Karel Makoň: kotouc-S01-c (přepis nahrávky)

a Tady mám otázku, jak je to s tím vymítá- vymítáním těch ďáblů u Ježíše Krista. Ale nezodpovím to celý, protože by to byla zcela dlouhá přednáška, ale chtěl bych ukázat, že tehdejší člověk byl trošičku z jiného těsta než dnešní. Tehdejší lidi neměli ani zdaleka možnost se uplatnit v tolika širokých zájmech. Třebas my máme možnost vidět televizor a máme možnost s- všelijakých jiných zábav a... Zkrátka, náš život je mnohoznačnější, rozlišenější, ne? Je tam moc příležitostí rozptylování, například. Pobavení. Takže my v žádné té své vášni nejdeme tak hluboko jako starověký člověk, který toho moc na té planetě neměl, ne? A tak se v jednom vyžíval. Takže když to byl člověk vášnivý, tak opravdu ta vášeň se v něm vy- vyvinula v novou bytost. Chápete to? Kdežto u nás jenom ve výjimečných případech je tato možnost možná. Když ten člověk jako... nemá tu příležitost nějak, vlivem nějakých okolností... se rozptylovat více směry, ne? Tak se může stát, že jde do hloubky v jednom, ne? A vyvine se nová bytost. A ta potom samozřejmě se chová jako samostatná bytost, jako Satan. Tak. Tehdy te- takových Satanů bylo moc. Totiž v jednom člověku jich nebylo moc, ale byli silnější, ne, než jsou dneska. Protože ten člověk byl soustředěn na málo, má málo vášně. Kdežto dnes je rozptylován, takže nic v něm, žádná složka v něm není tak moc silná. Na to zase doplácí při té cestě ducho- duchovní, protože nic není silného ani z těch vášní duchovních. Takový středověký člověk byl schopen vášnivě jít k tomu Bohu, že jo? To my nejsme... ... Podívejte se, tady je to takhle. Když se například modlím, tak se zdá, že to je dobrý člověk, který se ve mně modlí. Když chci š- něco zlého, tak je to ten špatný. Není to pravda, je to jedno jediné světlo, které pochází od Boha a já mohu s ním buď si svítit, jak říká Rámakrišna, při čtení Bhagavatgíty anebo si mohu svítit vykrádaje nějaký poklad, že ano? Tak, jednoduše je to takhle. Září od Boha. I to nejmenší světlo, které osvěcuje třebas vraha, aby vraždil, pochází vod Boha a von to zneužívá. Je to zase von, ten člověk, který to zneužívá. Už je to zastavený, jo? Tady se říká, je nespravedlivé, když by, já to neřeknu tak, jaks to formuloval ty, když do- tou silou Boží vraždit třebas nebo dělat zlo. Taks to asi myslel, viď? A to nepovažuju za správné, je tady řečeno. Upozorňuju vás, že my máme představy o vládě Boha absolutně pokřivené tim, tou hebrejskou tradicí. Takhle Pánbůh nevládne. A ta tradice ještě křesťanská k tomu přidala, že l- lidi nepoznalí duchovně tu tradici prohlubovali, tu starohebrejskou tradici a vytvořili z toho, řekl bych způsob myšlení, který neodpovídá podstatě věčnosti a jeho činnosti. Kdyby totiž Bůh vládl tak, aby... to bylo vidět, tak bychom se s ním setkávali. Vláda Boží je takového druhu, že ani nevíme, že vládne. Je to tak? Protože my nevíme, že vládne, tak može, můžeme jít o kousek dál. On opravdu vládne tak, jako by nevládl. To znamená, on konkrétně nezasahuje. Jestli my si myslíme, že například tady ruka Boží zapůsobila nebo tak to jsou naše představy, to jsou naše vysvětlení, která neodpovídají pravdě. Já jsem vám už měl nesčetněkrát možnost přesvědčit vás o tom, že do toho koncentráku jsem se nedostal vinou Boží, nýbrž vlastní, ano? To, že jsem tam byl týrán nezavinil Pán Bůh, nýbrž já. Čili to nebylo nedokonalostí jeho vlády, nýbrž nedokonalostí mou, samotnou, ano? Čili on se Pán Bůh neprovinil. A to, co se se mnou dělo, to je absolutně spravedlivé. Já jsem vyšší spravedlivost ještě nezažil. Já si myslím, že jsem vysvětlil, co je to dobrá vůle. Pže totiž my dosud jsme si mysleli, že dobrá vůle spočívá v tom, někomu chtět prospět, né, janevim někdo někomu dělat na někoho, žít spravedlivým životem, líbit se Pánu Bohu, ne? A tak dále. Kdežto pravá dobrá vůle spočívá v tom, že... nechci... si přivlastňovat sílu, která do mně plyne, nechci působit tedy svou vůlí, abych disponoval tou silou, a přeji si, protože neznám vůli Boží, disponovat svou vůlí jenom potud, pokud vůli Boží nechápu. A já tu vůli Boží nepotřebuju přímo chápat, protože jestli mám dobrou vůli, dobrou vůli působit pomocí vůle Boží, tak pak mohu situaci, ve které jsem, považovat za při- přišlou z vůle Boží nebo z dopuštění Božího nebo prostě situaci navozenou od Boha a nemusim špekulovat, jak jsem se do ní dostal, protože... zavinil jsem jí sám sice, ale vod té chvíle, co se odevzdávám do vůle Boží, tak mě vede z té situace. Do té doby neměl na to právo. A v tom je ta podstatná část mé dobré vůle, že já mu dám právo zasahovat do mého života. A musím si ale uvědomit, že bude zasahovat v tom smyslu, že daleko méně mně bude jasně oznamovat, co jeho vůle, než, že mě bude zbavovat sam- sebe samého. Neboť pravou podstatou jeho vůle je, abych sobě nepatřil a patřil stále více jemu. Kdežto my si myslíme, že to nejdůležitější je vět- vědět, co si Pán Bůh přeje. Ale von si přeje tohleto. To je ta jednoduchost, ta prostota v té své věci. Tam odsuď jsem asi vodešel, a to jsem nechtěl. Takže my můžeme tím prostým životem svědčit o vůli Boží. A nežít jiným životem. My se nesmíme lišit od tých ostatních lidí. Běda, když se lišíme nebo dáváme jim dokonce najevo, že jsme jiní, z jiného těsta. To nikdy nesmí nesmí být. My totiž opravdu nejsem na tom o nic lépe než ostatní lidé, my jsme na tom totiž daleko hůře než oni, protože oni nic takovýho neví a kolikrát jednají dobře. A my toho víme strašně moc a nejednáme, jak bychom měli. Moudrý život je takový, kde každý okamžik, který žiju, považuji za bohatě nadaný milostí Boží. To znamená, jestliže jsem toho času senilní a nedovedu říct jednu kloudnou větu třeba, já to přeháním, ano? Tak tuhletu svoji senilnost bych měl považovat, až budu v tom stavu, za vrcholnou milost Boží. Jedině tímto způsobem se nevzdálím. Já myslím, že svatý Jan, Evangelista, miláček Páně, když ve stáří uměl už řikat jenom pro svou senilnost, milujte se ve spolek, a nic jinýho nebyl schopen, že bylo z toho vidět, jak se držel Boha. Neboť tu s- lásku pociťoval, protože už mu to do hlavy nevstupovalo, už to nemohl procedit slovy. Ono totiž... je... pravda, že skutky anebo slovy daleko méně můžeme svědčit, než se nám zdá. Neboť když už skutkem svědčíme anebo slovem, bude to slabý odvar toho, co v nás vnitřně žije. To je jako asi s uměleckým dílem, že když umělec vyvede a na povrch dostane to, co složil, tak to není nikdy to, co vnitřně zažíval. A my taky všichni budeme vždycky vnitřně