Karel Makoň: kotouc-R01-d-1974 (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

... ... ... Tam v těch Kalech, budu to opakovat, ano, jsme si dokázali jednu věc, zaručeně, že totiž čím méně se spolehneme na osobní dosahování vlastními přednostmi nebo vlastní snahou nebo pílí nebo schopnostmi, tím to lépe dopadá. To znamená, že v této oblasti, do které my se hrneme, tam dosahování se děje zcela opačným způsobem než v tomto světě. Tady cokoliv dosahujeme, dosahujeme zcela opačnými prostředky než tam. Tam se vůbec nedá mluvit o prostředcích fakticky. Protože, všimli jste si, že celkem nezáleželo na tom, jakým způsobem děláte nějak tu koncentraci nebo tak, mně šlo hlavně o ten, o toho ducha, kterým se k tomu přibližujete a snažil jsme se tohoto ducha opravovat, nic víc. Jinak jsem vám na vaši metodu vůbec nesahal. Protože na metodě nezáleží vůbec, jestliže je duch správný. Většina totiž lidí, kteří k těmto zkušenostem přišli, vůbec neznali žádnou metodu. Dnes nevím, jestli mohu být vzorem já, ale také jsem žádnou metodu neznal, při tom prvním, řek bych, obrácení. Absolutně žádnou, ani jsem o žádné nevěděl. A... to, co vy jste zažívali právě tam v Kalech, aspoň někdo z vás, tak to jsem právě zažíval bez jakékoliv metody, hned, v ten okamžik toho prvního obrácení, totiž, že jsem měl jistotu, že tyto věci jsou pro člověka připraveny, pro každého člověka nebo aspoň pro mě, tehdy jsem si myslel, připraveny. A že tedy je nejenom možno, ale i jisto, že člověku jsvou ty možnosti dány a že ta milost je pro člověka připravena. A tímhletím způsobem jsem se k tomu dostal. To znamená, vůbec jsem... nevěřil v chvíli nějakým svým schopnostem ani na Boha, vůbec na nic. Tím méně na nějaký systém koncentrační nebo modlitební, a přesto, jak se říká, to na mně spadlo. Samozřejmě, když se na to podívám dneska po, s ods- s odstupem doby přesněji nebo rozvážněji, tak vím, že to připadalo jako, že to spadlo. Ale že to spadnutí nebylo ve skutečnosti, že? To byl vliv různých okolností, o kterých jsme tady mluvili, které vám potom mimo dosah toho aparátu vysvětlím. Ale mometálně to vypadalo jako, že jsem do toho vlétl, že jsme do toho vpadl. A tak se to stalo všem lidem, kteří zažívali takzvané kosmické vědomí. To znamená, to byli většinou lidé, kteří se nesnažili o duchovní poznání. Vůbec ne. Volt Vitmen nebo Kirkegárd nebo, nesnažili se vo to. Ani neměli takové, řek bych, běžné předpoklady, dejme tomu ctnostného života. Něco takového, to za nimi vůbec nebylo. A přesto se jim to první obrácení podařilo. Tak to byl první moment důležitý v těch Kalech, že jste... zkrátka do toho mohli spadnout jinou silou než vlastní a že dokud jste se vo to snažili vlastní silou se dostat, tak že to bylo dycky horší než tam, kde to vlastní silou podle vašeho názoru nešlo. Řeknu podle vašeho názoru, protože ve skutečnosti to byla vaše síla, která v tom byla. Jenomže uplatněná zcela opačným způsobem než normálně. To musím vysvětlit. Vy jste zkrátka našli nějaký prostředek, třebas mě, na kterého jste se spolehli, že jeho pomocí nebo jeho zkušeností se můžete dostat z toho místa, kde jste, kousek dál. A tohleto samotné stačilo k tomu, abyste vyřadili svou vlastní bytost nebo svou vlastní vůli. A pokud se vám to nepodařilo, tak víte, co jsem s vámi dělal. Že jsem vás přesvědčoval o tom, že jste k ničemu. A v chvíli, kdy se mi to podařilo, tak to mělo jak- aspoň nějaký úspěch. Protože tohleto, když člověk si o sobě myslí, že může to získat, tak se ocitá rázem na opačné straně věčnosti. To znamená v dočasnosti, neboť to je něco, co se získat nedá, co se nedá vlastnit totiž... Druhé, druhý moment důležitý byl, to narážím na slova Ježíše Krista, který to neříkal z pokory. Říkal, když někoho vyléčil třebas, tak říkal, víra tvá uzdravila. To neříkal z pokory. Nýbrž to spolehnutí na někoho mimo sebe, to úplné spolehnutí, které vy jste měli, někteří z vás většinou tedy, někdy menší, někdy větší, to způsobilo, že jste vlastně našli tu pravou, ten pravý styl víry. To je ta pravá víra, že se nespoléhám na sebe. Víra je spolehnutí se na něco, co je mimo mě. Co je mimo můj dosah, co je nade mnou, co převyšuje. A čím je tato síla, tato v- síla víry silnější, tím větší zázrak se s člověkem může stát. Tak je zajímavé, že přestože mám, n- nelžu, že jsem bez víry přistupoval k těmto věcem, tak první, co mně bylo ... při tom návalu věčnosti, vite, při tom první obrácení, při tom prvním probuzení, nebo jak chcete, bylo, že jsem byl nadán vírou. Vírou takovou, že jsem mohl říct, že to víra ani není, že to byla jistota, že ty věci jsou na dosah ruky, že se dají dosáhnout. Ovšem nevěděl jsem zase ještě jakým prostředkem. Nevěděl jsem nic víc, než že to bude, že je to na dosah ruky a že to bude tento život. Nic víc. Ale... byla to jistota. Byla to absolutní jistota, takže myslím, něco, něco takového obdobného jste zažívali vy tam v těch Kalech, že jste tam šli s velikým očekáváním, to znamená tou- s touhou po vlastnění. To byla chyba, to jsem musel odbourat. A za druhé jste tam šli z vírou, že vám pomohu. Není pravda, že jsem vám pomohl, jsem pomohl jenom tím trikem. Jenom tím, řek bych... takovým... nemůžu říct trikem, ale je to trik, takovým únikovým stylem, takovým... no, zkrátka nepřímo, ne? Lépe řečeno. Tak tam jsem tímto způsobem jednal. Měl jsem, bylo to úmyslné, bylo to úmyslné vás zbavit veškeré snahy vlastními prostředky něco dosáhnout. Ale teď, co jsem zjistil. Že, nechci vám zase mluvit do svědomí, ale mám jenom před sebou takovýho Stáňu, že? To mně stačí. Ale si myslím, že jste všichni stejný, promiňte mně prosím vás, jestliže to není pravda. A tenhleten člověk, co tam nabyl, chtěl vlastnit. Čili zase se vrátil nazpátek k tomu, z čeho jsem ho pracně dostal. Rozumíte? Nó, prosím tady Bohoušek taky, to taky vim, že to tak bylo, tajhle taky to vim, vo tobě to jenom nevim, to mi promiň, že ti křivdim ... nic se nestalo, ty to vydržíš. No... tak... zkrátka, protože chtěl vlastnit, ne, tak bylo lépe, aby byl toho zbaven, protože to se nedá přidat k tomuto životu. To není nic, co se přidat, třebas jako nejcennější. Ani tak ne. Protože jestliže přidávám k tomu, co mám, to další, tak zásadně jsem nepochopil Ježíšovo učení, kde všechny hřivny, které kdo dostal tam kdykoliv, nebyly mu dány, nýbrž jenom k dispozici předány, aby s nimi hospodařil pro Hospodáře, nikoliv pro sebe. Ani pro svoje oblažení. Ani pro svou větší jistotu, ani pro svou větší radost. Pro nic takového. Čili se tady, tady nechci na Stáňu jako něco zlýho říkat. Ale se chci vám omluvit, abyste