Karel Makoň: kotouc-R01-b-1974 (přepis nahrávky)
Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně,
může však obsahovat chyby a nepřesnosti.
Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.
... ... ... Mám
tady
dotaz,
zda
je
správné
mít
postupný
cíl.
Tedy
podle
mého
názoru...
máme
používat
sice
prostředků
přiměřených
našemu
vývoji,
to
ano,
prostředků
přiměřených
našemu
vývoji.
To
znamená
zapojovat
prostředky,
které
jsou
přiměřené
našim,
našemu
vývoji,
ale
nemáme
znát
něco,
c-
čemu
bychom
mohli
říct
postupný
cíl.
Postupný
cíl
tady
vůbec
neexistuje
v
tomto
oboru.
Tady
existuje
jeden
jediný
cíl,
protože
Ježíš
Kristus
neřekl,
napřed
udělejte
tamto,
potom
udělejte
tamto,
nýbrž...
abyste
byli
jedno
s
Otcem
mým,
jako
já
s
ním
jedno
jsem.
To
znamená
jeden
jediný
cíl
stanovil
a
nic
menšího.
Kdyby
byl
řek
aspoň,
no
tak...
napřed
to
a
potom
tamto.
On
sice
jim
říkal,
dneska
nemůžete
pochopit
to,
co
potom
pochopíte,
až
seš-
sešlu
Ducha
svatého,
ale
tím
měl
na
mysli
prostředky,
kterými
on
působil.
Že
ty
prostředky,
kterými
on
působil,
nemohl
způsobit
seslání
Ducha
svatého.
To
byla
otázka
prostředků.
Neboť
jeho
osobní
vedení
nemohlo
vést
k
tomu,
ale
oni
nesměli
ani
chvilinku
slevit
nic
z
toho
konečného,
vrcholného
cíle,
spojení
s
Otcem.
Kdyby
byl
jim
slevil,
tak
hned
zaměnili
stupeň
za
cíl.
To
člověk
je
vždycky
ochoten
udělat,
protože
nikdy
nemá
představu
o
tom,
co
ho
ještě
čeká
a
co
ještě
by
mohl
dosáhnout.
Já
si
vždycky
na
každým
i
sebenepatrném
stupínku
říkám,
to
je
stupeň
výborný
a
je
to
krásné.
Napřed
jsem
si
to
říkal
třebas
jenom
pět
minut,
ale
teď
jsem
to
vydržel
třebas
říkat
už
naposled
dva
měsíce.
To
už
je
velice
nebezpečný
stav.
Takže
jsem
přišel
sem
třebas
do
Gotvaldova,
kde
jsem
se
chlubil,
jak
jsem
to
krásně
vyvedl
s
tou
operací.
A
to
bylo
prosím...
operace
proběhla
sedmýho
července
a
já
jsem
sem
přišel
někdy
v
září
a
ještě
jsem
byl
plný
nadšení,
kam
jsem
se
došplhal.
To
je
vzor,
jak
to
nemá
dopadat.
Neboť
nějaký
postupný
cíl
mě
uspokojoval.
Myslím,
že
dneska
bych
mohl
říct,
že
hlavní
výsledek
například
té
operace
a
toho
vodevzdání,
který
tam
jsem
podnikl,
je
ten,
nejkladnější
výsledek
je,
spočívá
v
tom,
že
jsem
se
přesvědčil,
že
není
možno
na
té
cestě
se
dostat
do
takového
stádia
vývoje,
aby
člověk
mohl
být
spokojen
nebo
aby
to
považoval
za
konečný
cíl.
Ž-
že
to
už
je
u
konce,
ano?
Nýbrž
všecko
je
to
v
rozběhu
a
kdyby
kdekoliv
a
kdykoliv
považoval
něco
za
definitivního
tak
by
se
stal
přinejmenším
tím,
čemu
se
říká
v
Bibli
Padlým
andělem.
Neboť
ty
taky
se
chtěli
ohradit,
to
se
říká
symbolicky
tam,
v
tom
stavu,
v
jakém
byli,
být
nezávisí
na
Bohu.
Tato
závislost
totiž
na
té
věčnosti
se
stupňuje.
Z
počátku
člověk
ani
neví,
že
nějaká
věčnost
nad
ním
vládne.
A
čím
dál
jde,
tím
je
si
dokonaleji
vědom
toho,
že
jeho
rukou
Božích.
A
když
se
to
potom
stupňuje,
tak
nakonec
zjistí,
že
opravdu
ta
věčnost
za
něho
dělá
všecko.
Prosím
vás,
je
to
tak,
že
za
něho
ďá...
dělá
ta
věčnost
všecko?
Vždyť
on
by
řekl
člověk,
že
tomu
tak
je,
přeci.
Dříve
ta
režie
třebas
tak
nefungovala
jako
dneska.
Dříve
Pánbůh
nedělal
tolik
pro
mě
jako
třebas
teď,
když
to
všechno
tak
detailně
klape,
že
třebas
já
si
v
té
Itálii
najdu
přesně
nějakou
knížku
na
určitém
místě,
která
tam
nepatří,
protože
tam
budu
v
tom
momentu
a
tak
dále.
Taková
režije
třebas
přes...
přes
hranice
a
přes
všecko,
no
to
musí
se
nad
tím
člověk
pozastavit.
To
dřív
přeci
nebylo,
bychom
řekli,
ne?
Ale
to
je
omyl.
Nebyl
jsem
otevřen
této
síle.
Pánbůh
nedělá
člověku
násilí,
jenom
Bů-
jenom
člověk
dělá
Bohu
násilí.
Že
ho
nedovolí,
aby
vstoupil
tam,
kam
je
ochoten
vstoupit.
Čili,
Bůh
působí
v
nás
čím
dál,
tím
víc,
protože
jsme
dali
možnost,
aby
působil.
A
proto
my
mu
musíme
v
každém
okamžiku
se
otevírat
celí.
Buďte
bez
starosti,
že
se
mu
celí
neotevřete.
A
to
z
toho
důvodu,
že
sebe
neznáte.
To
je
otázka
sebepoznání,
tohle
není
jenom
otázka
vůle,
dobré
vůle.
Kdyby
to
byla
jen
otázka
dobré
vůle,
tak
myslím,
že
všichni,
i
dokonce
já,
bychom
byli
na
takové
výši,
že
bychom
nepotřebovali
vůbec
dalšího
pokroku.
Ale
nikdy
toho
nebude,
protože
to
sebepoznání
nikdy
ani
na
věčnosti
nebude
tak
dokonalé,
jako
poznává
Bůh
sám
sebe.
A
tím
se
budeme
lišit
od
něho,
a
proto
budeme
moci
vždycky
od
něho
stále
nově
a
nově
přijímat
další
a
další
milosti.
A
v
daleko
větší
míře.
Dovedete
si
představit,
že
kdybych
se
ocitl
v
soustavném
vnímání
věčnosti,
tak
že
bych
dostával,
to
se
nedá
spočíst,
milionkrát
více
té
Boží
milosti
ve
stejném
čase
jako
teď,
když
to
spojení
není.
Přestože
nějaké
je,
rozumíte?
A
ovšem
u
každého
nás
nějaké
je.
Protože,
kdyby
nebylo,
tak
vůbec
nemá
smyslu
o
těch
věcech
debatovat.
To
spojení
tady
fakticky
už
existuje.
U
každého,
kdo
se
narodí
na
tento
svět,
to
spojení
existuje.
Protože
je
člověkem,
ano...
Čili,
vycházet
ze
sebepoznání.
Nemyslet
si,
že
když
jsem
dobrovolně
a
s
nejlepší
vůlí
všechno
obětoval,
všechno
věnoval,
že
jsem
dokázal
mu
toho
hodně
vrátit,
z
toho,
co
mně
dal.
Velice
málo,
protože
když
si
jenom
představíte,
že
do
mně
se
investuje,
do
mně
jako
na
člověka
se
investuje
takových
čtyři
a
půl
miliardy
let
v
rámci
tohoto
vesmíru,
například
jenom,
tak
si
nesmíte
myslet,
že
to
dokážete
při
nějakém
rozhodnutí
všechno
vrátit.
To
nedokážete.
A
teprv
kdybyste
všechno
vrátili,
všechen
ten
vývoj,
který
jste
prodělali
v
tomto
vesmíru,
který
znamená
vlastně
cestu
od
Boha
do
stvořeného,
na
periferii
stvořeného,
teprve
pak
byste
dokonale,
poměrně
dokonale
byli
spojeni
s
Bohem.
Dokud
všecko
nevrátíte,
tak
neodejdete
odtud.
Dokud
nezaplatíš
posledního
haléře,
neodejdeš,
že
ano?
To
jsme
si
dlouho
mysleli,
že
to
je
dluh
nebo
karma
nebo
něco
takového.
Ne,
ne.
My
musíme
opravdu
všechno
splatit,
co
jsme
dostali.
Víte,
tohleto...
někteří
lidé,
jako
třebas
jeden
můj
přítel
v
Plzni
zažíval
třebas
průchod
celým
vesmírem.
Jako
by
se
do
celého
vesmíru
dostal
a
jako
kdyby
ten
celý
vesmír
vstřebal
se
někam
za
hranice
toho
vesmíru,
jako
kdyby
zmizel.
A
to
byl
stav,
který
sice
neznamenal
překonání
celého
vesmíru,
ale
překonání
času
a
prostoru.
A
to
je
jedna
věc,
kterou
musí
ten
člověk
odevzdat,
že?
Překoná
čas
a
prostor.
Když
nás
ten...
když
nás
ten
čas
honí,
a
většinu
z
nás
honí,
my
si
myslíme,
něco
jsme
zmeškali,
něco
jsme
zanedbali
nebo
čas
kvačí.
Tak
to
ještě
stav,
ve
kterém
nemůžeme
vůbec
odevzdat
nic,
téměř
nic.
My
nesmíme
být
především
honěni
časem.
Čas
je
náš
služebník,
a
nikoliv
náš
otrokář.
Čas
se
dá
vyloučit
a
pak
přestaneme
mít
tuhletu
starostlivost,
že
jsme
něco
zanedbali.
Nic
se
v
čase
nemohli
zanendbat,
my
jsme
zanedbávali
něco
ve
věčnosti,
to
je
možné.
Ale
prosím
vás,
nebuďte
takovýdle
úzkostliví
nebojte
se,
že
jste
něco
zanedbali.
Protože,
věřte
mi,
že
to
bylo
všechno
zaviněno,
já
vás
znám
všechny,
že
s-
máte
dobrou
vůli,
všechno
to
bylo
zaviněno
tím,
že
sebe
neznáte.
Že
si
příliš
myslíte,
že
můžete
víc
udělat,
než...
než
co
vám
náleží.
Víte,
nejnešťastnější
manželství
je
to,
kdo
si
člověk
od
něho
slibuje
víc,
než
to
manželství
může...
poskytnout
člověku.
A
jakékoliv
společenství
š
čímkoli,
já
vám
říkám
o
m-,
tam
to
někde
začíná,
s
rodinou
i
s
Bohem,
nemůže...
c-
nám
poskytnout
to,
co
od
něho
žádáme
z
toho
důvodu,
že
nejsme
dobrými
partnery
v
tom
smyslu,
jak
vám
tady
říkám,
že
sebe
neznáme.
Že
nevíme,
co
z
naší
strany
můžeme
do
toho
vložit.
Tam
z
té
strany
se
může
vložit
nekonečně
mnoho,
z
té
druhé
strany,
ten
druhý
partner,
ta
věčnost,
to
je
nekonečně
dobrotivá.
A
má
nekonečné
možnosti.
Ale
já
je
nemám
proto,
že
vůbec
nevím,
co
od
Boha
mám...
A...
tohleto...
nemůžete
navodit
nějakým
poučováním
z
knih,
takovýmle
kázáním,
nýbrž
jenom
zkušeností.
Čili
jděte
klidně
za
zkušeností,
která
je
nejvyššího
rázu.
