonalosti opustit. Čili ta výše v... v to- tom stvoření je následována nebo zaměněna za největší hloubku. A tyto dva, tyto dvě protivy, které se jinak jeví jako páry dvojic, bandham, indicky, tak tyto páry dvojic nakonec se zase slučují pro tu polaritu dvojí, dvojí polaritu zase v tu jednotu, protože jedno doplňuje druhé. Je to nutné si říci, protože jakmile někdo nastoupí dvojnou cestu, cestu dvojnosti, tak musí zažívat jak dobré, tak zlé. Nemůže chtít jenom zažívat dobré. Protože jednak by to bylo sobecké a jednak by to bylo neužitečné, protože by neobsáh celý vesmír. Nesmí mu záležet na páry, na párech dvojic. A my musíme s celým vesmírem vstoupit do Boha. Ani nic malinko nesmí zůstat stranou. My jsme vyšli z toho Boha s celým vesmírem v malém a s celým vesmírem v malém zase vejdeme do něho. Musíme se celí odevzdat bez jakýchkoliv výhrad. Jakmile ho celý neodevzdáme, jakmile něco malinko zůstane pro nás z toto celého vesmíru, třebas i z slávy, jak tady bylo řečeno, tak nemůžeme tam vejít. Proto Ježíš Kristu ukazoval, že všechno opustil, že neudělal zázrak, že ztratil čest před svými přáteli i před svými nepřáteli a tak dále, že jo. A i vědomí spojení s Bohem. Ten, kdo vnímal spojení s Bohem, i ten musel zemřít, že ano. Protože vnímat, řek bych, pomocí lidských možností není ještě dokonalé vnímání. Jedině pomocí Ducha svatého. A to není lidské, to je nadlidské vnímání. Nikdo z nás nedokáže sám zemřít na kříži. To jsme si s- přeci kolikrát tady říkali, když jsme mluvili o svaté Terezii z Avily, ne? Že nedokázala sama umřít. A že když přijala smrt Ježíšovu jako ne svou, ale od Ježíše propůjčenou sílu, aby sama mohla umřít, takže potom s ním mohla umřít. My takovýmto způsobem jediným můžeme umřít na kříži. My tam nemůžeme umírat sami, my tam musíme dokonale být odevzdáni Bohu, jinak neumřeme. Kdo se dokonale neodevzdá, to znamená, kdo se nespojí s vůlí Boží, která si přeje, abychom odumřeli pro to dočasné a žili v tom věčném, tak ten nezemře. Ten se marně namáhá zemřít. Čili jednoho dne bude platit, že musí zůstat opravdu odkázán jenom na tu abstraktní pomoc Ducha svatého, která, i dyž se vzývá, není člověku patrna z toho důvodu, že dyby byla patrna, tak, v určitém momentě patrna, tak by zachovala lidské já. A to nesmí být zachováno, to musí být... ztraceno, aby mohlo být nalezeno něco vyššího. Totiž aby se z toho lidského mohlo přejít do toho nadlidského, ne? Semeno musí, jak řikal Ježíš Kristus, zahynout, aby mohlo vydat plod, ne? Vono je to zase totéž semeno, ne? Z toho semena to vznikne. Ale to není to staré semeno. To všechno staré musí zahynout. A to my nedokážeme i při nejlepší vůli proto, že se neznáme. Si kolikrát vy si myslíte, že jsem se celý odevzdal, jsem vám to taky líčil s velkou radostí. Teď tady vidíte jako člověka odevzdaného. To bych byl říkal v koncentráku tuhleto vo sobě, že jsem se tam úplně vodevzdal. jsem se potom dočet, že to není pravda. jsem se odevzdal jenom do míry, jak jsem se znal. My se nemůžeme vodevzdat víc než jak se známe a my se známe strašně málo, jo? My se nemůžeme odevzdat víc, než jak se známe. Je... je v tom kus poctivosti a není nám to kladeno za vinu, pže neznalost tady omlouvá, že? Ale shledáváme se zase se sami se sebou a zase se musíme dostat k dalšímu stupni umírání. Jako jsem dneska říkal, že každý stav povýšení musí být stavem ponížení nakonec. Musí to obojí jedno za druhým jít. Pokud se člověk ocitá, pokud totiž je na cestě dvojnosti. Tak podívejte se. Třeba Ježíš Kristus v Jordáně, potom čtyřicet dní na poušti a pokušení vod Satana. Není to pravda? A kdyby bylo jedno s druhým nešlo v ruce, tak nemohl vůbec nastoupit učitelský úřad, přeci. Ne- není méně důležité to, že