nepovažovali za špatné, že nemůžete zažívat třebas to, co tam a nebo když to nezažíváte, abyste to nepovažovali za tak velkou chybu. Chyba nějaká v tom byla, že totiž jste začli vlastnit, ne? Ale... to jste asi nevěděli, proto vám to jako první bod dnešního kázání říkám, že tam jsme zjednali, jdu k dalšímu bodu, nerovnováhu. Vědomě jsme zjednali nerovnováhu. To znamená něco, co nemá být. Neboť vnitřní život předstihl život vnější nebo způsob vnějšího života a museli jsme počítat s tím, že tato nerovnováha se vyhrotí. neříkám, že se nejvíc vyhrotila u tebe. jenom, to ne- to není, to bylo sice očividné, ale u každého z vás se musí dostavit nebo musela se dostavit nebo se dostavila, pokud jste to nepochopili, jak jsem to myslel, tato situace, jak ukazuju na ní, že. Protože nelze dosahovat vyššího stupně řek bych nevlastnění vedle dosavadního způsobu ostatního života, který je poznamenán vlastněním. To nelze. To s- Proto Ježíš Kristus řekl, a to neříkal z nelásky, že nepřišel přinést mír, ale meč. Totiž on dobře věděl, že když to půjde tak, jak on radil, napřed vždycky vnitřní krok a potom zevní uskutečnění toho vnitřního kroku, že tam mezitím bude vždycky nějaká mezera, nějaká nerovnováha. A proto se divíte tolik Kristově cestě, že je plna tolik násilnictva, tolik tragédií, tolik přemetů, protože ona očividně míří k tomu napřed vnitřně a potom zevně. Kdyby nás učil Ježíš Kristus, jak to rovnou udělat zevně i vnitřně, tak prosím tyto stavy by vůbec nenastaly. Ani ty situace by nenastaly, protože vono později bude zapotřebí, abyste nerozlišovali věc, věci od událostí a události vod stavů. To je všechno jedna jediná věc, jenom různá tvář jedné a téže věci. Tady ti Číňani dobře říkají, že to, co my považujeme za věc, že to vůbec věc není, že? Tobě se tam líbilo zrovna to, co zbyde po pěsti, když ji otevřeme, že? Je to dlaň. Čili pěst vypadá jako podstatné jméno o věci a je to vlastně činnost. Když řekneme člověk, tak to není bytost, tak je to činnost, tak je to tok událostí, stavů, že a tak dále. A proto moudrý způsob života spočívá v tom, že člověk se nesnaží zachytit vůbec žádný okamžik v tomto životě. dobře, že ten okamžik pomine, že a že je to v nejlepším pořádku. Že je to tok, že nejsme lidé... jako, jako něco definitívního, n- něco, co by se, co by se dokázalo chvilinku neměnit. Dokonce je to tak s námi zařízeno, že v každém okamžiku svého života jsme na jiném stupni. Třeba když spím, tak jsem ve svandhistaně, když jsem bdělý, tak jsem v muladhaře, vědomí jde přes muladharu a tak dále. A v tom jsou ještě různé podstíny ... On mně říkal takhle, ten co odporoval, že ano, mně říkal, podívej se, je to od tebe nehezký, že ses sám přičinil, abych ztratil ten blažený stav... toho, přeci jenom přiblížení se k věčnosti, kde člověk přeci ví, že je nositelem nějakého nového života, a... když s- s- tento pocit, tak přeci může daleko lépe vykonávat všechno v tomto světě. nějaké vedení, nějakou jistotu, se kterou přistupuje k řešení všech událostí. A ty si myslíš, že je lepší, když je zbaven této jistoty, když je zase na holičkách jako byl před tím? Vždyť ten jeho stav je horší, než byl před tím, protože s- špekuluje, proč to ztratil. Způsobuje mu to neklid. A ty jsi sám říkal, že neklid je základem vlastně všech duchovních neřestí, protože tady na tomto stupni bez klidu se nedá nic získat. Ovšem bych jaksi odporoval v tom smyslu, že... člověk je s-, protože nemá přehled o tom, co dál, co bude dál, tak je vždycky ochoten na každém stupni, ba co dím, na každém stupínku se pozastavit a popřát si tam blaženosti. Jsou dokonce lidi, mezi vámi doufám nejsou, kteří si popřávají dokonce utrpení na určitém stupni... vývojovém. Protože si myslí, že to utrpení je na místě a že je tříbí. No ale většina lidí si popřává takové větší jistoty, která vyplývá z určitého třebas duchovního stavu, a tahleta jistota je jim zárukou jenom jedné věci, že to není ten pravý klid, že to není ten blahodárný stav, ze kterého by vyplýval další pokrok. si cením každého umělce, který když namaluje obraz, vidí v něm všechny možné chyby, vidí v něm nedokonalost toho, co v myšlenkách měl daleko lépe obsaženo a utvářeno. A to platí o jakémkoliv umělci. A to by mělo také u nás, o nás. Kdyby se člověk spokojil třebas na chvíli jenom, jenom na chvíli s tím, co dobyl, takzvaně dobyl, přestože tady vo dobývání ne- není řeč, není možná mluvit. To jsme si řekli. Tedy, kdyby se spokojil s tím stavem, který zažívá, tak v tu chvíli by se ocitl v pekle. na tomto světě, ale v pekle, v pravým slova smyslu. Jak to je řečeno v tom sto li ne? Že ten Mefistofeles měl právo si pro toho co za přijít teprve tehdy, se mu v tom okamžiku určitým zalíbilo. Nestanovil mu vůbec dobu, kdy by měl si ho do toho pekla vzít. Teprve v okamžiku, když se mu zalíbilo v tom okamžiku, který prožíval, měl právo si ho vzít. A když se mu zalíbilo, tak ok- okamžitě tam byl. To znamená nejenom, že ten stav může ještě třebas dohasínat, to je možné. Ale je to jenom setrvačnost, protože jestliže člověk takhkle se k tomu postavil vnitřně, tak vlastně spadl. Nezáleží na tom, že máš nějaký pocit, nějákej v sobě, na tom nezáleží. Ale ve skutečnosti užs spadl. Zažíval jsem také různé stavy a musím říct, že ten okamžik, kde ten stav přestal, představoval pád můj, nýbrž ten okamžik, když jsem, když jsem ho začal vlastnit, ten stav. v nějakém špatném slova smyslu, že bych byl třebas ho zneužíval nějak, že bych se byl vytahoval nebo tak, né, pže o tom nikdo třeba nevěděl, co zažívám. Ale jsem ho vlastnil. Nemusím vám připomínat, že Ježíš Kristus, když chodil na hostiny se svými apoštoly, že vždycky taky dokázali z hostiny vodejít. A šli na ní. Ale odešli. Když se ocitli na hoře Tabor, odešli. Když se ocitli v utrpení e- e- v Getsemanské zahradě, na hoře Olivetské, odešli z toho. A věřte mi to, čím déle se člověk bude potulovat ve stavu blaženosti, tím déle bude potom trpět. A to je, to je rovnovážný stav. To se musí nějak vyrovnat. Utrpením se musí vyrovnávat blaženost. A protože utrpení se dost těžko snáší, lépe je s- nebýt blažený, abych nemusel trpět. Tedy to je čistě racionální úvaha. To se to takhle nedá zařídit, samozřejmě. Protože kdyby si člověk měl umět upřít veškerou radost z toho, co zažívá, tak by to asi nebyl člověk. Ale toto mně namítal ten dotyčný, ale to budu namítat teďka já. Kdyby se jako dále chtělo namítat proti tomu, co tady něco říkám a co tady argumentuji, tak by se řeklo, a copak Ježíš neříkal, radujte se, opět pravím vám, radujte se. A když mu tam vyčítali ty