Protože
tím,
že
vás
přemůže
tato
skutečno-,
přemůže
v
pravém
slova
smyslu,
ona
vás
musí
přemoci.
To
jste
se
mohli
přesvědčit,
že
to
je
přemáhání.
Z
její
strany
vás
přemáhá.
A
vy
se
vlastně
musíte
odevzdat
chtě
nechtě,
protože
vás
přemohla.
V
tomto
přemáhání
spočívá
ta
zkušenost,
pravá
zkušenost,
že
vás
něco
přemůže,
protože
vy
se
dobrovolně,
přestože
chcete,
nevodevzdáte
do
takové
míry,
jak
ona
je
ochotna
vás
přemoci.
My
jsme
totiž
si
tam
pořád
řikali,
vlas-
z
vlastní
vůle,
z
vlastní
síly,
z
vlastní
lásky
strašně
málo
dokážete,
když
se
neotevřete
tomu
proudu
z
druhé
strany.
Ten
vás
dove-
dovede
překonat.
Víte,
že
mnozí
svatí
nemohli
ani
doběhnout
třebas
na
místo.
Nechtěli,
aby
tu
extazi
někdo
viděl,
tak
chtěli
odběhnout
třebas
někam
do
sakristie.
A
nepodařilo
se
jim
to,
protože
to
na
ně
tak
prudce
přišlo,
že
tomu
nemohli
odolat.
Pánbůh
je
přemohl.
Prosím
vás,
nesmíte
si
taky
přát,
aby
vás
přemohl.
To
není
třeba.
To
by
bylo
zase,
to
bychom
mu
zase
předepisovali
způsob,
jakým
na
nás
má
jít.
To
není
správné.
Já
jenom
říkám,
že
mu
musíme
se
otevřít,
do
jaké
míry
největší
můžeme.
To
znamená,
to
uděláme
tím,
že
sta-
že
si
stanovíme
nejvyšší
cíl,
abychom
se
mu
otevřeli.
A
on
už
potom...
cestou
nejmenšího
odporu
do
vás
vstoupí.
To
znamená
tam,
kde
je,
tam,
kde
jste
nejmíň
sví,
odtamtud
do
vás
vstoupí.
My
máme
všichni
momenty,
kde
jsme
nejméně
sví.
A
tyto
momenty
jsou
nejužitečnější
pro
duchovní
postup.
A
protože
Ježíš
Kristus
věděl,
že
člověk
vo
nich
neví,
o
těchto
momentech,
proto
nám
radil
tydlety
momenty,
kdy
nejsme
sví,
uměle
navozovat.
A
proto
na
stejnou
rovinu
postavil
lásku
k
bližnímu
a
lásku
k
Bohu.
Pže
dobře
věděl,
že
Boha
nebudem
moc
milovat
vůbec,
když
nemilujeme
bližního
z
toho
důvodu,
že
na
bližním
se
učíme
najít
slabiny
svého
vlastnictví.
Když
musíte
milovat
bližního,
který
je
vám
protivný,
ne,
a
ze
kterého
vám
nic
nekouká,
jako
třebas
z
vás
mně
tady...
Tak
když
takhle
poznáte
svého
bližního,
že
je
takový
protiva,
a
přesto
mu
něco
dobrého
třebas
uděláte,
protože
v
něm
vidíte
nástroj
v
rukou
Božích,
vidíte
v
něm
prostředek,
který
toho
času
jemu
i
vám,
nejenom
vám,
jemu
i
vám
slouží
k
přiblížení
se
k
věčnosti,
tak...
to
přesto
uděláte.
To
je,
to
byl
váš...
váš
slabý,
váš
úzký
profil
vlastnictví
tohleto.
A
každý
máme
ho
třeba
někde
jinde.
Někdo
ho
máme
v
tom,
že
potřebujeme
třebas
dělat
nějakou
věc,
která
nás
nebaví
vůbec.
Nemusí
to
být
vůbec
ani
bližní.
Nesmí
to
být
sebetrýznění,
samozřejmě.
Ale
když
mě
to
nebaví
a
považuju
to
za
užitečné.
Třebas
já
jsem
typ,
který
nerad
studuje.
Tak
já
se...
nejsme
sami...
já
se
nutím
denně
studovat.
Já
denně
studuji
i
vo
prázdninách,
že?
A
je
to
z
toho
důvodu,
že
to
nerad
dělám.
Ne
že
bych
se
potřeboval
něco
naučit,
co
já
jm
penzista
potřebuju
se
naučit.
Nic.
A
já
to
ale
nerad
dělám.
Tak
já
si
vyčlením
nějakou
dobu
pro
studium
velice
nezáživných
nějakých
věcí
a
za
chvilinku
budu
hotovou
encyklopedií,
protože
se
učím
takový
věci,
které
mě
už
vůbec
nebaví.
Ale
věřte
mi
to,
že
to
je
pro
mě
nejlepší
duchovní
cvičení,
tohleto,
protože
daleko
lepší
než
nějaká
duchovní
koncentrace,
která
už
mně
jde.
Protože
přemáhám
vlastnictví.
Člověk
by
byl
radši,
jak
vám
říkám,
pořád
si
žil
v
papučích,
symbolicky
řečeno.
A
to
nesmí
být.
Na
tomto
světě
nejsme
na
rekreaci,
nýbrž
na
tomto
světě
jsme
na
pochodu.
Ale
nepleťte
to
prosím
vás
takhle
vojensky.
To
je
sportovní
pochod.
To
je
závod
Míru
nebo
něco
takového,
viďte,
něco
takového.
Prostě
pro
dobročinný
účel,
ne?
A...
tak,
jsou
tam
určitá
pravdila
hry,
která
musíme
ctít
a
těmto
pravidlům
hry
se
v
podstatě
říká
umět
vynaložit
všecko,
co
bez
námahy,
bez...
hlavně
bez
rozčilování,
bez
ztráty
klidu
a
duševní
rovnováhy
mohu
vynaložit.
Jakmile
něco
vynakládáte
se
ztrátou
duševní
rovnováhy,
je
to
nesprávně
vynaloženo.
Ježíš
Kristus
nikdy
nechtěl
od
svých
apoštolů,
od
svých
učedníků,
aby
se
šprtačili.
On
jim
sám
ukazoval,
že
všechno,
co
dělá,
dělá
lehce,
neboť
za
něj
to
dělá
Otec.
On
se
nemusel
namahat,
aby
třebas
je
našel,
on
se
nemusel
namahat,
aby
udělal
nějaký
zázrak.
Vůbec
se
nikdy
nenamáhal.
Jenom
v
jednom
případě
mu
ušla
síla,
když
se
ho
dotkla
nějaká
žena.
Ale
jinde
mu
žádná
síla
neucházela,
když
dělal
nějaký
zázraky.
To
nedělal
z
vůle
nějakého
člověka,
jako
tam
v
té
ženě
to
bylo,
která
se
ho
dotkla,
nýbrž
ho
udělal
z
vůle
Boží,
ten
zázrak.
Přičemž
se
ptal
člověka,
co
chceš,
abych
ti
udělal?
A
přesto
to
dělal
z
vůle
Boží.
Držte
mě...
Já
bych
dneska
řekl
tím
způsobem,
jak
toho
času
právě
studuju.
Já
studuju
momentálně
čínštinu,
ne?
Čínský
spis
a
čínský
způsob
myšlení.
A
tam
říkají,
Tao,
po
němž
lze
kráčeti,
není
pravé
Tao.
To
je
první
věta
z
Tao-te-ťingu,
ne?
A...
také
ve
všech
pohádkách...
velice
hluboce
myšlených,
které
mají
možná
větší
stáří
než...
si
myslíme,
je
psáno,
že
Honza,
který
šel
osvobodit
princeznu,
ze
začátku
kráčel
krajinou
otevřenou,
kde
se
vyznal,
v
níž
se
vyznal,
kde
viděl,
kam
jde.
Ale
přišel
k
lesu,
k
hustému
lesu,
kde
nebylo
cest.
Kdyby
byl
na
pokraji
toho
lesa,
svou
dobrotou
se
nerozdělil
vo
buchty,
které
měl
s
dědečkem.
Tak
by
byl
vůbec
ani
nezískal
nezískal
vědomí
o
tom,
že
si
z
toho
hustého
lesa
nemá
nic
dělat.
Byl
by
si
v
tom
hustém
lese
z-
zoufal.
On
ten
dědeček
mu
totiž
vůbec
nedal
zprávu
vo
tom,
kudy
tím
lesem
má
jet.
Von
mu
dal
jenom
nějakého
prašivýho
koníka
k
dispozici,
na
kterého
se
chudák
Honza
bál
sednout.
Protože
měl
strach,
že
se
prolomí...
A
tohleto
je
velice
důležité
si
uvědomovat,
prosím,
to
je...
tam
je
všechna
odpověď
na
tyhlety
věci.
Že
totiž
čím
dál
jdeme
po
této
cestě,
tím
méně
my
se
v
tom
vyznáme.
Protože
to
vlastní
vyznání
se
v
tom
je
také
vlastnictví.
My
když
jsme
studovali
cokoliv,
ať
je
to
lékařství
nebo
moji
pavědu
ekonomickou
nebo
cokoliv
jiného,
tak
anebo
nějaké
řemeslo,
tak
my
jsme
se
v
tom
od
á
do
zet
chtěli
vyznat.
Vy
dobře
víte,
že
to
koneckonců
muselo
dělat
takový
dojem
i
na
ty
naše
zkoušející,
protože
by
nás
byli
nepustili
vod
zkoušek.
Říkám
dojem,
ne?
A
voni
nás
pustili
a
dali
nám
nějaký
papíry
do
ruky.
Ale
my
dobře
víme,
že
když
potom
přijdeme
do
praxe,
že
nastává
taková
nějaká
jiná
situace,
že,
nechceme
říkat
džungle.
Ale
že
se
to
všechno
rozrůstá
do
takových
proporcí,
které
neodpovídají
všemu
tomu,
co
jsme
se
učili,
pstže
to
byly
třebas
mohutné
svazky,
které
jsme
museli
zdolat.
A
já
nevím,
v
lékařství
je,
taky
se
to
rychle
posunuje.
Ale
vě-
věřte
mi
to,
já
když
mám
třebas
ten
glejt
z
první
republiky
s...
on
toho
obchodního
inženýrství,
tak
tam
kámen
na
kameni
nezůstal.
To
je
všechno
jinak.
A...
no,
co
budu
řikat?
Čili
musím
to
znovu
nastudovat,
musím
případ
od
případu
zase
se
tomu
jinak,
z
jiný
pozice
přibližovat.
Ale
tady
na-,
ale
mohu
to
nakonec
nastudovat.
Ale
tadyhle,
toto
dosahování
je
jiného
druhu.
Toto
dosahování
je
spoléhání
se,
nikoliv
snad
hříšné,
spoléhání
se
na
vedení.
To
já
nemohu
se
jako
ze
začátku
vyznat
v
tom
později.
To
vůbec
není
možné.
Protože
bych
zanedbával
něco
jako
spolehnutí
na
vedení.
V
Indii
dokonce
jdou
tak
daleko,
že
ten
žák
musí
tak
absolutně
věřit
svému
mistru,
že
vůbec
musí
zavrhnout
všechny
i
ty
nejlepší
víry,
který
je
měl
před
tím.
Protože
co
ty
nejlepší
víry
dokázaly
u
něho,
co
měl,
že
věřil
třebas
ve
Višnu,
Brahmu
Višnu,
Brahmu
a
já
nevím
koho,
Káli,
co
to
všechno
způsobilo?
Že
von
to
všechno
věřil,
ale
vědomě
s
tím
spojen
nebyl.
S
tím
toho
Boha
nepoznával.
To
ten
mistr
mu
může
zaručit,
když
zavrhneš
všecko,
co
jsi
dosud
věřil,
tak
já
tě
oděju
takovou
vírou
nebo
takovou
zkušeností
postupnou,
že...
tě
to
přivede
až
k
konečnému
spojení.