zažívat více, než co budeme schopni uskutečnit. To je jasný, to rovnováha nikdy nebude. Ale musíme se snažit o největší míru té rovnováhy. Ale kdybychom ji úplně sjednali, tak je to konec, rozumíte? Já vám tolik horuju pro rovnováhu, ale vím, že absolutně se nikdy nesjedná, protože pro tu nerovnováhu na té jedné straně zase vzniká veliké plus pro člověka, protože ho to podněcuje zase do další činnosti, ano? On to se snaží se vyrovnat a tím způsobuje další nerovnováhu a tak to pořád jde. A jenom aby při- když tady přileje, tak aby přilil zase tady a tak, aby se to pořád vyrovnávalo. Aby to nebylo nějak propastné, ano? To bychom se byli vůbec nemohli rozhodnout ke Kalům, kdybychom. Já jsem vědomě s- sjednával nerovnováhu, ano? Vědomě. To já jsem věděl. No ale bylo nutno následovat Ježíše Krista. Protože on také tímto způsobem ukazoval, abychom šli. Co mám udělat, když se nedovedu vnitřně odevzdávat dokonale? Především uznat, že jsem nedokonalý, že? A že právě tato moje nedokonalost je před tváří Boží velikou předností. Pokud mám touhu se mu dokonale odevzdat. Jestliže tuto touhu nemám, samozřejmě pak to přednost není. Ale jestliže je to nedokonalost, kterou želím, se kterou nejsem spokojen, tak tam je možný vzestup. A co mám tedy dělat? Né se utápět v žalu, že jsem nedokonalý, ale vědět, že neexistuje jiné síly, dokonalosti než jeho. Že jakoukoli mám dobrou vlastnost, tak je přeci od něho, není to pravda? Čili on mně vždycky dá to, co budu potřebovat na cestě k němu. Kdybych věděl, že je to jeho a jednal bych s tím jako s jeho věcí a né se svou, měl bych toho daleko víc. Protože je ale nebezpečí, že bych si to přivlastnil, proto toho mám tak málo. Čili já jsem nedokonalý jenom proto, že jsem schopen si přivlastňovat. Že na to jdu pořád tím způsobem přivlastňo... tu cestu, ano? Proto toho mám tak málo. Čím méně bych si přivlastňoval, tím více bych měl právo mít těch... toho daru... odosobnění. Vždyť ta svatá Terezie nakonec se odosobnila jenom proto še- jeho utrpení na kříži, víte to dobře. A nic ze sebe mu nedala. A to bylo nejužitečnější, že ze sebe mu nic nedala, že byla absolutně slabá, ale absolutně, stoprocentně. Že dokud malinko mohla, tak to už nikam nevedlo, chápete to? Ž už vůbec nemohla, tak mohla Ježíšem Kristem. A to byla její spása... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...Dosud sem vám vykládal cestu se všemi prostředky, které k ní náleží, jak to vypadá s člověkem až do křtu v Jordánu. Dnes, musím se přiznat, že jsem trošku přehnal tu situaci, protože jsem to včera napověděl tady Antonínovi, jak je to s vlastní vůlí a řekl jsem mu, že kdyby člověk po křtu v Jordánu si zachoval jenom špetku z vlastní vůle, že by nebyl schopen vůbec nic dokázat dalšího a že by se na nějaké úrovni zastavil. Chtěl jsem tím říct, že už ani zrození Ježíše v Betlému nebylo možno a není možno provést z vlastní vůle. Já jsem se Vás o to poctivě snažil přesvědčit. Všimně- všimněte si to. V Kalech. Sem vám tam přez- snažil přesvědčit, jo? A do jaké míry se mi snažilo přesvědčit nebo podařilo přesvědčit vás o tomhletom, že z vlastní vůle to nejde a do jaké míry jste pochopili, co to je nemít vlastní vůli v tomto smyslu, tak do takové míry, pokud jste se toho taky chopili, tohoto pochopení, jste to tam mohli uskutečnit, to narození Ježíše Krista v sobě. Když jste to nepochopili, nemohli jste to uskutečnit. Protože z vlastní vůle se to nestalo. Všimněte si, prosím vás, co se dělo, symbolicky je to tam všechno vysvětleno, v tom Evangeliu s tím Ježíšem při jeho narození a po jeho narození. Byla to vůle Panny Marie, že chtěla zrodit Ježíše? Vůbec ne. To jí bylo s- zvěstováno. Zvěstování Panny Marie, že ano? Takže vy byste mohli považovat třebas to, co já vám povídám nebo co jste si več- vyčtli v nějakých knížkách za zvěstování vod Boha. Neboť každýmu to nemusí spadnout do náruče tím způsobem jako mně. Že to nikde nevyčte a najednou to ví, né? Pže beztak si myslel, že to vyčetl. Ale není to zapotřebí tímto způsobem. Ale můžete považovat to, co vám bylo řečeno o té věci, za pozvání vod Boha. Prosím, to je v pořádku. Jestli tomu takhle je, tak pak to není vaj- vaše vlastní vůle, co na té cestě děláte, chápete to? Leda že byste si přivlastnili... leda že byste si přivlastnili účinky nebo chtěli přivlastnit účinky toho svého počínání. A to jsem vás tady na případě dvou lidí z této sku- ... Tihleti dva, kteří takhle pozbyli milost, kterou nabyli, jí pozbyli jenom proto, ať už jsem okolo toho říkal, co chtěl, že... si ji přivlastnili. My si nesmíme žádnou milost přivlastňovat, my nesmíme chtít z ní žít. Duchovní cesta, to není sociální zaopatřovací ústav až dožití, až do dožití, nýbrž to je cesta do věčnosti, a ta se dá ve zkratce znázornit takhle, cesta ode mě k Bohu. A né cesta ode mě k Bohu a vodtamtud zase nazpátek k sobě v podobě užitku z toho stavu. Prosím vás, to ne. Vy si nemůžete nikdy nadiktovat žádný stav, který jste kdeko- kdykoliv zažívali a bude jenom tak dlouho ve vás přetrvávat, dokud si nebudete, dokud se nebudete odvažovat ho si ho přivlastnit. Jakmile si ho budete odvažovat přivlastnit, tak zmizí. Nenávratně zmizí, protože není pro vás. Pro koho je? Ten je přeci pro věčnost, a to nejste vy se svou pomíjející vůlí a svou pomíjející existencí. To věčnost dělá pro věčnost. Neboť nikdo jiný se s věčností nemůže setkat než zase věčnost. Čili my musíme v sobě posilovat věčnost, a né sebe, né své vlastní stavy, abychom tu věčnost mohli zažívat. To, že to zažíváme nebo nezažíváme, to je vedlejší věc, jak tady správně ty Číňani říkají, i když vo tom nevíme, každý z nás je Budha. Každý z nás je Budha. A Ježíš řekl, bohové jste. A nemluvil nepravdu, jistě to tak je. Čili jenom si to neuvědomujeme. A my si to neuvědomujeme z milosti Boží, protože kdybychom si to začli uvědomovat, tak ztratíme veškerou milost toho uvědomování. Velmi záhy. Jelikož to promarníme tím, že si to přivlastníme. My totiž všechno, dostaneme pod ruky, považujeme za své, ano? Teď si ale představte, že Ježíš Kristus řekl, já jsem cesta, pravda a život. Co tím řekl? Cestu, kterou já ukazuju, musíte považovat za takovou, po níž se kráčet dá. Život, který já ukazuju, musíte považovat z- za život, do kterého se dá vejít, ne? A pravdu, kterou já říkám, musíte považovat za pravdu, která se dá poznat. Protože kdo mě následuje, a tak dále. Tak... potom, že ho do toho království božího přivede a podobně. Když prosim i tato cesta je možná a já jsem si dovolil touto