farizeové, že oni se příliš radují, a že dokonce chodí na ty svatby a na ty hostiny a todleto a že se nepostí a že nezachovávají určitá pravidla, tak on říkal, no, když je nevěsta se ženichem, tak zaručeně se bude jenom radovat, ne? Nebude plakat. A oni mají... k nim přišlo království nebeské, tak jim to nemějte za zlé. Samozřejmě, předurčoval tím Ježíš Kristus pro všechny své učedníky hrozné utrpení. To je právě to, co se nám, co je pro nás nepochopitelné, že je převáděl přes radost do velkého utrpení. A myslím, že by to nemělo být dále nepochopitelné, že je to velká chyba, že je to pro nás nepochopitelné. Protože... ve Starém zákoně ty lidé se učili dualistickému způsobu myšlení. Radostem a strastem. Měli určitý způsob života nařízen, kterému jsme říkali stylizace života, velice strohá stylizace života, byli trestáni za své hříchy a tak dále. A on je musel vyvádět z tohoto dualistického stavu. My jsme také vychováni křesťanstvím. Aspoň si myslím, že na nás ještě hodně to křesťanství působilo, nemyslím na moderního člověka, tudíž na člověka, který se teďka rodí b- b- bez poučení o náboženství, ale my jsme třebas ještě to náboženství měli třeba eště dost v krvi a byli jsme o tom dost dobře poučeni, tak pro nás ještě platí, že my vycházíme z toho, š čeho vycházeli ti staří Židé. A... tedy jsem v těch Kalech s Vámi jednal trošku jinak. Vlivem těchto zkušeností. Protože nechci reformovat Ježíše Krista, samozřejmě. To vůbec ne. Ale uvažoval jsem takhle. Uvažte o tom sami, co si o tom budete myslet. Jesiže si člověk, jak tady říká správně v této knížce, chce způsobit pocit uvolnění nebo svobody nebo usnadnění třebas chůze jenom, tak co udělá, on tam mluví o chůzi, tak si do bot olovo a snaží se s tím olovem utíkat. A když se unaví, olovo z boty vyndá a cítí se být úžasně svobodný a snadno se mu to kráčí, že? jsem vám tam také v těch Kalech... ... to, co jsem se nesnažil třebas jako v katolické církvi vzbuzovat ve vás takovou lítost nad dosavadním životem, ačkoliv i to jsem se snažil. Ale je tomu takhle, jestliže v katolické církvi například chce se od vás opravdová lítost, to znamená berete na sebou, na sebe napřed tíhu, to je to olovo, tu tíhu berete na sebe. A jesiže potom ve zpovědi a svatém přijímání jste z toho osvobozeni, tak musíte pociťovat, samozřejmě musíte pociťovat osvobození. Upozorňuju vás, že je to mechanickým způsobem třebas dosaženo u člověka, který na to nejde příliš hluboko, hluboce. Ale u takového člověka je třeba, jakmile to... očištění nebo to osvobození pociťuje, honem na toho člověka s- všemi silami dupnout a hledět ho z toho dostal zase dál. Aby nezůstal v tom pocitu, dokud se neztratí, že? Čili bych vám chtěl dneska právě dát do pera způsob myšlení a způsob života, který by znamenal, že stav duchovního pokroku byste s- neus- ustavičně prohlubovali bez velkých výkyvů a že byste opravdu v tom zevním životě nacházeli to, co si myslíte, že se jenom vnitřně zažívat. Vy si totiž si myslíte, jo, v těch Kalech se třebas, nebo pomocí takových Kalů, něco takového, pomocí takového ašramu, pomocí takového klidu se něco udělat, co se normálně nedá udělat, tak prosím vás, toto, tento způsob myšlení musíte opustit, protože to je nesprávný způsob myšlení. Vy se musíte, chcete-li si pořídit bezpečně, bez nebezpečí pro sebe, bez nebezpečí velikých krizí další stupeň vnitřního rozvoje, tak musíte nutně tu úroveň vnitřního poznání převést do zevního života. sem vám minule říkal, že by nemělo význam stupňovat vnitřní poznání, když by ustavičně to zevní, ten zevní život byl vzdálenější nebo bylo by to pro vás nemožné dosáhnout v tom zevním životě, čím dál nemožnější dosáhnout v tom zevním životě tu úroveň toho vnitřního života. My se musíme naučit dosahovat úrovně toho vnitřního života zevními prostředky, takzvaným zevním životem. A proto jsem tedy dneska tady, jo? Tak to byl všechno úvod. Jestliže v tomto zevním světě začneme opravdu z rukou Božích brát všecko, co se s námi děje, nejenom události, ale sebe samého, se všemi životními projevy, že ano, nejenom události, tak se musí dostavit brzy stavy spojovací. To znamená musí zevní jakákoliv nejsvětštější událost musí mně přispívat k tomu, abych se vědomě spojoval s věčností. Nebudu potřebovat vůbec vod chvíle žá... ... třebu modlitby. Neboť každá situace, dokonce každý stav mysli, neklidu nebo klidu, blaženosti a nebo zármutku, každý tento stav, každá ta situace přímo povede do věčnosti. A protože se dostaví stavy blaženosti, nutně, tak to bude znamenat, že si uzavřu cestu k tomuto jednoduchému přístupu k síle Boží. To je ten jednoduchý... V těch Kalech jsem měl velikou výhodu oproti tomu dnešnímu dnu, že jsem vám mohl nadiktovat řád, který jste poslouchali. Opravdu, nemohu si stěžovat stoprocentně. Ale že dneska, když vám chci naditovat řád a vám ho nadiktuju, tak nemohu při tom být, abych to kontroloval, se musím spoléhat jenom na vaši dobrou vůli, a to je spolehnutí špatné, na to není spolehnutí. že byste neměli dobrou vůli, vy máte, ale že nevíte, co je to dobrá vůle. musím napřed vysvětlit, co je to dobrá vůle, než než ten řád vám řeknu. Jestli nepochopíte, co je to dobrá vůle, tak ten řád neřeknu vůbec. Nevadí, vždyť po tomto životě následující, následují další životy, že, a tak dále. Není třeba všechno říkat v jednom vodpoledni. Věřte mi, že i když člověk na začátku tu nejlepší vůli a dobře v hlavě spořádánu a je ochoten všechno možné udělat, tak časem se mu to zajídá, jak se říká česky. A ta dobrá vůle je ta tam, protože... začne smlouvat. Tak toto už, pane Bože, nejsem ochoten, víš? tam to bylo v nejlepším pořádku, ale tohleto už, víš, to jako je trošičku na moc. A ten okamžik nemusí nastat do léta, ten může nastat dneska třebas nebo pozítří, za týden nebo mockrát za den. Že budete takhle smlouvat s Pánem Bohem... Totiž, mám tady na mysli to nádherné podobenství s tím Abrahamem, který utíkal z hořícího města a napřed chtěl uprosit Hospodina, aby ho zachoval, to město, že jo? A on ho nemohl zachovat, protože tam nebylo dost spravedlivých. A věřte mi to, že on nemůže zachovat vaše staré já, protože v žádném případě e- není dost spravedlivé. Možná, že usuzuju podle sebe, ale... že sám jsem na tom tak. Ale věřte mi, že přestože jste třebas lepší než já, tak o tolik zase lepší nejste, abych nemohl si dovolit, nesměl dovolit vás takhle řadit klidně vedle sebe. Pamatujete si, že jsem vám vždycky ukazoval na Joba, který bral z rukou Božích dobrovolně ustavičné ubírání na jeho vlastnictví. No neříkám utrpení, prosím, to je symbol, utrpení je tam