byl na poušti než tamto. To je všechno stejně důležité, to jedno patří k druhému. Teď je nejlepší, nejvyšší čas, Jsem mu řikal, abys byl na poušti. Protože nemůžeš pořád jíst, to by ses přejedl. Ty musíš taky vyhladovět. A jestliže pociťuješ hlad, je to správné. Jestliže pociťuješ nechutenství, je to nesprávné. Tak jsme se nestrefili, ano? A jestliže pocítíš chuť, tak můžeš jít dál. Každý umělec, který je se svým dílem spokojen, nemůže dál. Každý umělec, který je nespokojen se svým dílem, může vytvořit lepší dílo. Říkám může vytvořit lepší dílo. A naše cesta, to není technika, to je umění. Umění správně žít. A jestli... v tu chvíli, co jsi spokojen, nemůžeš dál. Ano? myslím, že je vám to jasný, že s- si Josef... byl nebo... třebas ten svatý Petr byl se sebou spokojen. Von si myslel, že miluje. To musel se ale okamžitě přesvědčit, že než kokr- kohout zakokrhal, třikrát zapřel. Jakmile se člověk třebas cítí trošičku uspokojen s tím stavem, v... v jakým žije, že ano, hned na něho něco musí přijít. Není to žádná karma, je to milost od Boha, když se tohleto děje, jo? My totiž vůbec nerozumíme lásce Boží. To nestačím vykládat a pořád to melu do kolečka. My si myslíme, že milost Boží je v tom, že pociťujeme nějakou slast. Nějakou... jenom slast. Ne. Milost Boží spočívá v tom, že nás k sobě táhne. A on nás nemůže jinak k sobě přitáhnout než... než když sebe opustíme. Čili opouštíme my sebe v tom, že my máme pocit sounáležitosti, který ještě není pravou sounáležitostí s Bohem? Že se spokojujeme s tím malinkým stupínkem, jako kdyby to byl nějaký vrchol nebo v dob-, v době krásný dosažený cíl? To není možný, to není žádný, to je prostředek. My jsme na každém kroku ochotni prostředek zaměnit za cíl a to se Nikdo z nás nemůže říct, že tohleto je konec. bych si to dneska netroufal vůbec říct, to je začátek věcí. Jinak bychom se v nebi prosím vás jednou nudili, hrozně, ne? přijdete jednou do nebe a doufám, že kromě všichni, tak tam se nebudete nudit jenom proto, že budete ustavičně vstupovat do vůle Boží. A to vám bude stačit, aby vás naplňovalo věčnou touhou po dalším, hlubším spojení s touto vůlí. Pže jakmile člověk jednou poznává tuto vůli, tak zatouží, aby vlastní neměl. Moc zatouží. A jestliže ty například pociťuješ, jsem matkou Ježíšovou, tak musíš umět zažít to, co ona, že ho ztratíš na kříži jednou. A k tomu se, čím dřív se k tomu přiblížíš, tím je to lepší, čím dřív se na to připravíš, tím lépe, že ano. Kdyby si člověk z- zamanul, že zůstane věčně dítětem, například, tak by nebyl nikdy dospělým člověkem. Nemůže si zamanout ani, že zůstane dospělým člověkem. Musí z- musí přijmout za správné, že třeba zestárne a že nakonec umře, ne? Hlavní je, aby věděl, že každý moment je prostředkem ke vstupu do věčnosti a to, co se v něm děje, není rozhodující. To není rozhodující. Všechno je prostředkem vstupu do věčnosti. Všechno. A možná, že víc to, co nepovažuju za přímočaré. V tom se nevyznám prostě zatím, ne? Vo tom neměl bych spekulovat. Když mam... Svatá Terezie z Avily řiká, všechny pocity blaženosti, které jsem měla vů- za celý život a nebylo jich málo, nic neznamenají vedle jednoho utrpení, které jsem zažívala třebas při svých duchovních snahách, ne? Neznamená tím, že by byla chválila utrpení. Ale jenom řikala, že se nevyznáme v tom, co je nám užitečné, ano? Nevyznáme se. Čili, nemyslet si, že něco je v našem životě lepší a něco je horší. To budeme moct teprve později usoudit. vím, že jsem nepovažoval koncentrák ze začátku za dobrou věc. Nedivíte se. A byla ta velice dobrá záležitost pro mě... No... Neumíme re-, neumíme-li rezignovat na osobní vedení, třeba z nejvyššího hlediska, a nejvyššího, řek bych pramene, tak pak se