Karel Makoň: kotouc-R01-c-1974 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

V tom všem vevnitř je něco jako věčná přítomnost, která n- nemá vývoje, která existuje nezměněná vod začátku do konce. A že na tuhletu věčnou, n- neměnnou součást všeho je navěšeno něco, co, čemu říkáme třebas vesmír, ne? To je... to je věc, řek bych, nechci říct podružná, ale je to věc, která s- je velice... rozlišená. To je věc, kterou nemůžete rozřešit lidským rozumem z jednoduchého důvodu. Že jste nerozřešili tu přítomnost. Teprve rozlišíte tu přítomnost, ji rozřešíte, pardon, tak budete mít jasnou odpověď, proč je konkrétně to nebo ono. Prosím vás, bych vám se nechtěl vyhnout odpovědi. Ale chci vám to vysvětlit na vašich denních událostech. Jestliže například řeším třebas tu nebo onu záležitost odděleně od všeho ostatního, bez ohledu na tu věčnost, prostě řeším tu záležitost jenom jako takovou, sám ze sebe vlastními silami, třebas že vím, že jsou vod Pána Boha, a nic víc než těmito silami, snažím se všemožně to vyřešit jako první záležitost svého života, nemám zatím nic důležitějšího na sta- na starosti než to právě, momentálně, tak je možná, že, je možné, že to nějakým způsobem vyřeším, že nějakou odpověď dostanu, třebas v podobě nějakého řešení. Ale vynoří se další problém, který budu muset řešit. A tak do smrti se nedočkám doby a chvíle, kdy nebudu muset vůbec nic řešit. Pořád bude vyvstávat nový problém jeden za druhým a budu řešit jeden po druhým a nikdy nebudu u konce. Jestliže ale vyřeším tu vnitřní skutečnost, kterou mám v sobě, tu věčnou přítomnost. Když se k přiblížím, tak kupodivu řešení všech těchto okrajových věcí, které se navěsily, které se ustavičně navěšují na tu vnitřní skutečnost věčnou, ty mně budou přidány. Hledejte království Boží, všechno ostatní vám bude přidáno. Opravdu je tomu tak, najdete všechny odpovědi, konkrétní odpovědi, proč je ten vesmír, proč je tam tohleto, proč je tam zrovna teďka člověk a tak dále. Když vyřešíte svojí pravou skutečnost vnitřní, to znamená s- přítomný, přítomné božství v sobě. Když na to dostanete odpověď ano, jsem, to jsem já, který jest, a věčně jsem, se ztotožníte s touto věčnou bytostí vevnitř, když vás to nebude jenom táhnout, nýbrž se sní ztotožníte, tak budete mít rozřešeny všechny tyto věci, protože nás například nejvíc zajímá třebas v této škále vývojových záležitostí, proč je tady člověk. No samozřejmě, proč je tady člověk? Správně říkají Číňani, že člověk je větší než pravda i větší než ta největší pravda. Že totiž největší pravda by vůbec nikdy nebyla poznána, kdyby nebylo člověka. Jediný člověk je na světě schopen poznávat i tu největší pravdu. A proto je větší než ta pravda. Ty pravdy tady věčně jsou, ten vesmír tady věčně je. Jako třebas dejme tomu je v semeni celý strom. Tak je tady. Ale je to k ničemu, dokud tady není člověk, který způsobí, že ta pravda v něm vzroste ve veliký strom a... a tak dále. To ty příklady bych musel z Ježíše zase opakovat. Tahleta skutečnost, to je ohromující skutečnost, nám říká, ty člověče ses vyvinul do stádia, kdy jsi schopen přejít vědomě do věčnosti. A jestliže nepoužíváš tohoto, této příležitosti, tak ještě nejsi člověkem, že. A jestliže ji používáš, začínáš lidsky žít. Pže člověku jedinému je to dáno. Nikomu jinému. Zkuste si tyto věci vykládat psíkovi, jak to dopadne. A přestože to vykládáme mnoha lidem, dopadá to podobně, že? Na celé cestě je nesmírně důležité, aby člověk vycházel ze sebepoznání. A jestliže si myslí například, že všechno dal, tak, a že víc dát nemůže nebo že se úplně odevzdal nebo nevím, jak bych to mohl vyjádřit, to je pořád, stejně tomu rozumíte, tak vždycky časem musí s- mu být dáno najevo, že... že se neodevzdal téměř vůbec. Například copak si svatý Petr nemyslel, že věří v Ježíše, že ho miluje, že by ho nikdy nezapřel, že by s ním šel na smrt, ne? A Ježíš mu klidně a plně správně řekl, dřív než kohout zakokrhá, ne jednou, ale třikrát zapřeš. A stalo se. To nebylo žádné věštění. To von moh napřed předpokládat. To můžeme každý z nás o sobě předpokládat. Prosím vás, tato moje řeč je lepší než ta, neříkám, že je moc dobrá, ale že je lepší než ta, kterou jsem říkal potom, když jsem byl po operaci, ano? To jsem se cítil. Dneska zase se necítím a to je v pořádku. Protože kdykoliv umělec, a ta naše cesta je věc umění, to není technika života, to je umění. Kdykoliv umělec se shlídne v tom svém díle, které vyrobil, tak nemůže z něj udělat lepší. A my musíme se umět odpoutat od toho, co jsme zatím vyvedli na svět, a musíme se snažit udělat lepší, protože cesta na věčnost a to je, to je ta nejkrásnější stránka této věci, je cesta také věčná. To znamená, my můžeme ustavičně dorůstat do této velikosti Boží a nikdy nedorosteme. My jsme vlivem, my jsme si to dneska dopoledne zrovna říkali, na Afrodité a na Panně Marii a na Izidě, které jsou znázorňovány na Měsíci že stojí, ne? Jsme si řekli, že naše nesmrtelná individualita je odleskem, jako Měsíc s- svým světlem, odleskem slunečního světla, symbol Boha, ne? A tudíž pořád z toho odlesku bude navěky živa tím, že na něj bude svítit to slunce, tak tím ona bude také svítit. Tak je to s naší individualitou na věčnosti. Čili my pořád budeme potřebovat světlo sluneční, světlo Boží, nikdy se bez něho neobejdeme. To je ta nejkrásnější stránka věci, že na nebi se nikdy nebudete nudit, v tom stavu nebe, myslím, že jo, i když budete stále mocněji přijímat toto světlo, ano? Tady mám jednu námitku. To je námitka z pramene, kde jsem ji očekával, proto jsem si pro šel, že totiž ta naše cesta do věčnosti je cesta umě-, je to umění vlastně, že se tomu nedá naučit jako žádnému umění se nedá naučit. Ovšem je tady jedna věc, která, které bych odporoval. Není to tak úplně pravda, když to takhle jednoduše vysvětlíme nebo řekneme. Jak se tomu, nebo jak se tomu přiblížit tomu umění? Kdyby něk- kdyby umělec dokonale neovládal řemeslo, na kterém je postaveno to umění jeho, tak by s- nikdy nedospěl, jak jsem to vždycky říkal, pamatujete si vo tom... vo tom klavíristovi třebas, i při reprodukčním umění by nedospěl nikdy k samovolnosti toho třebas i... i jen reprodukčního umělce, že. Ten reprodukční umělec, třebas když hraje na klavír, musí samovolně hrát, ten nemůže myslet na to, kam dát ruku a kam dát nohu a kam se podívat a kterou notu a podobně, že? Ten to dokonce se naučí velice snadno nazpaměť. Poměrně snadno proti nám, protože ovládá dokonale techniku, ano? A jestliže tomu takhle je, tak my se můžeme nekonečně přiblížit k tomu umění tím, že dokonale zvládna- zvládáme techniku. jsem se právě snažil, a víc jsem nemoh udělat v těch Kalech, a snažil sem se o to s vámi se všemi, abyste zvládli techniku tohoto života v tom smyslu, abyste si nepočínali tak, že byste se vzdalovali, nýbrž abyste si počínali tak, že byste maximální měrou připravovali cesty Páně. A víte dobře, že to nespočívá v tom, že... nebo jenom v tom, že nebudete nějak hřešit nebo že se budete stíhat přísně, abyste neudělali to nebo udělali zase tamto, nýbrž to spočívá především v tom, že budete s- přivolovat k tomu, aby váš život se dostal do služeb Božích, do služeb věčnosti. Toto přivolení musí být základem proměny do toho umění. A to přivolení jest možné. To přivolení je možné u každého člověka. Samozřejmě nevadí, když se tou věcí bude zabývat, protože pak je to přivolení snazší. Vy, kteří jste toho tolik slyšeli, četli a tak dále, nejenom vode ale vod všeho vostatního a, a žijete určitým způsobem třebas náboženským, vy máte daleko snazší přístup k tomu přivolení než jiný člověk, který nikdy k tomu ani nepřičichl. Tak proto není tak úplně správné říkat, že je to umění, a tedy se mu nelze naučiti, ano? Jestliže třebas dokážu rozvinout s- tento svůj světský život tak, že