Karel Makoň: kotouc-R01-b-1974 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

... ... ... Mám tady dotaz, zda je správné mít postupný cíl. Tedy podle mého názoru... máme používat sice prostředků přiměřených našemu vývoji, to ano, prostředků přiměřených našemu vývoji. To znamená zapojovat prostředky, které jsou přiměřené našim, našemu vývoji, ale nemáme znát něco, c- čemu bychom mohli říct postupný cíl. Postupný cíl tady vůbec neexistuje v tomto oboru. Tady existuje jeden jediný cíl, protože Ježíš Kristus neřekl, napřed udělejte tamto, potom udělejte tamto, nýbrž... abyste byli jedno s Otcem mým, jako s ním jedno jsem. To znamená jeden jediný cíl stanovil a nic menšího. Kdyby byl řek aspoň, no tak... napřed to a potom tamto. On sice jim říkal, dneska nemůžete pochopit to, co potom pochopíte, seš- sešlu Ducha svatého, ale tím měl na mysli prostředky, kterými on působil. Že ty prostředky, kterými on působil, nemohl způsobit seslání Ducha svatého. To byla otázka prostředků. Neboť jeho osobní vedení nemohlo vést k tomu, ale oni nesměli ani chvilinku slevit nic z toho konečného, vrcholného cíle, spojení s Otcem. Kdyby byl jim slevil, tak hned zaměnili stupeň za cíl. To člověk je vždycky ochoten udělat, protože nikdy nemá představu o tom, co ho ještě čeká a co ještě by mohl dosáhnout. si vždycky na každým i sebenepatrném stupínku říkám, to je stupeň výborný a je to krásné. Napřed jsem si to říkal třebas jenom pět minut, ale teď jsem to vydržel třebas říkat naposled dva měsíce. To je velice nebezpečný stav. Takže jsem přišel sem třebas do Gotvaldova, kde jsem se chlubil, jak jsem to krásně vyvedl s tou operací. A to bylo prosím... operace proběhla sedmýho července a jsem sem přišel někdy v září a ještě jsem byl plný nadšení, kam jsem se došplhal. To je vzor, jak to nemá dopadat. Neboť nějaký postupný cíl uspokojoval. Myslím, že dneska bych mohl říct, že hlavní výsledek například operace a toho vodevzdání, který tam jsem podnikl, je ten, nejkladnější výsledek je, spočívá v tom, že jsem se přesvědčil, že není možno na cestě se dostat do takového stádia vývoje, aby člověk mohl být spokojen nebo aby to považoval za konečný cíl. Ž- že to je u konce, ano? Nýbrž všecko je to v rozběhu a kdyby kdekoliv a kdykoliv považoval něco za definitivního tak by se stal přinejmenším tím, čemu se říká v Bibli Padlým andělem. Neboť ty taky se chtěli ohradit, to se říká symbolicky tam, v tom stavu, v jakém byli, být nezávisí na Bohu. Tato závislost totiž na věčnosti se stupňuje. Z počátku člověk ani neví, že nějaká věčnost nad ním vládne. A čím dál jde, tím je si dokonaleji vědom toho, že jeho rukou Božích. A když se to potom stupňuje, tak nakonec zjistí, že opravdu ta věčnost za něho dělá všecko. Prosím vás, je to tak, že za něho ďá... dělá ta věčnost všecko? Vždyť on by řekl člověk, že tomu tak je, přeci. Dříve ta režie třebas tak nefungovala jako dneska. Dříve Pánbůh nedělal tolik pro jako třebas teď, když to všechno tak detailně klape, že třebas si v Itálii najdu přesně nějakou knížku na určitém místě, která tam nepatří, protože tam budu v tom momentu a tak dále. Taková režije třebas přes... přes hranice a přes všecko, no to musí se nad tím člověk pozastavit. To dřív přeci nebylo, bychom řekli, ne? Ale to je omyl. Nebyl jsem otevřen této síle. Pánbůh nedělá člověku násilí, jenom Bů- jenom člověk dělá Bohu násilí. Že ho nedovolí, aby vstoupil tam, kam je ochoten vstoupit. Čili, Bůh působí v nás čím dál, tím víc, protože jsme dali možnost, aby působil. A proto my mu musíme v každém okamžiku se otevírat celí. Buďte bez starosti, že se mu celí neotevřete. A to z toho důvodu, že sebe neznáte. To je otázka sebepoznání, tohle není jenom otázka vůle, dobré vůle. Kdyby to byla jen otázka dobré vůle, tak myslím, že všichni, i dokonce já, bychom byli na takové výši, že bychom nepotřebovali vůbec dalšího pokroku. Ale nikdy toho nebude, protože to sebepoznání nikdy ani na věčnosti nebude tak dokonalé, jako poznává Bůh sám sebe. A tím se budeme lišit od něho, a proto budeme moci vždycky od něho stále nově a nově přijímat další a další milosti. A v daleko větší míře. Dovedete si představit, že kdybych se ocitl v soustavném vnímání věčnosti, tak že bych dostával, to se nedá spočíst, milionkrát více Boží milosti ve stejném čase jako teď, když to spojení není. Přestože nějaké je, rozumíte? A ovšem u každého nás nějaké je. Protože, kdyby nebylo, tak vůbec nemá smyslu o těch věcech debatovat. To spojení tady fakticky existuje. U každého, kdo se narodí na tento svět, to spojení existuje. Protože je člověkem, ano... Čili, vycházet ze sebepoznání. Nemyslet si, že když jsem dobrovolně a s nejlepší vůlí všechno obětoval, všechno věnoval, že jsem dokázal mu toho hodně vrátit, z toho, co mně dal. Velice málo, protože když si jenom představíte, že do mně se investuje, do mně jako na člověka se investuje takových čtyři a půl miliardy let v rámci tohoto vesmíru, například jenom, tak si nesmíte myslet, že to dokážete při nějakém rozhodnutí všechno vrátit. To nedokážete. A teprv kdybyste všechno vrátili, všechen ten vývoj, který jste prodělali v tomto vesmíru, který znamená vlastně cestu od Boha do stvořeného, na periferii stvořeného, teprve pak byste dokonale, poměrně dokonale byli spojeni s Bohem. Dokud všecko nevrátíte, tak neodejdete odtud. Dokud nezaplatíš posledního haléře, neodejdeš, že ano? To jsme si dlouho mysleli, že to je dluh nebo karma nebo něco takového. Ne, ne. My musíme opravdu všechno splatit, co jsme dostali. Víte, tohleto... někteří lidé, jako třebas jeden můj přítel v Plzni zažíval třebas průchod celým vesmírem. Jako by se do celého vesmíru dostal a jako kdyby ten celý vesmír vstřebal se někam za hranice toho vesmíru, jako kdyby zmizel. A to byl stav, který sice neznamenal překonání celého vesmíru, ale překonání času a prostoru. A to je jedna věc, kterou musí ten člověk odevzdat, že? Překoná čas a prostor. Když nás ten... když nás ten čas honí, a většinu z nás honí, my si myslíme, něco jsme zmeškali, něco jsme zanedbali nebo čas kvačí. Tak to ještě stav, ve kterém nemůžeme vůbec odevzdat nic, téměř nic. My nesmíme být především honěni časem. Čas je náš služebník, a nikoliv náš otrokář. Čas se vyloučit a pak přestaneme mít tuhletu starostlivost, že jsme něco zanedbali. Nic se v čase nemohli zanendbat, my jsme zanedbávali něco ve věčnosti, to je možné. Ale prosím vás, nebuďte takovýdle úzkostliví nebojte se, že jste něco zanedbali. Protože, věřte mi, že to bylo všechno zaviněno, vás znám všechny, že s- máte dobrou vůli, všechno to bylo zaviněno tím, že sebe neznáte. Že si příliš myslíte, že můžete víc udělat, než... než co vám náleží. Víte, nejnešťastnější manželství je to, kdo si člověk od něho slibuje víc, než to manželství může... poskytnout člověku. A jakékoliv společenství š čímkoli, vám říkám o m-, tam to někde začíná, s rodinou i s Bohem, nemůže... c- nám poskytnout to, co od něho žádáme z toho důvodu, že nejsme dobrými partnery v tom smyslu, jak vám tady říkám, že sebe neznáme. Že nevíme, co z naší strany můžeme do toho vložit. Tam z strany se může vložit nekonečně mnoho, z druhé strany, ten druhý partner, ta věčnost, to je nekonečně dobrotivá. A nekonečné možnosti. Ale je nemám proto, že vůbec nevím, co od Boha mám... A... tohleto... nemůžete