můžeme se svou cestou dostat nejdále pod kříž, na kříž ne. To znamená, my se nedostaneme do věčnosti. A tímto trpělo většino křesťanských světců, že umírali třebas celý život a neumřeli. Naštěstí svatá Terezie taková nebyla, ale četní jiní lidé. Velice vznešené postavy to byly, ale neuměli... neuměli se vzdát osobního vedení Ježíšova. To je veliká chyba. My musíme nechat čistě na jeho vůli, co s námi chce dělat. My musíme mít, přestat být činitelem i v tom smyslu, že mu budeme napovídat, toto se mnou dělej, toto mně zprostředkuj, ne, nebo toto mně nezprostředkuj. To je jeho záležitost. On ale fakticky nemůže nám seslat Ducha svatého, dokud trváme na jeho osobním vedení. Na to vám, na to vás upozorňuju. Byla by ovšem veliká chyba, kdybychom předčasně zahazovali prostředky, které ještě mohou dobře sloužit. Ono dokonce platí, že každý moment svého života jsem na jiné úrovni, podle toho, jak jednám, jak myslím, jak se odevzdávám, do jaké míry jsem trpný, do jaký míry jsem sám sebou a do jaké míry jsem Kristem. A to jsem každou chvíli jiný. Čili, musím umět to, co uměl Ježíš Kristus. Jít si sám za sebou tam, kde jsem. A odtamtud mohu teprv odejít. se nesmím štítit jít za sebou do hospody, k hnusným myšlenkám, které mám i k těm nejsvětějším, které mám. A odtamtud si musím sebe vyzvednout. A když to nedokážu, tak sebe nechávám někde stranou toho Boha. Kus svého nechám stranou. To se mi zle vymstí. Proto jsem napsal Blahoslavenství, abych vám tam dokázal, že z každé pozice je možno vstupovat. To jste měli z toho pochopit, ano? To jsem si přál. vám to ještě říkám jako v jedné větě celá ta Blahoslavenství, abyste to pochopili. Protože vono, kdyby bylo třeba, tak vždycky udělat nějakej takový hromadný závěr, že, přitom, pže mám moc keců a něco se z toho ztratí potom. Mám tady dotaz, svatý Jan křtí k pokání, proč ten Ježíš se musí jím... jím dát pokřtít? Protože od začátku Ježíš Kristus ukazuje, jak se musí člověk zmenšovat, ano? Že pokání musí dělat i Ježíš Kristus. Tím více my. Že musíme totiž se dostat k tomu, abychom pomocí pokání přešli na vyšší stupeň. Jak bych to řekl jinak eště? Ježíš Kristus, když se zrodil na tomto světě, tak se ponížil, hrozně se ponížil. Pže o- z výše, že, u Boha Otce sestoupil do obyčejného lidského tvora, ve stáji narozeného a toto ponížení ustavičně ukazuje vedle míry narůstající slávy. Všimněte si... V Jordánu, na kříži, pořád. Po Jordánu nastupuje... ten Satan, ta poušť, ne? Po... kř- po křtu na k- na kříži, to je taky... křest smrti se tomu řiká, to je křest krví se tomu řiká. Tam zase to uložení do hrobu a očekávání se... s-... toho vzkříšení. Zkrátka, Ježíš Kristus musel se dát pokřtít. Dyž řikáš ovšem, tobě vadí, že to bylo jenom kř- křest k pokání, ne? Jenomže u každého, kdo se pokřtít, křest jiný význam, podle toho, co do toho vloží, ne? Všimněte si toho přirovnání vo hřivnách. Když někdo měl pět hřiven, dostal dalších pět. Když měl jednu, dostal jednu. Když měl dvě, dostal dvě. Ježíš Kristus, dejme tomu, do toho vložil pět hřiven, to znamená svůj dosavadní třicetiletý život, který měl... byl předznamenán oddaností rodičům a oddaností Bohu, ne? Čili vložil do toho křtu, které bylo pro pokání, dělal celé pokání. Dovršil to ale, to pokání, tím, že... že tady ukazuje, jakoby nnn- to pokání neměl za sebou, jakoby k němu potřeboval sílu. Protože jesiže svatý Jan řekl, křtu, křtím k pokání, tím řekl, tím, že vás pokřtím, vám dám sílu, abyste měli schopnost dělat pokání, ano? Tak tomu asi musíte rozumět. Ale protože on měl pokání za sebou, tak dostal sílu k tomu, aby se stal učitelem, ano? Když my řekneme slovo, neznamená to eště skutek. Když Ježíš řekl slovo, třebas, otevři se, tak se otevřel