cestou vás vest. Ve vědomí, že tato cesta je také správná. To není ta čínská cesta, to je křesťanská cesta, zcela opačnými prostředky působící než třebas, někdy totiž, v něčem, zdánlivě ve všem, ale není tomu tak, ty hlavní zásady zůstávají úplně stejné, ale ty zevní vztahy, ty, ta zevní podoba těch věcí je úplně jiná, jenom ta zevní podoba, ten vnitřek samosebou, ten je totožný. Ale když Ježíš Kristus tímto způsobem nás vede, tak nás zároveň odsuzuje k takovým stavům, které zažíval při narození, které zažíval při křtu v Jordánu, které zažíval při vzkříšení z mrtvých. A co to bylo? Při křtu v Jordánu é při narození tady na tento svět se vraždily mláďátka, hrozný vyvražďování, při křtu v Jordánu ho pokoušel Satan, že, po čtyřicetidenním postění. A co se dělo při kř-... při... před... tedy před zmrtvýchvstáním, to víte, to bylo strašný utrpení na kříži. Čili tím nás odsuzoval taky k těmletěm průvodním zjevům, prosím. Když to tímto způsobem bere, tímto způsobem nás učí, tak nás, tak nám předurčuje všechny tyhlety těžkosti. My se ale, dává m- nám prostě nám možnost ještě přitom, když hluboce pochopíme jeho učení, se těmto těžkostem vyhnout, pokud nám nepůjde o to, abychom se vyhnuli ze sebelásky těmto věcem, nýbrž jenom o to, abychom napřímili cesty Páně. Né svou vlastní. Cesty Páně, každé slovo tady je důležité. Jeho cesty, a né svou cestu k Bohu, rozumíte? Jestli tomu takhle je, tak pak můžeme po té cestě Kristově jít také bez hlubokých krizí. Ježíš, když vstupoval do Jordánu, tak se musel zbavit pocitu, že ten dobrý život, který vedl předtím a jistě to byl život dobrý, vo tom nepochybujeme, ve kterém byl v tom, nebo snažil se být v tom, co bylo jeho Otce, musel tam totiž být, to von poznal jako správnou devizu, musel... tak... a zároveň byl oddán svému okolí a svým rodičům a měl ty svoje rodiče. Von je poslouchal a byl jim oddán, takže to byl život, který, kdyby byl nepřekročil jeho hranice, kdyby se byl neodvážil ho... odsunout stranou jako nepotřebný prostředek, rozumíte, jako nepotřebný prostředek, tak by byl nikdy nevstoupil do Jordánu. V životě Ježíše Krista je to totiž tak, že nesmíme stavět na žádné své velikosti. My to můžeme vlastní vůlí do nějaké velikosti dostat, ale pak musíme v určitým okamžiku umět to zbourat bez jediného ohlédnutí, rozumíte? Proto by nebylo správné vás od začátku zrazovat vod nějakých duchovních cvičení. Nebylo by to správné. Vy se musíte tou svou modlitbou do nějakého vývojového stupně dostat. Ale jakmile se do toho vývojového stupně dostanete a zůstáváte trčet, jak se vám třebas někomu z vás zná, zdá nebo se přes úzký stav, který jste dosáhli, dál nedostáváte, tak vám to musí být povzbuzením, abyste zbourali všechny prostředky, a řek bych, i všechny účinky, které z toho minulého pocházely. Ježíš Kristus toto dovedl. Rázem zabalil to svoje tesařství, oddanost svým rodičům a od té chvíle ho vidíme prohlašovat, kdo je má matka, kdo jsou mí bratři, že? To je něco jiného, oni za ním chodili, to mu nijak nevadilo. On neměl matku, on neměl bratry, on je totiž neměl mezi těmi bratry a mezi, on neměl tu matku, která se za matku jeho považovala. To už neměl. On už žil pro širší společenství, on učí, jak vycházet sama ze sebe, on musel vycházet i z programů nejkrásnějších, které jsme si stanovili. Víte, to mně n- nádherně dokumentuje případ Milarepův, ne? Kterého ten jeho duchovní vůdce měl k tomu, aby mu stavěl dům. Milarepa mu postavil dům, když ho krásně postavil, a já věřím, že ho postavil dobře, mistr se šel na to podívat a říkal, Milarepo, ten dům zboříš, já jsem si nepředstavoval, že bude na tomto místě, a postavíš ho tamle na tom kopci. Umíte si představit v Himalájích skopec, z kopce na kopce stavět... stavět dům? A milý Milarepa bez hlesu, bez odporu rozboural dům a postavil ho na protějším kopci. Když ho postavil na protějším kopci, přišel jeho duchovní vůdce na pozvání Milarepy, neboť Milarepa chtěl za to odměnu, po- zasvěcení, ne? A milý duchovní vůdce mu řek, ne, nevyhovuje vnitřní dispozicí, to je všechno špatně, co je v tom baráku, stojí na správném místě, ale je to všechno vevnitř špatně. Musíš zbourat a postavit další. Š postavil třetí, tak, je zajímavé, že stavěl tři baráky, asi jako ty tři stupně tam u toho Ježíše, že jo? Tak asi vono to míň než to třikrát asi nejde. Vždyť Ježíš Kristus zboural život Panny Marie a Josefa, jak se těm- těmto dvěma jevil před tim, než věděli, že jsou vázaný úkolem vůči němu, vůči Ježíši. Vůči Ježíši, a ne vůči sobě. Ten úkol předtím byl vůči nim samým, že ano? To si... Voni měli svůj lidský úkol, že se chtěli vzít a že, nebo ten Josef chtěl si vzít tu Pannu Marii a že ta Panna Maria taky mířila k normálnímu světskému životu a nenapadlo je vůbec nic jiného než tuhleto, mířit za vlastní smrtí. Jako my všichni zatím míříme. Skálopevně přesvědčeni, že je to ten nejlepší způsob života, že ano? Že to je jediná jistota, přeci že tady zhebnu, ne? Tak proč bych za tím nekráčel? Zhebli všichni přede mnou, zhebnu i já, ne? To je v pořádku. Co bych ze sebe dělal nějakýho jinýho, ne? Ale oni prosím, oni zabrzdili dosavadní život, oni se od něho odvrátili stoprocentně. Já nevím, kolikrát už to řikám, promiňte mně to. Já vím, že se opakuji. A začli žít nikoliv pro sebe, nýbrž pro toho Ježíše, ano? Zvláště na tom Josefovi je vidět, že začal žít pro Ježíše, že dělal tesařinu jako před tím. Ale aby si vydělal na Ježíše, aby si vydělal na takovou štrapác vydělal až do Egypta a nazpátek. A vůbec, aby ho vytrénoval na to, v tom tesařství a ve všem, v tom ostatním. No, vidíte to. A když tohleto s tím svým milým dítětem vyvedli, tak najednou matka musí slyšet, že on se jich zříká. Nemám otc- otce, nemám matku, nemám bratry. To muselo být trpké. Ale on musel to prohlásit opravdu pro nás, protože my, jakmile začneme používat nějakého prostředku, já jsem se nesčetněkrát na sobě na tom, o tom poučil, tak je to náš prostředek, náš výsledek, a tou chvílí jsme odsouzeni na určitém stupni se zastavit. A promiňte mně, že toto já chci odbourat. Já nechci, abyste se na určitém stupni zastavili. Abyste řekli, co je to platné, ze začátku jsem měl nějaké úspěchy a pak se to zastavilo. Čím je to? Jedině přivlastněním. Já nejsem pro to, nezačít novými prostředky. Ale ty prostředky musí čím dál tím víc být zaměřeny k službě Bohu, a né službě sobě. Že já chci dosáhnout něco. Jesiže Ježíš věděl, že musí být v tom, co je jeho Otce, tak po křtu v Jordáně už nemusel být, nýbrž byl samo- samovolně, bezděčně