navodit nějakým poučováním z knih, takovýmle kázáním, nýbrž jenom zkušeností. Čili jděte klidně za zkušeností, která je nejvyššího rázu. Protože tím, že vás přemůže tato skutečno-, přemůže v pravém slova smyslu, ona vás musí přemoci. To jste se mohli přesvědčit, že to je přemáhání. Z její strany vás přemáhá. A vy se vlastně musíte odevzdat chtě nechtě, protože vás přemohla. V tomto přemáhání spočívá ta zkušenost, pravá zkušenost, že vás něco přemůže, protože vy se dobrovolně, přestože chcete, nevodevzdáte do takové míry, jak ona je ochotna vás přemoci. My jsme totiž si tam pořád řikali, vlas- z vlastní vůle, z vlastní síly, z vlastní lásky strašně málo dokážete, když se neotevřete tomu proudu z druhé strany. Ten vás dove- dovede překonat. Víte, že mnozí svatí nemohli ani doběhnout třebas na místo. Nechtěli, aby tu extazi někdo viděl, tak chtěli odběhnout třebas někam do sakristie. A nepodařilo se jim to, protože to na tak prudce přišlo, že tomu nemohli odolat. Pánbůh je přemohl. Prosím vás, nesmíte si taky přát, aby vás přemohl. To není třeba. To by bylo zase, to bychom mu zase předepisovali způsob, jakým na nás jít. To není správné. jenom říkám, že mu musíme se otevřít, do jaké míry největší můžeme. To znamená, to uděláme tím, že sta- že si stanovíme nejvyšší cíl, abychom se mu otevřeli. A on potom... cestou nejmenšího odporu do vás vstoupí. To znamená tam, kde je, tam, kde jste nejmíň sví, odtamtud do vás vstoupí. My máme všichni momenty, kde jsme nejméně sví. A tyto momenty jsou nejužitečnější pro duchovní postup. A protože Ježíš Kristus věděl, že člověk vo nich neví, o těchto momentech, proto nám radil tydlety momenty, kdy nejsme sví, uměle navozovat. A proto na stejnou rovinu postavil lásku k bližnímu a lásku k Bohu. Pže dobře věděl, že Boha nebudem moc milovat vůbec, když nemilujeme bližního z toho důvodu, že na bližním se učíme najít slabiny svého vlastnictví. Když musíte milovat bližního, který je vám protivný, ne, a ze kterého vám nic nekouká, jako třebas z vás mně tady... Tak když takhle poznáte svého bližního, že je takový protiva, a přesto mu něco dobrého třebas uděláte, protože v něm vidíte nástroj v rukou Božích, vidíte v něm prostředek, který toho času jemu i vám, nejenom vám, jemu i vám slouží k přiblížení se k věčnosti, tak... to přesto uděláte. To je, to byl váš... váš slabý, váš úzký profil vlastnictví tohleto. A každý máme ho třeba někde jinde. Někdo ho máme v tom, že potřebujeme třebas dělat nějakou věc, která nás nebaví vůbec. Nemusí to být vůbec ani bližní. Nesmí to být sebetrýznění, samozřejmě. Ale když to nebaví a považuju to za užitečné. Třebas jsem typ, který nerad studuje. Tak se... nejsme sami... se nutím denně studovat. denně studuji i vo prázdninách, že? A je to z toho důvodu, že to nerad dělám. Ne že bych se potřeboval něco naučit, co jm penzista potřebuju se naučit. Nic. A to ale nerad dělám. Tak si vyčlením nějakou dobu pro studium velice nezáživných nějakých věcí a za chvilinku budu hotovou encyklopedií, protože se učím takový věci, které vůbec nebaví. Ale věřte mi to, že to je pro nejlepší duchovní cvičení, tohleto, protože daleko lepší než nějaká duchovní koncentrace, která mně jde. Protože přemáhám vlastnictví. Člověk by byl radši, jak vám říkám, pořád si žil v papučích, symbolicky řečeno. A to nesmí být. Na tomto světě nejsme na rekreaci, nýbrž na tomto světě jsme na pochodu. Ale nepleťte to prosím vás takhle vojensky. To je sportovní pochod. To je závod Míru nebo něco takového, viďte, něco takového. Prostě pro dobročinný účel, ne? A... tak, jsou tam určitá pravdila hry, která musíme ctít a těmto pravidlům hry se v podstatě říká umět vynaložit všecko, co bez námahy, bez... hlavně bez rozčilování, bez ztráty klidu a duševní rovnováhy mohu vynaložit. Jakmile něco vynakládáte se ztrátou duševní rovnováhy, je to nesprávně vynaloženo. Ježíš Kristus nikdy nechtěl od svých apoštolů, od svých učedníků, aby se šprtačili. On jim sám ukazoval, že všechno, co dělá, dělá lehce, neboť za něj to dělá Otec. On se nemusel namahat, aby třebas je našel, on se nemusel namahat, aby udělal nějaký zázrak. Vůbec se nikdy nenamáhal. Jenom v jednom případě mu ušla síla, když se ho dotkla nějaká žena. Ale jinde mu žádná síla neucházela, když dělal nějaký zázraky. To nedělal z vůle nějakého člověka, jako tam v ženě to bylo, která se ho dotkla, nýbrž ho udělal z vůle Boží, ten zázrak. Přičemž se ptal člověka, co chceš, abych ti udělal? A přesto to dělal z vůle Boží. Držte mě... bych dneska řekl tím způsobem, jak toho času právě studuju. studuju momentálně čínštinu, ne? Čínský spis a čínský způsob myšlení. A tam říkají, Tao, po němž lze kráčeti, není pravé Tao. To je první věta z Tao-te-ťingu, ne? A... také ve všech pohádkách... velice hluboce myšlených, které mají možná větší stáří než... si myslíme, je psáno, že Honza, který šel osvobodit princeznu, ze začátku kráčel krajinou otevřenou, kde se vyznal, v níž se vyznal, kde viděl, kam jde. Ale přišel k lesu, k hustému lesu, kde nebylo cest. Kdyby byl na pokraji toho lesa, svou dobrotou se nerozdělil vo buchty, které měl s dědečkem. Tak by byl vůbec ani nezískal nezískal vědomí o tom, že si z toho hustého lesa nemá nic dělat. Byl by si v tom hustém lese z- zoufal. On ten dědeček mu totiž vůbec nedal zprávu vo tom, kudy tím lesem jet. Von mu dal jenom nějakého prašivýho koníka k dispozici, na kterého se chudák Honza bál sednout. Protože měl strach, že se prolomí... A tohleto je velice důležité si uvědomovat, prosím, to je... tam je všechna odpověď na tyhlety věci. Že totiž čím dál jdeme po této cestě, tím méně my se v tom vyznáme. Protože to vlastní vyznání se v tom je také vlastnictví. My když jsme studovali cokoliv, je to lékařství nebo moji pavědu ekonomickou nebo cokoliv jiného, tak anebo nějaké řemeslo, tak my jsme se v tom od á do zet chtěli vyznat. Vy dobře víte, že to koneckonců muselo dělat takový dojem i na ty naše zkoušející, protože by nás byli nepustili vod zkoušek. Říkám dojem, ne? Ale voni nás pustili a dali nám nějaký papíry do ruky. Ale my dobře víme, že když potom přijdeme do praxe, že nastává taková nějaká jiná situace, že, nechceme říkat džungle. Ale že se to všechno rozrůstá do takových proporcí, které neodpovídají všemu tomu, co jsme se učili, pstže to byly třebas mohutné svazky, které jsme museli zdolat. A nevím, v lékařství je, taky se to rychle posunuje. Ale vě- věřte mi to, když mám třebas ten glejt z první republiky s... on toho obchodního inženýrství, tak tam kámen na kameni nezůstal. To je všechno jinak. A... no, co budu řikat? Čili musím to znovu nastudovat, musím případ od případu zase se tomu jinak, z jiný pozice přibližovat. Ale tady na-, ale mohu to nakonec nastudovat. Ale tadyhle, toto dosahování je jiného druhu. Toto dosahování je spoléhání se, nikoliv snad hříšné, spoléhání se na vedení. To nemohu se jako ze začátku vyznat v tom později. To vůbec není možné. Protože bych zanedbával něco jako spolehnutí na vedení. V Indii dokonce jdou tak daleko, že ten žák musí tak absolutně věřit svému mistru, že vůbec musí zavrhnout všechny i ty nejlepší víry, který je měl před tím. Protože co ty nejlepší víry dokázaly u něho, co měl, že věřil třebas ve Višnu, Brahmu Višnu, Brahmu a nevím koho, Káli, co to všechno způsobilo? Že