dokonale v něm žiju, v tom smyslu, bez námahy obstarávám si všechny věci a jsem... svým bližním dokonale k dispozici. Tou svou drobnou, třebas neutrální činností, že někde jsem třebas v kanceláři nebo někde u krumpáče, to je jedno. Že to... že to dělám bez námahy a bez repliky, bez reptání a jako bych to nedělal, tak jsem vlastně umělcem. Neboť dosahuju něco, a to právě teďka překládám, čemu se říká wu-vej, viď? To znamená nicnedělání. Když člověk je opravdu odborníkem v nějaké věci, tak to vypadá, jako kdyby vůbec nic nedělal. A on to dělá. Jiný by se musel ustarat, aby udělal totéž, co třebas někdo, nějaký akrobat na nějakém náčiní, že, na nějakém... na nějaké hrazdě nebo něco takového, že ano? A on to dělá úplnou samozřejmostí. My ovšem nevíme, co za tím bylo úsilí. To nevíme. Bylo, veliké úsilí. Ale bylo to řemeslné, a nikoliv umělecké umění. Ale výsledek je umělecký výkon. Výsledek je umělecký výkon. Čili také lidé, kteří vůbec k těmto věcem ne- nedošli, ale naučili se poctivě pracovat třebas, dejme tomu, to je taky jedna z cest, vždyť karma joga je také jedna z cest, ale nakonec se naučili pracovat bez ohledu na výsledek, to je teprve krásné, protože koneckonců si přijdou... přijdou nakonec k moudrosti, že není všechno ž- to, že za to dostanou třebas nějaký peníze nebo že jim je někdo za to vděčen, nýbrž daleko ví- víc větší... větší odměnou je nám, že... že někomu pomohli, tak to je stav umě- umění života, umění sloužit, umění žít. No a... takže... není tady takový ostrý předěl mezi technikou života a uměním života. Technika života může vrcholně napomoct k tomu umění. Když je zvládnuta tím způsobem nicnedělání. Všimněte, jak to In-, jak to Číňaňé, Číňané doporučují, jak to dělal Ježíš Kristus. Podívejte se, my nejenom, že neděláme zázraky, ale kdybychom ten zázrak chtěli udělat, co bychom se museli, jak bychom se museli namáhat. Představte si jenom, předveďme si to na Starým zákoně. Když si Eliáš za... závodil s Bálovými kněžími o zapálení nějaké hranice, že ano, zázračným způsobem. A ti Bálovi kněží se do krva řezali, bičovali, tloukli se, aby přivolali ten oheň na hranici. Nepodařilo se. Je- jenom se trošku zatemnila obloha a... takže nebylo vidět, že by jako to dopadlo nějak dobře. A Eliáš se nenamahal, polil to ještě vodou, aby jim dokázal, pže věděl, že se namahat nebude muset, polil tu hranici vodu opačně, no, nezapaloval nic, polil vodou, no, a tak dále. A blesk a shořelo to a byl vítězem, ne? To je to nicnedělání v pravém slova smyslu. Udělal oheň. Ježíš Kristus, jsme viděli, že řikal, to jsem neudělal, z vůle Otcovy a tvá víra, tyto dvě věci uzdravily. To jednou to, jednou ono, takhle to vždycky říkal, ano? A bylo to tak. Někdy to byla vytrvalost, jindy to byla jiná vlastnost. Například ten chromý u t- toho rybníku Bethesdy, to byl hotový umělec. Dyť on tam vydržel třicet šest let nebo kolik, že ano, a byl chromý a stále chromější a pořád věřil, že se někdo nad ním smiluje a přenese ho do toho jezera, do toho rybníka, a protože kdo tam první vstoupí, když se voda zčeří, se věřilo, že bude uzdraven andělem, který tam sestupuje do těch vln, takže taky on bude uzdraven. No prosím vás, to byla nesmyslná víra, ale byla to vytrvalost veliká, že v bylo... že v byl zárodek přístupu Ježíše Krista, nadpřirozené síly. Že k němu musel prostě přistoupit Ježíš Kristus, když tomu tak dlouho věřil. Tak k němu přistoupil a říkal mu, co tady děláš? Věděl dobře, ne? On mu to všechno vyklopil, Ježíš Kristus ho uzdravil. To bylo, muselo zákonitě. A von nic neudělal, ten čověk. A protože nic neudělal, ale setrvával, tak se to podařilo. Tohleto je začátek toho umění. Tak podívej s- te se, tady je taková námitka, zda-li by se nemohlo stát, že by ten svatý Josef taky někdy nebyl v úzkých, že by třeba zapochyboval o tom, zda to vedení, které má, je správné a kdyby se dostal do těžké situace, zda by nepochyboval o tom, že je správně veden nebo že to správně dělá. To... to se stalo přeci mnoha starozákonním prorokům, že zapochybovali. Třebas Jonáš nebo tak a sežrala ho velryba, ne? A takový všelijaký věci se tam děly a... Protože zapochybovali. A konečně ten Zachariáš taky zapochyboval, ne? Takže do těch úzkých se člověk dostane hn- hn- hn- někdy ze začátku, a nikoliv nakonec. Ale nám de vo to, jak tomu zabránit takové svízelné situaci, kdy by mohl člověk začít pochybovat. A tu je opravdu jenom jediný recept. Není jiného dalšího. Že jakmile člověk vnuknutí, tak ho musí bezprostředně poslechnout. Jediná potíž je v, totiž jakmile to neudělá, tak si strašně ubírá na milosti. A když poslechne za minutu nebo za dvě nebo za hodinu nebo za dva dni nebo za měsíc, tak je moc milosti, která je v tom vnuknutí vtělena, promrháno. Totiž, když dostanu vnuknutí, tak dostávám také sílu, abych to uskutečnil, toto vnuknutí. To není, od Boha vnuknutí není slovo, to je čin. Který nemusím vůbec provádět, který provádí za ta síla toho vnuknutí. Čili když bezprostředně do toho jdu, takhle, jak vám to říkám, nepotřebuju k tomu žádnou vlastní sílu. Mohu provést to, čemu se říká nicnedělat. Přitom vůbec nic nedělám a vono to půjde. Jenom prostě poslechnu, poslušnost, ano? Přitom třebas vidí lidi, že třebas strašně moc dělám. Ale to jsou na omylu. Vůbec nic nedělám, to jsou jenom, to mají ten dojem, že mlátím třebas rukama nebo nohama nebo hubou, to je jedno. Ale... vůbec se přitom nenamáhám. Pže za dělá ta síla a marně čekají, že zdechnu třebas únavou. Nedočkají se. Protože jsem okamžitě poslechl. Vždyť tehdy utíkat do Egypta nebyla maličkost, ale on okamžitě sebral, to tam stojí psáno, tu Pannu Marii s tím Ježíškem a okamžitě utekli. To bylo bezprostřední poslechnutí, a proto se to muselo podařit. No... ale... jiná otázka je, kterou, to si kladu já, to je otázka, kterou byste mi mohli poklást totiž vy, jak poznat pravé vnuknutí od nepravého. Protože, věřte mi to, to je velice obtížné. A než se to člověk naučí správně rozeznávat, tak uplyne možná mnoho let a do doby může všechna pravá vnuknutí promrhat. Pže váhá, jestli je to pravé vnuknutí nebo ne. A myslím, že ten Zachariáš oněměl proto, aby poznal, že je to pravé vnuknutí. Že to nebyla překážka na cestě. jsem to tam takhle nevysvětloval. Když se mi ta otázka zde naskytla, tak to musím dovysvětlit. To nebyla překážka o ces- na cestě, že to bylo prostě důkazné řízení, jímž se měl dovědět, že to probíhá bez jeho vůle. I když se provinil, i když hned neuvěřil, i když měl své námitky, tak vono to beztak probíhalo. Bez mezery. Ta jeho manželka počala a za ty měsíce měla to dítě, ano? Bez, bez ohledu na to, že von zakolísal. Čili ono se vyplatí být dítětem, jako dítě. Když člověk takhle důvěřuje. jsem vám často dával příklad Žerarda Majaliho, že ano? Když takhle důvěřujete jako třebas on, takhle prostě, tak ta věc, i když se hned třebas nepodaří, časem se podaří a zaručeně není člověk ve své vůli zklamán, ve své víře zklamán, oklamán, není zrazen. Pře- přestože se mýlil a třeba si to špatně vysvětlil. jsem sem vám dával příklad svatýho Františka, který měl vnuknutí, postav tento chrám, ne? Znáte to všichni, že? Nejlepší se je pořád obracet k několika málo případům, které dobře ovládáte. A on stavěl špatně, chybně chrám zevní, opravoval chrámy a měl postavit vnitřní chrám. A trvalo mu to pouhých, takových nějakých, nevím, dvacet let možná, ne? Ale ne, ne bez, bez jakýchkoliv, řekl bych dalších potížích... že jich bylo dost, ale přeci jenom neomylně došel k tomu duchovnímu cíli, k věčnosti. Nezáleží na tom, že si to špatně vysvětlil, vůbec na tom nezáleží, že nepochopil, co je pravý vnuknutí, nepochopil ani jeho smysl dokonce, chápal to příliš dětinně, příliš přímočaře. Nevadí, vybudoval nějaké ty chrámy, né? A potom vybudoval vnitřní chrám. Se zpožděním nějakých