symbolem. Vy se nesmíte dívat na to utrpení jeho jako na utrpení. Nýbrž jako na symbol ubývání vlastnění, ano? Že je to tam ukazováno utrpením, nevadí, ubývat vlastnictví může jiným způsobem než utrpením a lépe jest, když to ubývá jinak než utrpením. Protože to člověka zmůže velice brzo. Každého z nás. Ale jsem vám neřekl všechno, co v Jobovi je. Job totiž než, vždycky jako to přijal z rukou Božích, tak musel dlouho ze sebou bojovat. Prosim vás, jsem vás nikdy neměl k tomu, aby si Joba přečtli, ale první úkol, který vám dneska kladu na srdce, přečtěte si Joba. Je to nejkrásnější pasáž ze Starýho zákona, kam se hrabou ostatní. Je to opravdu umělecké dílo, literární dílo, rozumíte, dokonce. Ale je v tom úžasná moudrost. A jsou v tom zkušenosti bojujícího člověka. Vy totiž umíte bojovat za to, abyste získali věčnost. To vím. Ale nebudete schopni stejným způsobem bojovat za to, abyste ztratili sama sebe. Tak jak si to Pán Bůh představuje. Jesiže mám vám vůbec vám mám sdělit sám sebe. Jelikož není možno aby se, aby se vám víc sděloval, když sebe nebudete ztrácet, že. Ono je dokonce jisto, že my neumíme ani toužit po tom Bohu správně. No ale to nechám stranou. Protože i ten způsob touhy je nesprávný. Toužíme stejným způsobem jako se touží po ostatních věcech, no. Nabývat chceme. No to to je vám dobře známo. Nejvhodnějším receptem, jak na ty věci jít, jak pro- dobrou vůli prokázat, být absolutně přirozený. Samovolně jednat, nenutit se do ničeho, nevnucovat si nějaké zvláštní dobro, nějaké veliké činy, vznešené činy, příliš velkou spravedlivost, příliš velkou ctnost. Vůbec ne. Nýbrž vychází z své malosti. To je polovička cesty absolvována na cestě do věčnosti, když vy to budete dělat. Být malým obyčejným člověkem, neschopným dobré vůle. Pokud možno, neschopným ničeho. Protože jakmile malinko začnu být schopným, přestávám dávat příležitost Bohu, aby von ve mně ukazoval svoji velikost. Věřte mi to, nic víc nestojí projevu Božímu v cestě než moje vlastní velikost, moje vlastní ctnost. No, řeknete, hříchy, jak my jsme zvyklí ve křesťanství, že? Taky, taky, ale jenom taky. Ale kdybyste byli sebečistší, tak ani náznak spojení s Bohem neza- nebudte zažívat. Ani náznak. Ale budete-li obyčejnými lidmi, tak se bude moci ukázat, že vnitřně Bohy jste, jako říkal Ježíš Kristus. Protože to vnitřní se bude moci v plné síle ukázat tam, kde na druhé straně je slabost. Ale sílu proti síle stavět, to je špatný pojetí dobré vůle. Ten běžný denní okamžik, ve kterém se nestýkáme se svou věčnou podstatou, to je to okamžik omámení, to je okamžik opilství. Protože přirozený stav je, že jsem v domě Otcově. To je přirozený stav. Všechno ostatní, co se mimo dům Otcův odehrává, to je nepřirozené. Čili upozorňuju vás na to, že když začínáte vnitřní zážitky uskutečňovat v zevním světě, tak začínáte pracovat s opilcem, s omámeným člověkem. S člověkem, který si není vědom své pravé podstaty, to vy dobře víte a vy ho chcete vyvést z toho omámení. Vy si to nějak představujete, že ten Bůh je něco tak vznešeného, tak vzdáleného člověku, že je to stav na nebesích tedy, kde, který je nám nedostupný, ale zkušenost, kterou s- mám, kterou jsem nějakým způsobem získal, mně říká něco jiného. Že není rozdílu mezi stavem nebe, který zaručeně Bůh zažívá a mezi stavem kterékoliv živoucí bytosti. Neboť, a to znamenají ty otázky, neboť kterákoliv živoucí bytost bere z tohoto absolutně klidného a vznešeného stavu i ten svůj pranepatrný, odvozený stav. A v tom smyslu jsou si zajedno s tím nebem, s tím stavem dokonalého poznání bytí a blaženosti. A proto m- mohu tyto věci tak, jak mi přicházejí, brát od Boha. To ovšem, jestli to beru, jestli to dělám poctivě, to by znamenalo, že bych ten okamžik, kdy se například vy ptáte, okamžitě posvěcoval přítomností Boží, chápete? Protože bych vás nepovažoval za oddělené od Boha. A moje zkušenost mně velí si přiznat, že od Boha oddělený nejste. Neboť jestli si Ježíš Kristus mohl dovolit říct, cokoliv jste učinili nejmenšímu z bratřích mých, mně jste učinili, tak asi nelhal a asi věděl, že to spojení tady existuje. Ovšem ze strany Boží vůči nám je to spojení vědomé, ze strany směrem nahoru, k Bohu je nevědomé. To znamená, si ho neuvědomuji. To ovšem na kvalitě toho spojení nic nemění. Že si to neuvědomuji, to přeci neznamená, že by to neexistovalo, to jenomže si to neuvědomuji. Takhle na, takhle na to musíte jít. Čili když takhle přijímám věci, tak je povyšuji do stavu, ve kterém nebyly. myslím, že kdyby byl Ježíš Kristus přišel do hospody a viděl tam opilce, že by byl nebyl schopen býval ho dostat do stavu svatosti. Kdyby byl v Maří Magdaléně viděl jenom prostitutku, nebyl by udělal svatou. Kdyby ji byl viděl v lotru na kříži jenom lotra nebo vůbec jenom lo- tedy vůbec lotra, tak by byl ne- neudělal člověka se, kterýmu moh slíbit ráj tentýž den. On v něm musel vidět sebe, on v něm musel vidět trpícího Boha, jemuž je zastřeno v tom stavu toho člověka to nejvyšší bytí nebo ta nejvyšší pravda nebo ta nejvyšší ctnost nebo něco z toho nebo všechno dohromady. A přišel k tomu opilci a nepřišel k nikomu jinému než ke své vnitřní, nesmrtelné podstatě. A s tou odešel do věčnosti. A kdyby byl přišel k opilci, neodvedl ho. A proto, když jsem vám řekl, musíte se sebou jednat jako s opilcem, jsem myslel na ten váš stav. To znamená, vy nemůžete se postavit na stanovisko Ježíše, který byl spojen z věčností, samozřejmě. To znamená, neopovrhujte proto se sebou, nýbrž buďte si vědomi toho, že ten opilec, kterým jste, potřebuje vystřízlivět a že to není přání vaše, nýbrž že je to přání Boží. Že je to jeho vůle dobrá a že vy se k musíte jenom připojit. Ježíš Kristus ukázal svatýmu Pavlovi nad míru jasně, že nebylo třeba na něm nic změnit při tom, když ho získal za svého učedníka nebo za svého apoštola. Že je jenom třeba mu ukázat, co dělat. Že mu bylo třeba ukázat, že to co dělá, je špatné, a to co on na něm chce, že je dobré. A odít ho tou silou této zkušenosti, co je správné. A svatý Pavel ve své horlivosti stejně horlivě kázal Krista jako před tím posluhoval při zabíjení jeho učedníků. A myslím, že to je dost výstižně řečeno, jakým způsobem můžeme z pozice, ve které jsme, přistupovat k Bohu, k zažívání Boha, místo abychom se dále opíjeli tímto svým stavem, že je to velice prosté. Vy mně řeknete, vidět posvěcení v běžném okamžiku je těžké, když to není založeno na zkušenosti. Když vám tady třeknas řeknu, že čtyři a půl miliardy let bylo třeba vývoje k tomu, aby se člověk dostal do tohoto stavu bdělosti, ze kterého je možno každý