von to všechno věřil, ale vědomě s tím spojen nebyl. S tím toho Boha nepoznával. To ten mistr mu může zaručit, když zavrhneš všecko, co jsi dosud věřil, tak oděju takovou vírou nebo takovou zkušeností postupnou, že... to přivede k konečnému spojení. Ale musíš, nesmíš šilhat stranou, musíš zapomenout na všechno, co jsi dosud věřil. Ono v každém případě z pěti jog ve čtyřa- ze čtyřech zbavuje víry. Ve všechno, i to nejsvětější, co dosud měl. Čili, jestliže třebas jsem ze začátku něčemu rozuměl, na cestě, jsem si taky na tom velice zakládal, že od začátku cesty jsem cestě rozuměl a pořád na vás dělám dojem, že čím dál líp rozumím, viďte? Tak nenechte se tím klamat. nerozumím, vůbec nerozumím cestě. Proto jsem schopen vás o tom poučovat, ano? Kdybych rozuměl, tak bych vás vůbec nemohl dneska v tom stádiu, v jakém vy jste, vůbec poučovat. A kdybych si to vo sobě myslel, tak mohu rovnou říct, napakoval jsem stravu, odcházím, víc tady nemohu nemohu udělat, než se tady u vás najíst, věřte mi to. Jak je to, jak tomu rozumět? Protože přeci spěju zrovna jako vy všichni do stavu, kde všechno vědění, všechno vlastnění, všechno bytí, všechna láska je na druhé straně, u toho Boha. Toto poznání, k tomu poznání spěju. A nic není na straně mé. Ž tam něco málo stojí na straně mé, třebas špetka lásky, špetka vlastního poznání, špetka vlastní schopnosti, tak tato špetka mně bude stačit, abych s tou věčností se nespojil. Na to vás upozorňuju. Ta špetka mi bude stačit, aby na věky oddělila od věčnosti. Když, jsem vám to tady posledně říkal, když přišel jeden veliký člověk in-... čínský za Lao-cim, a zeptal se ho, mistře známe tvou velikost. Po celé Číně se o tom vypráví, a potřebuju se zeptat, jakým způsobem jsi velikosti dosáhl, tak Lao-c se usmál a řekl, to se podivíš, že jsem ztratil veškeré schopnosti, že jsem jako list, který je povíván sem a tam větrem, že... že jsem churavý, bezmocný, to způsobilo, že vlastním tak obrovskou moudrost. Protože fakticky ji nevlastním, nýbrž ten, to Tao vládne tam, kde člověk nevládne. A smiřte se přátelé s tím, že Ježíš Kristus musel tu obrovskou velikost svou, kdy bylo vidět jasně, že je vtěleným Bohem, opustit a musel se nechat degradovat na nejhoršího z lidí, aby moh vstoupit na nebesa. Smiřte se s tím, že nejste na tom líp než Ježíš Kristus a že dokud neopustíte posledního ze svých přátel, v tom smyslu duchovním samosebou, ne abyste, že musíte od nich utéct, že dokud budete mít toho přítele, dokud budete mít nějaké vědění o tom vlastní, tak to nepude po určité době kupředu. Pže po cestě, po které se kráčet, po cestě nedojdete do konce. Neříkám, že nedojdete nikam. To je ale postupný cíl, který dneska neuznávám. Kam se dojít vlastními silami, vlastním odhodláním, vlastní dobrou vůlí, to je velice málo. jsem se snažil všemožně v těch Kalech vám dokazovat, že i když nejlíp se odevzdáte i když nejlíp na sebe budete přivolávat tu pomoc Boží, lásku Boží i s- jeho sílu, že i tehdy se vám to nepodaří. jsem byl v duchu velice šťastný, že vám to nejde, ste to dělali. sem tvářil na vás velice krutě, řsm, že ste bídáci, jste nemožní. Kdybych vám byl nevnukl myšlenku, že ste nemožní, tak jsme se nehnuli z fleku, přátelé. Nehnuli jsme se z fleku. Vy musíte zjistit, že nejste nic... před tváří Boží. Kdybyste si dělali sebemenší práva, že ještě něco jste, tak prosím Pánbůh pokorně zaleze. V pravém slova smyslu zaleze před vámi. Pže tato vaše vůle zmaří jeho vůli. Takovou mocí nás nadal. To je to obrovské pokušení, neuveď nás v pokušení, to je součást toho velikého pokušení. Nás Pánbůh mocí, kterou nás nadal, pokouší, fakticky. Abychom ji tímto způsobem zneužívali, víte? Takže... bych... to nechci říct naplno ale... když potom tam ten člověk vod toho Lao-ceho vodešel, tak co si asi myslel. Nevim, esli tomu rozuměl, ale si myslím, že vy tomu rozumíte. Že to neřekl jenom Lao-ce, nýbrž to svým příkladem ukázal Jěžíš Kristus. A myslím, že kdokoliv velikosti dosáhl jako Ježíš Kristus, že to musel dosahovat, že to musel ukazovat totéž. Protože není možné, aby se n- něco vylilo tam, kde je něco jiného než on. Kde je něco odvozeného. Kde je něco odvozeného, nemůže být něco původního. Odvozené je vš- je všechno od Boha odvozené, co mám, to všechno musím odevzdat, protože je to odvozené. Protože to je, to co je odvozené, je přeci výrazem s-tvůrčí jeho síly, tvůrčí, tvůrčích vymožeností, že se to všechno rozvinulo v tento vesmír. A když chci nazpátek do věčnosti, to mus- musíte jednou pochopit tudlety věci, tak musím přeci všechno... všechno stvořené smazat. On je nestvořený, on nezačal. Jestliže on neskončí, jestli on je, jestliže mám zažívat jeho přítomnost, tak přeci nemohu... s něčím začínat, s něčím končit. J- nemohu si předepsat, že někdo navštíví, to... mohu jenom, jenom mohu chtít jeho vůli. To musím chtít. To je jediná vůle, která je na tom přelomu dovolena. Chtít jeho vůli, to je správné konečné chtění. Chtít jeho vůli. A všechno to prosím nám ukázal Ježíš Kristus tam, na, v zahradě Getsemanské. Že byl by radši, kdyby byl nemusel na ten kříž. Je to pravda? To je velice nepříjemná záležitost, že tak prudce pokračuješ. Ale... říkal, že je to ale úplně křivě. Protože Ježíš Kristus vůbec nemohl dělat žádný zázraky, ani nesměl. Von udělal udělal si ště zázrak, že to ucho uzdravil tomu setníkovi, kterýmu ho set- setnul ten Petr, ale tím to končilo. To von říkal, radši mažte kluci pryč. Tohleto my nemůžeme dál dělat. Tato fáze končí, že? To, to není možný tuhleto, teďka to půjde bez těch zázraků, teď uvidíte... pnoucího na kříži... upnutýho na kříži a vůbec nic nemohu dělat než to, že jakmile toto nastane, tak vás potáhnu všechny. To je ten rozdíleček. Zatím jsem si musel dávat práci s každým z vás. Musel jsem za každým z vás chodit, musel jsem každýmu napovídat, musel jsem vás Ale vás bude poučovat Duch svatý, vite, ani prstem nehnu, jenom vy se mu musíte umět jemu vystavit. To znamená, vy se musíte smířit s tím, že všechnu útěchu ztratíte. Ptže ta útěcha, to je to, co chcete vlastnit, co chcete vlastnit proti tomu, co jste dřív vlastnili. To vám nestačí, vy labužníci jedni, to co jste předtím vlastnili. Dobrý bydlo a všecko, to by mně ještě osobně stačilo, ale mezi vámi jsou ti, kteří si zv- zvykli na lepší poměry, že jo. Tak to se nebude trpět tohleto. Vy musíte zkrátka a dobře odstoupit dokonale od sebe. Pže toto se vyvinulo proto, tento chrám byl postaven proto, aby byl zbourán. A kdyby nebyl postaven, nemohl být zbourán. Celý ten vesmír je postaven proto, aby mohl být zbourán. A jsem reprezentantem, který by to měl pochopit. Ale když se bourá, je to v pořádku. Nepřišel jsem přinést mír, ale meč a tak dále. A tím mečem se zabíjí především naše lidské já, to já, které chce být oddělené, které chce mít nějakou třebas útěchu, dyť to je touha po... po zdůraznění pocitu oddělenosti. Když jsem v tom koncentráku neměl vůbec žádnou útěchu, pořád vám to říkám, promiňte mi to, asi tisícpětsetkrát, mysím, že tisíc pět set jedna, promiňte, sem opomenul na tu jedničku, tak tehdy jsem byl Bohu nejblíž. Dneska to vím, jenom vám to ještě vnuknout. myslím, že bude třeba asi každýho klepnout do hlavy. Protože jinak to není možný, pže vy děláte všichni stejný, pže jeden se k tomu přizná a druhej se k tomu nepřizná, to je stejné. Víte, ty