dvaceti let. To nehrálo tak velkou roli, protože ještě stačil celý svůj úkol životní provést, ne? Takže poznat správně vnuknutí, bych se nechtěl takovým levným způsobem toho zbavit, ale na to jsou také nějaké prostředky, jak poznat správné vnuknutí. Totiž především to pravé vnuknutí je jiné než to nepravé, které si sám jaksi namyslím, které si sám vsugeruji. Totiž děje se za okolností, které nejsou mně běžné. Ta první okolnost spočívá v tom, že takové vnuknutí vždycky musí následovat ve chvíli, když jsem vyčerpal všechny prostředky lidské a když jsem s důvěrou se obrátil na Boha. A ještě třetí věc tam musí být, a když jsem zastavil, jak se radí v tom klíči, veškeré myšlenkové pohnutky, veškeré, veškerý pohyb mysli. Z tohoto, z této, z tohoto klidu mysli v okamžiku, řekl bych nejtragičtějším, zřejmě mluvím ze své zkušenosti koncentrační, vyplývá právě pravé vnuknutí. A čím hlubší je to opuštění sama sebe, tím dokonalejší vnuknutí. Tady mám námitku, že si někdo z vás myslel, že určitá vnuknutí byla pravá. Ale protože nebyly splněny tyto podmínky, které jsem tady jmenoval, tak to patrně byla vnuknutí nepravá. Když jsem tady mluvil o třech podmínkách, tak jsem tím chtěl říct, že to jsou podmínky, podle kterých se pozná pravé vnuknutí od nepravého, jestliže jsem na vážkách. Jestliže ale, jestliže ale to vnuknutí se ukázalo být správným svými následky, tak vůbec ani jedna z těchto podmínek neplatí, vůbec ne. Přestože je tisíce jiných možností. jsem, prosím, všimněte si dobře, mluvil o tom, jak poznávat pravé vnuknutí, a ne jak zpětne si říkat, co bylo a co nebylo. To poznám jedině podle toho, co se stalo, podle ovoce toho vnuknutí. To, co bylo, co ž je za vámi, to můžete poznat jenom podle ovoce. Ale příště budete se rozhodovat, nemělo by vás jaksi přivádět do rozpaků, že tyto znaky to všechny nemá, to bych nechtěl. Jenom abyste nenaletěli někdy, protože opravdu, je velice snadno, možno naletět. K nám přichází různé hlasy, tady bych moh mluvit ještě vo dalších třebas deseti podmínkách, které bych osobně od pravého vnuknutí žádal. Protože, kdybych je všechny vám ale vyjmenoval při vaší důkladnosti v myšlení, tak byste možná v- vo všech přemýšleli, a to bych byl nerad, proto jsem je neříkal, ani ty tři. Pže člověk se musí rozhodnout ihned, ne? vám jenom řikám, že takovéto podmínky jsou zcela běžné pro správné vnuknutí. Ale třeba další taková podmínka je, že ten člověk... Radši se o nich nebudeme dále tady zmiňovat, protože bych vám komplikoval cestu. Přístup k tomu, k tomu bezděčnému přijímání vůle Boží. Jestliže uděláte tu chybu a nepravé vnuknutí totiž považujete za pravé, což se vám může stát, tak to není chyba na vaší straně, nýbrž na straně toho vnuknutí. Čili vy jste čistý jako lilie ovšem provedete třebas veliké hlouposti. To byli lidi, kteří si mysleli, že mají vnuknutí vod Boha, Hitler, a nevím kdo všechno, že? A co všechno udělali. Oni by byli vsadili krk na to, že to je, že jsou vod Pána Boha, vod Prozřetelnosti. A vy si možná ještě po, vodstupem času řeknete kdoví jestli, no ne? No ale to bylo, jak chtělo, my bychom taková vnuknutí jaksi neměli považovat za správné, že? jsem právě chtěl mluvit o morálním dopadu, že? Že nikdy, a to by bylo strašně zdlouhavé, že nikdy to nebude vnuknutí, které by vás nabádalo k něčemu špatnému. jsem s-, vy mně budete říkat, copak Hospodin nenabádal Abraháma, aby zabil svého prvorozeného syna? Vy namítnete, to s-, to potom napadlo. A usadili byste mě. Pže vy dobře víte, jak to dopadlo, že mu nenechal toho syna zabít. Čili když jsem vám říkal, podle ovoce poznáte, ne, tak to bylo správné vnuknutí, přestože ho nabádal k vraždě. Přesto to bylo správné vnuknutí. Pže on musel překonat to své lidské otcovství, to své vlastnictví, tu touhu vlastnit prvorozeného syna, ano? A podle toho ovoce, že ho to vodna čil vlastnit syna, to bylo dobré vnuknutí, jo? Takže je to složitější věc, kdybychom to chtěli takhle rozebírat. Jenomže věřím, že tyto znaky, které jsem říkal, jsou platné, ale že jich budete umět na správném místě, v správném čase a správným způsobem užít, protože je to velice široká záležitost. Vítr vod Boha vane, nevíme vodkud, ne, říkáme, a také nemůžeme Bohu předepisovat, jaké znaky to mít, když je tady řikám, je říkám proto, protože běžně tyto znaky to mívá. Běžně. mívá. Ale mohou být znaky jiné a zdánlivě protichůdné, jak sme si řekli u toho Abraháma. Ale jak víte, to nic nemění na věci, když dopadlo to dobře a to bylo pravé vnuknutí. Jestliže člověk ocitne třebas v takové situaci, že stojí před dvěma stejně hodnotnými možnostmi, může se rozhodnout pro tu nebo pro onu a neví a váhá, tak tady platí mysím zase zásada zcela vám dobře známá, že j- Pavel řekl, miluj a dělej, co chceš. To rozhodnutí, které svědčí o lidské lásce, ne, nebo které vyplňuje příkaz lásky je to lepší, ne? Jako Šalamoun rozlou- o- o- o- rozřešil ten rozpor těch dvou matek, hádali se o dítě, ne, a nevědělo se, čí to dítě je. Každá říkala, moje je to dítě, chtěla to dítě mít. A von říkal, dobře, když se nedovedete dohodnout, tak to dítě rozpůlíme, že, a kam- každé dáme půlku a budete mít svý. A ta pravá matka zakřičela, ne, tím poznával pravou matku a předal dítě. myslím, že, a toto bylo okamžité rozhodnutí Šalamounovo, vopravdu moudrý člověk. A že tímto hlediskem rozeznáváme správné rozhodnutí. Myslím, že jiné rozhodnutí těžko bych vám jako dovedl tady předestřít, ačkoliv osobně bych se řídil spíše e- nějakým druhem poznání, že? Někteří lidé například prodlužují duchovní cvičení, jiní zase prodlužují třebas tu četbu nebo to rozjímání. Ale si myslím, že to není správné. Protože oni by měli především dbát rovnováhy, zjednávání rovnováhy. mám za to, že když někdo z vás potřebuje si denně něco přečíst a nebo denně něco poslechnout z duchovních věcí, tak že v sobě zjišťuje nerovnováhu, že v sobě zjišťuje prázdnotu, že ten život není na úrovni, ten jeho ostatní život mimo modlitby, na úrovni, na které by měl být, protože kdyby na úrovni byl, tak by nepotřeboval to doplňovat takovými umělými prostředky. proti nim prosím nic nemám, proti těm prostředkům. Ale bylo by to pro takovým vykřičníkem, kdybych toto sám zakoušel, to taky zakouším, zase s jinými prostředky, to je jedno. Že jako není rovnováha mezi mým vnitřním a zevním životem, že musím posilovat stránku vnitřního života. myslím, že toto je způsobeno asi tím, že si toho času v tom zevním životě dost úspěšně, jak jsem vám tady vykládal minule, a aplikoval ty věci, a teď si to vyžaduje od tebe hlubšího uvnitřnění, které by tomu odpovídalo. To je, to jsou konce, které jsem u tebe předpokládal, konce vůbec ne, ale výsledek, který jsem předpokládal, že totiž po stránce vnitřní, vnitřní koncentrace si dovedeš kláct, po stránce vnitřního uskutečňování si dovedeš kláct úžasný překážky. A že si našel prostředek, jak si ty překážky odstranit v zevním světě, to je, to bys moh být vopravdu vzorem nás všem, protože ostatní mají daleko větší překážky v zevním světě než ty dneska. Ale vyžaduje to nutně překontrolovat svůj vnitřní život, svůj vnitřní přístup, aby také ty překážky nebyly v tom vnitřním světě, v tom vnitřním uskutečňování. Proto pociťuješ tu potřebu tohleto takhle dělat. Kdežto tam, v tom zevním světě, tam přistupuješ k těm událostem samovolně, všimni se, samovolně. Kdežto k koncentraci ještě tímto samovolným způsobem nepřistupuješ. Tám prostě máš svoje zařízení, svoje předpisy, kterými se řídíš. Promiň, že mluvím do toho, jak si to představuji, třebas neříkám s- pravdu. Tam tím přirozeným způsobem zatím eště nepokračuješ. A to být nejpřirozenější stránka věci. Zrovna jako ta světsk- ale je... je dobré, že jsi někde začal. Ale jenom včas upozorňuju, podle poznámky, kterous mně kladl tady, kterou jsi tady