okamžik kdykoliv vejít do věčnosti, a proto je každý okamžik cenný, i když při něm jím a nebo se bavím anebo pláču dvou. Kdybych chtěl totiž, říkám vám, protože je tento okamžik takhle cenný, tak to naplňuje úžasnou vděčností vůči tomu Tvůrci, který svou silou sem dotahl. Neboť to přeci si dovedu nějak představit, že v tom nebyla vůbec, ani v nejmenším moje síla nebo nebylo v tom moje přičinění. Jak se přičinil o to, že jsem se tady narodil? I ti, co zplodili, prosím nemohli vůbec nic udělat, než dát, než dát popud k zas- k nastoupení toho života, ale nemohli formovat mě, moji povahu, moje s- moje další schopnosti. To všechno probíhá v oblasti organické samočinně, bezděčně. To dítě bez- bez- bezděčně roste v matce, že ano, a doroste do toho, do lidské podoby. To přeci, na to nemá člověk vůbec vliv. To je dáno přirozeností lidskou. Je to tak? A zrovna tak touto přirozeností toho okamžiku je, že z mohu vstoupit do věčnosti. A je to, záleží čistě na mém rozhodnutí, na dobré vůli. A ta dobrá vůle přip- e- spočívá v tom, že pokud tím okamžikem mířím k tomu nebo k onomu, abych, pokud se starám, česky řečeno, tak ten okamžik nevede do věčnosti. Pokud ovšem to beru z rukou Božích, ten okamžik, a řekl jsem vám, a vkládám jej do ruku Božích, tak přestávám být starostlivý a velice prudce se přibližuju věčnosti, ano? To je ten nejjednodušší recept, jak to udělat. Proto Ježíš Kristus tolik dbal na to, aby se nestarali. Proč jim to asi řikal? Protože to vystihuje ten správný stav dobré vůle, ten správný stav toho přístupu k věčnému životu. ... Tady mám drzou otázku, která se mi moc líbí. Blaženost, která, ji doplním, která zřejmě nepochází s nějakých zevním příčin. Třebas, že jsem se něčeho dobrého najedl nebo že jsem se nějak dobře poměl z někým, že jsem se dobře shodl s někým nebo nevím, jak by mohla ma- že jsem se, že jsem třebas se vykoupal, mám pocit úlevy, nebo že jsem se pěkně prošel, nebo že jsem poslechl, že jsem třebas nějaký krásný konzert vyslechl, ne, mám nějaký umělecký zážitek. To všechno jsou zevní prostředky, jimiž jsem navodil tento stav blaženosti. O tomto stavu blaženosti bys tedy byl eště ochoten říci, že to je smyslový stav, né, a že je nežádoucí. bych jaksi ho považoval za méně nebezpečný než ten, který pochází z vnitřního stavu. Protože tam právě nemám měřítka. Věřte mi to, vám toto, přestože to bude vytahování, vám to tady řeknu. Vo sobě. Jo? S tím jsem dlouho musel bojovat, a proto tak tvrdě na vás jdu. Prosím vás, teď se budu rozčilovat, takže, todleto musíme dát stranou, jinak bych to poprskal. Všechno, všechny potraviny pryč. ... Tak, když jsem začal, pominu ten stav těch sto sedmnáct dní. To byl stav, který musel končit, že. Končil nedobrovolně. Ale budu mluvit o tom, co způsobovala ta koncentrace u mně. Způsobovalo vnitřní přerozování so vnitřní přerozování, které bylo provázeno i smyslovými pocity. Jednak zase stavem blaženosti, ale jiné než tamté, těch sto sedmnáct dní trvající počáteční, ale také třebas tělesnými stavy. Pže jsem třebas pociťoval, jak celé moje tělo se překvašuje. A ono to trvalo možná dva, možná tři měsíce, nevím, to kvašení. Jakmile jsem začal dělat mystickou koncentraci, tak to kvašení nastoupilo, okamžitě nastoupilo a úplně strhlo do pociťování toho kvašení. Takže, jsem se nechal překvašovat, bych tak řekl. A přidával jsem, přilíval jsem eště do ohně oleje, tím že jsem zase tu koncentraci dál prováděl, a jakmile jsem ji prováděl, tak se zase to stupňovalo. jsem si uvědomil, že to nikam nevede. Že to přeci není zažívání věčnosti, ne? Tak teď nastal boj s tím kvašením. Teď prostě jsem to kvašení, sem se musel dat, dostat se svým vědomím za to kvašení, ano? Protože jsem ho nechal ale tři měsíce bujet, to byla práce. Asi tak za dva měsíce se mi to podařilo, že jsem kvašení přestal pociťovat. Mimochodem vám řeknu potom, co šlo dál, jak to šlo dál. Mimochodem lékaři zjistili po těch měsících toho kvašení a to, že se úplně změnil můj tělesný stav. To znamená, změnil se obraz krevní k dobrému, že, zmizela srdeční vada a takovéhle věci, které by lékaři nebyli uměli vyléčit. Oni mně sice dávali, protože jsem byl, měl jsem různé jiné choroby, nějaké třebas ty léky, ale jsem je zásadně nebral, protože tam byl v tom alkohol, a dělal jsem tedy tu koncentraci a mělo to tento s- vliv. Na jedné straně je pravda, že kdybych byl se nepřekvasil takhle, tak bych byl možná nevydržel ty další stavy. Byl umřel. To je pravda. Ale kdybych byl nepřekonal tento pocit kvašení, tak jsem se nedostal do dalšího stavu, do stavu, ve kterém jsem se zbavil pocitu tělesnosti. No pochopitelně, že bych se byl pocitu tělesnosti nezbavil, kdyby to bylo ve mně kvasilo. Když jsem se zbavil pocitu tělesnosti, tak to mělo za následek zažívání úžasné hloubky. Hloubky, jako když člověk pluje. Ale těžko říct, že v tom byl nějaký pohyb. Žádný pohyb v tom nebyl. Nebyl v tom pohyb ani faktický, ani pohyb mysli. Ani citový. Samozřejmě že se mi v tomto zalíbilo. A neboť, prosím, to je vyšší stav než stav počáteční blaženosti. Tudleto. Vo tom není pochyb. Tomu se říká extáze mezi námi děvčaty řečeno. Ale jestli, když svůj, svým způsobem jsem nemoh dřív zažívat extazi obrazovou, pže jsem nikdy před žádným obrazem neklaněl. jsem nemoh přes obraz jít, rozumíte? J- sem šel rovnou do absolutna. Pže sem takhle na věci šel. jsem nešel z vírou v nějaké osobní božství, ano? A... to si nedovedete představit, co to dalo za práci překonat tuhletu touhu zažívat tenhleten stav. Pže vono to bylo velice snadno vyvolatelné. Zase vám musím říct: Bylo to úplně špatné? Vždyť jsem se naučil se odosobňovat, vždyť jsem se naučil ztrácet sama sebe, ne? Co to bylo platné, nebyl to styk s Bohem. Když jsem si toto uvědomil, dovedete si představit, jsem musel, když mně nikdo neradil, ne, sám sebe překonat z těch stavů krásných, že? Tak chápete, proč jsem takový řízný asi vite? teďka. vám to ani všechno dopovídat nebudu. Stačí, když řeknu eště dva tak kroky. Teď když jsem toto překonal, když jsem si řikal, tak to není to musíš jít dál, tak jsem měl hroznou práci toužit po věčnosti, neboť jsem si ji nedovedl vůbec nějakým způsobem představit. Tohleto že si... se zbavil pocitu tělesnosti a že si takovou bytostí řek bych čistě svobodnou, to není věčnost, to jsem si jasně řikal, protože to není sat, čit, ananda. Tam je z těchhletěch tří jedině sat obsaženo do určité míry. A to jsi tady měl hochu před tím, pže tam byla ananda, že ano? A tak to nebyla sat, čit, ananda, je to pravda? A kdyby tám byla ta čit, tak to taky není sat, čit, ananda, je