mluvíš za všechny, věř tomu. Protože všichni si tu cestu představujou zrovna jako ti hloupí učedníci Páně. To to jde lineárně pěkně nahoru, žádný kříž, nic, my frkneme do toho jen to břinkne. Vono to tak nešlo. Protože mezi tím je tady naše já, které tady vyrůstalo postupně čtyři a půl miliardy let, dejme tomu. myslím, že to bylo tak tisíckrát více. No ale naše geologie říká, tak je nechme při těch bludech, ne? No a... my teďka musíme se s tím vypořádat. Na nás se chce ten obrovský úkol přejít konečně z toho nabývání, do toho... ne nevlastnění, nic ne- ne- ne- Ježíš Kristus přeci jasně říká, napřed měl doma tesařinku, měl doma maminku, měl doma pěstouna, měl tam klidný Nazaret, že jo? Postavili tam nějaký ten stůl nebo nějaký barabizny tam vyro- vyrobili, bylo, byly prachy doma, že jo, všecko bylo. A teď najednou nemají, nemá, kam by hlavy sklonil, nemá matku, dyť vona tam vůbe nebyla. Nemá bratry, nemá. On se musel dobrovolně zříct. Jen ještě bych vás chtěl jenom upozornit, buďte bez starosti, že se budete něják před lidmi kompromitovat, že na vás poznají, že nemáte domova, že nemáte matky, že nemáte rodinu. To nikdo nepozná. Nemějte, tento strach nemějte, protože ani na Ježíši Kristu nepoznali, že nemá matky, že... že nemá bratry, že nemá vlast, že nemá kam by hlavy sklonil, to nikdo nepoznal, jak by to mohli poznat? Když ho všichni zvali k sobě do domu, když mu nabízeli střechu a von si tady tváří v tvář tomu, dobrotě těch lidí dovoluje... dovoluje říct, že nemá kam by hlavy sklonil. Protože neměl vlastnictví. Nás vyučuje, on nás přeci poučuje, jak to máme dělat, on to nevlastnil. Cokoliv měl k dispozici, to nebylo jeho. Ten, kdo hledá království Boží, ten k dispozici daleko více věcí než člověk, který ho nehledá. A čím dál více. Tže se bojí třebas nakonec vůbec pomyslet na něco, protože to rázem k dispozici. Tže by se řeklo, ne proto, že by jako ho to třebas zkazilo, že by se stal nově vlastníkem, ale proto, že by ne- nedělal dobrý příklad třebas. By lidi řekli, no vida, tak tak to jsem pracoval fotrovi, no tak, koupil za to mlejn a koupil za to statek, co vydělal na těch knížkách, ne? Tak to zaručeně neměl takhle okatě dělat, protože měl to ukládat třebas do punčochy nebo tak nějak, aby z toho nebyl ten mlejn nebo ten statek, protože to nedělá dobrý dojem, ne? Tak Ježíš Kristus všechno rozdal zase a... ne proto, že by jako to musel rozdat, ale... anebo to svěřil třebas tomu Jidášovi, to bylo jistě v dobrých rukou... a... to udělal hlavně proto, aby dokázal, že to vopravdu n-, že si na to nedělal nejmenší práva. Proto zrovna svěřoval do rukou Jidášových, celou, celý majetek, který voni nastřádali. Tam to bylo opravdu v takových rukách, že si nemohl dělat nejmenší naději, že se mu to vrátí. To byl opravdu Jidáš. Víte? No. Tak se domnívám, že tu první věc jsem odpověděl. My, se snažíme sebelépe nějak definovat Boha, tak ho nikdy nebudeme definovat tím, čím je, správně, nýbrž s- spíše tím, čím není. Protože je to něco, co přesahuje míru našeho postupného poznávání. Bůh se ovšem definovat, se definovat. Ale se definovat jedině zkušeností. Nijak jenom než zkušeností. A to je definice, kterou nemůžete dost dobře nikomu sdělit. Prže řeknete mu, mám o tom nějakou zkušenost. Tak von řekne, děkuju za to, to byla velice přesná definice. Ale když se potom snažíme to nějakým způsobem uvést do slov, tak například říkáme, že Pánbůh musí poznávat sám sebe, že Pánbůh musí poznávat sám sebe, že ano? Tak jsem si pomoh lidsky k tomu, abych nějak definoval Boha, protože jsem tím chtěl říci, kdyby sebe Bůh nepoznával ve svém stvoření, my ho tam nepoznáváme, tak to znamená, že by nevěděl o tom, co vytvořil. On musí být vědomý, vědomě obsažen, musí být, prostě to je to muset, on musí být vědomě obsažen v tom, co stvořil. A tedy musí sebe poznávat i v tom, co se nám zdá být mimo něj. Vně něho. Von sebe poznává ve všem. Další nejhorší vlastnost je sebepoznávání. Jako je vaší největší ctností sebepoznávání. Protože jsme si řekli doufám dostatečně, že je základem veškerého bytí, je základem veškerého poznání, základem veškeré lásky. Sat, čit, ananda. A to je asi jediná definice, která se o Bohu říci, která je dost tak kloudná, řiká se cesta, pravda a život. Také pěkná definice. Ovšem vyžaduje to, řek bych přístup jiný, než jaký jsme dosud měli, i než takový, jaký se vám dosud předstíral. Že totiž opravdu to jsou definice, nikoliv které by přesně měly vyjádřit funkci anebo existenci Boží, nýbrž spíše jsou to pracovní definice. Berte si všechny tyto definice... za pracovní povahu definice. Aby se totiž s některou věcí dalo vládnout, tak jsme si vytvořili i my v našich vědeckých teoriích určité pracovní definice. Třebas, a to neodpovídá možná skutečnosti, ale pro naší práci a nám vo to de, pro naší práci to sdostačuje. Dejme tomu, nikdo neviděl atom, nikdo neviděl složení atomu, ale my předpokládáme, že to tak v tom atomu je. To je pracovní definice, že? Prže nám to vyhovuje, my můžeme dokonce ten atom rozkládat. Kdybychom tuto pracovní definici neměli, kdybychom neměli o tom představu, přsže to nikdo neviděl, tak bychom nemohli s tím vládnout. A my potřebujeme toho času se k tomu Bohu dostat. My musíme mít k tomu pracovní definici. Tak musíme také vědět, co Pán Bůh musí. A von nás musí vést k sobě, například. Musí. Ale berte to jako pracovní definici, která nám vyhovuje pro náš úkol. Musím vám prozradit, že to zaručeně tak není, jak to říkám. Ale budete-li se podle toho řídit, uspějete, ano? bych dneska řekl, že tak jak to říkáme vo těch atomech, tak to ješ- to není konečná pravda. Ale budeme-li se zatím podle toho řídit, můžeme přijít na další pravdy v tom ukryté, ano? Na další ....... jsem se ještě za našich mladých let učil, že atom je poslední nedělitelná část hmoty. A kdybych to byl říkal jinak, tak jsem propadl. No, dneska bych nepropadl. Víte, a to je krátká doba, to je doba třebas čtyřiceti let, jak se ty věci změnily. Mějte todleto na vědomí, prosím vás a považujte všechny definice, kterékoliv řeknu o Bohu jako definice, vč- co Pánbůh musí nebo nemusí, to všechno považuju za pracovní pomůcky. Prže mi to pomáhá, abych správně jednal. třebas říkám, Pánbůh nás všechny ve svém vědomí. Bůh o nás ví. Z jeho strany k nám jde proud vědění. On si je vědom všeho, co my děláme. Ale my o něm nevíme nic. To je pracovní definice jeho vědění. Neodpovídá plně pravdě, nemůže se jednou větou vyjádřit tak obsáhlá skutečnost jako je poznání Boží. To přeci nejde. bych hned mohl namítnout této definici, že kdyby takovým způsobem poznával Bůh všechno, třebas i nás, jak v této definici říkám, tak by opravdu měl plnou hlavu myšlenek. Protože co my všechno děláme, že? To je hrůza, jak jsme rozlišeni, jak těkáme třebas z jednoho předmětu na druhý, z jednoho zájmu na druhý. A to vš- o tom všem Pán Bůh ví. A všechno to registruje. Psimvas, jakým způsobem se, když to takhle řeknu, co si o tom můžete myslet? Že byste nechtěli být ani chvilinku být Pánem Bohem, vite? To je k zbláznění. A přeci jenom, když von takhle všecko ví, tak on n- nemusí zažívat ani mysli. Žádné hnutí, nemusí se pohybovat s pohybujícím se naším předsevzetím, pohybujícími se naši- myšlenky našimi myšlenkami nebo s- se změnou našich názorů. Vůbec ne. Vůbec se ho netkne. Von je hlubina, do