řekl, že je tady nerovnováha, která spočívá v tom, že vnitřní svět, vnitřní uskutečnění zůstává pozadu, ano? Že teď ses dostal do takového stádia vývoje, že v zevním světě bezděčně jednáš správně, bezděčně jednáš správně. Jakmile člověk bezděčně začne jednat správně, tak dovršil určitý stupeň vývojový. Kdyby jsi bezděčně začal se správně koncentrovat, tak jsi dovršil tu koncentraci, rozumíš. A když bezděčně, a to... to není tvůj případ, ale když bezděčně zevně jednáš správně nebo duchovně, ne, tak nějak bez ohle- bez připoutanosti, bez starostlivosti, to je hlavní věc, tak tam jsi na konci a tady eště máš co dotahovat. Čili se vůbec nedivím a nemám to za zlý, že si pomaháš četbou nebo nějakým takovým rozjímáním, ovšem, nebo takovým nějakým podnětem k rozjímání, lépe řečeno. Ale upozorňuju, že tímto způsobem nevyrovnáš ty dvě hladiny, ano? Nevyrovnáš. To jenom jaksi z toho, z nejhlubší špíny, nerovnováhy se dostaneš, ano? Z nej- vyrovnáš tu nejhorší propast. Že... že taková řeč nebo taková, takový spis, která byla, který byl na jiné úrovni napsán nebo z jiné úrovni vyřčen, že upoma- upamatuje na ty výšiny, do kterých chceš vnitřně vstoupit, ano? Ale kam třebas nevstupuješ tak samovolně, jako by sis přál. Jestliže tedy, jestliže tedy jsme například si tady řekli, že někdo z vás potřebuje denně si něco přečíst anebo, nebo o něčem si porozjímat podle nějakého receptu, to znamená podle naposlouchaného textu třeba, ano, tak s- se mi to jevilo jako důkaz, že on pociťuje nerovnováhu, že totiž zevní život jeho je někde jinde než jeho vnitřní a potřeboval by ten vnitřní život posílit. jsem samozřejmě mluvil jenom ze stanoviska toho, kdo se tady právě dotazoval. Mohlo by to být úplně opačný znak, že zevní život není v pořádku a vnitřní je. Ale to není tento případ. Tento případ, který tady rozebíráme, je takový, že zevní život, v zevním životě ten dotyčný, který se ptal, bezděčně jedná, bezděčně jedná poměrně správněji než dříve. To znamená, š čím si dříve dělal starosti, dnes si starosti nedělá, asi tak zhruba řečeno. Ale k vnitřnímu soustředění, které mít za následek vnitřní uskutečnění na dalšího stupně nebo prohloubení aspoň určitého stupně, k tomu nepřistupuje tak bezděčně, tak samočinně, tak samovolně, tak přirozeně jako k těm denním událostem. To znamená, toto cvičení duchovní nebo ta duchovní modlitba je mu sice něčím posvátným, to je všechno pravda, ale je to něco, co je odtrženo od jeho ostatního způsobu života, vymyká se to z jejího rámce a ten dotyčný se dokonce myslí, že je to v nejlepším pořádku, protože se mu často říkalo, kdybys tu svou modlitbu zařadil do rámce ostatního svého života, ostatního dění, tak by to bylo nesprávné, to musí být daleko výš postaveno, že? Protože to nesmí být normální činnost, to musí být činnost posvěcená. To samozřejmě platí pro ty poměry, kdy člověk žije neposvěcený život světský a posvěcený život v modlitbě. Kdy považuje ten okamžik za posvěcení tou modlitbou. Jestliže ale začíná člověk, právě proto se nemůže všechno stejným způsobem takhle vysvětlovat, jesliže člověk začíná posvěcovat svůj zevní život, to znamená začíná se v něm modlit, a prvním znakem toho, že se v něm modlí je, že bezděčně jedná správně, že se řídí vůlí Boží, to je vlastně modlitba. Tak on tam bezděčným způsobem se uvnitřňuje, ovšem zevní činností. Zevní činnost ho nevzdaluje, ale vzdaluje ho vnitřní činnost modlitby, protože ta je uměle navozená. Ta přirozeně nevyplývá z toho, co přes den dělá. A tu bych toho dotyčného prosil, aby v tom udělal tuhletu nápravu. Že jakmile on něco udělá bezděčně, co se mu bude jevit jako souhra s režií Boží, s Boží, že bude vlastně v něčem ve svém životě přitakávat vyšší režii, tak aby to nejenom bral z rukou Božích jako samozřejmost, což dosud dělá, to je správné, ale aby tohleto všecko se naučil vracet. Tady asi je chyba nebo nedostatek nebo není to úplně vraceno. To znamená, neříkám, že radost z toho, že se to podařilo, že se z toho těší. To je těžko mu zakázat. Ale, pže určité povznesení mysli tady musí nastat, to je v pořádku, ale toto povznesení mysli patří Bohu. To je ten stav, který je požehnaným stavem a ve kterém ten člověk se může daleko snáze setkat se svou vnitřní skutečností než v jiném, normálním, nepovznešeném stavu duše. A je to veliké plýtvání tou milostí, která se u toho člověka dostavuje, když jí, když závěr nepatří Bohu stoprocentně. Když třebas, dejme tomu, jak jsme si říkali tam v tom Ramakrišnovi, musím orat celý den, tam je takové přirovnání, tak samosebou nemohou myslet přímo na Boha. Ale jestliže jsem to pole dooral s pomocí Boží a bylo to správné doorání, protože jsem myslel dokonale na to orání, ovšem bezstarostně, tak po konci toho orání bych měl všechnu, všechen ten výsledek ne- nenechávat si ho, ten výsledek pro sebe, nýbrž ten výsledek odevzdat Bohu. Tohleto budu muset vysvětlit. doufám, že se mi to podaří, když dneska, tak zítra dopoledne, když sem mám zaměřeno s vámi ještě někam jinam zítra dopoledne zajít v těchto oblastech. Tak osobně bych měl říct, jak to dělám. Protože to je snad nejlepší, přirozeně ne nijak dokonalé. Tak zkrátka, říkal jsem vám dříve, že existuje v mém životě dvojí situace. Jedna, že mi stačí lidské síly, abych něco udělal tak přiměřeně správně a je druhá situace, kdy mi vlastní síly nestačí, ani vlastní rozum, prostě ty prostředky, které mám k dispozici, jsou nedostačující. V tomto případě se snažím z lidských sil udělat, co mohu, a ten zbytek uhradit z přímé pomoci Boží. A to tím způsobem, že do další věci, minimálně, nejdu sám, nýbrž vědomě do jdu za Ježíšem Kristem. to říkám osobně, abyste, aby to bylo dobře pochopené. to dělám zase trošku jinak, ale na tom vůbec nezáleží, jak... jak... jak to nazvu. Abych tam nešel sám, abych tam šel za ním, ano? On napřed a potom. Protože jsem jako vyřízen, ano? Když ta věc být ale udělána, tak se nemohu zříci a říci, nemohu, nýbrž mohu skrze Ježíše Krista, skrze sebe. To je důležité vědět. Čili tímto způsobem násobím svoje lidské možnosti, to je jedna věc. A tím vlastně přímo to posvěcení další činnosti je patrno i mně. Je patrno i lidem, kteří vůbec nevědí, co dělám, kteří vůbec nemají tušení, z jaké síly to dělám, protože poznají jasně, že to, co nadále dělám, je lepší než to, co jsem dělal před tím. To poznají. se odvolávám zde na symbol prvního zázraku v Kani Galilejské, kde to víno, které roz- udělal Ježíš přeměněním vody bylo lepší než to víno předtím, které tam podávali. Protože ten správce svatby říkal, málokdy to bývá tak, že by jako pod- že by nakonec se podávalo víno lepší. A uvidíte, že se potom ty lidi jsou podnapilí, šidí? Tak zrovna tak je tomu tady, že totiž zjišťuji, že když z pouhých lidských sil člověk dává, ačkoliv by to neměl nikdy takhle dělat, ale na to právo, protože je to taky od Pána Boha, tak to nikdy nedopadne jako přímé připoutání se k Bohu, protože si přitom nemusí uvědomovat nico, nic jiného, než že nepřímo vlastně z Boží vůle a z Boží síly něco dělá. Ale jakmile není schopen z vlastní síly, tak pak musí se přímo obracet na Boha a to je velice prudké připoutávání se k vnitřní skutečnosti. Ale co myslím tím odevzdat ten účinek Bohu? Když něco dělám, tak musím vždycky někam tou svou činností mířit. Třebas vyučuji, tak ta hodina musí mít nějaký výchovný nebo dokonce i učební cíl. A hlavně aby měla výchovný cíl. Tak prosím, jestliže tento cíl sleduji, tak samozřejmě myslím nějak do budoucnosti. Mám na mysli, že mám před sebou pětačtyřicet minut, že se do toho musím nějak vejít s oběma těmi cíli. To znamená, nemohu-li při nejlepší vůli plně žít v přítomnosti Boží, není to možné. sice vemu k tomu jeho sílu, ale pak z nějak žiju nebo z nějak tyju. Kdežto správné odevzdání účinků Bohu vypadá tak, že nežiju pro