to pravda? Kdybych se například spokojil s tím, že zřejmě... sss věčné moudrosti jsem schopen něco malinko zjistit podle vaší potřeby, tak bych mohl u toho zůstat. vím, jak se ten stav navozuje, bych moh do toho stavu vplout a nemusel bych z něho vycházet, že? Ale bylo by to zažívání čit, není to pravda? Je. bych se nabažil třeba za pět let, tak bych musel z toho odejít. Protože to není sat, čit, ananda. Sat, čit, ananda je. Ale to je spojitý stav a člověk ve své nedokonalosti, protože mu překáží jeho já, které není po všech stránkách umrtvené, není schopen komplexně chápat Boha. Nebo vnímat. Nebo zažívat. Ten kdo š- jde cestou lásky, zažívá ho cestou blaženosti, ten kdo cestou poznání, zažívá si soud. A tak dále. To je vám jasný. Dycky převažuje nějaký prvek, jo, a ostatní zůstávají v pozadí. Což tedy znamená nerovnováhu, která se musí zrašit, zra- zračit v celém jeho životě. No... A tak když mně ani tohleto nebylo vhod. Ste si to. nemám ve vás ale nikom záruky. Ani tamhle v tom. Že by se s tuhle tim nespokojil, jo? Mám naopak záruky, si myslím vo vás, že byste spokojili s takovýmito stavy, že byste s nim povalovali jako prasata, rozumíte, v takových stavech, vopravdu. Teďka zuřim. Pže se za takovýho považuju, jak jsem v tom povaloval. Rozumíte? Pže to považujete za něco vznešenýho možná. Né, to je líný povalování se prasete v n- neřestech. Pže jsem se začal milovat, jsem začal vlastnit, chápete? To božské se přivlastnit do určitý míry, komplexně ne. Ale běda, když to člověku stoupne do hlavy a řekne si a dost. To je krásné. Kolikrát jsem byl svatý, kolikrát jsem byl dokonalý, prosimvás. Věřte mi to, že jsem nebyl, že jsem jenom ale neměl měřítka jako vy je nemáte. Vy máte měřítko neska bohužel jedině ve mně. Žete mně věřit, že vás ro- rozeznám, že vím, že jste stejný, stejní požitkáři jako jsem já, žejo, promiňte mně. Ale co to znamená být požitkářem? To znamená být velikým zbabělcem. jsem se ukázal být největším zbabělcem, jaký vůbec existuje p- pod sluncem. A nepřeju vám, abyste se vo tom přesječili sami o sobě. To, co ty si zažívala, to co ty si mysíš, že jsi byl zbabělec. Ty jsi nula proti mně. Nula. To, co vy, nula, nula. Hotový nuly. Nechci říct dvě, to, tři, čtyři, pět, jo. Ale já, když jsem nebyl spokojen s tímletím stavem, tak Bůh tak milostiv, když jsem byl ochoten od tohoto stavu odstoupit, tak jsem věnoval s ním taky sebe, samozřejmě, jsme se svezli. Neboť to byl stav můj. To byly uvozovky, na které jsem ukázal, ano? Čili jsem samovolně sebe spojoval s tím stavem a teď jsem ho znovu odevzdal Bohu, ano? Samosebou musel jsem odevzdat i sebe. Nešlo to, to se nedá voddělit. No a teď mně šlo, jak se říká o kejhák. Pán Bůh si začal brát. Celého tak, jak jsem. Upozorňuju vás, že kdybych byl nezažíval tyhlety stavy předešlé, že by si byl bral menším způsobem, by si byl bral mírněji. Znám třebas jednoho člověka, který- kterýho si Pán Bůh bere e- takovou poutaností. Takovou nadpřirozenou poutaností. To je celkem, neřikám, em to není bezcenné. To je dobré, ale to je vidět, že do toho eště moc neinvestoval... do toho duchovního snažení. Kdežto jsem do toho investoval hodně tehdy, hodně toho Božskýho, co mně bylo dáno, rozumíte? toho svýho. Jenže jsem si myslel, že je to moje. Že mám na to něják právo, ž- sem si to vysloužil. A tak teďka Pánbůh mně musel ukazovat, že to není moje... a že je, ani nejsem svůj, že jsem jenom jeho. A tak si začal brát. Prosim vás, bral si takovým způsobem, že mně z toho bylo zle. Upozorňuju vás, prže jsem měl za sebou tyhlety stavy, že než jsem na to přišel, že si bere, tak si hodně vzal. To jsem byl tuhý a to jsem nedýchal a to sem, to mně nebilo srdce, ano? A teprve jsem si uvědoměl, že si Pánbůh vzal. Ale přesto jsem si to uvědomil, pže jsem byl eště svůj. A z tohoto stavu jsem utekl čtrnáctkrát. Úspěšně, úspěšně. Vždycky se mi to podařilo. A přesto jsem si říkal druhý den: víckrát neutečeš. Neboť to je promarněné, to je tak něco krásného nebo tak něco ušlechtilého promarněno. Co je, co je ti po tom, že zemřeš? Když vstoupíš do věčnosti. vidíte tadytu chybu. Ty vstoupíš do věčnosti, ty něco promarníš. To byla věčnost pro mě. Chápete to? A to byla ta hlavní chyba těch prvních devíti let. jsem byl nakonec ctnostný pro sebe. Protože mi to dělalo dobře. jsem něco zažíval pro sebe a tak dále. jsem vstupoval do nebe pro sebe. A správně se v této knize praví, že nirvána se zažívat dvojím způsobem. Nirvána. nirvánu. Pro sebe anebo pro věčnost. A kdo prožívá pro sebe, vůbec jí, pravou nirvánu nezažil, ano? A tak mohu od těch prvních devíti let s- svýho života s- nezažil. A mělo to všechny znaky nirvány. Protože to bylo pro mě, rozumíte? A teď chápete asi, proč jsem tak zlý a že budu ještě horší na vás. Tahleta cesta taky své výhody. Samozřejmě. Protože jsem vám říkal, že například to kvašení mělo za následek, že jsem potom byl odolnější, ne, a tak dále. Že ta hloubka e- kterou jsem zažíval, ne, že měla za následek, že jsem potom vydržel to další. A tak dále. Mělo to s- určitý m- význam. Ale si ho dneska cením méně, než jsem si ho cenil tehdy. A protože znám jiné metody, které jsem tehdy vůbec neznal, ne, které jsou jistější a které nevedou přes takovéto přemety, které se jim vyhýbají, a protože vám přeju takový organický, všestranný, komplexní přístup, přeju vám, abyste rovnovážně šli, tak proto vám radím tímto způsobem nejednejte. Nemusíte poslechnout. Vy můžete mít své vlastní vedení, o kterém musíte být více přesvědčeni než o tom, co vám řeknu já. nemohu posuzovat cestu vaší tak dobře jako svou vlastní. Takzvanou vlastní, že, protože jsem, tou jsem prošel, ne? Ale pro- aspoň to, co jsem vám řekl, považujte za varování v tom smyslu, že člověk nemá měřítko o tom, co je za tím, co zažívá. A proto je vždycky bezpečnější říct: to ještě nejsi ty. A umět odevzdat to, co nově zažívá i s tím svým vlastním životem. Ježíš Kristus mohl v Jordánu pociťovat synovství s Bohem Otcem jenom proto, že odevzdal svůj dosavadní třicetiletý život. Kdyby ho byl nemohl odevzdat, neměl co odevzdat, tak to nedopadlo s tím Jordánem tak dobře. Kdyby byl ten plodný tříletý život i se všemi učedníky neodevzdal na kříži, tak to s tím nedopadlo tak stoprocentně s tím vzkříšením, jak to dopadlo. Rozumíte mně dobře? Čili... když mám nějaký takový stav, nejpříhodnější je ten stav obětovat. Rozumíte? Z toho usuzuju, z toho Ježíše Krista. Troufáte-li si napřed ten stav vystupňovat, aby dozrál, jak si možná myslíte, a pak ho teprve obětovat. Prosím. To by bylo lepší řešení. Jen abyste se v něm