kterého naše povrchové vlnění vůbec neprostupuje. Ale to naše povrchové vlnění je na hlubině. A to je spojení s ním. To spojení je zvláštního druhu, není to konkrétní vědomost o těch věcech, že? Ale je to dokonalá vědomost, která s konkrétní vědomostí nemá nebo velice málo společného, ano? Čili on jinak o tom, všechno, co my děláme a co myslíme, než my si myslíme, že to ví, ano? Jakmile se dostane vám třebas dost nepatrná zkušenost s- s tím modlitbou ticha hlavně, pže mystická modlitba je dost vznešeného charakteru, tak poznáte, jak asi Pán Bůh myslí. Nebudete samosebou myslet za Pána Boha, to je jasné, ale poznáte, co to je, že byste to, co- jak on myslí nazvali, no to přeci není vůbec myšlení. To vůbec není myšlení v našem slova smyslu. Takže, když třebas budu chtít se setkat s tou velikostí Boží, po stránce myšlení, jeho myšlení, jeho poznání, tak musím napřed zastavit ten svůj způsob myšlení, ten svůj postupný způsob myšlení. A teprve potom mám naději se dostat do tohoto jeho myšlení, které je nemyšlení, které není myšlení, které není postupné myšlení. A... to nás musím poučovat jenom stupňovitě. To neznamená, že bychom měli míl stupňovitý cíl, dneska mít, dneska dosáhnout modlitbu třebas citovou, abych byl zaujat. To mně nejvíc vadí, že třebas nejsem zaujat. Potom dosáhnout toho ticha, které je pokojem, které dává možnost, které mně otevírá toho Ducha svatého a potom zažívat nějaké ještě vyšší stavy, protože to není konec cesty. Ne, nemohu toužit po tom nebo nemohu záměrně jít za tím nebo za oním. To jsem se přesvědčil hned ze začátku své cesty, jak, teď se Indové smějou, jak to dělají těžkopádně proti nám, že oni se třeba snaží půl hodiny nedejchat. A oni si od toho slibují, že tím, že zastaví dech, tak tím se zastaví základní pohyb v lidském organizmu. Pže zastavením dechu, aniž bych se udusil samozřejmě, není něco jenom zastavní dechu, to není jenom, že se dech zastaví. S tím se musí z- celá řada funkcí tělesných změnit. Aby neodumřela třebas mozková hmota, aby se nezměnilo něco vůbec v lidském organizmu, že by potom vyšel odtamtud mrzák, neboť by vůbec se nemohl ocitnout v běžném vědomí už. Nýbrž zastavení tohoto dechu spočívá na něčem, co, to třebas řeknu podle nějaké zkušenosti, spočívá v tom, že člověk je zaujat takovým způsobem, že když jste zaujati třebas střelbou někam, tak přestanete dýchat, budete a i dy- dy- se to dokonce doporučuje nedýchat. Ale to je tak malý zaujetí, že vydržíte třebas nějakou vteřinku nedýchat bez těžkostí. Ale jakmile vaše zaujetí stoupne tak, že přestanete dýchat na půl hodiny, tak nepotřebujete vůbec znát žádnou indickou praktiku a půl hodiny nedýcháte a nevíte vo čem, vo něm, že nedýcháte, vůbec nezařizujete nic vokolo toho jako voni. Spousta technických technických opatření dělají okolo toho Indové. No mají na to velikou tradici. Vy neuděláte vůbec nic, nedýcháte půl hodiny, za půl hodiny se z toho dostanete s velikým poznáním, že ano? Nebo s velikým strachem... Věci dopadají dokonce tak, že když člověk chce docílit tyto věci, že nikdy tak dokonale nechce, aby touto svou vůlí mohl vůbec něco docílit, něco podstatného myslím, něco docílí ale, podstatného docílit na této cestě, nemůže ani tak dokonale to docílit jako když dovolí Pánbůh, aby von v něm chtěl. Protože on stvořil vesmír tak, že v něm chce, aby ten vesmír se vyvinul směrem k němu. Ovšem toto chtění je brzděno, zase jistě z jeho vůle, existencí velice toporné hmoty a z hlediska člověka velice toporného způsobu myšlení, postupného totiž, které nikdy nemůže obsáhnout celek, nýbrž jenom malinké části. To včera Helenka právě vytřela zrak, když mně dala otázku tohoto druhu. A tak, protože člověk nemůže tímto způsobem poznat, nemůže tímto způsobem dosáhnout postupným dosahováním. Vy mně tady pořád chcete vnukat, že postupným dosahováním by to nějak mělo jít. A proto pořád tvrdím, že to nejde, že nic postupnýho tady neexistuje. My musíme jenom dovolit Pán Bohu, aby on v nás směl chtít. On na jedné straně musí, jak jsem říkal, na druhé straně nesmí, viďte, protože to je všechno pracovní hypotéza, ano? to takhle potřebuju řikat, abyste porozuměli, co máte dělat nebo co nemáte dělat. A to tomu tato hypotéza u- ú- úplně vyhovuje, ale stoprocentně vyhovuje. Pže my hlavní chybu děláme, m- my kteří máme dobrou vůli už, doufám, že jsme to, že i dokonce mám dobrou vůli a vy taky samozřejmě, vo tom nepochybuju. Ale... my děláme... který máme dobrou vůli, že děláme hlavní chybu v tom, že nedovolujeme vůli Boží, aby v nás plně působila. Aby se v nás plně rozvinula. Neboť překážíme vlastní vůlí. A dokonce vadí, a to hlavně katolíkům, že si moc přejou dostat se do nebe. To je kolikrát tak velká závada, že mají daleko blíž do pekla. Protože, když se někam dohrabou, tímto stylem, s pomocí Boží, tak nakonec zpychnou nad svou svatostí a to je konec, že? Přestože tomu říkají jinak. Voni třebas si zastírají to třebas nějakou pokorou. To nezmate dneska. Člověk, který se mi tváří úžasně pokorně, toho vždycky podezřívám z veliké pýchy. On se prostě nezná. si myslím, že v tomto smyslu nebyl Ježíš pokorný a že tomu lépe rozuměli než nynější Evropani třebas Číňani, když říkali, že pravá velikost se vůbec nejeví jako velikost, pravá pokora se nejeví jako pokora. A pravé poznání se nejeví jako poznání. Protože kdyby se to jevilo, tak za prvé, všichni by na to šli, po tom, za tím šli, a to nejdou. To se jim nesmí jevit toto naše snažení jako správné. A za druhé, není to postupné vědění a není to vědění sdělitelné dost dobře než zase zkušeností. Tak proto to je nevědění v očích běžných lidí. Jak dovolit Pán Bohu, aby směl v nás rozvinout svoji vůli? Zase je to jednoduchý recept, ovšem tak jednoduchý, že by se za to mělo každýho střelit, kdo to tak jednoduše řekne. Nevlastnit. Víte, to je tak jednoduchý recept. Ovšem vy dobře víte, jaká je to ohromná šíře toto nevlastnění, kam to všude jde. Člověk to vůbec se nedopátrá těch hloubek vlastnění, víte? A pořád vlastní. Podívejte se, neříkám, že mám velké zkušenosti, ale nějaké přeci zkušenosti mám, aspoň leta, ne, leta. A si pořád vždycky myslím při každém kroku, že nevlastním. Ale pořád se přesvědčuju, že jsem moc vlastnil. A ten Ježíš Kristus přeci pořád o čem poučovat. Přestože je to teprve ta první fáze vývojová, když se osobně člověk vést. Co všechno von musel opustit, než moh vstoupit na kříž. Jestlipak jsem toto všechno opustil, jestlipak takhle vypadalo moje nevlastnění, jestlipak bez výčitky jenom... tak jako Ježíš Kristus jsem ochoten a schopen říct, Bože, proč jsi opustil? To kdybych to dneska vyslovil a cítil již tu opuštěnost, jako že ji necítím. Ale kdybych ji cítil, jako třebas vy ji musíte cítit, pže těmi fázemi se musí projít a zase ji budu muset cítit, taky ji musím projít, na každým stupni obdobně se to všechno opakuje. Tak kdybyste v tomto případě to řekli zatrpkle a obrátili se zády k Bohu, tak prohrajete bitvu. Neříkám válku, ale bitvu, že? A Ježíš Kristus tuto bitvu na kříži neprohrál. On se zeptal, proč jsi Bože opustil, ale přitom hned vzápětí mu odevzdal svého ducha. Jako, co je mi do toho... Nebo samosebou ono mu do toho bylo, to, to byl strašný stav. Protože to tedy byl trvale spojen s Otcem, že ano, dokonce vtěleným Bohem. Najednou byl opuštěn. To, to byl debakl, to byl debakl