budoucnost, nýbrž že začnu žít v přítomnosti. To se mi stává, že i během hodiny, abych neztratil kontakt s touto věčností, musím přestat vyučovat, to nikdo nepozoruje, to je zlomeček vteřiny. Musím přestat vyučovat a musím vstoupit do přítomnosti Boží. To vám řeknu, jak se to jednoduše dělá, velice jednoduchá záležitost, a odtamtud zase se vrátím nazpátek, ano? A zase znovu pokračuji, jako kdybych předtím byl ze sebe nic nevydal. Toto opakuji mockrát za den. Třebas, nepřeháním, tisíckrát za den třeba. Dříve jsem to dělal jenom z nouze, když jako mně došel dech. Dneska se neobejdu bez blízkosti u tohoto pramene. myslím, že ideál by byl, kdybych pořád v přítomnosti žil. Protože to je jediná realita, kterou na světě máme, jak jsem tady posledně říkali. Jediná realita je ta přítomnost, protože to je vlastně vědomý styk s Bohem už, ne? Nesmíte vidět v tom vědomém styku s Bohem nějaký zázraky nebo nějaké otevírání se nebe, nějaké svaté vokolo sebe, nýbrž to je prostá záležitost. To je připoutanost k přítomnosti, řek bych, jak by se to lidsky řeklo, nadpřirozeným způsobem, to znamená, baví to v přítomnosti býti více než mimo ní. A to znamená načerpávat z této studnice ustavičně sílu, poznání, lásku a tak dále, takže není možno se unavit třebas, například. Tak tohleto jsem chtěl poradit. Teďka ještě řeknu, jak se vstupuje do přítomnosti Boží. Do přítomnosti Boží se vstupuje jednoduchým způsobem. myslím povídavě. Většinou myslím povídavě nebo myslím obsahově. Protože všechno si vypovídat, co chci rozmyslet, by bylo velice těžkopádné. Třebas kdybych učil matematice, tak ty vzorečky znám takovým způsobem, že nemusím si je přeřikávat. znám jejich obsah a analogicky podle toho postupuju. To je záležitost celkem běžná, jakým způsobem každý myslíme, to my víme. Ale tento způsob myšlení nedostává do přítomnosti Boží. Do přítomnosti Boží dostane jenom tento způsob myšlení, že zastavím veškeré povídavé myšlení. vím, že to nedokážu na dlouho dobu. Jako třebas, mně dneska stačí dokázat to povídavé myšlení třeba na půl vteřiny, jo, neříkám, že mi to ze začátku stačilo. Dneska na půl vteřiny, abych získal jakoukoliv inspiraci i v nejtěžších otázkách. Jakoukoliv. M- vůbec nepřichází v úvahu nějaká, nějaké rozptýlení nebo nějaká nesnadnost odpovědi nebo nějaká, nějaké váhání. Hlavně žádné váhání. Nesnadnost odpovědi to ano, protože jsem se přeřekl. Protože potom to musím odít do slov, to je otázka jiná. To musím udělat zpaměti. se musím sahnout do paměti. To znamená, když na mně někdo chce například nějakou odpověd na něco, tak si pro to mohu jít do věčnosti, ale formulaci musím udělat lidskou. Ta tam není obsažena. Tam je obecný princip, že? To je takový as-, to je něco podobného jako asi analogové počítače nebo něco takovýho, že tam úsečka zastupuje třebas stav veličiny, ano? Nastavení úseček za sebou je sečít- je násobení, že ano. Proti sobě je dělení a tak dále. A tady taky. Když mam určitý systém myšlení, který se rovná úsečkám, tak vono mně vychází vyšší úroveň. nevím, esi se to vůbec tím vysvětlit, ale to bych to musel na logaritmech ukázat třebas. Logaritmování je totéž, co normální násobení, dělení, odečí- umocňování, odmocňování, jenomže místo abych násobil, jenom sečítám, místo abych dělil, jenom odečítám. A protože je to snižování na vyšší úroveň, činím to daleko rychleji, jo? A tady taky. Taji se, taji se úžasně rychle násobí, umocňuje, dělí všechno možný dělá, protože povyšuji všechno jednání na vyšší úroveň. Bůh totiž jedná tak, jako by vůbec nejednal. Vy se musíte smířit se situací, že se dostanete do stavu nebe, tak vůbec prstem nebudete muset hnout a nebudete smět vůbec hnout, aby se stalo to, čemu říkáme například zázrak. Ten se nemůže stát za našich okolností, našimi schopnostmi, protože hneme tím prstem, ano? My pořád se do toho hrneme sami, my v tom něco děláme, my nenecháme Boha působit v tom, kdežto Ježíš Kristus nechal svého Otce působit v těch všech, které si přijal jako učedníky nebo které uzdravil nebo které vzkřísil nebo kterým odpustil hříchy. To nic nedělal vůbec sám. Z toho nic sám nedělal vůbec. Tak u mně samozřejmě to takhle samovolně eště nejde. musím být do situace dotlačen, že mně se nedostává prostředků, jak jít dál, a proto vstoupím a naleznu tuto zázračnou moc. Stačí vstoupit. To znamená, musím mít nějakou zkušenost o tom vstupu. Samozřejmě. musím to se naučit tomu vstupu. To jsme se učili například v Kalech, víte, za jakých podmínek ten vstup se uskutečnit. Samozřejmě ze začátku na takové úrovni třebas jenom jako tažení, ale později to může mít úroveň třebas i absolutního vědění, že? Setkáváme se i v, i v mém případě, myslím, že to není žádný vznešený případ, s případem absolutního vědění. Ovšem z toho mám trošičku strach, to se přiznám, protože to člověka úžasně poutá, jelikož to je velice obsažné a potom ten svět ostatní okolo toho, když z toho vyjde, tak se mu zdá být velice šedivý, přestože ví, že to je nesprávné vidění věcí. No, tak bych radil tobě, jo, abys vždycky se podle Zlatého klíče nad tím, co se stalo, pozastavil a upřel svojí mysl na to středisko soustřeďovací, kam se normálně soustřeďuješ, dost. A bez ohledu na to, co se stane, celou svou myslí a s celým svým výsledkem, s č- s čím vším, s tou událostí, která se stala tam, vstoupil. To znamená nepo- přestaň považovat tu událost, která proběhla mimo tebe, mimo tvou osobnost, v zevním světě, přestaň považovat za něco, co je mimo tebe. To je tvůj vnitřní stav, to s-, ten se také, ten také probíhá na vnitřní úrovni. Jako nejsme fakticky oddělený jeden od druhého, tak nejsou od sebe odděleny události, a tak taky nic zevního není odděleno od ničeho ci- vnitřního. Nic by zevně se nemohlo produkovat, kdyby to nebylo podněcováno nebo podporováno vnitřně. Čili jestliže někde něco probíhá zevně, tak je to způsobeno vnitřní podporou Boží, bych tak řekl, ano? Jestliže tomu takhle je, že tato spojitost tady je, jestliže to všechno drží, jak jsem ukazoval tej Helence za ručičku, a vono to, vono to tak je, tak já, když se chopím vnitřní části kruhu, jsem to nemohl vysvětlit, ten kruh obepíná n- nějaký střed okolo něho se to musí všechno točit, který je pevný. Když vstoupím do toho pevného středu, nejenom pochopím každý článek toho kruhu, ale tam přeleju to zevní do toho vnitřního, pořád smazávám hranice mezi vnitřním a zevním, se následkem toho pořád i svou další činností přibližuji k poznání Boha. Daleko prudčeji ta vnitř- zv- zevní činnost uvnitřňuje, takže nakonec nebudu vůbec potřebovat žádnou vnitřní modlitbu, přímo ta činnost, tu činnost, kterou budu dělat nebo která kolem bude probíhat, budu považovat za vnitřní stav. A to je správné. Čuang Ce tam na jednom místě krásně říká o motýlu, pamatuješ na ten, o kterém neví, jestli motýl je Čuang Cem nebo Čuang Ce je motýlem. se do- k tomu dostanete z- znáte to, doufám že jo, tak si to prosím vás znovu přečtěte. To je ten, toe to nitro navenek, venek na, do nitra. K tomu musí člověk dospět, aby dospěl k jednotě. Jakmile začne s- spatřovat jednotu mezi zevním a vnitřním, tak je velice blízek tomu vědomému spojení s Bohem, česky řečeno, k poznání vlastní nesmrtelnosti. A jakmile pozná vlastní nesmrtelnost, tak nep- nebude muset věřit. vod svých sedmnácti let vůbec nevěřím. Předtím jsem nevěřil a pak jsem se zase odvěřil, že jo. Protože vopravdu jsem tuto zkušenost tehdy nabyl, a nemohu nic jiného než každému to doporučit, protože to zbavilo, a vy jste mi toho svědkem, to zbavilo veškerých otázek. To nezbavilo závislosti na tom Bohu, naopak, to mou závislost zvýšilo, Bohu dík zvýšilo. A musím vám prozradit, jak správně Miloš říkal, že to, že se ptáte, to nezvyšuje... Tady mám dotaz opačného ražení. Když někdo pociťuje takové to vnitřní tažení třebas uprostřed