v tom, co je jeho Otce. Tam ale nemusel být. Už tam byl, a protože v tom byl, tak mohl dělat zázraky. Ale promiňte mi, ten život zázraků, ty tři roky Ježíše Krista, to není náš ideál. To je prostřední článek vývoje, který se v lidském život jeví jako soustava extazí nebo soustava zvláštních milostí, která člověka postihne, a proto to není ideál. Když s- je velice těžko se zříkat těchto všech vymožeností. Ale kdyby se byl Ježíš všech těhletěch vymožeností nezřekl, kdyby byl do posledního písmene všechno neopustil, jak matku, tak všechny své učedníky, tak všechny své zázraky, všechnu schopnost to dělat, tak by se neocitl na kříži, prosim, nýbrž by byl z něho sestoupil a nebyl by vstal z mrtvých. Zase bylo třeba tohoto odříkání. Já vám ještě doří- dořeknu toho Milarepu, protože ten Milarepa nám to pěkně dokresluje. Když potom třetí dům postavil, tak milý jeho duchovní vůdce ho z prvního poschodí shodil ve vzteku z okna. Přičemž milý Milarepa si zlámal myslím nohy nebo ruce, já nevím, hodně si toho polámal, ale na štěstí ta manželka toho duchovního jeho vůdce se ho ujala a vyléčila ho z těch všech neduhů, které si způsobil tím pádem z vokna. A ani to tedy nestačilo tomu duchovnímu vůdci, vůbec mu žádné zasvěcení nedával, ačkoliv mnohým jiným mezitím zasvěcení poskytoval. A Milarepovi vůbec ne. A donutil Milarepu, aby vodešel z jeho domu, že ho nechce ani vidět, že pro něho není zasvěcení v jeho domě, mu řekl, není pro tebe, pro tebe není, ty jsi mně protivný. Ty ses spřáhl s mou manželkou, takže vona ti pomáhá, abys snadno udělal ty svý úkoly, to není možný, abys to udělal sám ze sebe a to já si, von přines totiž taky nějaký náhrdelník, který mu podstrčila ta jeho, ta manželka toho duchovního vůdce, aby se zavděčil, drahocenný ná- náhrdelník. On poznal, že to je dar vod jeho manželky, to ho teprve vzteklo. To roztrhal a zahodil, ne? A říkal, takový podfukář jako jsi ty, ten tady nemá místo, a koukej zmizet. Tak ona mu řekla, ta je- žena toho zasvěcence, jestli přesto stojíš vo to zasvěcení vod toho mistra, tak ti radím jednu věc. Jdi do světa a vysluž si opravdu něco z vlastní iniciatívy, svou vlastní prací, abych já, aby mě nemohl podezřívat, že já jsem ti nějak k tomu pomohla a vrať se s tím a snad tě veme na milost. Tak von šel a vydělal si na měděný kotlík. Nedej, vy si nedovedete představit, co to měděný kotlík je. To je větší bohatství v Tibetu tehdy v jedenáctém století než celý ten dům. A ten měděný kotlík svému mistru přinesl. Mistr sice ho vodmítl striktně, ale už to na něho bylo v- ho- kotlík mu hodil na hlavu, nenápadně, jes- pokud se nenápadně dá kotlík na hlavu h- vrhati, a odešel prudce pryč. Protože si teď potřeboval zaplakat, ano? Pže byl tak dojat tou oddaností toho svýho žáka, ne, a tomu ideálu, který von sledoval, že to už nemoh vydržet. Ale aby mu, jako to nedal najevo, tak po manželce vzkázal, že za nějaký čas bude zasvěcovat, tak že ho taky zasvětí, aby přišel. A milý Milarepa tedy pln radosti, ozdobil se, no prostě se připravil všemožně a přišel, přistoupil a našel svýho mistra v tak krutě podroušeném stavu, že mistr blábolil a říkal, jo já jsem ochoten tě zasvětit, ale až se dostanu z tý vopice, že jo. Vidiš, že jsem tak nalitý, že i t- při nejlepší vůli ti nemohou dát zasvěcení. To byl poslední tah toho mistra, aby ho vodradil, toho Milarepu, ne? Aby ho vodradil, aby nechtěl to zasvěcení na něm. A Milarepa se uklonil a říkal, já počkám, až vystřízlivíš... Dostal zasvěcení. A proto se taky dověděl, proč to všechno ten jeho mistr dělal. Že vůbec nebyl vožralka, že se vožral tedy jenom kvůli němu. Že vůbec ten, i ten první dům byl dobrý, ale na Milarepu to bylo málo, pže on chtěl, von chtěl z něho udělat velikého světce. Já si myslím, že Ježíš Kristus má vyšší na nás požadavky, než měl kterýkoliv světec před ním. A než měl kterýkoliv avatar dokonce, kterékoliv vtělení Boží před ním. Že totiž nemírně na nás chce, abyste byli jedno s Otcem mým, tak jako já s ním jedno jsem. Ne o procentíčko méně. To znamená, smiřte se s tím, přátelé, on chce, abychom se tak dokonale vzdali své vlastní vůle, už v tom prostředním článku, jako on. Pže on nic neudělal bez vůle Boží. A nic neudělal pro sebe. A nic neudělal pro sebe. Jestliže to nejmenší udělám pro sebe, nevěřte mě, nenásledujte mě. To jim radil, plným právem, ano? Čili jestliže toto je duch Ježíšova učení, je mi to velice nepříjemný, že vás musím s tímto duchem seznamovat. Ale, když jsme si jednou řekli, že nebudeme přebíhat z jednoho na druhé, když si budeme pomáhat Indií, Čínou, čímkoliv, zůstaneme věrný tomuto avataru, protože nám to radí jak Číňani, tak Indové. To je poslední avatar a když tomu hluboce porozumíš, tak máš nejlepší vedení. To je nejdokonalejší joga po něm- po ní nebyla napsána dokonalejší joga, říkají jednohlasně všichni Indové a všichni Číňani, prosim. Ani jeden nemluví jinak. To je taková svornost v názorech, když to nejsou křesťani, ani jeden z nich není křesťan, že jim musíme věřit, že mají pravdu. Kdyby to říkali křesťani, prosim, a když to říkají takzvaní pohani, ne, a zasvěcenci, tak je to asi pravda. Takže to bude velice nepříjemný, ale Ježíš Kristus při tom říkal, když budete to dělat podle mě, jak já vám radím, tak j- mé jho je lehké, mé břímě je lehké, mé jho je sladké. To znamená, nemyslete si, že je to tak těžké, jak vám tady vysvětluju, těžké je jenom to opouštění sama sebe, to nové a nové bourání domů, které jsem pracně postavil. Protože já nedokážu ze začátku postavit dům, aby to nebyl dům, při kterém bych myslel na sebe, na svůj vlastní prospěch. Já pořád se mám ještě rád, a proto stavím dům. Já chci zasvěcení pro sebe, rozumíte? A to je jediné špatné na tom domě, né to cvičení samo, ta modlitba. To bychom si špatně rozuměli. Ale ten duch. Vy se ještě nemodlíte v pravém duchu a v pravé a v opravdové pravdě. To ještě není modlení v duchu a v pravdě, jak Ježíš Kristus po nás vyžadoval. To je modlení porád ještě pro sebe. To vám nemohu mít za zlý, protože to se nedá najednou přeskočit. Ale musíte se smířit s tím, že budte muset bourat. Ježíš Kristus ještě zálibně si ochutnal na Květnou neděli, jo, slav- slavný vjezd do Jeruzaléma, že ano, kde mu hlásali hosana na Výsostech, který přicházíš, Spasitel náš a tak dále, málem ho korunovali na krále a za týden ho popravili, ano? Tak tim... tím chtěl, tím vyhrocením, jo, té jedné situace, dovršením té slávy, chtěl ukázat, když ji potom tak prudce opouštěl, jak se to má dělat. Kdyby