Ale
musíš,
nesmíš
šilhat
stranou,
musíš
zapomenout
na
všechno,
co
jsi
dosud
věřil.
Ono
v
každém
případě
z
pěti
jog
ve
čtyřa-
ze
čtyřech
zbavuje
víry.
Ve
všechno,
i
to
nejsvětější,
co
dosud
měl.
Čili,
jestliže
já
třebas
jsem
ze
začátku
něčemu
rozuměl,
na
té
cestě,
já
jsem
si
taky
na
tom
velice
zakládal,
že
už
od
začátku
cesty
jsem
cestě
rozuměl
a
pořád
na
vás
dělám
dojem,
že
jí
čím
dál
líp
rozumím,
viďte?
Tak
nenechte
se
tím
klamat.
Já
jí
nerozumím,
já
jí
vůbec
nerozumím
té
cestě.
Proto
jsem
schopen
vás
o
tom
poučovat,
ano?
Kdybych
jí
rozuměl,
tak
bych
vás
vůbec
nemohl
už
dneska
v
tom
stádiu,
v
jakém
vy
jste,
vůbec
poučovat.
A
kdybych
si
to
vo
sobě
myslel,
tak
mohu
rovnou
říct,
napakoval
jsem
stravu,
odcházím,
víc
tady
nemohu
nemohu
udělat,
než
se
tady
u
vás
najíst,
věřte
mi
to.
Jak
je
to,
jak
tomu
rozumět?
Protože
přeci
já
spěju
zrovna
jako
vy
všichni
do
stavu,
kde
všechno
vědění,
všechno
vlastnění,
všechno
bytí,
všechna
láska
je
na
té
druhé
straně,
u
toho
Boha.
Toto
poznání,
k
tomu
poznání
já
spěju.
A
nic
není
na
straně
mé.
Ž
tam
něco
málo
stojí
na
straně
mé,
třebas
špetka
lásky,
špetka
vlastního
poznání,
špetka
vlastní
schopnosti,
tak
tato
špetka
mně
bude
stačit,
abych
já
s
tou
věčností
se
nespojil.
Na
to
vás
upozorňuju.
Ta
špetka
mi
bude
stačit,
aby
mě
na
věky
oddělila
od
věčnosti.
Když,
já
jsem
vám
to
tady
posledně
říkal,
když
přišel
jeden
veliký
člověk
in-...
čínský
za
Lao-cim,
a
zeptal
se
ho,
mistře
známe
tvou
velikost.
Po
celé
Číně
se
o
tom
vypráví,
a
potřebuju
se
zeptat,
jakým
způsobem
jsi
té
velikosti
dosáhl,
tak
Lao-c
se
usmál
a
řekl,
to
se
podivíš,
že
jsem
ztratil
veškeré
schopnosti,
že
jsem
jako
list,
který
je
povíván
sem
a
tam
větrem,
že...
že
jsem
churavý,
bezmocný,
to
způsobilo,
že
vlastním
tak
obrovskou
moudrost.
Protože
fakticky
ji
nevlastním,
nýbrž
ten,
to
Tao
vládne
tam,
kde
člověk
nevládne.
A
smiřte
se
přátelé
s
tím,
že
Ježíš
Kristus
musel
tu
obrovskou
velikost
svou,
kdy
bylo
vidět
už
jasně,
že
je
vtěleným
Bohem,
opustit
a
musel
se
nechat
degradovat
na
nejhoršího
z
lidí,
aby
moh
vstoupit
na
nebesa.
Smiřte
se
s
tím,
že
nejste
na
tom
líp
než
Ježíš
Kristus
a
že
dokud
neopustíte
posledního
ze
svých
přátel,
v
tom
smyslu
duchovním
samosebou,
ne
abyste,
že
musíte
od
nich
utéct,
že
dokud
budete
mít
toho
přítele,
dokud
budete
mít
nějaké
vědění
o
tom
vlastní,
tak
to
nepude
po
určité
době
kupředu.
Pže
po
té
cestě,
po
které
se
dá
kráčet,
po
té
cestě
nedojdete
do
konce.
Neříkám,
že
nedojdete
nikam.
To
je
ale
postupný
cíl,
který
já
dneska
neuznávám.
Kam
až
se
dá
dojít
vlastními
silami,
vlastním
odhodláním,
vlastní
dobrou
vůlí,
to
je
velice
málo.
Já
jsem
se
snažil
všemožně
v
těch
Kalech
vám
dokazovat,
že
i
když
nejlíp
se
odevzdáte
i
když
nejlíp
na
sebe
budete
přivolávat
tu
pomoc
Boží,
lásku
Boží
i
s-
jeho
sílu,
že
i
tehdy
se
vám
to
nepodaří.
Já
jsem
byl
v
duchu
velice
šťastný,
že
vám
to
nejde,
dž
ste
to
dělali.
Já
sem
tvářil
na
vás
velice
krutě,
řsm,
že
ste
bídáci,
jste
nemožní.
Kdybych
vám
byl
nevnukl
myšlenku,
že
ste
nemožní,
tak
jsme
se
nehnuli
z
fleku,
přátelé.
Nehnuli
jsme
se
z
fleku.
Vy
musíte
zjistit,
že
nejste
nic...
před
tváří
Boží.
Kdybyste
si
dělali
sebemenší
práva,
že
ještě
něco
jste,
tak
prosím
Pánbůh
pokorně
zaleze.
V
pravém
slova
smyslu
zaleze
před
vámi.
Pže
tato
vaše
vůle
zmaří
jeho
vůli.
Takovou
mocí
nás
nadal.
To
je
to
obrovské
pokušení,
neuveď
nás
v
pokušení,
to
je
součást
toho
velikého
pokušení.
Nás
Pánbůh
mocí,
kterou
nás
nadal,
pokouší,
fakticky.
Abychom
ji
tímto
způsobem
zneužívali,
víte?
Takže...
já
bych...
já
to
nechci
říct
naplno
ale...
když
potom
tam
ten
člověk
vod
toho
Lao-ceho
vodešel,
tak
co
si
asi
myslel.
Nevim,
esli
tomu
rozuměl,
ale
já
si
myslím,
že
vy
tomu
rozumíte.
Že
to
neřekl
jenom
Lao-ce,
nýbrž
to
svým
příkladem
ukázal
Jěžíš
Kristus.
A
já
myslím,
že
kdokoliv
té
velikosti
dosáhl
jako
Ježíš
Kristus,
že
to
musel
dosahovat,
že
to
musel
ukazovat
totéž.
Protože
není
možné,
aby
se
n-
něco
vylilo
tam,
kde
je
něco
jiného
než
on.
Kde
je
něco
odvozeného.
Kde
je
něco
odvozeného,
nemůže
být
něco
původního.
Odvozené
je
vš-
je
všechno
od
Boha
odvozené,
co
mám,
to
všechno
musím
odevzdat,
protože
je
to
odvozené.
Protože
to
je,
to
co
je
odvozené,
je
přeci
výrazem
s-tvůrčí
jeho
síly,
tvůrčí,
tvůrčích
vymožeností,
že
se
to
všechno
rozvinulo
v
tento
vesmír.
A
když
já
chci
nazpátek
do
věčnosti,
to
už
mus-
musíte
jednou
pochopit
tudlety
věci,
tak
já
musím
přeci
všechno...
všechno
stvořené
smazat.
On
je
nestvořený,
on
nezačal.
Jestliže
on
neskončí,
jestli
on
je,
jestliže
já
mám
zažívat
jeho
přítomnost,
tak
přeci
nemohu...
s
něčím
začínat,
s
něčím
končit.
J-
já
nemohu
si
předepsat,
že
mě
někdo
navštíví,
to...
Já
mohu
jenom,
jenom
mohu
chtít
jeho
vůli.
To
musím
chtít.
To
je
jediná
vůle,
která
je
na
tom
přelomu
dovolena.
Chtít
jeho
vůli,
to
je
správné
konečné
chtění.
Chtít
jeho
vůli.
A
všechno
to
prosím
nám
ukázal
Ježíš
Kristus
tam,
na,
v
té
zahradě
Getsemanské.
Že
byl
by
radši,
kdyby
byl
nemusel
na
ten
kříž.
Je
to
pravda?
To
je
velice
nepříjemná
záležitost,
že
tak
prudce
pokračuješ.
Ale...
říkal,
že
je
to
ale
úplně
křivě.
Protože
Ježíš
Kristus
vůbec
nemohl
dělat
žádný
zázraky,
ani
nesměl.
Von
udělal
udělal
si
ště
zázrak,
že
to
ucho
uzdravil
tomu
setníkovi,
kterýmu
ho
set-
setnul
ten
Petr,
ale
tím
to
končilo.
To
von
říkal,
radši
mažte
kluci
pryč.
Tohleto
my
nemůžeme
dál
dělat.
Tato
fáze
končí,
že?
To,
to
není
možný
tuhleto,
teďka
to
půjde
bez
těch
zázraků,
teď
mě
uvidíte...
pnoucího
na
kříži...
upnutýho
na
kříži
a
vůbec
nic
nemohu
dělat
než
to,
že
jakmile
toto
nastane,
tak
já
vás
potáhnu
všechny.
To
je
ten
rozdíleček.
Zatím
jsem
si
musel
dávat
práci
s
každým
z
vás.
Musel
jsem
za
každým
z
vás
chodit,
musel
jsem
každýmu
napovídat,
musel
jsem
vás
Ale
až
vás
bude
poučovat
Duch
svatý,
vite,
ani
prstem
já
nehnu,
jenom
vy
se
mu
musíte
umět
jemu
vystavit.
To
znamená,
vy
se
musíte
smířit
s
tím,
že
všechnu
útěchu
ztratíte.
Ptže
ta
útěcha,
to
je
to,
co
chcete
vlastnit,
co
chcete
vlastnit
proti
tomu,
co
jste
dřív
vlastnili.
To
už
vám
nestačí,
vy
labužníci
jedni,
to
co
jste
předtím
vlastnili.
Dobrý
bydlo
a
všecko,
to
by
mně
ještě
osobně
stačilo,
ale
mezi
vámi
už
jsou
ti,
kteří
si
zv-
zvykli
na
lepší
poměry,
že
jo.
Tak
to
už
se
nebude
trpět
tohleto.
Vy
musíte
zkrátka
a
dobře
odstoupit
dokonale
od
sebe.
Pže
toto
já
se
vyvinulo
proto,
tento
chrám
byl
postaven
proto,
aby
byl
zbourán.
A
kdyby
nebyl
postaven,
nemohl
být
zbourán.
Celý
ten
vesmír
je
postaven
proto,
aby
mohl
být
zbourán.
A
já
jsem
reprezentantem,
který
už
by
to
měl
pochopit.
Ale
když
se
bourá,
je
to
v
pořádku.
Nepřišel
jsem
přinést
mír,
ale
meč
a
tak
dále.
A
tím
mečem
se
zabíjí
především
naše
lidské
já,
to
já,
které
chce
být
oddělené,
které
chce
mít
nějakou
třebas
útěchu,
dyť
to
je
touha
po...
po
zdůraznění
pocitu
oddělenosti.
Když
jsem
v
tom
koncentráku
neměl
vůbec
žádnou
útěchu,
pořád
vám
to
říkám,
promiňte
mi
to,
už
asi
tisícpětsetkrát,
mysím,
že
tisíc
pět
set
jedna,
promiňte,
sem
opomenul
na
tu
jedničku,
tak
tehdy
jsem
byl
Bohu
nejblíž.
Dneska
to
vím,
jenom
vám
to
ještě
vnuknout.
Já
myslím,
že
bude
třeba
asi
každýho
klepnout
do
hlavy.
Protože
jinak
to
není
možný,
pže
vy
děláte
všichni
stejný,
pže
jeden
se
k
tomu
přizná
a
druhej
se
k
tomu
nepřizná,
to
je
stejné.