absolutně nutný, absolutně nutný debakl, opakuji, absolutně nutný debakl, aby se mohl dostat do trvalého spojení. Podívejte se, právem mi tady říkáte, že mluvím v paradoxech. Na jedné straně se říká, jho je sladké, břemeno moje lehké a vede nás na kříž Pán Ježíš, že ano? Jak se to shoduje, co je to za sladkost? Proto, protože tomu neporozuměli například křesťanští mystici ve středověku, snažili se utrpení považovat za sladkost, utrpení považovat za sladkost. Není větší zvrhlosti než tohleto. To jim mám za zlý, protože voni potom trpěli celý život a ustavičně umírali a nebylo toho konce. A kupodivu, těžko se dostávali z fáze umírání. Ačkoliv to byl prostředek, neměl to být cíl. Zaměnili, tak devadesát procent všech zaměnili tento prostředek za cíl. Teď si představte, toto byste měli vy následovat? To si nemůžeme ve dvacátém století takový přepych dovolit. Především byste se znemožnili ve společnosti, což by bylo to nejmenší, že by vás živily manželky nebo tak nějak, ale na to jsou tady koneckonců, ale nebylo by to zaručeně radostné. Vzorem takové neradostné cesty, odstrašujícím vzorem, si ho toho člověka nesmírně vážím, ale odstrašujícím vzorem neradostné cesty není Ignác z Lojoly, jak vždycky říkám, nýbrž svatý Jan z Kříže. To je smutná cesta na jedné straně a na druhé straně Cvingli na straně druhé. Oba dva opravdu reformátoři, jeden v rámci katolické církve, ten druhej v rámci mimo církev. Poctiví pracovníci, víte. o tom říká Štefan Cvajk co chce, to je jedno. Že ho pomlouvá třebas, Cvingliho. Přečtěte si ten román, to je jedinečný tedy. A tak bych jako chtěl k tomu říci, že tenhleten postoj, tenhleten přístup k věci je nesprávný. Že opravdu obsahem učení Ježíše Krista byla radost z toho důvodu, že sice smrt na kříži byla nutným prostředkem, ale takovým, který by měl prostupovat celý život. Nýbrž příprava k tomu, aby člověk se ocitl třebas na kříži. Aby se ocitl před tím někde, třebas v Betlémě nebo v Jordánu. To byla příprava radostná. Čili nemůžete cestu Ježíšovu považovat za neradostnou, protože se ocitl na kříži, nebo protože my se ocitneme na kříži. Protože musíte si uvědomovat, že kdyby ve vašem životě byl neradostný okamžik trvající tři minuty, který by znamenal absolutní osvobození, nebo tři minuty, co říkám, tři hodiny tedy nebo tři dni v tom svým hrobě. To se ale netrpělo, ale odpočívalo nebo probíhal nějaký proces přeměny. Kdyby to takhle dlouho trvalo, i to kdybychom nazvali, i to, i ty tři dni utrpením, tak je to pořád ještě radostná cesta, protože mezi tím nejsou vůbec žádné stíny. Prže když ho chtěli například kamenovat, on měl možnost, velice snadnou, uniknout zprostředka nich. Je vám to jasný? I když ho chtěli korunovat, tak unikl z prostředka, na krále, unikl z prostředka nich. Měl možnost se vyhnout všem nežádoucím prvkům na cestě, které tam neměly v době místa. A taky se jim vyhnul. A tomu, na to, za tímto šel záměrně. Ono je otázka, když za něčím nejdeme záměrně a deme anebo jdeme, jestli je to, jestli je to totéž. To je otázka, kterou mně jednoznačně odpovíte, že to není totéž, že ano? Že přeci, že on věděl, že na kříž se musí, tak udělal patřičnou přípravu k tomu, aby se na ten kříž dostal, aby z něho neslezl. Pže nejtěžší není na tom kříži být, ale neslézt z něho, že jo. To je vopravdu obtížné. Prože tu moc by si mohl člověk získat vlivem toho, co mohl dělat před tím zkušeností. Ale musíme proto trvat na tom, že je to cesta radostná. Proč? Protože bez ohledu na prostředky, který používá, vede k osvobození. A když si to uvědomíte, že jste svobodní, potom, tak je to velice radostný výhled. A že nejste svobodní jenom potom. Ale že se začínáte osvobozovat daleko dříve. Postupně. Jenom vám to nesmí stoupnout do hlavy. To by bylo konec osvobozování. To byste si to přivlastnili. Například, když vidíte všelijakou tu režii kolem sebe, že věci, které s-, vo které jste se dříve museli starat, dnes se nejenom nemusíte starat, ale dokonce nesmíte starat. Nesmíte. Protože váš život je daleko radostnější než těch ustaraných lidí. Musí být totiž radostnější. Kdyby nebyl, kdyby byl ustaraný, tak v tu chvíli zůstanete trčet na určitém místě. Při nejlepší vůli, jakmile se začnete starat jakýmkoliv stylem, stylem svatý Petr nebo svatý Vít, to je jedno, jakýmkoliv stylem se začnete starat, zasta- zůstanete stát. A marně špekulujete, čím se to stalo. Není to vaše nedobrá vůle, ale ta ustaranost. Berete na se sebe způsob myšlení, způsob jednání, který jste měli dávno opustit. Protože opravdu Ježíš nelhal v žádným slově ani v jedné čárce, která je tam, ani v jedné pomlce, když řekl, že jeho jho je sladké, břemeno lehké. Protože od prvního okamžiku vede ta jeho cesta k osvobození. Od prvního okamžiku. To osvobození nenastává přes noc, to osvobození pomalinku vstupuje do našeho života. Přeci to musíte cítit. Proto jste mi tady například říkali, že ze začátku jste pociťovali velikou úlevu, všemu jste rozuměli a tak dále. No to ti apoštolové taky. Učedníci říkali, nám bylo s tebou moc dobře. Tys nám všechny cesty ukazoval, všichni jsme věděli, kam to spěje, a teď ničemu nerozumíme. Proč nás musíš opustit? Proč my musíme být takhle na holičkách? Co to znamenat? On je ovšem utěšoval, říkal, maličko, maličko a neuzříte a opět maličko a uzříte mě. Pamatujte, že jsem vám říkal, každé slovo tam význam, i to maličko. Když si budeme moudře počínat, tak to bude opravdu maličko. Ale když v zármutku najdeme sebe nebo v naro- radosti najdeme sebe, a jeho, tak to maličko se promění v moře času, rozumíte? My nesmíme si přivlastnit ani smutek, ani radost. To je jeho radost. Dobře s- říkal svatý Agustýn, jsem ho tam citoval pamatujete si, myslím eště v Blahoslavenstvích, ano? Podívejte se potom na to, na tu pasáž, co je to pravá radost, z čeho pramení a čí je to radost. Věřte mi to, že z každého nejmenšího krůčku se dokáže Bůh daleko více radovati než vy, když pociťujete velkou radost. A vy jenom podílíte na jeho radosti. To je jeho radost, kterou vy se radujete. Jenom si uvědomte, že to je jeho radost. Čím víc si přivlastníte, tím víc ustrnete na, na stádiu radosti. No kdyžtak si můžete, to se zase můžete topit stejným způsobem ve, v zármutku, nespokojenosti. On netrpěl, Ježíš, u svých učedníků nejmenší nespokojenost. On jakoukoliv nespokojenost hleděl... s- vyrovnat. Prostě když někdo ho i v okolí o něco požádal, tak jasně řekl, udělám, neudělám, ale nenechal ho na pochybách. Protože chtěl nám ukázat zase, že nespokojenost je druh neklidu, který n- nes- neumožňuje člověku, aby mohl jakkoliv stoupnout na cestě. Vždyť to je taky jeden, jedna z hlavních zábran, kromě toho vlastnění, že, vono je to totiž druh vlastnění, která způsobuje, že nemohu kupředu. Proto se mohl zeptat svých učedníků, chybělo vám něco, když jsem s vámi chodil? Nic nechybělo. On se opravdu do takových detailů postaral o to, aby jim nic nechybělo, že oni nemuseli prst hnout, prstem hnout, všechno měli. Mysím, že bohatě. A co tím chtěl ukázat? Chtěl nám ukázat, že jeho Otec je jediným činitelem. Neboť on to nedělal kvůli sobě, on to dělal jenom jako ukázku, jak někdo, kdo je založen ve vůli Boží, ve vůli Otcově, jak se může bezstarostně o všechno postarat, bezstarostně o všechno postarat. Já, a myslím, že toto je nejradostnější výhled, že čím dál mohu mít méně