do nebes tvoje sláva vyrostla, kdybysi měl, já nevím, jaký stavy, musíš je dokázat opustit. Pokud to není to, co je seslání Ducha svatého. Jedině seslání Ducha svatého je to, co tě opravňuje, aby jsi s Duchem chodil a aby jsi s Duchem jednal. Ani moje osobní vedení, které zažíváš, není to pravé, co más na zažívat. Já jsem prostředníkem, který tě vede k Otci. Já nejsem ten, ke kterému máš jít, jak- jako, já vám to pořád říkám násl-, to je následování Krista, ale k Otci. Bych si ani netroufal toto takhle jasně řikat, ale musím vám to říct. Protože já tady vždycky v Gottwaldově dělám takový hurá styl, že jo, že to musím říkat všechno najednou, nemůžu to, jako v Plzni jsem se do těchto fází vůbec nedostal. Protože mám na ně čas, ne? Ale na vás čas nemám. Vám tady musím z jedné vody načisto všechno říct. Tak mně promiňte, že já vám takhle bourám vaši stavbu. A teď se podíváme na konkrétní prostředky, kterými zatím se dostáváte kupředu. A to je především vnitřní modlitba a život ve světě. To jsou ty dva hlavní prostředky, kterými se dostáváte kupředu. Co na nich zbourat a co na nich přestavět, ano? Je dvojí možnost, než se pustím do těch prostředků konkrétně. Buď nechat ten prostředek dožít až do vyvrcholení, což Ježíš vlastně ukazuje, neboť on dozrává napří- napřed v tom světském životě. Nn byl tím tesařem a poslušným synem svých rodičů, a dokonce člověkem, který musí za každou cenu být v tom, co je jeho Otce. A to je pro vás zatím deviza, které se musíte držet, že ať se vám chce nebo nechce, musíte být v com, v tom, co je vašeho otce. A vy musíte sledovat s- smysl života, jak vám ho tady Otec váš nebeský předkládá. To znamená, že život váš má jít, má mít účel spojovací, spojení s ním. To je, to je prakticky to, být v tom, co je mého Otce. To znamená, vy se můžete dneska klidně snažit o to spojení, protože víte, že v tom musíte být. Žádné jiné zas osvícení nemáte. Takže vám nikdo nemůže mít za zlé, že ad absurdum děláte nějaká duchovní cvičení, nějaké modlitby vnitřní, kterými se snažíte dosahnout toho spojení. Já jsem nikdy netušil, že vrcholný stav třebas toho poznání, jak, tedy vrcholný v tom smyslu, kam jsem se až dostal, ne? Né konečný stav nějaký, který by se mohl dosahnout, ale pro mě je tedy za těmito vrcholy, že budu dosahovat mimo tu koncentraci, mimo tu modlitbu, vod které jsem si tolik sliboval. Že v té modlitbě nedosáhnu toho vrcholu, nýbrž třebas v tom koncentráku při takovým zabíjení. To jsem si nemyslel, pže to těžko lze nazvat nějakým soustředěním, když jsem tam viděl někoho zabíjet vedle sebe a na vteřinu jsem se vodevzdal. Jakýpak soustředění? Já si představuju přeci soustředění aspoň na půl hodiny, né? To je myslím nějaký soustředění. Možná, že ještě ani na půl hodiny je to málo, že? No. To si moji přátelé v jiných, na jiných místech republiky představují, že pět hodin je málo. Samozřejmě, celý den je málo. Protože je to jednostranná cesta. To právě je důležité, že už vy k tomuto prostředku vnitřní modlitby, která nesmí trvat víc než půl hodiny v jednom kuse, nemáte-li se zničit. Že k tomuto prostředku vnitřní modlitby musí přistupovat také ještě prostředek vnějšího života. Samosebou, pokud riskujete a prodlužujete vnitřní modlitbu, tak pak samozřejmě vědomě, a teď to tady máte doslova vysvětleno, hlasem mým potvrzeno, doslova s- vyprovokováte, vyprovokujete nerovnováhu mezi vnitřním a zevním životem. A musíte se s touto nerovnováhou dříve nebo později setkat, ano? Čili, bylo by správné tu nepříjemnou stránku za- zapětí s- všedního života do cesty k Bohu paralelně pěstovat při té, při tom vnitřním soustředění. Neopomíjet ani tuto zevní stránku. Jsem se ještě nedostal k těm prostředkům j- j-, které tady slouží jenom obecně na tom prvním stupni, jsou tři, a na to, do toho Jordánu a jakým způsobem se mají bourat. K tomu se dostanu teprve teď. Napřed bych chtěl ještě předeslat, než se k tomu bourání dostanu, že si musíte být u- vědomi toho, že celá ta symbolika Ježíšova života představuje nás samé, každého jednotlivce lidského v té jeho nadstavbě nad normálním životem, takzvaným normálním životem, který vede k smrti zde sešlostí věkem a podobně, k ztrátě vědomí, všech, ke všemu, co s tím souvisí. A všimněte si prosím vás dobře, že není náhodné, že teprve na určitém stupni si ten Ježíš Kristus povolává učedníky. Vy m- pořád se snažíte o to, manipulovat něják z lidskými vlastnostmi, které představují právě učedníci, zatímco Ježíš Kristus manipuluje s těmito vlastnostmi lidskými teprve od křtu v Jordánu. Čili není rozhodující na tom prvním stupni tolik, jaké vlastnosti máte a jak se v nich vyznáte, protože beztak ty svoje vlastnosti, které máte, na tomto stupni nejste schopni považovat za dané od Boha. Nejste prostě schopni. To byl teprve Ježíš schopen po křtu v Jordáně, a tím jste neprošli. Takže odmítám v této fázi výkladové mluvit o špatných vašich vlastnostech, které vám brání, tomu vstupu. Tvrdím, že není žádné vlastnosti, která by vám mohla bránit tomu přístupu ke Kristu v této vaší vývojové fázi. Není. Protože ani v pozdější fázi to nebyly vlastnosti, který by byly bránily, dokonce Jidášova vlastnost nebránila Ježíši v tom postupu, nýbrž bylo to zcela něco jiného, ano? Když, abyste mně věřili, že mluvím v duchu Ježíšově, tak to budu dokumentovat. Kdyby totiž ty vlastnosti lidské bránily člověku v přístupu k Bohu, tak by neplatilo nebo nebylo by správné, aby se byl ujal opilců, žráčů, aby se ujal Maří Magdalény, aby se ujal lotra na kříži. Nekomplikujte si zbytečně situaci, na vašich vlastnostech tolik nezáleží. Já jenom říkám tolik, né? Né že by na tom úplně nezáleželo, ale nejsou středem pozornosti. Ať nejsou středem pozornosti. Vy musíte mít na každém stupni jinde střed pozornosti. Kde je střed pozornosti na tomto stupni? V aktivní pasivitě nebo v pasivní aktivitě, že, jak jsem pořád řikal. Být oddán svému okolí, ne, svým, svému prostředí a být v tom, co je vašeho otce, to je úkol. A jesi to děláte tou nebo onou vlastností, to je nerozhodující. Čím dokážete to udělat, tím to udělejte. Vidíte, až švandovní je, jakým způsobem k tomu přistupoval, jak to dobře ovládal třebas Rámakrišna a jak k tomu přistupoval u svých žáků. Jak jim v tomhletom bodu radil. Když tam k němu přišel ten poslední latu, ne, tak říkal, víš, já mám jenom jednu významnou vlastnost, kterou se vyznačuju oproti ostatním lidem. Totiž jsem vožralka a to... to asi na té cestě k Bohu nehraje žádnou roli tak významnou, aby se člověk skrzevá to