práce, jak si s tím poč- jak si počínat. Upozorňuju vás, že to je něco jiného, než jsem to tady vykládal. jsem naopak vykládal, když ho necítí, když naopak se snaží všechno udělat tak, aby Pána Boha neobtěžoval a je to vs- když je milující, tak se o to snaží, aby ho zbytečně neobtěžoval, aby vystačil s tím, co od něho má, že. Protože milující vlastně od svého milovaného vůbec nic nechce. To je opravdu milující člověk. Když od něho chce něco, od milovaného, tak si z něho dělá dojnou krávu. To, k tomu bych vás nerad vychovával. Ale jestliže člověk cítí nějaké vnitřní tažení, které mu nedovoluje třebas ani, aby vykonával tu běžnou činnost nerušeně, tak v tomto případě, promiňte mně, bych já, počínal si úplně vopačně, kdyby se mi to stalo, že bych naopak se snažil toto vnitřní tažení zapudit. V tom smyslu, že bych říkal, Pane Bože, ne teď, potom, jo? Pže teď, teď jsem s tebou v činnosti a v tom vnitřním tažení, ano? bych, vím, že tohleto je daleko obtížnější než to první. Proto jsem si ani netroufal vo tomletom vykládat. Vy s tím máte určité zkušenosti a máte z toho dokonce strach, že? A vo tom dobře vím a nevíte, jak to zařídit, ale my si vo tom večer eště promluvíme. Ale je to opravdu nutné takhle to udělat. Protože kdybych se tomu podvolil, tak bych musel zanechat své dosavadní činnosti a musel bych se tomu odevzdat. A končilo by to extatickým stavem. A to nemohu dovolit. že by to nebylo pro příjemné nebo že by to pro byla malá zkušenost, k ničemu zkušenost, zkušenost výtečná, kterou by se ve středověku každý mystik chlubil. Ale ve dvacátém století bych se t-, vůbec bych vo tom radši nemluvil. Protože tohleto je milost, která přichází nevhod. Řekli byste, proč přichází nevhod? Protože jste nechtěně vystihli podmínky, aby přišla. To není zaviněno Bohem. To je zaviněno vámi. Nejužitečnější na chvíli je to, na tom tažení je to, že jste konečně vystihli podmínky, aniž víte jak. Všimněte si dobře, za jakých podmínek se to děje. Jakmile si budete rozebírat podmínky, za kterých se to děje, tak to přestane, rozumíte. Ale dovíte se k- nakonec, za jakých podmínek to tažení nastává a to bude užitečné s- proto, protože to tažení potřebujete umět prohloubit. Ale ve chvíli, kdy to nevadí vašemu konání. Vnitřní tažení také není vrchol mystické modlitby. To je začátek, odpovídá tak asi tomu zrození v Betlémě a potom tomu od- to by žtak eště mohlo existovat do toho Jordánu, kdy č- prostě Ježíš musel být v tom, co je jeho Otce, měl to tažení, že? Ale pak nemusel se k ničemu nutit, ono to samovolně existovalo. Ta mysl na pozadí svém přelívala, přetékala ustavičně do věčnosti. To je ideální způsob spojení s Bohem, že neruší potom tento ustavičný průtok, podobající se podle slov Vivekanandových slabému pramínku oleje, který přetéká z horní nádoby dolů, ano? Nepřetržitému, jemnému pramínku oleje. Tenhleten způsob přetékání do Boha zaručuje totiž inspirovanou činnost, soustavně inspirovanou činnost a je vyšším stavem než... než to tažení a nevede nikdy k žádné extazi. Vivekanandá nikdy žádné extaze neměl. na tu první, kterou zažil, když ho kopl do prsou Ramakrišna. Potom s- takové stavy neprodělával, protože pak se s tím vyrovnal tím, že uměl skloubit zevní činnost s vnitřní. Nýbrž on nebyl dlouho živ, nevím, jak by to byl dělal třebas ve stáří nebo tak. Von zemřel v třiceti devíti letech, jak víte. Ale přesto i ten krátký život nám ukázal, jak to bez extází jde. Bylo by dobře se seznámit s jeho způsobem myšlení, abyste viděli, za jakých podmínek myšlenkových tento přístup k Bohu vzniká. To je velice důležitý. Možná že právě při vaší činnosti jste nastoupili ten způsob myšlení jeho, Vivekanandova myšlení. A proto nastal tento stav. Zkrátka, ještě jednou opakuji. Pro každého mi- milost Boží, ta spojovací milost Boží je ustavičně připravena, pro nikoho méně, pro někoho více, né, pro každého stejně. Jenomže nikdo z nás se neotvírá, ano? A ani dokonce nevíme, jak se otevřít. Samozřejmě, otevřeme je- se kolikrát bezděčně, a tím lepší, že to bylo bezděčné, protože se nás n- navalí najednou ta m- milost, najednou tady je, aniž jsme si to přáli, aniž jsme vo to stáli, aniž sme se vo to pokoušeli. Je to správné, protože pokud, to jsme si taky v Kalech ověřili, pokud se člověk o to sám pokouší, tak nikdy ta milost nastat nemůže. To je jedna z hlavních zábran, jak ta milost nemůže nastat, že se pokouší, aby nastala. Nemůže nastat. Přeci, protože to je vlastně touha po vlastnictví a vlastnictví veškeré musí býti odbouráno. Čili hlavní důvod, proč se ta milost nedostavuje, je, že chci vlastnit, tu milost. Voni Indové říkají, zbavit se ovoce svých skutků nebo nebrat ovoce svých skutků. Ježíš Kristus říká, a vzal odměnu svou. To je něco podobného, že jo, kdo se z toho těšil nebo kdo, koho někdo pochválil nebo takhle. To je recept těch Indů, zbavit se ovoce svých skutků, nedbat na ně, vzdát se ho, vzdávat se ovoce svých skutků, to je recept dost jaksi abstraktní, protože by člověk řekl, když jsem za to nic nevzal a když jsem to dělal zadarmo a když jsem za to nedostal žádnou pochvalu a nebo třebas dokonce vynadáno, tak jsem přeci ovoce svých skutků neužíval, tak jsem se jich vzdal. To není ještě podle mého názoru dokonalé vzdání se ovoce svých skutků. Protože to vlastnictví hlubší kořeny a člověk uspokojení z toho, že je dobrý. Úplně obecné uspokojení z toho, že je dobrý a že dělá radost. Že von se potřebuje vyrovnat se svým svědomím, že Pánu Bohu dal, co je Božího a... a císaři, co je císařovo, a když to dělá, né, tak je vrchol blaženosti v jeho nitru, že? A tohleto je vlastně trhání ovoce skutků, že jo. To je podstata trhání ovoce skutků. Ježíš říkal, dávejte, co je císařovo císaři a co je Božího Bohu. Neříkal nepravdu. Protože musíme ale vědět, komu to navrhoval. To navrhoval lidem, kteří si nevěděli, kteří ho chtěli uvést do úzkých a kteří si nevěděli rady nebo si nevědí rady s tím, co dělat s penízem. Jesli maj se platit daně nebo ne. Jestli člověk poddán být tomuto světu anebo nemá mu být poddán. A von řikal, buď tomuto světu poddán. Čili to je otázka na jiné úrovni zodpovězená, než na jaké to chceme zodpovídat my. Ale pravé vzdání se ovoce svých skutků spočívá v něčem jiným. Že totiž napřed dostanu se do takové bravůrnosti svého jednání, že bezděčně, bez námahy dělám to, co je mým hlavním povoláním, či- čím žiju. A pak, když se naučím bezděčně, bez námahy to dělat, totiž zdá se lidem, že to bez námahy, př- že před tím bylo obrovské úsilí, než jsem se to naučil, to je něco jiného. Ale když se dívají, tak je to, tak to vypadá jako bez námahy, jako jsme si tady říkali na začátku dnešního dne, jako ten umělecký kousek na téhleté hrazdě, tak pak můžu přistoupit k dalšímu bodu, že mohu takhle bezděčně přitom přebývat v Bohu, jo? Bezděčně. To znamená, to je zpočátku tak lehké přebývání, že byste to ani nepoznali, že v něm jste. To se postupně prohlubuje tak, to, ta bezděčnost se změní v převažující element v naší mysli. To znamená změníte světlo, světlo rozumu za světlo Božího rozhodování. Podívejte se, uvědomte si taky jednu věc, že my míříme k tomu, čemu se říká vůle Boží, láska Boží, poznání Boží. Že jdeme z lidské vůle, z lidského poznání, z lidské lásky do lásky Boží a tak dále. A my musíme mít trošičku, měli bychom mít apriorně nějakou představu, co ta vůle a co ta láska a to poznání Boží je. Že kdyby to mělo nějaký pohyb, například ta existence Boží, tak by to mělo nějaký začátek, tak by někde Bůh začínal. Protože to, ale tam není žádný pohyb. To je existence bez pohybu, to je existence jako taková, proto Bůh je navěky, proto Bůh je, ano? Čili ta existence se nám jeví především jako úžasně posvátná, veliká, ničím neomezená přítomnost. Jako kdyby na světě vůbec v chvíli, en- když to poznáváme