starostí, aby bylo všechno postara-, aby o všechno bylo postaráno. Dokonaleji postaráno, než když jsem ty starosti měl. Představte si to, kdybych například... Proč například v tom výkladu, který teď vám tady dělám, obstojí jenom Kristus. To není nějaké protěžování Ježíše Krista, prosím vás, vůbec ne. Ale to je to, co říkají Indové, spravedlivě, oni to dobře vědí, že on je dál než celé to pět tisíc let asi trvající učení indické. A to je a, a je z toho důvodu dál, že to neukázal... v podobě konkrétních rad, uzavřených do vědních částic, nýbrž že to ukázal obrazem svého života, že to ukázal symbolicky, takže hloubku toho symbolu nikdy nedoměříme. My můžeme sestupovat do jakkoliv velké hloubky tohoto symbolu a pořád nacházíme nové a nové poklady. My tam v něm poznáme klidně celé učení indické, celé učení čínské a všech náboženství a všech filozofií a uděláme si správně představu o tom, co je na nich správného a co je překonáno, ne že by bylo n- tehdy nepravdé, nepravdivé, a co ještě překonáno není a co se může, čím se to může vysvětlit. J- upozorňuju vás na jednu věc, to jsem upozorňoval a chci i, aby to bylo napsáno, promiňte mi, to bude pět minut trvat, že totiž opravdu nebýt indického učení, tak jsem správně nepoznával, co v tom Ježíši Kristu je. Vůbec c- c- c-, to by bylo nešlo. Indové mně pomohli se svým učením, abych pochopil Ježíše Krista lépe než Evropa, celá Evropa, prosím, bez pokory. Než celá Evropa, která opomíjela záměrně všechno, co nebylo křesťanské, neboť to bylo pohanské a něco nižšího. Zatímco Indové lépe chápou Krista než křesťani, bohužel, tak situace tady se nesmí zastavit. Pomocí Krista, a to oni neudělali, se lépe pochopit Indie. Voni nechápou Indii, a doufám, že to nebude váš případ, tak dobře, Indové, tak dobře jako my křesťani, kteří přes Indii pochopíme Krista, můžeme pochopit Indii. My můžeme dát těm všem termínům indickým, se kterými si nikdo netroufal třebas po tisíciletí hnout, nový obsah. Protože ono není největší předností věci, když se to přesně definuje. To je, to je hráz, protože to všechno je omezené, přes kterou se těžko přejít. A proto nakonec třebas pojem dvandva, to je dvojnost, nebo třebas... puruša nebo třeba, to jsou ty hlavní pojmy, které bude třeba pře- přeorientovat, nebo třeba šakti nebo... klam, mája, to všech- tyto základní pojmy, na kterých stojí vopravdu myšlení, filozofické myšlení indické, budeme muset naplnit Kristovým duchem. A když tohleto uděláme, tak se budou sami Indové divit, co se od svých mistrů nedověli. je budou znovu číst, tak teprve pochopí, co ty mistři všich- všechno věděli, co se nedalo do slov vůbec uvést, a co mohl jenom Ježíš Kristus ukázat příkladem svého života. Protože nakonec je zapotřebí opravdu pro člověka ukázat cestu, kterou se ubírat. A na cestě, s konečnou platností řikám, platí: "stavět a bourat". Ovšemže při každém bourání člověk plače, neboť se zamiloval do stavby, kterou postavil. A proto je ochoten v tomto stádiu bourání nazvat svůj stav za žalostný a cestu za neradostnou. Ale Ježíš Kristus ukázal, kdyby člověk nezboural dosavadní život, jakým žil, to znamená žil pro tento život, aby si ho dožil šťastně něják, takzvaně šťastně, aby šťastně zhebl v tomto životě, že ano? Jesiže tento způsob, tento cíl nezbourá, dojít k šťastné hodince smrti, tak prosím nemůže se ocitnout v Betlémě, nemůže zrodit ze sebe Krista, ano? Kdyby byla Panna Maria trvala na tom, že bude matkou normálních dětí, takže bude uznávána jako poctivá matka, nikoliv neřestná, kdyby byl svatý Josef trval, že si bude dělat svý řemeslo, že ano, a že tím řemeslem bude pomáhat Ježíši Kristu, tak by bylo nenastalo narození v Betlémě. To bylo úplný přebourání dosavadního směru života, těchhletěch dvou lidí, že ano, a na přebourání tohoto směru, n- na základě toho se narodil, směl narodit Ježíš Kristus. Tady dali právo Bohu se narodit. A to není velké ještě právo, to je jenom právo se narodit. A co všechno se muselo zbourat. A co všechno se znovu muselo postavit. Nová tendence životní, nový, nový prospekt, nov- nové řízení, nový cíl. A teď si ten Ježíšek klidně mezi nimi žije. ve dvanácti letech se ukazuje, že je něják, je moc dlouho v kostele, ne, a rodičím, rodičům to není vhod. A on jim říká, musím být v tom je, co je mého Otce. Ale nejenom, že musím být v tom, co je jeho Otce. Ale von si nakonec zamane vstoupit do Jordánu, to znamená, on zbourá celý poměr k rodině, ke společnosti, ve které žil, zbourá, doslova zbourá. Takže on si chodí, kdybych to řekl indicky, v plášti sanjasina, který vůbec nepatří nikomu na tomto světě, jenom Bohu. A tohle ho uschopňuje, aby vůbec mohl vyučovat. Kdyby byl neoblíkl tento plášť, to znamená ten úkol, že ano, a kdyby se byl nezřekl své rodiny, přestože ta rodina za ním chodila, na tom nezáleží. Za námi ta rodina smí chodit, ale my se musíme umět vnitřně zří- zříct, že? A bude se mít samosebou líp než se měla před tím, o tom není pochyby, ale musí toto pochopit. Kdyby toto byl nezboural, tak nemohl být učitelem. A kdyby byl nezboural to skvělé učitelské období úplně totálně, že ano, na tom kříži, tak by byl nevstal z mrtvých a tak dále. Čili samá bouračka. A jsem vám v těch Kalech si myslel, že o nic jiného než o to, abyste pochopili, že musíte zbourat dosavadní způsob myšlení, který vás nikam nevedl nebo pomalu vás vedl nebo, nebo se to po určité době zastavilo, jo? Že teprve na základě toho zb- zbourání nastává radostný, nové budování. to nejlíp postavíte, klidně to zase budete muset zbourat, přátelé. Protože definitívní stavbu nejenom do smrti nepostavíte, ale definitívní stavbu ani na věčnosti nepostavíte. Jenomže jakmile se přejde přes určitou fázi, ta je naz- nazvaná kří- smrtí na kříži, pak není třeba s- s- způsobem bouracím na to jít, nýbrž způsobem lineárním, doplňovacím. Totiž to spojení bude tak intenzívní, že nebude třeba z něho ani na chvíli ustoupit, aby se mohlo dále nabývat. Kdežto před tím je pořád ještě nebezpečí, že když se bude nabývat, že člověk si to přivlastní, že to polidští, a proto to musí zbourat. Dokud toto nebezpečí stává, tak on musí to zbourat, třebas to bylo nej- nejlepším způsobem vypadalo. To máte ve všech pohádkách, že vám tam vždycky ten, kdo vás vede tam, řekne, a teď mně setni hlavu, něco takovýho, viďte, a nebo, vzdej se těch nejkrásnějších věcí. Te, to není jenom věc odpoutanosti, to je věc zbourání. Věřte tomu. Takže nebuďte z toho smutný, protože není, není smutnější to, že bouráte, než to, že stavíte. Obojí je stejně veselé. Stejně radostné. Protože toho nu- nu- nutně zapotřebí. Hlavně mějte vůli dobrou a dovolte vobčas aspoň Pánubohu, aby taky ve vás působil, prosím vás. No nemusíte moc, to víte, vono by vás to mohlo zmoct. Protože on obro- obrovskou sílu. Když by mu to člověk, kdybych mu to dovolil, tak tady sebou praštím rovnou, že? A vodvezete a marná lékařská věda by byla, že? Mám dotaz, nemáme chtít výsledky, ovoce nějaké činnosti, protože s těmito výsledky přichází pocit, že člověk dělá dost, a s tím souvisí stagnace. Chtěl bych, pokud to dovedu nebo pokud mi bude dáno, toto ovoce činnosti obětovat, ale odevzdávám tím současně ujištění vnitřního rázu, že to, co dělám, dělám správně. Zdůrazňuji, dobře, ale správně, se správným zaměřením, že nechodím v bludném kruhu. Jak odevzdávat toto ovoce