mohl dostat k Bohu, ale moc rád se hádám s manželkou a vždycky jako jí, musím mít vždycky vrch, né? Nikdy nemůže mít ona pravdu. Von říkal, to je báječná vlastnost, ta se hodí, aby jsi mohl tou vlastností přejít na, hádej se s Pánem Bohem. Čili, tím vlastně řekl, nezáleží na vlastnosti, které máme. Vždyť... ta... Maří Magdaléna ta dostala vlast-... pomocí vlastnosti, která není záviděníhodná, že ano, ne? Ten lotr na kříži se taky dostal kousek dál pomocí své lotroviny, ne? Ze který se vyznal. Tak nekomplikujte si život. Já nejsem proti třebas zpovědi anebo svatému přijímání. Ale, jak jsem vás upozorňoval včera, tyto prostředky, pokud se nevezmou tak vážně, jak jsem jim odpoledne vysvětloval, ne, do takové hloubky... jak jsem vám to řekl, tak nemají trvalý účinek, jenom chvilkový. Jak říkají správně Číňani, když člověk chce mít pocit lehkosti chůze, nechť si před tím dá olovo do bot a chodí s tím olovem v botách tak dlouho, až se unaví. Pak nechť to olovo vyndá a bude mít veliký pocit úlevy a pude se mu velice snadno. Ale nebude to trvat dlouho. Protože se před tím unavil tím olovem. Tak tak je to s těmi lidskými vlastnostmi. Zbavíte-li se té nejhorší lidské vlastnosti, máte chvilkovou úlevu, ale netrvá to dlouho. To není cesta, která by vedla až na konec, zkrátka. Potom s- nechci vaší pozornost upřít na vlastnosti v této vývojové fázi. Já vás chci spíše orientovat po těch věcech, které máte zdolat, a to jsou jinó, to jsou jiné věci než vlastnosti lidské. Konveční vlastnosti totiž, a to je, to jsou ty vlastnosti, o nichž tady mluvíme, to jsou ty apoštolové, to jsou ty učedníci Páně, ty ještě budeme dlouho potřebovat takové, jaké jsm- jaké jsme, jaké my jsme pomocí těch vlastností. Jak se jevíme, sami sobě a svému okolí. Protože kdybychom ty vlastnosti neměli, kdybychom je chtěli nějak zabíjet předčasně, odbourávat, tak bychom přestali být lidmi, pže bychom přestali být normálními lidmi, a to přeci nesmíme přestat být. My musíme až do konce zůstat být nenápadně stejnými jako jsou ostatní. Ničím se nesmíme odlišovat. Ne jako to, že bychom se styděli za svou cestu, ale je to žádoucí, abychom zbytečně se nesetkávali s překážkami, které jsou uměle postaveny tím, že jsme jiní než ti ostatní lidé. Oni na nás poznají třeba, že jsme křesťanské duše a budou na náš hřbet navěšovat povinnosti, které bychom jinak nemuseli vůbec dělat. A už i tohleto by znamenalo veliké zatížení. Já znám jednu takovou duši v Brně, na jednom výzkumném ústavu, o které říkají, nikdo to tady nechce dělat, ty jsi duše křesťanská a ty to uděláš. A duše křesťanská to udělá. A mně si potom stěžuje, že není schopna vůbec mít čas pro své dítě a pro tyto věci, protože jako křesťanská duše v tom výzkumném ústavu dělá za dva nebo za tři. Podle toho, jak se komu zalíbí linoši- lenošit. Prosím vás, tak to je špatné tohleto. To opravdu... nesmíme vynikat křesťanskými vlastnostmi navenek. Vůbec ne. Lépe je, když si myslí, že jsme normální, nekřesťanské duše jako jsou ty vostatní a zařadit se mezi ně tak, abychom nebyli jiní. Oni beztak poznají, že jsme trošku jiní, ale přičítají to jiným důvodům. A já se jim ne- nesnažím, já se je nesnažím nechávat na pochybách, které... které důvody to jsou a říkám jim o jiných důvodech, než které jsou pravé, ano? Abych je vyvedl z dojmu, že jsem duše, která jde nějakou jinou cestou, než kterou jdou oni. Tak my musíme na té cestě odbourávat jiné věci, jsem říkal. Co to musíme odbourávat? Především úctu k tomu svému dosavadnímu vývoji. Jesiže zjišťuji, že můj vývoj mě někam dotahl, že jsem se dostal na určitou úroveň a že to dál nejde těmito prostředky, tak já musím pozbýt tuto úctu v tyto prostředky. Já se jich musím bez hlesu zříci, já musím nové prostředky použít. Neupoužiju-li nových prostředků, šilhám-li pořád po starých, a to byla moje veliká chyba, že jsem tohleto dělal... Těžko bych vzpomněl na něco, kde jsem chybu neudělal, ale toto vám mohu poradit, víte? Že jsem to zatím přežil aspoň, tak buďte rádi, že tady je někdo, kdo se mohl ze svých chyb poučit i pro vás. Tak tuto úctu musím ztrácet na každém stupni a pokaždé v jiné formě. Panna Maria například před narozením Ježíše musela se zbavit té své konvenční úcty ke stavu ženy před manželstvím, že neměla jako poznat muže, né, a podobně. Protože když dala souhlas s tím, že porodí Syna Božího, tak musela věřit, že, musela vědět, že lidi nebudou si myslet, že z Ducha svatého počala, že ano? Že to byl nějaký muž, který toto způsobil, čili že bude vyvržena ze své kasty. A ona musela tedy odhodit dosavadní hodnocení lidské, rozumíte? Rovněž tak musel Josef odhodit dosavadní lidské hodnocení. A Ježíš Kristus musel odhodit to, že byl v Bohu, že musel být v tom, co je Bohu, Božího, Otcovu, Otcovo a že musel být poddán svým rodičům, svému okolí. To musel, tyto prostředky musel zahodit. To muselo přestat být vůdčí devizou jeho života. To je druhá vě-, to je jedna věc, že tuto úctu odložil. Že s tím odložil zároveň ty prostředky s tou úctou, to je pochopitelné. Ale prosim vás, já to spojuju jako dvě věci zvlášť, né jako jednu. Spojuju to sice k sobě, ale jsou to dvě věci. Úcta k těm prostředkům a prostředky samé. Protože... co je mi platný, že já nebudu toho prostředku používat, když já potom nové prostředky použiju a vono mi to nikam nepovede, já si budu s- s- nostalgicky vzpomínat na ty blažené doby, kdy jsem užíval tamtěch minulých prostředků. Jako asi ti následovníci Mojžíšovi, kteří šli do zaslíbené země a vzpomínali na plné hrnce v Egyptě a bouřili se mu tam. Jo to v tom Egyptě jsme se měli jiné, jinak, tam byly plné hrnce. Ten druh plných hrnců, které jste měli na prvním stupni, ten na druhém stupni se takhle nejeví. Tam ti hrnce jsou na- naplňovány z jiných pramenů. Jinými prostředky a úplně jiným stylem a jiným obsahem, rozumíte? Není pravda, že by se měl býval Ježíš třebas po Jordánu hůř, než se měl předtím, naopak on se měl zřejmě líp. Neboť chodil po těch hostinách, všude ho měli rádi, ne, všude byl vítán. Ale víte, že z jiných prostředků. On už si na to vůbec nevydělával, například. A on ty věci přijímal jenom proto, že znal vůli Boží a že věděl, že to, že jde například na nějakou hostinu, že je to ve vůli Boží. Že je to jediný způsob, jak se bude moci přiblížit těm hodovníkům. Pže kdyby s nimi nepil a nehodoval, že by jim nemohl také pokoutně říct to, propašovat to, co chtěl. Protože by ho nepovažovali za svého. On musel vždycky sestoupit do toho stavu, ve kterém byli oni, vůči