ne- nebyla žádná minulost, nebyla žádná budoucnost. Toto posvěcení vás zbavuje v chvíli veškerých starostí. A to vám dává možnost jednat zcela jinak než před tím. A proto Ježíš Kristus tak těžce postrádal tuhletu bezstarostnost u svých apoštolů, u svých učedníků, protože s tím zjišťoval, že nejsou v tomhletom stavu existence Boží. jsem, bychom řekli, ano? A zrovna takhle poznává člověk, když se dostane do vnitřní třebas pravdy, jeho... jeho všestranné poznání. To není pravda, která by mířila k řešení nějaké věci. Protože v této pravdě jsou všechny věci rozřešeny, ale způsobem, že by jedna stála vedle druhé, že by to bylo rozkouskováno, že byste mohli mít přehled vo matematice nebo nevím o čemkoliv jiném, nějakém vědním oboru, nýbrž to je zase pravda jako taková, to se mi daleko tíž vysvětluje. Ale vysvětlím to na konkrétním případu. Pravda je to asi v tom smyslu, že když na člověk nahlídne, tak pozná, co je pravé a co je nepravé, co se a co se nemá, rozenává, schopnost rozeznávací, bez ohledu na to, jak vypadá konvenční ctnost. Jak vypadá to, co nám třebas křesťanství navrhuje, abychom věřili, abychom ctili, vše- všechny ctnosti, které nám můžou, mohou vyjmenovat křesťani, jsou chabým odleskem toho, co v této, řek bych, Boží velectnosti nebo v našem smyslu nectností je. Totiž za určitých okolností něco je ctností a n- něco za určitých okolností totéž ctností není, to dobře víte. A tam tato relativita je úplně smazána, všechny ctnosti jsou relatívní, prože tamto je ctnost absolutní, ano? Čili když člověk pronikne do této podstaty Boží a řídí se jí, tak opravdu začne být n- nectnostný. Opravdu o něm platí, co říkal Ježíš Kristus, že není dobrý, jenom jeho Otec v nebesích, když dobře ví, že se řídí dobrem jiným, než kterému se naučil zde na této planetě, že se řídí dobrem Otcovým, že, a podle něho se zařizuje. Čili sám není dobrý, chápete? Přestože když se na něho díváte, tak ho za dobrýho považujete. Není to pravda. On dobře, že je Otec dobrý. Kdyby si najednou myslel, že je to jeho dobrota, umíte si představit, jaký by to byl nesmysl? No hrozný nesmysl. Protože on přeci z naučené dobroty nebo z chtěné dobroty nic nedělá. To je nechtěná dobrota. To je dobrota, která nikam neplyne. Ale on se může... může s- dovědět o tom, co je dobré, co je špatné a může se podle toho zařídit, jo? A dostane k tomu úžasnou sílu to dobro provést, kterou před tím nikdy, kdo by si vo sobě nepocítil. Ovšem musí si počínat tak, jak vám říkám. A zrovna tak to platí o těch všech ostatních věcech. Tak tohleto by byl takový pohled na to, jak se obrací světlo. Dokud člověk odtamtud bere tím způsobem, že neprosí, neprosí v tomto stavu, tím by to hned zmařil, nýbrž když prostě přeplývá se svou vůlí do vůle Boží, tak se mu vrací vůle Boží s veškerou silou uskutečnění. Když tam, když tu svou věc dělá sám jako dříve, když sám se rozhoduje jako dříve, tak zavrhuje vůli Boží. Takový člověk, který je takhle spojený, vůbec sám ze své vůle nic nedělá. A když se na něho díváte z blízka, z dálky, jak chcete, tak říkáte, to je člověk, nadaný úžasnou vůlí. Né, vůbec, to je vů-, to je člověk bez vůle. Ale vám se a nám všem se bude jevit jako člověk s úžasnou vůlí, protože za ním stojí vůle Boží, chápete dobře? Protože on z toho pramene vůle Boží, která je připravena působit, ale nikde nepůsobí, bere a bere tím způsobem, že nepřeje si to sebrat, nýbrž chce se odevzdat vůli. Ta vůle může v člověku a krze člověka působit jenom tehdy, když se člověk odevzdá vůle. Jemně řeč- Ježíš Kristus chtěl a plnil vůli Otcovu, jedině potom mohl dělat zázraky. Kdyby byl nechtěl plnit, tak by byl ani jeden zázrak udělal, neudělal, to... to musela být všechno vůle Boží, vůle Otcova. Když člověk uskuteční tento stav, tak vlastně, že přešel z takzvaného vlastního vědění, z vlastního poznání, z vlastní lásky do něco, co by vzhledem k tomu vlastnictví lásky, k tomu vlastnictví poznání nazval, nebo vlastnictví bytí, by nazval nevědění, nepoznání, neláska. Protože jesiže chce například něco láskyplného udělat, ale po této pásce přejde do Boha, tak si, tak odtamtud dostane, jestli je to ve vůli Boží samozřejmě, takovou sílu lásky, že kdyby řekl této hoře a tak dále, tak by se přenesla, ano? To je důležité si uvědomit. A zrovna tak, když to srovná ze svým poznáním, tak by řekl se Sokratem, vím, že nic nevím. Ten to poznával zaručeně. To je to, co vám tady říkám. Že on si uvědomoval, že nic neví. A protože si uvědomoval, že nic neví, tak mohl vědět věci, který vůbec nikdo nevěděl. Byl na tom daleko lépe než ty lidi, který si ještě mysleli, že něco vědí. Dokud si myslím, že něco vím, tak s- prozrazuji, že nejsem spojen s věčností, která jediná ví, která jediná ví. Pže my se totiž dostaneme nakonec k situaci, kde jasně na každém kroku svého života, jednání i nejednání, poznáváme, že on je jediný činitel. Jediný činitel jak v činnosti, tak v lásce, tak v existenci. Ovšem bych vás nerad, nerad přiměl k nějakému pantheizmu. To není pantheizmus. Upozorňuju vás, že toto zakouší moje věčná podstata, nikdo jiný než věčná podstata, se kterou jsem se spojil, přes kterou zakouším věčnost Boží. A tato věčná podstata moje nesmrtelná, ta je odleskem podstaty Boží. Jako Měsíc svítí ze světla Slunce. To jsem dneska vysvětloval. Tak tomu je. Takhle je Bůh ve všech věcech obsažen. Takhle je jeho vůle obsažena v vůle, když správně užívám vůle Boží, lásky Boží a tak dále, jo? Toto si dobře uvědomte, protože jinak byste mohli upadnout do nějakého pantheizmu. To nepovažuju za správný způsob myšlení. Vůbec, evropský způsob myšlení na tohleto vůbec nestačí. Tím si n- tady si nestačíte ani monizmem, ani dualizmem, ničím si nedostačíte. To není ani dualizmus, ani monizmus. To je něco, co se vymyká filozofickým, řek bych, kategoriím, které jsme si stanovili u nás v Evropě od Aristotela. To, tam to vůbec nepatří. Říkám vám, že docílit tohoto stavu je velice jednoduché, a to z toho důvodu, že kdyby to bylo složité, tak by to nebylo pro děti. A Ježíš Kristus buď lhal a nebo, nevím, nebo nemluvil pravdu, že jo? Ale zaručeně asi, nebo se mýlil, nebo nevím co, ale von říkal, dokud nebudete jako d-, jako jedno z maličkých těchto, nevejdete do království. To znamená, ono to musí být hrozně jednoduché ve skutečnosti, věřte tomu. To je tak jednoduché, že ty složité bytosti, kterými m- my jsme, se nemohou přiblížit pro tu složitost. Musíte si myslet, že my ve své složitosti jsme nejsložitějším organizmem, jaký zatím ve vesmíru známe, že ano. Složitějším organizmem než například, dejme tomu, nerost, že jo? Například rostlina, než včela a tak dále. A pro tuto roz- rozlišenost, pro tuto vzdálenost od jednoduchosti Boží my nemůžeme vstoupit. My musíme takhle zjednodušit sami sebe. To znamená, vždyť jsem vám to tam říkal v těch Kalech, ne? Prosím vás, nejde vám to ani silou Boží, nejde vám to ani láskou Boží, ne? Tak vám to, tak prostě nechte vůli Boží působit. A tam jsme se myslím shodli. Nechte vůli Boží působit. Tak je to správné. Neboť co říkal Ježíš Kristus, když ti maličtí tam chtěli k němu přijít? Nechte je přijíti ke mně. Prosím vás, to ukázal na těchto slovech, třech ukázal, co je to působení vůle Boží. Nechte přijíti ke mně. My nenecháme přicházet člověka k Bohu. My ho zaměstnáváme něčím, co není přítomnost. Stačí, abychmo udržovali v přítomnosti, to znamená zbavili se, na tu chvíli aspoň všech pout k minulosti, všeho řečnění vnitřního, to je paměť totiž, to je minulost. Když si něco vykládám, povídám si to nebo něco Pánu Bohu přísahám třebas, něco mu slibuju, to je všechno vzpomínka na minulost. Protože to musím nějak slovně vyjádřit, ne? Když toto za- zanecháme a když zanecháme i touhu k němu se dostat, to je vzpomínka na budoucnost zase, že ano. Deniken, ano. Když toto