činnosti a přitom neztratit ono správné zaměření? Tak, jak odevzdávat ovoce činnosti a neztratit správné zaměření. To znamená, si musím uvědomit, že zatím jsem chtěl já, zatím jsem chtěl já. Že se na mně jenom chce, abych si uvědomoval správně řád hodnot. Že kolik jsem chtěl a jak jsem chtěl, jakou intenzitou jsem chtěl, to je vidět z ovoce toho mého chtění. Že jsem se tím chtěním dostal do určité výše, neříkám, že jsem se nikam nedostal, ale že přes tu výši jsem se dál nedostal. Čili to je asi mez mého chtění. jsem opravdu ze sebe udělal, co jsem mohl. Víc nesmím chtít ze sebe udělat, protože opravdu není v lidské moci svou silou se dostat na konec. Nikdo tu moc nikdy přede mnou a po mně nebude mít. Ani ji nemám. Čili musím se smířit s tím, že teď musím připustit vůli Boží k činu. Když jsem vyčerpal všechny lidské prostředky, a to vám pořád říkám v jednom kuse totéž, když jsem poctivě vyčerpal lidské prostředky, mám právo, plné právo chtít na, aby to za udělal Pán Bůh. Abych konečně se dostal k povědomí toho, že on je činitelem. jsem zatím to povědomí nepotřeboval, protože jsem vycházel se svou snahou. Ale ujišťuji vás, že se svou snahou se na konec cesty nedostanete. Na ten lidský konec, to v tom na věčnosti pokračuje, ne? Ale co se v lidském těle udělat, tam se nedostanete ani na... na polovinu ani ne na s- na nějak desetinu, protože jste zapomněli, že... jak říkal Ježíš Kristus, kdyby člověk sebelépe přemýšlel, ke své postavě nepřidá ani loket, že ano? Nebo palec? Loket. A kdyby sebelépe přemýšlel, tak se neoděje tak jako třebas nejubožší květina na... na tom poli. Tak podívejte se, jesiže tom, jesiže nemluvil lež, jesiže ten Ježíš říkal pravdu, tak musím v určité fázi obrátit, musím přebudovat svůj, své způsob, svůj způsob myšlení. Prosím vás, tomu jsem vás v Kalech učil, nezapomeňte. musím opravdu přestat chtít, proto, že bych ztratil cíl, ale že neznám cíl. Že to, co si všechno myslím o cílu, to není správné pojetí cíle. O tom si pořád tady vykládáme. To je, to by bylo vlastně jenom postupné dosahování. Co jsem za cíl považoval, to se op- a co jsem schopen pojmout jako cíl, to není ten pravý cíl. Když jsem kdykoliv dosáhl jakéhokoliv, třebas sebemenšího stupínku na této cestě svým taky vlastním přičiněním jsem se vo to snažil, tak kdykoliv jsem to dostal potom z druhý strany vráceno za to, že jsem se snažil, tak to mělo j- vždycky jeden průvodní zjev. Že jsem si říkal, přestože jsem vo tom, jak se mi zdálo, měl dokonalou představu, tak to bylo vždycky úplně jiné, než jsem si to představoval. Úplně jiné. Čili když jsem potom něco úplně jiného dosáhl, než jak jsem si to předtím představoval, tak jsem z jiné pozice zase moh udělat, z pozice jiného poznání, vyššího, tomu říkám lepší způsob sebepoznání, neboť je to ono, neboť jsem taky Bůh vnitřně, že, a taky jeho vůle, to jsem taky já. Tak, když jsem z tohoto vyššího poznání pokračoval, tak jsem jinými prostředky mohl zakročovat, jinými prostředky jsem se mohl, které jsem dostal v té, v chvíli k dispozici, jinými prostředky jsem mohl jít zase kousek dál, takzvaně vlastními silami, a pak jsem se zase musel smířit s tím, že celou tu cestu bude dělat za on, že? A neznamená to, že jsem ztratil cíl, nýbrž čím dál, tím více jsem ztratil bláhovou domněnku, že to zmohu. A čím dál jsem získával j- jasnější vědomí o tom, že Pánbůh miluje, a že kdybych se sebevíc snažil, tak ho nebudu začínat ani milovat, ani nezačnu. A jsem si myslel, že ho miluju. Prosím vás, vždyť jsem vám říkal, první den, jak jsem se modlil jenom za to, abych ho miloval víc než cokoliv na světě. Říkal jsem si, za devět mě- let, když se devět let modlíte takovoule krásnou věc a všelicos vám překáží v tom světě a chtěli byste se radši modlit vo zdraví nebo... nebo vo prachy, jo, nevím co tak ideálního by se tak mohli modlit, ne, ale vy se modlíte jenom vo tohleto, to znamená, že vám to asi záleží na tom. To se musíte kolikrát štípnout, abyste se nemodlili taky za něco jiného. A po devíti letech zjisti- zjistíte, že ho vůbec nemáte rádi, tak mně to připadalo jako hotová katastrofa. A vono to bylo první pořádné vítězství, protože Pánbůh mně konečně směl ukázat, že rád. A to mi ukázal roztodivným způsobem, že jsem byl hrozně trápen. Tři dni, dýl, tři dni, hrozně trápen, jsme byl hrozně zoufalý, jsem byl na pokraji všech sil, jsem byl absolutně neschopen se z toho vyvlíct, přeskočit přes bránu to se nedalo, tam byly ostnatý dráty, nic se nedalo. jsem musel čekat, popraví v tomto světě ty lidi. Ty nejhorší zvířata, který podle mého názoru vůbec nejsou hodni rozvázat opánky nebo setřít prach z obuvi nejsou hodni, ti tam týrali, jo? Vždyť ty obdoby potom jsou pořád dál, to jak... jak svatý Jan Křtitel nebyl hoden, že ano, jak sám o sobě říká tomu Ježíši, vite? A přesto ho měl právo dostat někam, kam by se byl nedostal vlastní silou. Proto jsem vám tam předváděl mši svatou jako takový, takovou pomůcku, podle které ho, podle které pochopíte, co je to nechat působit vůli Boží. To v žádném případě nesmí a nebude znamenat, nebude znamenat ztrátu cíle. Protože jak se chopí toho vesla Pán Bůh, tak budeme mít opač-, jak mu dovolíme, pardon, aby se ho chopil, tak budeme mít zcela opačné mínění, než jaký dosud máme. Budeme říkat, Pane Bože, chvilinku to moji, tu moji lodičku nech na pokoji, chvilinku neveď, chvilinku nech spát, chvilinku nech v papučích. Mně tam bylo dobře. Protože on požene k tomu věčnému cíli, k věčné svobodě a jsem zvyklý na tak malou klícku, že bych nejradši do znovu zalez, víte? To jsem já, nemohu mluvit za vás, ale možná, že se v tom taky poznáváte. Samozřejmě, že odosobňovat se je užitečná záležitost, to jako nikomu nemohu mít za zlé, ale kdybyste se odosobňovali takovým stylem jako třebas, nepravým, nesprávným, že jsem se podle mého názoru velice dokonale odosobnil, dokonale v uvozovkách, a měl jsem dojem, protože jsem sebe neznal, že jsem odosobněný, tak vám to znemožní mít v sobě místo pro Pána Boha, pro vůli Boží a pro jeho milost. Protože v čem jsem se odosobnil, tam sice vznikla ve mně nějaká mezera, tam by se Bůh mohl se svou milostí vlít, to je pravda, ale jsem na to místo celé stačil dát uspokojení z toho, že jsem se odosobnil. Takže nevzniklo tam vůbec místo pro Pána Boha, nýbrž jenom pro vlastní uspokojení, že jsem se odosobnil. jsem si pořád říkal, ještě že nejsem takový, ještě jsem neznal Miloše, ne, jako Miloš, ne, nebo že jsem, že jo, to jsem si říkal, pořád skřípá zubama, ne? vím, že jsem odosobněný, že jsem svatý, ne, takhle jsem si to říkal. A to jsem si říkal, svatý, odosobněný, rozumíte? Jsem taky sledoval vědecky, do jaké míry jsem odosobněný, jakou nectnost nemám, jakou c-, jakou ctností zase vládnu, ne? Tak to- toto samotné způsobilo, že tam vůbec Pán Bůh neměl u mně co dělat. Musel strčit do koncentráku. Jinak to nešlo. Tam přesvědčil o tom, co jsou moje ctnosti. A proto Číňani správně říkají, že člověk musí všechny ctnosti vykonávat spontánně, aby vůbec nevěděl, že je ctnostný. Aby vo tom vůbec nevěděl. Když neví, že je ctnostný, a je ctnostný, tak je to v pořádku. Jedině v tom případě je v něm místo pro Pána Boha, ano? Jakmile něco malinko o své ctnosti, není tam místo. Pže stačí malinko a je toho příliš mnoho, aby to stačilo na to, abychom Pána Boha nepustili ke slovu.