zrak třebas toho, kdo neviděl, vite? A jak, a řekl totéž slovo, jako bychom řekli třebas my. Čili, když někdo dělá křest k pokání, tak to ve většině případů, i když to pokání nemá za sebou, znamená jenom sílu k pokání, ne? Ale když to Ježíš Kristus udělal, to, ten křest, se podřídil tomu křtu pokání, ten se mu podřídil způsobem vzorným, jak bychom se měli my mu podřizovat, tak to mělo za následek, že byl pasován na učitele, bych tak řekl, ano? A jeho slovo se od chvíle stávalo skutkem. Předtím se jeho slovo eště nebylo skutkem. Protože byl... protože byl ve stádiu pokání. Ale v okamžiku, kdy pokání von sám dokončil, přistupuje ke křtu, který přináší sílu k pokání, rozumíš mi dobře? Ale protože mu to sílu k pokání nemohlo přinest, tak mu to, znamenalo to pro něho odrazový můstek. Čili taky musíš celé své pokání umět někam odložit jako svůj skutek. A to von tam dokonale udělal. Tím, tou chvílí to přestalo být jeho pokání, které on dělal celé mládí, ne? Říkáte mi tady, že od chvíle, co se dal pokřtít Ježíš, přestavá jednat. Svatý Jan, ono to tam historicky taky je znázorněno, že vlastně je potom zajat, ne, a popraven, sice hned ale potom, a začíná jednat Ježíš, že? Jako učitel. Jenomže my dobře víme, že to je zdání. Začíná jednat Otec. A vypadá to jako Je- by jednal... Ježíš. Kdežto předtím ještě hodně jednal Ježíš, než vstoupil do toho Jordánu. Potom vůbec nejednal. Eště chvilinku se mu nechalo jednat, když šel na poušť a když se pral se Satanem. To se mu ještě chvilinku nechalo jednat, ale potom vůbec sám nejednal. Potom jednal Otec v něm. Vůbec on sám nejednal. To se ví, že fiat neznamená jenom podřízení se, nýbrž vždycky nasazení nové aktivity, vyplývající z podřízenosti. Z podřízenosti vyplývá mnoho aktivity. Jako když vstupuju k někomu do služby, že? To je podřízenost. říkám fiat, to znamená chci, to chce, co chce ten můj zaměstnavatel... ano? Ale von chce víc, než co j- jsem dosud dělal. Kdybych byl nevstoupil k němu do služby, tak jsem si moh dělat něco pro sebe, ž jsem vstoupil k němu do služby, tak musím dělat pro toho zaměstnavatele. Prosím, je to všechno zodpověděno v tom, správně, v tom srovnání nebo v tom přirovnání, v tom podobenství o hřivnách. Ti přijali, souhlasili s tím, že dostanou vod svýho hospodáře jednu hřivnu nebo dvě hřivny nebo pět hřiven. To bylo to fiat. Ale tou chvílí museli s tím hospodařit. To byla aplikace toho fiat. Jedině správná aplikace toho fiat, ano? Tady mám drzou otázku. A když třebas dostal někde, někdo pět někdo dvě, někdo jednu hřivnu? To si člověk nemohl určit, to si ti jeho zaměstnanci neurčili. Jak k tomu přišli, že jeden dostal pět a jeden dvě a jeden jednu? To je momentální stav lidské mysli. Že my v jednom případě dostáváme pět, v jinom dvě a ve třetím třebas nic, ne, nebo jenom jednu, a to z toho důvodu, že momentálně jsme v takovém duševním stavu, že bychom více neunesli. Bůh nám nikomu nedává víc, než kolik uneseme, pamatujte si to. I když se vám to někdy zdá, že to není pravda. Ne, to se mýlíte. A toto, co tam je jednorázově řečeno, to neplatí jako soud nad celým životem, nýbrž nad chvílí, která se přihodila, ne? Takže například Panně Marii bylo přisouzeno něco v podobě nějaké hřivny, ne, Ježíši bylo přisouzeno něco v podobě více hřiven v Jordánu a něco v podobě daleko více hřiven někde na kříži. To, a to se stalo v jednom jediným životě. A někdy se na nás chce velice málo a s tím máme hospodařit, někdy se na nás chce velice mnoho, zdá se nám velice mnoho a s tím máme taky hospodařit. Záleží na okolnostech a na potřebách, kterým my nerozumíme. Není to vyspělost duše, nýbrž je to stav, ve kterém se člověk nachází, momentálně nachází ano? Ano ano a na ano ano. No. Ano.