kterým šel. Čili, já jsem říkal dvě věci, úctu k těm prostředkům, prostředky samy. A potom je třeba... další míru sebelásky odstranit. To znamená, do té doby jsem sice, do toho Jordánu, jsem musěl, musel být v tom, co je mého Otce, musel být, pže jinak bych se nedostal k Jordánu. A musel jsem být oddán svému okolí, ale byla to moje povinnost. A v dalším už to vůbec nebude povinnost, kdepak. Další až by to byla povinnost, k tomu musím já mezitím dorůst. Další až by to byla povinnost, tak by to vůbec nešlo kupředu. Já ze začátku ty věci, opravdu jako to dělá tadyhle tento muž, to mohu považovat za povinnost a je to v nejlepším pořádku. Nemějte mu to za zlý, je to v nejlepším pořádku. Ale jesiže on nemůže jít to těmito prostředky dál, tak už to v pořádku není, rozumíte? Dokonce bych řekl tohleto, jestliže... používám nějakého prostředu, který s určitou tíží mě kupředu posunuje a nakonec už mě ten prostředek velice dobře jde, já ho snadno používám, bez obtíží a už mě to vůbec jako nestojí žádnou námahu, tak je škoda se tím prostředkem zabývat a dále ho používat. Tak já doufám, že jsem promluvil zatím v tom, co bylo natočeno, o tom, o těch dvou prostředcích, které musím odbourat. Úcta k prostředku a používání toho prostředku, ano? A třetí, neméně důležitá záležitost, kterou musím odbourat, je další míra sebelásky. Prosím vás, já mluvím o další míře sebelásky, že si nedělejte iluzi, že byste odbourali celou sebelásku. Kolikrát jsem se v této věci mýlil, kolikrát jsem si myslel, že už sebe nemiluji a vždycky se znovu přesvědčuji o tom, že se mám hrozně rád. A nepodléhejte tomuto klamu, věřte, že nejste o moc lepší než já. Neříkám, že jste lepší, že nejste lepší. Prosím třeba jste, ale nikdy to nebude o tolik, aby to stálo za řeč. Vždycky budete mít eště značnou míru sebelásky v sobě. Čili já mohu klidně předpokládat, že je zcela přirozené, že v tomto životě jste zatím dobývali třebas své životní postavení, svého životního partnera, své právo na domov, na všechny statky, které s tím souvisí, na vlast, na řeč, nechci všechno jmenovat, na co ještě, na vzdělání, dobyli jste, něco jste nedobyli, s něčím jste spokojeni, s něčím nejste spokojeni, něco přestavujete, jako se přestavuje nábytek. Na víc se zatím nezmůžete, že ano, pže jinak se nedá taky nic dělat než přestavovat. Tady se, tady tvůrčí činnost v pravém slova smyslu neexistuje. Ale tohleto všecko je něco, co vede jenom k nějakému uspokojivému způsobu života na tomto světě. Neboť to je taková míra, toto dobývání je taková míra lidských konvenčních vlastností, která mně dovoluje, abych žil s lidmi v míru, v pokoji, abych pro ně něco udělal a oni udělali něco zase pro mě, aby mně to tak umožnilo tímto vzájemným obchováním se dostat na úroveň, která mě dovede poctivě ke hrobu, ne? Ale nikdy né k poznání Boha. A jesiže chci, aby mě to k poznání Boha dovedlo, tak já musím s- dále něco ubrat z těchto pohnutek, pro které já dosud žiju. To znamená, toto je ten způsob dalšího odbourávání svého, své sebelásky. Kdybych to řekl duchovněji, tak bych řekl, bylo mně dovoleno, zatím, na tomto stupni, abych tak, jako jsem si budoval tento život zde, v určitém mylyjé, prostředí, tak abych také budoval takhle svůj duchovní život. Abych byl ponecháván v omylu, že takhle lineárním způsobem to pude kupředu, že budu pořád nabývat, nabývat, nabývat, až nabydu. Až vopravdu budu mít celý ten věčný život k dispozici. Toho bohdá nebude. Totiž pravá podstata duchovního nabývání je ve ztrácení sama sebe. A proto, chci-li se ocitnout na vyšším stupni než od narození v Betlémě až Jordán, musím odbourat lásku k sobě v tom smyslu, že nebudu už dělat ty věci pro sebe. Abych přiřadil třebas jako nejkrásnější perlu to království Boží k tomu, co ostatního mám, nýbrž abych všechno opustil pro tu perlu a abych tu perlu nezakopal, jako se nestaví pod kbelec světlo, které vzplanulo, jak se praví v Bibli. Takže my vidíme najednou Ježíše, my to vidíme, že toto vlastně udělal z toho, s- co potom následovalo po Jordánu. Že totiž najednou neznal rodinu, neznal bratry a kázal to takzvaným cizím lidem. Je to tak? Čili on přestal být poddán své rodině, poddán svému okolí a aby nemusel být v tom, co jeho Otce, tak se podvolil stavu, podvolil se stavu, přivolil ke stavu, který na něho sesílal vědomí synovství božího. Teď vám řeknu o tom, co je to ten nový prostředek, ano? Velice jasně. My ho musíme jenom umět vybalit z té symboliky Ježíšova života. Jenom vybalit, nic jiného neudělám, než ho vybalím, a to tímto způsobem. Když je tam řečeno, v tom Jordánu, kde byl Ježíš Kristus, že bylo slyšet hlas, tento je syn můj milý, v němž se mi zalíbilo, tak známe v podstatě podstatu toho stavu, který tam Ježíš zažíval. Tedy, jaký to byl prostředek? Všemi vlastnostmi, které jsme dosud měli, jsme byli syni této své lidské matky a tohoto svého lidského otce a obecně této společnosti a toho prostředí, ve kterém žijeme. To je nám jasné. My mluvíme o chromozómech nebo nějakých takových všelijakých věcech, to všechno, o dědičných sklonech, to je všechno je pravda. Toto je prosím ten náš stav, se kterým jsme mohli se dostat až těsně k Jordánu. Dál ne. A teď se musím zříct těchto lidských vlastností, které mě sem až dovedly, a musím se utkat ze Satanem. Ovšem vono to má ještě jednu stránku, že musím se dát pokřtít tím Janem Křtitelem. To jsou ty prostředky. Dát se pokřtít Janem Křtitelem, utkat se Satanem, že ano? A vlastnosti, kterými jsem se dal vést ze začátku, ty od této chvíli povedu, rozumíte? Ty vlastnosti lidské, které mě dovedly až těsně k Jordánu, jsem se jich nemusel zvlášť všímat, pže voni mě vedly fakticky, ne já je, pže to byly lidské vlastnosti, prostě normální lidské vlastnosti, psže tam o nich není ani zmínka, a teďka najednou já je vidím přicházet nazpět od Otce. Já jim všem říkám, totiž to říká Ježíš, ne, já jsem si vás nezvolil, Otec vás zvolil. Tento lidský stav, ve kterém my žijeme, to je od Boha, Bohem dosažený vývojový stupeň. Ten vývoj vesmíru, to je součást tvorby, součást tvůrčí činnosti Boží, sem to došlo z jeho vůle a von už je schopen to poznávat, jakože z jeho vůle to tady je. Čili mám-li nějakou lidskou vlastnost, ať je to jakákoliv, i ta nejšerednější, tak prosím bez vůle Boží tady není a já si ji přizvávám k té, tomu svému dílu jako pomocníka. Dobře si uvědomujete, kam až tento pomocník mně může pomoci, že přes Getsemanskou zahradu to nejde a že je to pomocník klamný, viz Jidáš, Petr a tak dále. Pln váhání, pln