Víte,
ty
mluvíš
za
všechny,
věř
tomu.
Protože
všichni
si
tu
cestu
představujou
zrovna
jako
ti
hloupí
učedníci
Páně.
To
to
jde
lineárně
pěkně
nahoru,
žádný
kříž,
nic,
my
frkneme
do
toho
jen
to
břinkne.
Vono
to
tak
nešlo.
Protože
mezi
tím
je
tady
naše
já,
které
tady
vyrůstalo
postupně
čtyři
a
půl
miliardy
let,
dejme
tomu.
Já
myslím,
že
to
bylo
tak
tisíckrát
více.
No
ale
naše
geologie
říká,
tak
je
nechme
při
těch
bludech,
ne?
No
a...
my
teďka
musíme
se
s
tím
vypořádat.
Na
nás
se
chce
ten
obrovský
úkol
přejít
konečně
z
toho
nabývání,
do
toho...
ne
nevlastnění,
nic
ne-
ne-
ne-
Ježíš
Kristus
přeci
jasně
říká,
napřed
měl
doma
tesařinku,
měl
doma
maminku,
měl
doma
pěstouna,
měl
tam
klidný
Nazaret,
že
jo?
Postavili
tam
nějaký
ten
stůl
nebo
nějaký
barabizny
tam
vyro-
vyrobili,
bylo,
byly
prachy
doma,
že
jo,
všecko
bylo.
A
teď
najednou
nemají,
nemá,
kam
by
hlavy
sklonil,
nemá
matku,
dyť
vona
tam
vůbe
nebyla.
Nemá
bratry,
nemá.
On
se
musel
dobrovolně
zříct.
Jen
ještě
bych
vás
chtěl
jenom
upozornit,
buďte
bez
starosti,
že
se
budete
něják
před
lidmi
kompromitovat,
že
na
vás
poznají,
že
nemáte
domova,
že
nemáte
matky,
že
nemáte
rodinu.
To
nikdo
nepozná.
Nemějte,
tento
strach
nemějte,
protože
ani
na
Ježíši
Kristu
nepoznali,
že
nemá
matky,
že...
že
nemá
bratry,
že
nemá
vlast,
že
nemá
kam
by
hlavy
sklonil,
to
nikdo
nepoznal,
jak
by
to
mohli
poznat?
Když
ho
všichni
zvali
k
sobě
do
domu,
když
mu
nabízeli
střechu
a
von
si
tady
tváří
v
tvář
tomu,
té
dobrotě
těch
lidí
dovoluje...
dovoluje
říct,
že
nemá
kam
by
hlavy
sklonil.
Protože
neměl
vlastnictví.
Nás
vyučuje,
on
nás
přeci
poučuje,
jak
to
máme
dělat,
on
to
nevlastnil.
Cokoliv
měl
k
dispozici,
to
nebylo
jeho.
Ten,
kdo
hledá
království
Boží,
ten
má
k
dispozici
daleko
více
věcí
než
člověk,
který
ho
nehledá.
A
čím
dál
více.
Tže
se
bojí
třebas
už
nakonec
vůbec
pomyslet
na
něco,
protože
to
rázem
má
k
dispozici.
Tže
by
se
řeklo,
ne
proto,
že
by
jako
ho
to
třebas
zkazilo,
že
by
se
stal
nově
vlastníkem,
ale
proto,
že
by
ne-
nedělal
dobrý
příklad
třebas.
By
lidi
řekli,
no
vida,
tak
jako
se
třeba
o
vlivu
fotrovi,
no
tak,
koupil
za
to
mlejn
a
koupil
za
to
statek,
co
vydělal
na
těch
knížkách,
ne?
Tak
to
zaručeně
neměl
takhle
okatě
dělat,
protože
měl
to
ukládat
třebas
do
punčochy
nebo
tak
nějak,
aby
z
toho
nebyl
ten
mlejn
nebo
ten
statek,
protože
to
nedělá
dobrý
dojem,
ne?
Tak
Ježíš
Kristus
všechno
rozdal
zase
a...
ne
proto,
že
by
jako
to
musel
rozdat,
ale...
anebo
to
svěřil
třebas
tomu
Jidášovi,
to
bylo
jistě
v
dobrých
rukou...
a...
to
udělal
hlavně
proto,
aby
dokázal,
že
to
vopravdu
n-,
že
si
na
to
nedělal
nejmenší
práva.
Proto
zrovna
svěřoval
do
rukou
Jidášových,
celou,
celý
majetek,
který
voni
nastřádali.
Tam
to
bylo
opravdu
v
takových
rukách,
že
si
nemohl
dělat
nejmenší
naději,
že
se
mu
to
vrátí.
To
byl
opravdu
Jidáš.
Víte?
No.
Tak
já
se
domnívám,
že
tu
první
věc
jsem
odpověděl.
My,
ať
se
snažíme
sebelépe
nějak
definovat
Boha,
tak
ho
nikdy
nebudeme
definovat
tím,
čím
je,
správně,
nýbrž
s-
spíše
tím,
čím
není.
Protože
je
to
něco,
co
přesahuje
míru
našeho
postupného
poznávání.
Bůh
se
dá
ovšem
definovat,
dá
se
definovat.
Ale
dá
se
definovat
jedině
zkušeností.
Nijak
jenom
než
zkušeností.
A
to
je
definice,
kterou
nemůžete
dost
dobře
nikomu
sdělit.
Prže
řeknete
mu,
já
mám
o
tom
nějakou
zkušenost.
Tak
von
řekne,
děkuju
za
to,
to
byla
velice
přesná
definice.
Ale
když
se
potom
snažíme
to
nějakým
způsobem
uvést
do
slov,
tak
například
říkáme,
že
Pánbůh
musí
poznávat
sám
sebe,
že
Pánbůh
musí
poznávat
sám
sebe,
že
ano?
Tak
jsem
si
pomoh
lidsky
k
tomu,
abych
nějak
definoval
Boha,
protože
jsem
tím
chtěl
říci,
kdyby
sebe
Bůh
nepoznával
ve
svém
stvoření,
my
ho
tam
nepoznáváme,
tak
to
znamená,
že
by
nevěděl
o
tom,
co
vytvořil.
On
musí
být
vědomý,
vědomě
obsažen,
musí
být,
prostě
to
je
to
muset,
on
musí
být
vědomě
obsažen
v
tom,
co
stvořil.
A
tedy
musí
sebe
poznávat
i
v
tom,
co
se
nám
zdá
být
mimo
něj.
Vně
něho.
Von
sebe
poznává
ve
všem.
Další
nejhorší
vlastnost
je
sebepoznávání.
Jako
je
vaší
největší
ctností
sebepoznávání.
Protože
jsme
si
řekli
doufám
dostatečně,
že
je
základem
veškerého
bytí,
je
základem
veškerého
poznání,
základem
veškeré
lásky.
Sat,
čit,
ananda.
A
to
je
asi
jediná
definice,
která
se
dá
o
Bohu
říci,
která
je
dost
tak
kloudná,
řiká
se
cesta,
pravda
a
život.
Také
pěkná
definice.
Ovšem
vyžaduje
to,
řek
bych
přístup
jiný,
než
jaký
jsme
dosud
měli,
i
než
takový,
jaký
se
vám
dosud
předstíral.
Že
totiž
opravdu
to
jsou
definice,
nikoliv
které
by
přesně
měly
vyjádřit
funkci
anebo
existenci
Boží,
nýbrž
spíše
jsou
to
pracovní
definice.
Berte
si
všechny
tyto
definice...
za
pracovní
povahu
definice.
Aby
se
totiž
s
některou
věcí
dalo
vládnout,
tak
jsme
si
vytvořili
i
my
v
našich
vědeckých
teoriích
určité
pracovní
definice.
Třebas,
a
to
neodpovídá
možná
skutečnosti,
ale
pro
naší
práci
a
nám
vo
to
de,
pro
naší
práci
to
sdostačuje.
Dejme
tomu,
nikdo
neviděl
atom,
nikdo
neviděl
složení
atomu,
ale
my
předpokládáme,
že
to
tak
v
tom
atomu
je.
To
je
pracovní
definice,
že?
Prže
nám
to
vyhovuje,
my
můžeme
dokonce
ten
atom
rozkládat.
Kdybychom
tuto
pracovní
definici
neměli,
kdybychom
neměli
o
tom
představu,
přsže
to
nikdo
neviděl,
tak
bychom
nemohli
s
tím
vládnout.
A
my
potřebujeme
toho
času
se
k
tomu
Bohu
dostat.
My
musíme
mít
k
tomu
pracovní
definici.
Tak
musíme
také
vědět,
co
Pán
Bůh
musí.
A
von
nás
musí
vést
k
sobě,
například.
Musí.
Ale
berte
to
jako
pracovní
definici,
která
nám
vyhovuje
pro
náš
úkol.
Musím
vám
prozradit,
že
to
zaručeně
tak
není,
jak
to
říkám.
Ale
budete-li
se
podle
toho
řídit,
uspějete,
ano?
Já
bych
dneska
řekl,
že
tak
jak
to
říkáme
vo
těch
atomech,
tak
to
ješ-
to
není
konečná
pravda.
Ale
budeme-li
se
zatím
podle
toho
řídit,
můžeme
přijít
na
další
pravdy
v
tom
ukryté,
ano?
Na
další .......
jsem
se
ještě
za
našich
mladých
let
učil,
že
atom
je
poslední
nedělitelná
část
hmoty.
A
kdybych
to
byl
říkal
jinak,
tak
jsem
propadl.
No,
dneska
bych
už
nepropadl.
Víte,
a
to
je
krátká
doba,
to
je
doba
třebas
čtyřiceti
let,
jak
se
ty
věci
změnily.
Mějte
todleto
na
vědomí,
prosím
vás
a
považujte
všechny
definice,
kterékoliv
já
řeknu
o
Bohu
jako
definice,
vč-
co
Pánbůh
musí
nebo
nemusí,
to
všechno
považuju
za
pracovní
pomůcky.
Prže
mi
to
pomáhá,
abych
správně
jednal.
Já
třebas
říkám,
Pánbůh
nás
má
všechny
ve
svém
vědomí.
Bůh
o
nás
ví.
Z
jeho
strany
k
nám
jde
proud
vědění.
On
si
je
vědom
všeho,
co
my
děláme.
Ale
my
o
něm
nevíme
nic.
To
je
pracovní
definice
jeho
vědění.
Neodpovídá
plně
pravdě,
nemůže
se
jednou
větou
vyjádřit
tak
obsáhlá
skutečnost
jako
je
poznání
Boží.
To
přeci
nejde.
Já
bych
hned
mohl
namítnout
této
definici,
že
kdyby
takovým
způsobem
poznával
Bůh
všechno,
třebas
i
nás,
jak
já
v
této
definici
říkám,
tak
by
opravdu
měl
plnou
hlavu
myšlenek.
Protože
co
my
všechno
děláme,
že?
To
je
hrůza,
jak
jsme
rozlišeni,
jak
těkáme
třebas
z
jednoho
předmětu
na
druhý,
z
jednoho
zájmu
na
druhý.
A
to
vš-
o
tom
všem
Pán
Bůh
ví.
A
všechno
to
registruje.
Psimvas,
jakým
způsobem
se,
když
to
takhle
řeknu,
co
si
o
tom
můžete
myslet?
Že
byste
nechtěli
být
ani
chvilinku
být
Pánem
Bohem,
vite?
To
je
k
zbláznění.
A
přeci
jenom,
když
von
takhle
všecko
ví,
tak
on
n-
nemusí
zažívat
ani
mysli.
Žádné
hnutí,
nemusí
se
pohybovat
s
pohybujícím
se
naším
předsevzetím,
pohybujícími
se
naši-
myšlenky
našimi
myšlenkami
nebo
s-
se
změnou
našich
názorů.
Vůbec
ne.