nezhlídli. Jen abyste se nezdržovali zbytečně. Ježíš Kristus přesně totiž věděl, kdy končí jeho učitelský stav, ne, a kdy nastanou další zá- záleži- události. A podle toho se zařídil. Upozorňuju vás, že tento stav věštecký nebyl vůbec věštěním, že to je přirozený stav na určité úrovni poznání. Na určité úrovni poznání předvídáte, neboť je to vědecké předvídání. Jako třebas meteorolog předvídá, ne, třebas nepřesně, ale předvídá jako každá jiná věda předvídá, tak taky zde se na to jít vědecky a se předvídat. A předvídá se. A není to vůbec věštectví. Vůbec ne. To jsou prvky, ze kterých se usuzovat na další, ano? A jesiže ty si jste s- s- si jisti, že opustíte ten stav, který zažíváte bez hnutí brvy nebo že se donutíte trvale, že hnutí brvy to třebas bude, ale trvale se o to snažit ho opustit, obětovat, ho dokonale obětujete, tak pak krist- klidně vyviňte ten stav, protože pak se vám nestane zase to co mně, že ne- z nerozvinutých stavů jsem šel dál, že jo. To je další nevýhoda. Ale mám na mysli třebas Ramakrišnu, který zažíval matku Káli, a považoval to za velice vznešený stav. A co to dalo za přemlouvání Totapurimu, aby ho z toho dostal. Pokud vím, tak ho musel měsíc přemlouvat, Totapuri, než ho přiměl k tomu, a- aby opustil svou matku Káli a dal se do věčnosti jako takové. Ano? Ovšem jakmile ho k tomu jednou přemluvil, tak Ramakrišna ten krok do věčnosti jako takové, vy tomu řikáte absolutní, udělal za čtyřiadvacet hodin. Zatímco Totapuri se t- tam mlátil celý život. Ne? Čili z toho je vidět výhoda toho, že on zažíval napřed matku Káli. Rozumíš mně. To je výhoda. Tak z tohoto dilema se vyveďte sami. To tam musim dát taky do toho. sem se tady dneska pochlubil, že velkým nedostatkem cesty je to, že jsem žádný stav nedotahl do sto procent. Tedy technicky to není vůbec možné. N- žádný smrtelník na sto procent to jako nedotahne žádný ten stav. Naopak věci jsou takovéhle, že se ustavičně opakuje tentýž krok je ho, je to pořádný krok, ano? Tak. Čili nemám nic proti tomu, abyste si ty Kaly vopakovali, to ne. Aby to byl pořádný krok. Ale jak je to pořádný krok, tak musím udělat další krok, ne? Nesmím donekonečna opakovat nebo stupňovat nebo gradovat něco. V čem byla ta moje chyba, že jsem ten krok udělal tak na málo procent. Že jsem vůbec nechápal to, čemu vás ustavičně, řek bych do nemožnosti poučuju, v čem vás chci vzdělat, a to je princip rovnováhy. Zevního a vnitřního dosahování. jsem vůbec nevěděl, že vnější dosahování stejnou hodnotu jako vnitřní. jsem si myslel, že nějaká vnitřní modlitba je to jediné, co může k Bohu přivést... A zatím vnitřní modlitba, kterou chci dosáhnout věčnost, je to jediné, co od Boha odtrhuje. A tohleto dneska vím. A proto vám mohu říct, že moje největší chyba byla, že jsem zpočátku vůbec nevěděl, proč bych měl v zevním životě například být činným. jsem myslel, že by přeci stačilo se ustavičně modlit. To mně dělalo moc dobře. Přestože to nebyla modlitba prosebná, vůbec né. Vyšší stav modlitby, třebas modlitba stoupajících citů nebo něco takovýho. Modlitba ticha postupně, jak jsem vám to tady líčil. A to jsem se mýlil, to jsem nepochopil ten celý vývoj lidstva, že člověk byl rozvinut do tohoto stavu činného, který právě ještě n- tento stav rozvinul ještě více Ježíš Kristus tou svou činností během těch třích let. Že i když byl činný svým způsobem, jako že se naučil být tim tesařem, ne, a jistěže byl prospěšným člověkem do těch třiceti let, že poslouchal své rodiče a podobně, byl jinak činným od Jordánu a byl činným mnohonásobně více, stupňoval činnost zkrátka, to vidíme, že stupňoval. Pže jesiž- jsem správně pochopil vývoj, tak vystupňuju svoji činnost. Ale musíme si uvědomovat, že kdyby chtěl vystupňovat jako svou vlastní činnost, že se strhá. to přeženu, že se zničí. Ježíš Kristus od Jordánu nedělal nic sám, chápete? Jedině za takových okolností se ještě mohla činnost stupňovat. Před Jordánem byl obyčejným tesařem. A to je to nejvyšší stupňování činnosti, jaké je možné. Rozumíte, bez toho uvědomování si, jsem Synem Božím, chápete? si budete uvědomovat, jsem Synem Božím, tak pak můžete vystupňovat daleko víc. Stonásobně. Minimálně, né? Protože budete mít toto poznání. Ovšem u mně, když jsem toto nevěděl, š- jsem se štítil práce, když jsem například vysokou školu vystudoval zdarma, že jo, a naopak jsem to tam nastudoval, co jsem neměl ze srovnávacího náboženskou a takový. Prostě studoval jsem něco jiného, než co jsem měl studovat. Že sem na jedné fakultě sem dělal zkoušky a na druhé fakultě sem se učil, ne? Ta druhá fakulta, to byla univerzitní knihovna, že. A tak prosim, to byla zásadní chyba, ne? jsem nemohl dosáhnout nic jiného než debaklu, protože se mi tenhleten způsob života musel zhroutit. jsem musel za velice těžkých okolností potom dělat věci, které by mně normálně nedělaly nic, ale jsem je ani normálně nedělal. jsem tam musel poučovat třebas lidi o těchhletěch věcech, býti napomocen za okolností, které byly velice tvrdé. Protože za těch netvrdých okolností jsem to nedělal. Rozumíte mně? jsem ustavičnými krachy postupoval kupředu. A to dělám také dál. Stejně tak postup- To je můj styl. Stejně tak postupuju dál. proto, že bych viděl, že je to správné. to jinak neumím, jo. To je moje cesta a z toho si neberte příklad. E- proto ty moje stavy nejsou stoprocentní. No, nejsou ani padesátiprocentní, nejsou ani desetiprocentní. Je to chabé zkrátka. A je to způsobeno tím, že tak pociťuju tu nerovnováhu svojí, že to jediné, bych si vám přál, abyste to taky tak pociťovali, abyste mohli vůbec zřídit nápravu. Pořád nemohu docílit na úrovni vnitřního poznání tu nerovnováhu, tu rovnováhu. A věřte mi to, tím bych se neměl chlubit, pže to je vopravdu nepříkladné, že si přeju, že jsem celkem rád, že jsem při- přitvrdlý, že toho moc nevím e- že ty moje stavy dál nejdou a podobně, protože bych to neunesl. Čili to v tom denním světě neunesl. bych to nedovedl aplikovat. A by to dneska e- připravilo o život. bych nemohl splnit úkol, který tady mám, vůbec... Ten druh vnitřní modlitby odtrhuje od Boha... kde člověk tou modlitbou chce dosahovat stejným způsobem jako dosahuje věci v tomto světě. A mám obavu, že znám vaší dobrou vůli, přátelé, že pokud se vám nedařila ta koncentrace vnitřní, že to byl jediný důvod, proč se vám nedařila a že to byl důvod, že to bylo vlastně, že ta koncentrace vlastně místo aby vás přibližovala, že vás odtrhovala od Boha. Samozřejmě, zase tady platí, co jsem říkal před tím, že to není definitívně špatně. Vona každá ta koncentrace, která nevede k tomu spojení