obojího zanecháme, tak, a zůstane nám n- neohraničená touha, kterou bych nemoh konkrétně nazvat, je touha po Bohu, když prostě n- neukojená touha jako taková, tak to je stav, ve kterém se setkávám s Bohem, protože jsem v přítomnosti. Neboť to je tatáž touha, která způsobila a způsobuje, že celý vesmír se pořád vyvíjí. Jenomže kvalita touhy je jiná v kameni, jiná v rostlině, jiná v člověku. Kvalita této touhy v- ve člověku je taková, že ho spojuje ho bezprostředně s Bohem. Kámen taky na nic nemyslí a s Bohem ho to nespojuje, protože nemá toto vědomí... Kvalita... Ano? ... Řekli jste tady, že účelem toho všeho je vlastně se odosobňovat. bych to takhle, nevím, jestli jsem to takhle formuloval. Jesli jsem to takhle formuloval, tak je to nesprávný pojetí, protože to není účel, nýbrž to je prostředek. Odosobňování je jeden z prostředků. My se nikdy nesmíme dopustit chyby, že bychom prostředek zaměnili za cíl. Protože pak se začněme odosobňovat a bude to mít ten následek, že se nikdy neodosobníme natolik, abychom se mohli spojit vědomě s Bohem. Čili bych neřekl, že účelem je odosobňovat, nýbrž že odosobňování je jeden, jedním z prostředků. A my jsme ten prostředek samosebou dlouze rozebírali. Nevlastnění a takové, to je způsob odosobňování. Hlavně to nevlastnění, to je ta nejožehavější otázka odosobnění. Ale trvám na tom, že je to prostředek. Protože zro-, a není to cíl, protože zrovna tak by to byla opačná chyba, kdyby například si hříšník myslel, že pro své hříchy nemůže se spojit s věčností. Když Bhagavadgíta řekla, i přes oceán svých hříchů se přepravíš na loďce poznání. To znamená, že žádné, žádná, neosobnost, žádná připoutanost nemůže mně stát tolik v cestě jako záměna cíle za prostředek. myslím, že ani žádný hřích sebenejvětší mně nemůže stát v cestě. Kdyby tomu tak bylo, a to je prosím nějaká neo- neodosobněná vlastnost, ono je těžko říct, jestli hřích je větší překážkou než velká ctnost. myslím, že obě dvě věci jsou velikou překážkou. U mně takzvaná ctnost byla nepřekonatelnou překážkou, přes kterou jsem se přešplhal ne svou silou, vůbec ne, to nešlo. Přes hříchy jsem se mohl přešplhat nějakým způsobem, aspoň jsem si to myslel, že jsem se přešplhal, ale přes ctnost mi to vůbec nešlo. Na tej jsem zkrachoval, na vlastní ctnosti. Protože byla to ctnost vlastní. A dále je velice obtížné se přešplhat přes vlastní vůli. To je taky možná součást odosobnění, což vím, jak se to nazvat. Vy tomu ale dobře rozumíte. Ale nesmím ztrá- nesmím ztrácet z mysli cíl bez ohledu na to, jaký jsem. Pamatujte si jednou pro vždycky a pořád si to připomínejte ten obraz toho světce, který přichází říct těm dvěma lidem, kdy se dostanou k Bohu, ne, tomu svě- tomu světci, který sedí v... v nějakým samadhi, přichází říct, že za dva, za dvě vtělení. A tomu tanečníkovi pod stromem přichází říct, že za tolik vtělení, kolik je listů na stromem, na stromě, pod kterým tančí. Ten tanečník okamžitě se spojuje s Bohem radostí, kterou zažívá. Nezapomínejte, že to pojetí, které vám tady předkládám, i když se snažím, aby nebylo smutné, v žádném případě nesmí být smutným předpisem, co všechno mám udělat. Nebo seznamem různých předpisů. To musí být radostné poselství, které osvobozuje především od sebe. Vždyť, vždyť přeci mám být svobodný. nejsem svobodný. Nejhorší na tom je, že se necítím být nesvobodný, že si myslím, že jsem svobodný, někdy, že? A to jsou nejhroznější odstupy od Boha, to jsou chvíle, kdy vůbec se s ním nemohu setkat. Proto na vždycky, bohužel, přišly chvíle, kdy jsem se cítil vrcholně nesvobodný. Nikomu z vás zatím n- nikdo nepřednesl situaci takovou jako mně, že ho zavřeli, připoutali a eště ho chtěli na místě zavřít, zabít a nemohl se vůbec hnout. Tedy, to mně, bylo, to byla taková l- lapidární ukázka, jak člověk konečně pochopil, i já, takový tvrďas, že nejsem svobodný, že jo. A že veškerá svoboda je v tom, že se odevzdám Bohu. A je to tak strašně jednoduché, protože v chvíli mně nic jinýho nezbývalo, protože kdybych byl eště nějaké jiné hnutí mysli měl, tak zabil. Mně zbýval čas jenom na to odevzdání. A to bylo to nejdůležitější, co jsem moh udělat, protože cílem je do něho vstoupit, a se odosobnit. Jaký jsem byl chvíli před tím? Vůbec jsem nebyl odosobnění. jsem zjišťoval, že se mám rád a že o Pána Boha nestojím a že mám radši sebe než jeho. Prosím, poctivě jsem si to zjistil. Protože jsem se tam nemodlil, Pane Bože spoj se se mnou, vůbec ne. jsem říkal, Pane Bože, popřej mi ještě života, abych ti mohl dokázat, že budu ještě hodnější, než jsem byl předtím. To je ale sebelástička, panečku, a jak krásně zastřená. Dneska do toho vidím. Prosím vás, takhle se člověk dovede obelhávat a bych nerad, abyste se takhle balamutili i vy. Dosti na tom, co jsem napáchal. To je vopravdu do nebe volající. Prosím vás neopakujte mě. Říkám vám, je třeba jenom jednoho jediného. Kdybys chtěla, řekl žen- s- Kristus Samaritánce, že, měla bys vodu, po které se nežízní. Jenom říct. Tu vodu mám. Ovšem, jakým způsobem to máte chtít? To je otázka. Musíte si uvědomit, že ona mu dala vodu, nabízela vodu a von si ji taky vzal, kterou ona vytěžila z studny. Kdežto on nabízel vodu, která nebyla jeho. Když říkal, mám, tak se musel vyjádřit jenom tak, aby to vona pochopila, že ji k dispozici. Ale to byla síla Otcova v-, Otcovy vůle, kterou on měl. A von znal její vůle, že se nad každým smilovává. Že pro každého lásku, že to je láska připravená po všechny, a pro ty zdravé, nýbrž pro ty nemocné, jak von říkal, především, že ano? Čili i pro tu Samaritánku, pro tu ženu pěti mužů bylo to připraveno. Ona se ovšem zhrozila a utekla. Si říkala, přeci já, nejsem schopna. Ale je to Mesiáš, von ví, že mám pět mužů a tak dále, a ká- kázala to po celej vesnici. To bylo všechno. A místo, aby tam zůstala, říkal, dej, a to stačilo. Ovšem jsou tam případy, třebas lotr na kříži nebo Maří Magdalena, kteří takhle nejednali, kteří se tam složili, a, například hlavně ta Maří Magdalena, ta ani neříkala, slovem neřekla, co chce vod toho Ježíše, jenom dávala najevo, že ho miluje. Taková hříšnice strašná a vona si troufala ho milovat. Jesiže my si netroufáme ho milovat nade vše, tak jsme ztraceni. My si musíme troufat, prosím vás, o nic jinýho nejde, vy si netroufáte. Protože ten, kdo někoho miluje, ten ho, ten ho pro sebe nechce. Ten ho jenom chce milovat, to znamená, ten se mu chce odevzdat. Ona chtěla skončit se svým dosavadním způsobem života, protože chtěla jemu sloužit, chtěla být jeho uč-, jeho žákem. A on ale byl jejím učitelem. Jako ti ostatní, viděla ty, ty žáky jeho, viděla celý zástupy, jak za ním jdou, a... a říkala si, to by bylo štěstí, kdybych přestala být tím a mohla sloužit jemu, že? To je ta pravá svoboda, to pravé štěstí. Troufat se milovat Boha. A to je cíl, nejjistější cíl. Nezaměňujte ho za prostředek třebas odosobnění. To jsou prostředky velice kvalitní, že ano, a proti nim vůbec nic nemám a propaguju je, ale možná že velice vám ztěžují přístup, protože přístup je takhle jednoduchý. Vy máte jednu velikou nevýhodu, kterou mně můžete oponovat, že nejste tak velkými hříšníky, jako byla Maří Magdaléna. A to vás vrcholně omlouvá. A druzí máte jinou výmluvu, že jste moc dobrý, a to vás taky omlouvá. Protože, co jsou vaše hříchy, co je vaše dobrota? se přesvědčíte, že to nic není před tváří Boží, jako by to nebylo, na vás svítí totéž jeho slunce, jste hříšní nebo dobří, tak si začnete taky troufat k němu jít takoví, jací jste. Ta Máří Magdaléna nepozbyla nic ze sebe, ta tam celá sebou praštila k jeho nohám, že jo? Neřekla si, ty, špatná Maří, ty zůstaneš před tím, ta dobrá si tady lehne. Dyť v nebyla špetka dobroty. Tam lehla tak, jak byla. Hotovo. myslím, že to je ta lekce, kterou ustavičně potřebujeme každý den ve svém životě