Vůbec
se
ho
netkne.
Von
je
hlubina,
do
kterého
naše
povrchové
vlnění
vůbec
neprostupuje.
Ale
to
naše
povrchové
vlnění
je
na
té
hlubině.
A
to
už
je
spojení
s
ním.
To
spojení
je
zvláštního
druhu,
není
to
konkrétní
vědomost
o
těch
věcech,
že?
Ale
je
to
dokonalá
vědomost,
která
s
konkrétní
vědomostí
nemá
nebo
velice
málo
má
společného,
ano?
Čili
on
ví
jinak
o
tom,
všechno,
co
my
děláme
a
co
myslíme,
než
my
si
myslíme,
že
to
ví,
ano?
Jakmile
se
dostane
vám
třebas
dost
nepatrná
zkušenost
s-
s
tím
modlitbou
ticha
hlavně,
pže
mystická
modlitba
je
už
dost
vznešeného
charakteru,
tak
poznáte,
jak
asi
Pán
Bůh
myslí.
Nebudete
samosebou
myslet
za
Pána
Boha,
to
je
jasné,
ale
poznáte,
co
to
je,
že
byste
to,
co-
jak
on
myslí
nazvali,
no
to
přeci
není
vůbec
myšlení.
To
vůbec
není
myšlení
v
našem
slova
smyslu.
Takže,
když
já
třebas
budu
chtít
se
setkat
s
tou
velikostí
Boží,
po
té
stránce
myšlení,
jeho
myšlení,
jeho
poznání,
tak
já
musím
napřed
zastavit
ten
svůj
způsob
myšlení,
ten
svůj
postupný
způsob
myšlení.
A
teprve
potom
mám
naději
se
dostat
do
tohoto
jeho
myšlení,
které
je
nemyšlení,
které
není
myšlení,
které
není
postupné
myšlení.
A...
to
nás
musím
poučovat
jenom
stupňovitě.
To
neznamená,
že
bychom
měli
míl
stupňovitý
cíl,
dneska
mít,
dneska
dosáhnout
modlitbu
třebas
citovou,
abych
byl
zaujat.
To
mně
nejvíc
vadí,
že
třebas
nejsem
zaujat.
Potom
dosáhnout
toho
ticha,
které
je
pokojem,
které
dává
možnost,
které
mně
otevírá
toho
Ducha
svatého
a
potom
zažívat
nějaké
ještě
vyšší
stavy,
protože
to
není
konec
cesty.
Ne,
já
nemohu
toužit
po
tom
nebo
nemohu
záměrně
jít
za
tím
nebo
za
oním.
To
jsem
se
já
přesvědčil
hned
ze
začátku
své
cesty,
jak,
teď
se
Indové
smějou,
jak
to
dělají
těžkopádně
proti
nám,
že
oni
se
třeba
snaží
půl
hodiny
nedejchat.
A
oni
si
od
toho
slibují,
že
tím,
že
zastaví
dech,
tak
tím
se
zastaví
základní
pohyb
v
lidském
organizmu.
Pže
zastavením
dechu,
aniž
bych
se
udusil
samozřejmě,
není
něco
jenom
zastavní
dechu,
to
není
jenom,
že
se
dech
zastaví.
S
tím
se
musí
z-
celá
řada
funkcí
tělesných
změnit.
Aby
neodumřela
třebas
mozková
hmota,
aby
se
nezměnilo
něco
vůbec
v
lidském
organizmu,
že
by
potom
vyšel
odtamtud
mrzák,
neboť
by
vůbec
se
nemohl
ocitnout
v
běžném
vědomí
už.
Nýbrž
zastavení
tohoto
dechu
spočívá
na
něčem,
co,
já
to
třebas
řeknu
podle
nějaké
zkušenosti,
spočívá
v
tom,
že
člověk
je
zaujat
takovým
způsobem,
že
když
jste
zaujati
třebas
střelbou
někam,
tak
přestanete
dýchat,
budete
a
i
dy-
dy-
se
to
dokonce
doporučuje
nedýchat.
Ale
to
je
tak
malý
zaujetí,
že
vydržíte
třebas
nějakou
vteřinku
nedýchat
bez
těžkostí.
Ale
jakmile
vaše
zaujetí
stoupne
tak,
že
přestanete
dýchat
na
půl
hodiny,
tak
nepotřebujete
vůbec
znát
žádnou
indickou
praktiku
a
půl
hodiny
nedýcháte
a
nevíte
vo
čem,
vo
něm,
že
nedýcháte,
vůbec
nezařizujete
nic
vokolo
toho
jako
voni.
Spousta
technických
technických
opatření
dělají
okolo
toho
Indové.
No
mají
na
to
velikou
tradici.
Vy
neuděláte
vůbec
nic,
nedýcháte
půl
hodiny,
za
půl
hodiny
se
z
toho
dostanete
s
velikým
poznáním,
že
ano?
Nebo
s
velikým
strachem...
Věci
dopadají
dokonce
tak,
že
když
člověk
chce
docílit
tyto
věci,
že
nikdy
tak
dokonale
nechce,
aby
touto
svou
vůlí
mohl
vůbec
něco
docílit,
něco
podstatného
myslím,
něco
docílí
ale,
podstatného
docílit
na
této
cestě,
nemůže
ani
tak
dokonale
to
docílit
jako
když
dovolí
Pánbůh,
aby
von
v
něm
chtěl.
Protože
on
stvořil
vesmír
tak,
že
v
něm
chce,
aby
ten
vesmír
se
vyvinul
směrem
k
němu.
Ovšem
toto
chtění
je
brzděno,
zase
jistě
z
jeho
vůle,
existencí
velice
toporné
hmoty
a
z
hlediska
člověka
velice
toporného
způsobu
myšlení,
postupného
totiž,
které
nikdy
nemůže
obsáhnout
celek,
nýbrž
jenom
malinké
části.
To
mě
včera
Helenka
právě
vytřela
zrak,
když
mně
dala
otázku
tohoto
druhu.
A
tak,
protože
člověk
nemůže
tímto
způsobem
poznat,
nemůže
tímto
způsobem
dosáhnout
postupným
dosahováním.
Vy
mně
tady
pořád
chcete
vnukat,
že
postupným
dosahováním
by
to
nějak
mělo
jít.
A
proto
já
pořád
tvrdím,
že
to
nejde,
že
nic
postupnýho
tady
neexistuje.
My
musíme
jenom
dovolit
Pán
Bohu,
aby
on
v
nás
směl
chtít.
On
na
jedné
straně
musí,
jak
jsem
říkal,
na
druhé
straně
nesmí,
viďte,
protože
to
je
všechno
pracovní
hypotéza,
ano?
Já
to
takhle
potřebuju
řikat,
abyste
porozuměli,
co
máte
dělat
nebo
co
nemáte
dělat.
A
to
tomu
tato
hypotéza
u-
ú-
úplně
vyhovuje,
ale
stoprocentně
vyhovuje.
Pže
my
hlavní
chybu
děláme,
m-
my
kteří
máme
dobrou
vůli
už,
já
doufám,
že
jsme
to,
že
i
dokonce
já
mám
dobrou
vůli
a
vy
taky
samozřejmě,
vo
tom
nepochybuju.
Ale...
my
děláme...
který
máme
dobrou
vůli,
že
už
děláme
hlavní
chybu
v
tom,
že
nedovolujeme
vůli
Boží,
aby
v
nás
plně
působila.
Aby
se
v
nás
plně
rozvinula.
Neboť
překážíme
vlastní
vůlí.
A
dokonce
vadí,
a
to
hlavně
katolíkům,
že
si
moc
přejou
dostat
se
do
nebe.
To
je
kolikrát
tak
velká
závada,
že
mají
daleko
blíž
do
pekla.
Protože,
když
už
se
někam
dohrabou,
tímto
stylem,
s
pomocí
Boží,
tak
nakonec
zpychnou
nad
svou
svatostí
a
to
je
konec,
že?
Přestože
tomu
říkají
jinak.
Voni
třebas
si
zastírají
to
třebas
nějakou
pokorou.
To
mě
nezmate
už
dneska.
Člověk,
který
se
mi
tváří
úžasně
pokorně,
toho
já
vždycky
podezřívám
z
veliké
pýchy.
On
se
prostě
nezná.
Já
si
myslím,
že
v
tomto
smyslu
nebyl
Ježíš
pokorný
a
že
tomu
lépe
rozuměli
než
nynější
Evropani
třebas
Číňani,
když
říkali,
že
pravá
velikost
se
vůbec
nejeví
jako
velikost,
pravá
pokora
se
nejeví
jako
pokora.
A
pravé
poznání
se
nejeví
jako
poznání.
Protože
kdyby
se
to
jevilo,
tak
za
prvé,
všichni
by
na
to
šli,
po
tom,
za
tím
šli,
a
to
nejdou.
To
se
jim
nesmí
jevit
toto
naše
snažení
jako
správné.
A
za
druhé,
není
to
postupné
vědění
a
není
to
vědění
sdělitelné
dost
dobře
než
zase
zkušeností.
Tak
proto
to
je
nevědění
v
očích
běžných
lidí.
Jak
dovolit
Pán
Bohu,
aby
směl
v
nás
rozvinout
svoji
vůli?
Zase
je
to
jednoduchý
recept,
ovšem
tak
jednoduchý,
že
by
se
za
to
mělo
každýho
střelit,
kdo
to
tak
jednoduše
řekne.
Nevlastnit.
Víte,
to
je
tak
jednoduchý
recept.
Ovšem
vy
už
dobře
víte,
jaká
je
to
ohromná
šíře
toto
nevlastnění,
kam
to
všude
jde.
Člověk
to
vůbec
se
nedopátrá
těch
hloubek
vlastnění,
víte?
A
pořád
vlastní.
Podívejte
se,
já
neříkám,
že
mám
velké
zkušenosti,
ale
nějaké
přeci
zkušenosti
mám,
aspoň
leta,
ne,
leta.
A
já
si
pořád
vždycky
myslím
při
každém
kroku,
že
už
nevlastním.
Ale
já
pořád
se
přesvědčuju,
že
jsem
moc
vlastnil.
A
ten
Ježíš
Kristus
přeci
mě
pořád
má
o
čem
poučovat.
Přestože
je
to
teprve
ta
první
fáze
vývojová,
když
se
osobně
člověk
dá
vést.
Co
všechno
von
musel
opustit,
než
moh
vstoupit
na
kříž.
Jestlipak
já
jsem
toto
všechno
opustil,
jestlipak
takhle
vypadalo
moje
nevlastnění,
jestlipak
bez
výčitky
jenom...
tak
jako
Ježíš
Kristus
jsem
ochoten
a
schopen
říct,
Bože,
proč
jsi
mě
opustil?
To
kdybych
já
to
dneska
vyslovil
a
cítil
již
tu
opuštěnost,
jako
že
ji
necítím.
Ale
kdybych
ji
cítil,
jako
třebas
vy
ji
musíte
cítit,
pže
těmi
fázemi
se
musí
projít
a
já
zase
ji
budu
muset
cítit,
taky
ji
musím
projít,
na
každým
stupni
obdobně
se
to
všechno
opakuje.
Tak
kdybyste
v
tomto
případě
to
řekli
zatrpkle
a
obrátili
se
zády
k
Bohu,
tak
prohrajete
bitvu.
Neříkám
válku,
ale
bitvu,
že?
A
Ježíš
Kristus
tuto
bitvu
na
kříži
neprohrál.
On
se
zeptal,
proč
jsi
mě
Bože
opustil,
ale
přitom
hned
vzápětí
mu
odevzdal
svého
ducha.
Jako,
co
je
mi
do
toho...
Nebo
samosebou
ono
mu
do
toho
bylo,
to,
to
byl
strašný
stav.
Protože
to
tedy
byl
trvale
spojen
s
Otcem,
že
ano,
dokonce
vtěleným
Bohem.
Najednou
byl
opuštěn.