vědomému, není jenom toho času odtržením od Boha, nýbrž... je to... abych to řekl nějak lidově nějaké střádání. Rozumíte? To je něco střádání. To je něco, co se podobá m- tomu člověku u toho rybníku Bethesdy. Š- von se taky nesetkával ty desítky let s Ježíšem Kristem, a přesto tam byl, ano? Čili po stránce je to dobré, že s- z hlediska času, jo, je to zisk. Ale momentálně to člověka nevede, jo? Z prosř- ho to vodtrhuje, ano? Momentálně ho to tam nepřivádí. Naopak mně lidé říkají, který to tímto způsobem dělají, ze začátku mně to jakžtakž jde, pak se unavím a mně to vůbec nejde. To je, tak co, co na to mám říct? Že ho ta modlitba odvádí, né? Chybný je tady ten postoj, který zaujímám, že chci to království Boží dobýt a se ch- stavím za to království Boží násilím je dobýváno, násilím trpí, že ano, asi tak jako, no. Jenomže toto jsem tady doufám vysvětlil minule, v dřívějších dobách. Co je to násilí činit království Božímu? To neni jenom se tam takhle sápat. To násilí se činí tím způsobem, že tam sebe odevzdat. To je to pravé násilí... Pojem karmy. Dneska nevysvětlíme, ale zprostředka. V těch stavech, který jsem teďka nemenoval, těch s- mých stavech, které jsem teď nemenoval, ale budu ho muset ještě k tomu přidat, bylo jich celá řada, tak jeden eště dneska vyjmenuju. A to bude zažívání karmy, ano? Tak jsem si uvědomil, že kdybych žil tisíc vtělení, tak si neodbudu tolik karmy jako půlhodinou sebezáporu ve vnitřní koncentraci. Protože jsem zažíval tíhu tak strašnou v tomto stavu a nakonec ta tíha byla mně jako ještě vysvětlená konkrétněji, že musím říci, že nikdo do třiatřiceti let, jak se s- traduje si nevodbyde všechnu karmu, nýbrž jenom ten nepatrný zlomeček, který mu brání, aby si v tomto vtělení odbyl nějaký krok kupředu. Aby vůbec kupředu mohl jít. Ano? A že je potom nějaká havárka v padesáti letech, f- to je s-, to je něco jiného, to je zas další krůček někam, né. Ale nemá to nic s tou karmou, s tím hrozným balíkem karmickým, který nemá oddělaný, nemá to nic společného, že. Tady mám dotaz. A když jde o dobře žitý činnný život, tak tím si neoddělávám tak prudce tu karmu jako tímhletím vnitřním zážitkem? Samozřejmě že né. Neboť každá činnost zase plodí karmu. Nemohu způsobit, aby i sebelepší činnost neplodila karmu. Čili zase poutá. Proto vás tady učím, abyste jednali bezděčně a abyste veškerý užitek své činnosti odevzdávali Bohu, respektive tu činnost zase odevzdávali, ano? Abyste z Boha to brali a do Boha to odevzdávali, aby... aby se ten kolotoč karmický netočil, abyste se něho vymanili. Ano? Ale přesto jsem si jist, že to nikdo z nás, ani ani vy nedokážete to udělat takovým způsobem, aby... ste byli schopni nějakého činu, který by nenesl karmu, nějaké konkrétní diskursívní myšlenky třebas jenom, která by karmu nenesla. Jak pronesl nějakou myšlenku, tak je to karma, tak to nese karmu. Tak jediný stav čistého vědomí nenese karmu. A jediný... A v tomto s- stavu se prudce s- spaluje veškerá karma, prudce spaluje veškerá karma. Ano? Jistěže mně dáš za pravdu, že v dobách, kdy ses učil vyučovat, že to třebas bylo poctivé řemeslo, poctivější než dneska, ale že to nedopadovalo líp. Že to dneska dopadá líp, přestože to tak poctivé není. Protože máš něco naučeného a děláš to bezděčně, bezděčně správně. A tak proto Ježíš Kristus říkal, neví levice, co dělá pravice, ano? V tom smyslu je to, že to není, to se netýká jenom, že když dávám tak š- jako kdybych nedával, ale takhle z rukou božích e- žít, to dovedou vopravdu jenom svatí, to my můžeme vo tom jenom básnit, ne, ale byl by to ideál... Tady mám dotaz, na úrovni vnitřní modlitby je pozorovat třebas určité, určitý vzestup, a že totiž ta modlitba se stává čím dál tím více vlitější, e- obecně řečeno, čím dál tím více trpnější a z toho usuzujeme, že je to opravdu mystická modlitba, čili modlitba čím dál tím víc spojovací. Ono totiž není pravda, že by najednou někdne spojení nastávalo. K tomu spojení se dorůstá po takových stupíncích a to s- se stupňuje, je to stav, který svou gradaci. A je mi tady, e- o- je tady dotaz, zda také v zevní činnosti se tato gradace vyskytuje. No samozřejmě. Kdybychom dokázali pohlížet na svoje činy, a to je dost obtížné srovnání, to může udělat za nás někdo jiný, kdo nás pozoruje delší dobu z minulosti a z dneška, tak bychom mohli i ze zevního pohledu zjistit i zevním pohledem zevního pozorovatele, že kvalita toho činu je jiná. Ovšem pozná se to nejvíce z pohnutky, že jo, a ze zdroje. Jesiže čím jaksi nakonec jsem si vědomější toho zdroje, ze kterého to beru, aniž se v- do toho musím vnucovat, myšlenkově. A čím samovolněji to Bohu odevzdávám, všechny, všechen užitek, zříkám se i tech svých činů, zbytku svého činu, svých činů, tak tím je to vyšší stupeň činnosti. Nejvyšší stupeň činnosti nám ukázal Ježíš Kristus po zmrtvýchvstání, ale před zmrtvýmvstáním je to dost vznešený stupeň, že nedělal nic, co bylo z jeho vůle. Nic. Přestože byl to člověk, kde by d- vrcholně činný, tak vůbec nedělal, vůbec ne- nekonal. Vůbec c- nedělal. To nebyla jeho vůle. On jedině z vůle Boží to dělal, jo? Čili takhle se to pozná. To je velice vznešený stav. Ovšem není to stav nejvznešenější, protože když seslal Ducha svatého, to byl daleko vznešenější stav. Ten Duch, který vane, nevíme odkud a kam, to je ta pravá bezděčnost toho příchodu Páně do našeho života, do příchodu věčnosti do našeho života e- kde totiž prostě chodíme s tím Bohem asi jako ten Henoch, ne? Tak nějak. Stále se zduchovňujíce. Být jako list ve větru. To je ovšem čínská moudrost, ke které my tady v Evropě těžko dorosteme. E- to v Číně uměl jeden člověk, jeden člověk. Nikdo jiný. To je jako jeden z ideálů, ano? Samosebou je to ideál správný. Kdybychom se my ale dneska snažili o to být jako list ve větru, takoví jací jsme, tak bychom dopadali moc špatně. Protože dělají-li dva totéž, není to totéž. On to dělal z určitého poznání vnitřního. On byl tím listem ve větru, jako byl Ježíš Kristus oddán vůli Boží. Tak se to vysvětlit, ano? Ten byl taky listem ve větru. Když by ho byl cokoliv, o cokoliv požádal Otec, tak to on udělal, ne? I šel na kříž, když to Otec chtěl. Takovým listem ve větru byl Abraham, když nechal, když šel popravit vlastního syna, rozumíte? Takhle konkrétně to mu, na to musíte jít. To ne- neznamená dát se vláčet událostmi, které tady jsou. Vůbec ne. Naopak ty události musím umět posuzovat, neboť čím dál, tím více mám schopnost rozlišovací. A to je jediné světlo, které tady na tom světě mám. A přesně rozlišuju toto a tamto ano. Ale bez rozčilování a bez odsuzování.