To,
to
byl
debakl,
to
byl
debakl
absolutně
nutný,
absolutně
nutný
debakl,
opakuji,
absolutně
nutný
debakl,
aby
se
mohl
dostat
do
trvalého
spojení.
Podívejte
se,
právem
mi
tady
říkáte,
že
mluvím
v
paradoxech.
Na
jedné
straně
se
říká,
mé
jho
je
sladké,
břemeno
moje
lehké
a
vede
nás
na
kříž
Pán
Ježíš,
že
ano?
Jak
se
to
shoduje,
co
je
to
za
sladkost?
Proto,
protože
tomu
neporozuměli
například
křesťanští
mystici
ve
středověku,
snažili
se
utrpení
považovat
za
sladkost,
utrpení
považovat
za
sladkost.
Není
větší
zvrhlosti
než
tohleto.
To
jim
mám
za
zlý,
protože
voni
potom
trpěli
celý
život
a
ustavičně
umírali
a
nebylo
toho
konce.
A
kupodivu,
těžko
se
dostávali
z
té
fáze
umírání.
Ačkoliv
to
byl
prostředek,
neměl
to
být
cíl.
Zaměnili,
tak
devadesát
procent
všech
zaměnili
tento
prostředek
za
cíl.
Teď
si
představte,
toto
byste
měli
vy
následovat?
To
si
nemůžeme
ve
dvacátém
století
takový
přepych
dovolit.
Především
byste
se
znemožnili
ve
společnosti,
což
by
bylo
to
nejmenší,
že
by
vás
živily
manželky
nebo
tak
nějak,
ale
na
to
jsou
tady
koneckonců,
ale
nebylo
by
to
zaručeně
radostné.
Vzorem
takové
neradostné
cesty,
odstrašujícím
vzorem,
já
si
ho
toho
člověka
nesmírně
vážím,
ale
odstrašujícím
vzorem
neradostné
cesty
není
Ignác
z
Lojoly,
jak
vždycky
říkám,
nýbrž
svatý
Jan
z
Kříže.
To
je
smutná
cesta
na
jedné
straně
a
na
druhé
straně
Cvingli
na
straně
druhé.
Oba
dva
opravdu
reformátoři,
jeden
v
rámci
katolické
církve,
ten
druhej
v
rámci
mimo
církev.
Poctiví
pracovníci,
víte.
Ať
už
o
tom
říká
Štefan
Cvajk
co
chce,
to
je
jedno.
Že
ho
pomlouvá
třebas,
Cvingliho.
Přečtěte
si
ten
román,
to
je
jedinečný
tedy.
A
tak
já
bych
jako
chtěl
k
tomu
říci,
že
tenhleten
postoj,
tenhleten
přístup
k
věci
je
nesprávný.
Že
opravdu
obsahem
učení
Ježíše
Krista
byla
radost
z
toho
důvodu,
že
sice
smrt
na
kříži
byla
nutným
prostředkem,
ale
né
takovým,
který
by
měl
prostupovat
celý
život.
Nýbrž
příprava
k
tomu,
aby
člověk
se
ocitl
třebas
na
kříži.
Aby
se
ocitl
už
před
tím
někde,
třebas
v
Betlémě
nebo
v
Jordánu.
To
byla
příprava
radostná.
Čili
nemůžete
cestu
Ježíšovu
považovat
za
neradostnou,
protože
se
ocitl
na
kříži,
nebo
protože
my
se
ocitneme
na
kříži.
Protože
musíte
si
uvědomovat,
že
kdyby
ve
vašem
životě
byl
neradostný
okamžik
trvající
tři
minuty,
který
by
znamenal
absolutní
osvobození,
nebo
tři
minuty,
co
říkám,
tři
hodiny
tedy
nebo
tři
dni
v
tom
svým
hrobě.
To
už
se
ale
netrpělo,
ale
odpočívalo
nebo
probíhal
nějaký
proces
přeměny.
Kdyby
to
takhle
dlouho
trvalo,
i
to
kdybychom
nazvali,
i
to,
i
ty
tři
dni
utrpením,
tak
je
to
pořád
ještě
radostná
cesta,
protože
mezi
tím
nejsou
vůbec
žádné
stíny.
Prže
když
ho
chtěli
například
kamenovat,
on
měl
možnost,
velice
snadnou,
uniknout
zprostředka
nich.
Je
vám
to
jasný?
I
když
ho
chtěli
korunovat,
tak
unikl
z
prostředka,
na
krále,
unikl
z
prostředka
nich.
Měl
možnost
se
vyhnout
všem
nežádoucím
prvkům
na
cestě,
které
tam
neměly
v
té
době
místa.
A
taky
se
jim
vyhnul.
A
tomu,
na
to,
za
tímto
šel
záměrně.
Ono
je
otázka,
když
za
něčím
nejdeme
záměrně
a
deme
anebo
jdeme,
jestli
je
to,
jestli
je
to
totéž.
To
je
otázka,
kterou
mně
jednoznačně
odpovíte,
že
to
není
totéž,
že
ano?
Že
přeci,
že
on
věděl,
že
na
kříž
se
musí,
tak
udělal
patřičnou
přípravu
k
tomu,
aby
se
na
ten
kříž
dostal,
aby
z
něho
neslezl.
Pže
nejtěžší
není
na
tom
kříži
být,
ale
neslézt
z
něho,
že
jo.
To
je
vopravdu
obtížné.
Prože
tu
moc
by
si
mohl
člověk
získat
vlivem
toho,
co
mohl
dělat
před
tím
zkušeností.
Ale
musíme
proto
trvat
na
tom,
že
je
to
cesta
radostná.
Proč?
Protože
bez
ohledu
na
prostředky,
který
používá,
vede
k
osvobození.
A
když
si
to
uvědomíte,
že
jste
svobodní,
potom,
tak
je
to
velice
radostný
výhled.
A
že
nejste
svobodní
jenom
až
potom.
Ale
že
se
začínáte
osvobozovat
už
daleko
dříve.
Postupně.
Jenom
vám
to
nesmí
stoupnout
do
hlavy.
To
by
bylo
konec
osvobozování.
To
byste
si
to
přivlastnili.
Například,
když
vidíte
všelijakou
tu
režii
kolem
sebe,
že
věci,
které
s-,
vo
které
jste
se
dříve
museli
starat,
dnes
už
se
nejenom
nemusíte
starat,
ale
dokonce
nesmíte
starat.
Nesmíte.
Protože
váš
život
je
daleko
radostnější
než
těch
ustaraných
lidí.
Musí
být
totiž
radostnější.
Kdyby
nebyl,
kdyby
byl
ustaraný,
tak
v
tu
chvíli
zůstanete
trčet
na
určitém
místě.
Při
té
nejlepší
vůli,
jakmile
se
začnete
starat
jakýmkoliv
stylem,
stylem
svatý
Petr
nebo
svatý
Vít,
to
je
jedno,
jakýmkoliv
stylem
se
začnete
starat,
zasta-
zůstanete
stát.
A
marně
špekulujete,
čím
se
to
stalo.
Není
to
vaše
nedobrá
vůle,
ale
ta
ustaranost.
Berete
na
se
sebe
způsob
myšlení,
způsob
jednání,
který
jste
měli
dávno
opustit.
Protože
opravdu
Ježíš
nelhal
v
žádným
slově
ani
v
jedné
čárce,
která
je
tam,
ani
v
jedné
pomlce,
když
řekl,
že
jeho
jho
je
sladké,
břemeno
lehké.
Protože
od
prvního
okamžiku
vede
ta
jeho
cesta
k
osvobození.
Od
prvního
okamžiku.
To
osvobození
nenastává
přes
noc,
to
osvobození
pomalinku
vstupuje
do
našeho
života.
Přeci
to
musíte
cítit.
Proto
jste
mi
tady
například
říkali,
že
ze
začátku
jste
pociťovali
velikou
úlevu,
všemu
jste
rozuměli
a
tak
dále.
No
to
ti
apoštolové
taky.
Učedníci
říkali,
nám
bylo
s
tebou
moc
dobře.
Tys
nám
všechny
cesty
ukazoval,
všichni
jsme
věděli,
kam
to
spěje,
a
teď
ničemu
nerozumíme.
Proč
nás
musíš
opustit?
Proč
my
musíme
být
takhle
na
holičkách?
Co
to
má
znamenat?
On
je
ovšem
utěšoval,
říkal,
maličko,
maličko
a
neuzříte
mě
a
opět
maličko
a
uzříte
mě.
Pamatujte,
že
jsem
vám
říkal,
každé
slovo
tam
má
význam,
i
to
maličko.
Když
si
budeme
moudře
počínat,
tak
to
bude
opravdu
maličko.
Ale
když
v
zármutku
najdeme
sebe
nebo
v
naro-
radosti
najdeme
sebe,
a
né
jeho,
tak
to
maličko
se
promění
v
moře
času,
rozumíte?
My
nesmíme
si
přivlastnit
ani
smutek,
ani
radost.
To
je
jeho
radost.
Dobře
s-
říkal
svatý
Agustýn,
já
jsem
ho
tam
citoval
pamatujete
si,
myslím
eště
v
Blahoslavenstvích,
ano?
Podívejte
se
potom
na
to,
na
tu
pasáž,
co
je
to
pravá
radost,
z
čeho
pramení
a
čí
je
to
radost.
Věřte
mi
to,
že
z
každého
nejmenšího
krůčku
se
dokáže
Bůh
daleko
více
radovati
než
vy,
když
pociťujete
velkou
radost.
A
vy
jenom
podílíte
na
té
jeho
radosti.
To
je
jeho
radost,
kterou
vy
se
radujete.
Jenom
si
uvědomte,
že
to
je
jeho
radost.
Čím
víc
si
jí
přivlastníte,
tím
víc
ustrnete
na,
na
stádiu
radosti.
No
kdyžtak
si
můžete,
to
se
zase
můžete
topit
stejným
způsobem
ve,
v
zármutku,
nespokojenosti.
On
netrpěl,
Ježíš,
u
svých
učedníků
nejmenší
nespokojenost.
On
jakoukoliv
nespokojenost
hleděl...
s-
vyrovnat.
Prostě
když
někdo
ho
i
v
okolí
o
něco
požádal,
tak
jasně
řekl,
udělám,
neudělám,
ale
nenechal
ho
na
pochybách.
Protože
chtěl
nám
ukázat
zase,
že
nespokojenost
je
druh
neklidu,
který
n-
nes-
neumožňuje
člověku,
aby
mohl
jakkoliv
stoupnout
na
cestě.
Vždyť
to
je
taky
jeden,
jedna
z
hlavních
zábran,
kromě
toho
vlastnění,
že,
vono
je
to
totiž
druh
vlastnění,
která
způsobuje,
že
já
nemohu
kupředu.
Proto
se
mohl
zeptat
svých
učedníků,
chybělo
vám
něco,
když
jsem
s
vámi
chodil?
Nic
nechybělo.
On
se
opravdu
do
takových
detailů
postaral
o
to,
aby
jim
nic
nechybělo,
že
oni
nemuseli
prst
hnout,
prstem
hnout,
všechno
měli.
Mysím,
že
bohatě.
A
co
tím
chtěl
ukázat?
Chtěl
nám
ukázat,
že
jeho
Otec
je
jediným
činitelem.
Neboť
on
to
nedělal
kvůli
sobě,
on
to
dělal
jenom
jako
ukázku,
jak
někdo,
kdo
je
založen
ve
vůli
Boží,
ve
vůli
Otcově,
jak
se
může
bezstarostně
o
všechno
postarat,
bezstarostně
o
všechno
postarat.
Já,
a
já
myslím,
že
toto
je
nejradostnější
výhled,
že
čím
dál
mohu
mít
méně
starostí,
aby
bylo
všechno
postara-,
aby
o
všechno
bylo
postaráno.
Dokonaleji
postaráno,
než
když
jsem
ty
starosti
měl.
Představte
si
to,
kdybych
například...
Proč
například
v
tom
výkladu,
který
teď
vám
tady
dělám,
obstojí
jenom
Kristus.
To
není
nějaké
protěžování
Ježíše
Krista,
prosím
vás,
vůbec
ne.
Ale
to
je
to,
co
říkají
Indové,
spravedlivě,
oni
to
dobře
vědí,
že
on
je
dál
než
celé
to
pět
tisíc
let
asi
trvající
učení
indické.
A
to
je
a,
a
je
z
toho
důvodu
dál,
že
to
neukázal...
v
podobě
konkrétních
rad,
uzavřených
do
vědních
částic,
nýbrž
že
to
ukázal
obrazem
svého
života,
že
to
ukázal
symbolicky,
takže
hloubku
toho
symbolu
nikdy
nedoměříme.
My
můžeme
sestupovat
do
jakkoliv
velké
hloubky
tohoto
symbolu
a
pořád
nacházíme
nové
a
nové
poklady.
My
tam
v
něm
poznáme
klidně
celé
učení
indické,
celé
učení
čínské
a
všech
náboženství
a
všech
filozofií
a
uděláme
si
správně
představu
o
tom,
co
je
na
nich
správného
a
co
už
je
překonáno,
ne
že
by
bylo
n-
tehdy
nepravdé,
nepravdivé,
a
co
ještě
překonáno
není
a
co
se
může,
čím
se
to
může
vysvětlit.
J-
upozorňuju
vás
na
jednu
věc,
to
jsem
upozorňoval
už
a
chci
i,
aby
to
bylo
napsáno,
promiňte
mi,
to
bude
pět
minut
trvat,
že
totiž
opravdu
nebýt
indického
učení,
tak
jsem
správně
nepoznával,
co
v
tom
Ježíši
Kristu
je.
Vůbec
c-
c-
c-,
to
by
bylo
nešlo.
Indové
mně
pomohli
se
svým
učením,
abych
pochopil
Ježíše
Krista
lépe
než
Evropa,
celá
Evropa,
prosím,
bez
pokory.
Než
celá
Evropa,
která
opomíjela
záměrně
všechno,
co
nebylo
křesťanské,
neboť
to
bylo
pohanské
a
něco
nižšího.
Zatímco
Indové
lépe
chápou
Krista
než
křesťani,
bohužel,
tak
situace
tady
se
nesmí
zastavit.
Pomocí
Krista,
a
to
už
oni
neudělali,
se
dá
lépe
pochopit
Indie.
Voni
nechápou
Indii,
a
já
doufám,
že
to
nebude
váš
případ,
tak
dobře,
Indové,
tak
dobře
jako
my
křesťani,
kteří
přes
Indii
pochopíme
Krista,
můžeme
pochopit
Indii.
My
můžeme
dát
těm
všem
termínům
indickým,
se
kterými
si
nikdo
netroufal
třebas
po
tisíciletí
hnout,
nový
obsah.
Protože
ono
není
největší
předností
věci,
když
se
to
přesně
definuje.
To
je,
to
je
hráz,
protože
to
všechno
je
omezené,
přes
kterou
se
těžko
dá
přejít.
A
proto
nakonec
třebas
pojem
dvandva,
to
je
dvojnost,
nebo
třebas...
puruša
nebo
třeba,
to
jsou
ty
hlavní
pojmy,
které
bude
třeba
pře-
přeorientovat,
nebo
třeba
šakti
nebo...
klam,
mája,
to
všech-
tyto
základní
pojmy,
na
kterých
stojí
vopravdu
myšlení,
filozofické
myšlení
indické,
budeme
muset
naplnit
Kristovým
duchem.
A
když
tohleto
uděláme,
tak
se
budou
sami
Indové
divit,
co
se
od
svých
mistrů
nedověli.
Až
je
budou
znovu
číst,
tak
teprve
pochopí,
co
ty
mistři
všich-
všechno
věděli,
co
se
nedalo
do
slov
vůbec
uvést,
a
co
mohl
jenom
Ježíš
Kristus
ukázat
příkladem
svého
života.
Protože
nakonec
je
zapotřebí
opravdu
pro
člověka
ukázat
cestu,
kterou
se
má
ubírat.
A
na
té
cestě,
s
konečnou
platností
řikám,
platí:
"stavět
a
bourat".
Ovšemže
při
každém
bourání
člověk
plače,
neboť
se
zamiloval
do
stavby,
kterou
postavil.
A
proto
je
ochoten
v
tomto
stádiu
bourání
nazvat
svůj
stav
za
žalostný
a
cestu
za
neradostnou.
Ale
Ježíš
Kristus
ukázal,
kdyby
člověk
nezboural
dosavadní
život,
jakým
žil,
to
znamená
žil
pro
tento
život,
aby
si
ho
dožil
šťastně
něják,
takzvaně
šťastně,
aby
šťastně
zhebl
v
tomto
životě,
že
ano?
Jesiže
tento
způsob,
tento
cíl
nezbourá,
dojít
k
šťastné
hodince
smrti,
tak
prosím
nemůže
se
ocitnout
v
Betlémě,
nemůže
zrodit
ze
sebe
Krista,
ano?
Kdyby
byla
Panna
Maria
trvala
na
tom,
že
bude
matkou
normálních
dětí,
takže
bude
uznávána
jako
poctivá
matka,
nikoliv
neřestná,
kdyby
byl
svatý
Josef
trval,
že
si
bude
dělat
svý
řemeslo,
že
ano,
a
né
že
tím
řemeslem
bude
pomáhat
Ježíši
Kristu,
tak
by
bylo
nenastalo
narození
v
Betlémě.
To
bylo
úplný
přebourání
dosavadního
směru
života,
těchhletěch
dvou
lidí,
že
ano,
a
na
přebourání
tohoto
směru,
n-
na
základě
toho
se
narodil,
směl
narodit
Ježíš
Kristus.
Tady
dali
právo
Bohu
se
narodit.
A
to
není
velké
ještě
právo,
to
je
jenom
právo
se
narodit.
A
co
všechno
se
muselo
zbourat.
A
co
všechno
se
znovu
muselo
postavit.
Nová
tendence
životní,
nový,
nový
prospekt,
nov-
nové
řízení,
nový
cíl.
A
teď
si
ten
Ježíšek
klidně
mezi
nimi
žije.
Už
ve
dvanácti
letech
se
ukazuje,
že
je
něják,
je
moc
dlouho
v
kostele,
ne,
a
rodičím,
rodičům
to
není
vhod.
A
on
jim
říká,
musím
být
v
tom
je,
co
je
mého
Otce.
Ale
nejenom,
že
musím
být
v
tom,
co
je
jeho
Otce.
Ale
von
si
nakonec
zamane
vstoupit
do
Jordánu,
to
znamená,
on
zbourá
celý
poměr
k
rodině,
ke
společnosti,
ve
které
žil,
zbourá,
doslova
zbourá.
Takže
on
si
chodí,
kdybych
to
řekl
indicky,
v
plášti
sanjasina,
který
vůbec
nepatří
nikomu
na
tomto
světě,
jenom
Bohu.
A
tohle
ho
uschopňuje,
aby
vůbec
mohl
vyučovat.
Kdyby
byl
neoblíkl
tento
plášť,
to
znamená
ten
úkol,
že
ano,
a
kdyby
se
byl
nezřekl
té
své
rodiny,
přestože
ta
rodina
za
ním
chodila,
na
tom
nezáleží.
Za
námi
ta
rodina
smí
chodit,
ale
my
se
jí
musíme
umět
vnitřně
zří-
zříct,
že?
A
bude
se
mít
samosebou
líp
než
se
měla
před
tím,
o
tom
není
pochyby,
ale
musí
toto
pochopit.
Kdyby
toto
byl
nezboural,
tak
nemohl
být
učitelem.
A
kdyby
byl
nezboural
to
skvělé
učitelské
období
úplně
totálně,
že
ano,
na
tom
kříži,
tak
by
byl
nevstal
z
mrtvých
a
tak
dále.
Čili
samá
bouračka.
A
já
jsem
vám
v
těch
Kalech
si
myslel,
že
o
nic
jiného
než
o
to,
abyste
pochopili,
že
musíte
zbourat
dosavadní
způsob
myšlení,
který
vás
nikam
nevedl
nebo
pomalu
vás
vedl
nebo,
nebo
se
to
po
určité
době
zastavilo,
jo?
Že
teprve
na
základě
toho
zb-
zbourání
nastává
radostný,
nové
budování.
Až
to
nejlíp
postavíte,
klidně
to
zase
budete
muset
zbourat,
přátelé.
Protože
definitívní
stavbu
nejenom
do
smrti
nepostavíte,
ale
definitívní
stavbu
ani
na
věčnosti
nepostavíte.
Jenomže
jakmile
se
přejde
přes
určitou
fázi,
ta
je
naz-
nazvaná
kří-
smrtí
na
kříži,
pak
už
není
třeba
s-
s-
způsobem
bouracím
na
to
jít,
nýbrž
způsobem
lineárním,
doplňovacím.
Totiž
to
spojení
bude
tak
intenzívní,
že
už
nebude
třeba
z
něho
ani
na
chvíli
ustoupit,
aby
se
mohlo
dále
nabývat.
Kdežto
před
tím
je
pořád
ještě
nebezpečí,
že
když
se
bude
nabývat,
že
člověk
si
to
přivlastní,
že
to
polidští,
a
proto
to
musí
zbourat.
Dokud
toto
nebezpečí
stává,
tak
on
musí
to
zbourat,
třebas
to
bylo
nej-
nejlepším
způsobem
vypadalo.
To
máte
ve
všech
pohádkách,
že
vám
tam
vždycky
ten,
kdo
vás
vede
tam,
řekne,
a
teď
mně
setni
hlavu,
něco
takovýho,
viďte,
a
nebo,
vzdej
se
těch
nejkrásnějších
věcí.
Te,
to
není
jenom
věc
odpoutanosti,
to
je
věc
zbourání.
Věřte
tomu.
Takže
nebuďte
z
toho
smutný,
protože
není,
není
smutnější
to,
že
bouráte,
než
to,
že
stavíte.
Obojí
je
stejně
veselé.
Stejně
radostné.
Protože
toho
nu-
nu-
nutně
zapotřebí.
Hlavně
mějte
vůli
dobrou
a
dovolte
vobčas
aspoň
Pánubohu,
aby
taky
ve
vás
působil,
prosím
vás.
No
nemusíte
moc,
to
víte,
vono
by
vás
to
mohlo
zmoct.
Protože
on
má
obro-
obrovskou
sílu.
Když
by
mu
to
člověk,
já
kdybych
mu
to
dovolil,
tak
tady
sebou
praštím
rovnou,
že?
A
vodvezete
mě
a
marná
lékařská
věda
by
byla,
že?
Mám
dotaz,
nemáme
chtít
výsledky,
ovoce
nějaké
činnosti,
protože
s
těmito
výsledky
přichází
pocit,
že
člověk
dělá
dost,
a
s
tím
souvisí
stagnace.
Chtěl
bych,
pokud
to
dovedu
nebo
pokud
mi
bude
dáno,
toto
ovoce
činnosti
obětovat,
ale
odevzdávám
tím
současně
ujištění
vnitřního
rázu,
že
to,
co
dělám,
dělám
správně.
Zdůrazňuji,
né
dobře,
ale
správně,
se
správným
zaměřením,
že
nechodím
v
bludném
kruhu.
Jak
odevzdávat
toto
ovoce
činnosti
a
přitom
neztratit
ono
správné
zaměření?
Tak,
jak
odevzdávat
ovoce
činnosti
a
neztratit
správné
zaměření.
To
znamená,
já
si
musím
uvědomit,
že
zatím
jsem
chtěl
já,
zatím
jsem
chtěl
já.
Že
se
na
mně
jenom
chce,
abych
si
uvědomoval
správně
řád
hodnot.
Že
kolik
já
jsem
chtěl
a
jak
jsem
chtěl,
jakou
intenzitou
jsem
chtěl,
to
je
vidět
z
ovoce
toho
mého
chtění.
Že
jsem
se
tím
chtěním
dostal
do
určité
výše,
neříkám,
že
jsem
se
nikam
nedostal,
ale
že
přes
tu
výši
jsem
se
dál
nedostal.
Čili
to
je
asi
mez
mého
chtění.
Já
jsem
opravdu
ze
sebe
udělal,
co
jsem
mohl.
Víc
nesmím
chtít
ze
sebe
udělat,
protože
opravdu
není
v
lidské
moci
svou
silou
se
dostat
na
konec.
Nikdo
tu
moc
nikdy
přede
mnou
a
po
mně
nebude
mít.
Ani
já
ji
nemám.
Čili
musím
se
smířit
s
tím,
že
teď
musím
připustit
vůli
Boží
k
činu.
Když
jsem
vyčerpal
všechny
lidské
prostředky,
a
to
vám
pořád
říkám
v
jednom
kuse
totéž,
když
jsem
poctivě
vyčerpal
lidské
prostředky,
mám
právo,
plné
právo
chtít
na,
aby
to
za
mě
udělal
Pán
Bůh.
Abych
konečně
se
dostal
k
povědomí
toho,
že
on
je
činitelem.
Já
jsem
zatím
to
povědomí
nepotřeboval,
protože
jsem
vycházel
se
svou
snahou.
Ale
ujišťuji
vás,
že
se
svou
snahou
se
na
konec
cesty
nedostanete.
Na
ten
lidský
konec,
to
v
tom
na
věčnosti
pokračuje,
ne?
Ale
co
se
v
lidském
těle
dá
udělat,
tam
se
nedostanete
ani
na...
na
polovinu
ani
ne
na
s-
na
nějak
desetinu,
protože
jste
zapomněli,
že...
jak
říkal
Ježíš
Kristus,
kdyby
člověk
sebelépe
přemýšlel,
ke
své
postavě
nepřidá
ani
loket,
že
ano?
Nebo
palec?
Loket.
A
kdyby
sebelépe
přemýšlel,
tak
se
neoděje
tak
jako
třebas
nejubožší
květina
na...
na
tom
poli.
Tak
podívejte
se,
jesiže
tom,
jesiže
nemluvil
lež,
jesiže
ten
Ježíš
říkal
pravdu,
tak
já
musím
v
určité
fázi
obrátit,
já
musím
přebudovat
svůj,
své
způsob,
svůj
způsob
myšlení.
Prosím
vás,
tomu
jsem
vás
v
Kalech
učil,
nezapomeňte.
Já
musím
opravdu
přestat
chtít,
né
proto,
že
bych
ztratil
cíl,
ale
že
neznám
cíl.
Že
to,
co
si
všechno
myslím
o
cílu,
to
není
správné
pojetí
cíle.
O
tom
si
pořád
tady
vykládáme.
To
je,
to
by
bylo
vlastně
jenom
postupné
dosahování.
Co
jsem
já
za
cíl
považoval,
to
se
op-
a
co
jsem
schopen
pojmout
jako
cíl,
to
není
ten
pravý
cíl.
Když
jsem
kdykoliv
dosáhl
jakéhokoliv,
třebas
sebemenšího
stupínku
na
této
cestě
svým
taky
vlastním
přičiněním
jsem
se
vo
to
snažil,
tak
kdykoliv
jsem
to
dostal
potom
z
druhý
strany
vráceno
za
to,
že
jsem
se
snažil,
tak
to
mělo
j-
vždycky
jeden
průvodní
zjev.
Že
jsem
si
říkal,
přestože
jsem
vo
tom,
jak
se
mi
zdálo,
měl
dokonalou
představu,
tak
to
bylo
vždycky
úplně
jiné,
než
jsem
si
to
představoval.
Úplně
jiné.
Čili
když
jsem
potom
něco
úplně
jiného
dosáhl,
než
jak
jsem
si
to
předtím
představoval,
tak
jsem
z
jiné
pozice
zase
moh
udělat,
z
pozice
jiného
poznání,
vyššího,
tomu
říkám
lepší
způsob
sebepoznání,
neboť
je
to
ono,
neboť
já
jsem
taky
Bůh
vnitřně,
že,
a
taky
jeho
vůle,
to
jsem
taky
já.
Tak,
když
jsem
z
tohoto
vyššího
poznání
pokračoval,
tak
jsem
jinými
prostředky
mohl
zakročovat,
jinými
prostředky
jsem
se
mohl,
které
jsem
dostal
v
té,
v
té
chvíli
k
dispozici,
jinými
prostředky
jsem
mohl
jít
zase
kousek
dál,
takzvaně
vlastními
silami,
a
pak
jsem
se
zase
musel
smířit
s
tím,
že
celou
tu
cestu
bude
dělat
za
mě
on,
že?
A
neznamená
to,
že
jsem
ztratil
cíl,
nýbrž
čím
dál,
tím
více
jsem
ztratil
bláhovou
domněnku,
že
já
to
zmohu.
A
čím
dál
jsem
získával
j-
jasnější
vědomí
o
tom,
že
Pánbůh
mě
miluje,
a
že
kdybych
se
sebevíc
snažil,
tak
ho
nebudu
začínat
ani
milovat,
ani
nezačnu.
A
já
jsem
si
myslel,
že
ho
miluju.
Prosím
vás,
vždyť
jsem
vám
říkal,
první
den,
jak
jsem
se
modlil
jenom
za
to,
abych
ho
miloval
víc
než
cokoliv
na
světě.
Říkal
jsem
si,
za
devět
mě-
let,
když
se
devět
let
modlíte
takovoule
krásnou
věc
a
všelicos
vám
překáží
v
tom
světě
a
chtěli
byste
se
radši
modlit
vo
zdraví
nebo...
nebo
vo
prachy,
jo,
já
nevím
co
tak
ideálního
by
se
tak
mohli
modlit,
ne,
ale
vy
se
modlíte
jenom
vo
tohleto,
to
znamená,
že
vám
to
asi
záleží
na
tom.
To
se
musíte
kolikrát
štípnout,
abyste
se
nemodlili
taky
za
něco
jiného.
A
po
devíti
letech
zjisti-
zjistíte,
že
ho
vůbec
nemáte
rádi,
tak
mně
to
připadalo
jako
hotová
katastrofa.
A
vono
to
bylo
první
pořádné
vítězství,
protože
Pánbůh
mně
konečně
směl
ukázat,
že
mě
má
rád.
A
to
mi
ukázal
roztodivným
způsobem,
že
jsem
byl
hrozně
trápen.
Tři
dni,
né
dýl,
tři
dni,
hrozně
trápen,
já
jsme
byl
hrozně
zoufalý,
já
jsem
byl
na
pokraji
všech
sil,
já
jsem
byl
absolutně
neschopen
se
z
toho
vyvlíct,
přeskočit
přes
bránu
to
se
nedalo,
tam
byly
ostnatý
dráty,
nic
se
nedalo.
Já
jsem
musel
čekat,
až
mě
popraví
v
tomto
světě
ty
lidi.
Ty
nejhorší
zvířata,
který
podle
mého
názoru
vůbec
nejsou
hodni
rozvázat
opánky
nebo
setřít
prach
z
obuvi
mé
nejsou
hodni,
ti
mě
tam
týrali,
jo?
Vždyť
ty
obdoby
potom
jsou
pořád
dál,
to
jak...
jak
svatý
Jan
Křtitel
nebyl
hoden,
že
ano,
jak
sám
o
sobě
říká
tomu
Ježíši,
vite?
A
přesto
ho
měl
právo
dostat
někam,
kam
by
se
byl
nedostal
vlastní
silou.
Proto
jsem
vám
tam
předváděl
mši
svatou
jako
takový,
takovou
pomůcku,
podle
které
ho,
podle
které
pochopíte,
co
je
to
nechat
působit
vůli
Boží.
To
v
žádném
případě
nesmí
a
nebude
znamenat,
nebude
znamenat
ztrátu
cíle.
Protože
jak
se
chopí
toho
vesla
Pán
Bůh,
tak
budeme
mít
opač-,
jak
mu
dovolíme,
pardon,
aby
se
ho
chopil,
tak
budeme
mít
zcela
opačné
mínění,
než
jaký
dosud
máme.
Budeme
říkat,
Pane
Bože,
chvilinku
to
moji,
tu
moji
lodičku
nech
na
pokoji,
chvilinku
mě
neveď,
chvilinku
mě
nech
spát,
chvilinku
mě
nech
v
papučích.
Mně
tam
bylo
dobře.
Protože
on
mě
požene
k
tomu
věčnému
cíli,
k
té
věčné
svobodě
a
já
jsem
zvyklý
na
tak
malou
klícku,
že
bych
nejradši
do
ní
znovu
zalez,
víte?
To
jsem
já,
já
nemohu
mluvit
za
vás,
ale
možná,
že
se
v
tom
taky
poznáváte.
Samozřejmě,
že
odosobňovat
se
je
užitečná
záležitost,
to
já
jako
nikomu
nemohu
mít
za
zlé,
ale
kdybyste
se
odosobňovali
takovým
stylem
jako
já
třebas,
nepravým,
nesprávným,
že
jsem
se
podle
mého
názoru
velice
dokonale
odosobnil,
dokonale
v
uvozovkách,
a
měl
jsem
dojem,
protože
jsem
sebe
neznal,
že
jsem
odosobněný,
tak
vám
to
znemožní
mít
v
sobě
místo
pro
Pána
Boha,
pro
vůli
Boží
a
pro
jeho
milost.
Protože
v
čem
jsem
se
odosobnil,
tam
sice
vznikla
ve
mně
nějaká
mezera,
tam
by
se
Bůh
mohl
se
svou
milostí
vlít,
to
je
pravda,
ale
já
jsem
na
to
místo
celé
stačil
dát
uspokojení
z
toho,
že
jsem
se
odosobnil.
Takže
nevzniklo
tam
vůbec
místo
pro
Pána
Boha,
nýbrž
jenom
pro
mé
vlastní
uspokojení,
že
jsem
se
odosobnil.
Já
jsem
si
pořád
říkal,
ještě
že
nejsem
takový,
ještě
jsem
neznal
Miloše,
ne,
jako
Miloš,
ne,
nebo
že
jsem,
že
jo,
to
jsem
si
říkal,
pořád
skřípá
zubama,
ne?
Já
vím,
že
jsem
odosobněný,
že
jsem
svatý,
ne,
takhle
jsem
si
to
říkal.
A
to
už
jsem
si
říkal,
já
svatý,
já
odosobněný,
rozumíte?
Jsem
taky
sledoval
vědecky,
do
jaké
míry
jsem
odosobněný,
jakou
nectnost
už
nemám,
jakou
c-,
jakou
ctností
už
zase
vládnu,
ne?
Tak
to-
toto
už
samotné
způsobilo,
že
tam
vůbec
Pán
Bůh
neměl
u
mně
co
dělat.
Musel
mě
strčit
do
koncentráku.
Jinak
to
nešlo.
Tam
mě
přesvědčil
o
tom,
co
jsou
moje
ctnosti.
A
proto
Číňani
správně
říkají,
že
člověk
musí
všechny
ctnosti
vykonávat
spontánně,
aby
vůbec
nevěděl,
že
je
ctnostný.
Aby
vo
tom
vůbec
nevěděl.
Když
neví,
že
je
ctnostný,
a
je
ctnostný,
tak
je
to
v
pořádku.
Jedině
v
tom
případě
je
v
něm
místo
pro
Pána
Boha,
ano?
Jakmile
něco
malinko
ví
o
své
ctnosti,
není
tam
místo.
Pže
stačí
malinko
a
je
toho
příliš
mnoho,
aby
to
stačilo
na
to,
abychom
Pána
Boha
nepustili
ke
slovu.