nevíry, pln starostí, protože se chová čistě lidsky. To se nedá na tom moc změnit. Ani ten křest v Jordánu na tom moc nezměnil. Ty lidské vlastnosti, protože vidí před sebou tu velikost toho Pokřtěného v Jordánu, přísahají věrnost a přísahají lásku a víru a já nevím, co všechno, na všechno by přísahaly, se neznají, protože ani nevědí vo tom, jak vznikly, jak se to všechno vyvíjelo. Jenom vědí, jenom ví, protože to ví vod toho, vod toho centra Božího, který představuje tam Ježíš Kristus, vědí, že od Boha byli zvoleni. Jací jsou, to eště nevědí, ale že byli od Boha zvoleni. Čili v té druhé fázi se musí vědět, že moje vlastnosti jsou od Boha vyvolené, že to sou, že ty vlastnosti, které právě mám, musím považovat nikoliv za své, nýbrž od Boha dané. To je ten zásadní rozdíl, který jsem nepotřeboval předtím dělat. To mohly být pořád moje vlastnosti, rozumíte? Tím, že jsou to vlastnosti od Boha dané, tak tím z toho začínají být nové prostředky a jinak se s tím zachází. Opravdu na této cestě jsou zdánlivě tytéž prostředky pořád, ale na jiné úrovni, jiným stylem a za jinou stránku vzaté prostředky a jinak použité. Taky vidíte, že ta jejich úloha není tím hlavním u nás, že ta úloha hlavní vychází z toho Ježíše, který dělá ty zázraky. Oni mu sice v tom pomáhají, ale nejsou víc než pomocníky a všechno jim taky nejde, že jo, jako tomu Ježíši. Ten přesně věděl, kde by mu to nešlo, a to tedy nedělal. A kde mu to šlo, tak tam mu to vždycky šlo. Jediné, co mu nešlo, bylo to, že mu někdo třebas nebyl vděčen za to, co udělal. To je pravda. A říkal, zdali jsem neuzdravil jich deset a jeden přišel poděkovat? To je tam jasně řečeno. Tak, co je to to být pokřtěn, být pokřtěn tím Janem Křtitelem? Tady se nám ukazuje, že zatímco v té první fázi převažovala činorodost, v této druhé fázi převažuje trpnost. Ovšem bylo by chyba, aby měla jedinou vládu nad člověkem, protože by se neubránila třeba Satanáši, že jo? To nemůže být. Ale po té stránce dalších milostí, které mají přijít, je tomu tak, jak nám to naznačuje křest v Jordánu. Další, vyšší milost nemůže přijít z iniciativy člověka, jeho samého, nýbrž z ina- iniciativy prostředníka, druhé osoby, rozumíte? Prostě něčeho, co je mimo toho, kdo se snaží. Protože je to dáno povahou té cesty, že už to nedělá pro sebe. Tak se musí smířit s tím, že taky pomocí někoho jiného, že nebude zapleten, tedy že pomocí někoho jiného dostane další dar, další stupeň vývojový s- zaží- bude zažívat. Čili ty prostředky, které von tam užívá, už nepovažuje za své. Já jsem mohl do té doby mystikskou (!) modlitbu, kterou jsem konal, považovat za svou, za svůj styl. A bylo to v pořádku. Nemějte mu to za zlé, tomu člověku. Ale od té doby já nesmím ani ten svůj prostředek považovat za svůj. Ten prostředek, který používám, považovat za svůj. Jesi téhož prostředku používám, téže koncentrace třebas jako před tím, téže vnitřní modlitby, ale už to není můj prostředek, nýbrž je to prostředek od Boha daný, tak to má zcela jiné účinky. Protože to nejsem já, který to dělá, rozumíte mi? Slov Ježíše Krista, všimněte si slov Ježíše Krista. On říká, jho mé je lehké, jho mé je sladké a břímě mé lehké jest. Nemluví vo vašem břemenu. Mluví o svém jhu. Vezměte na sebe mé jho. A toto je třeba udělat s tím naším duchovním cvičením. A já si myslím, že ta modlitba může být okamžitě zreorganizována u každého z vás tímto způsobem. Že se nic nestane. Pže mně to také nic neudělalo, že aspoň tento prostředek, je velice důležitý, byste mohli takhle zreorganizovat mentálně, že byste ho nepovažovali za svůj, jesi to jde vůbec, že ano, jesi to můžete dokázat, nýbrž za prostředek od Boha daný. Víte, tohleto mně vždycky umožňovalo, abych, řek bych, nikoliv jenom s úctou, ale s posvátnou úctou, ba s hrůzou k tomuto prostředku přistupoval. Protože to podle mýho byl zásah Boží, a ny- nikoliv lidská, lidský výmysl. A kdybyste byli tohoto schopni, tak byste už tímhletím duševním postojem znemožnili třeba, aby se vám tam světské myšlenky do toho dostaly. Jsem si nikdy nemohl stěžovat na to, že bych musel bojovat s nějakými myšlenkami, které by se mi tam do koncentrace vetř- vtíraly. Protože to byly hotové nesmysly vedle té výše a nádhery, která se mi tady od Boha nabízela. A je to proto, né protože sem byl tak schopný? Vůbec ne. Sem byl snad schopný všech hříchů? Vůbec ne, naopak, ale že jsem si byl vědom té neschopnosti. Protože ta moje neschopnost mně nabízela jenom ty blábolivé myšlenky, tu ustavičnou změnu myslícího principu, které jsem se štítil. Protože jsem znal prostředek vod Boha, kde ty změny nebyly. Tak, chtěl jsem vám říct, že tento prostředek vlastností lidských, které jsou mými sluhy a se kterými se musím nakonec rozloučit, abych je nechal, abych je moh nechat osvítit Duchem svatým, aby na něj mohl Duchu svatý sestoupit. Pže to je sice jeden z prostředků, ale není to ten prostředek hlavní. Ten hlavní prostředek, kterým je třeba od Jordánu jít dál, je láska. O tom není pochyby. A tahleta láska před tím nebyla nějakým vynikajícím prvkem v tom životě Ježíše Krista. My jsme to aspoň neviděli. On sice ve dvanácti letech poslechl tu matku a toho svého pěstouna, než řekli, cos nám to učinil? A tak je následoval, ale že by to byl nějaký zvláštní, významný projev lásky, to nevidíme. Von v skrytu žil a žádné takové divy lásky nedělal. Ale potom dělal opravdu divy lásky. On vedle sebe nevydržel mít člověka, který by byl lkal. On pro každého lkajícího měl útěchu. I tam, kde to bylo absurdní. Byl mrtev, těžce nemocen a podobně. Proto bych od vás chtěl, abyste aspoň pochopili, že čím dříve začnete s tím vystupováním sama ze sebe, s tím nezištným milováním bližního, tím lépe, neboť bez krizí si připravujete přechod do toho druhého stupně. Bez krizí. Víte, ten Satanáš pokoušel Ježíše Kri-, Ježíše Krista velice instruktívně. Von ho zkoušel z jeho sebelásky, není to pravda? Čili do jaké míry Ježíš Kristus se zbavil své sebelásky, do takové míry byl schopen lásky. Lásky k bližnímu, lásky k Bohu a tak dále, sledování vůle Boží a podobně. Vůli Boží totiž nemůžete poznávat. Jak poznávat vůli Boží, mi řikáte. Nemůžete poznávat, dokud milujete sami sebe. To je jediná překážka, proč ji nepoznáváte. Pže kdybyste ji poznávali a milovali sebe, tak byste se jí protivili, té vůli Boží. Pže ta vůle stojí proti to- té oddělené existence vašeho já. Ta ji zabíjí. Tak byste na každém kroku poznávali, že Pánbůh od vás chce něco, co vy nechcete. Tak byste jednou řekli, no tak Pánubohu vyhovím a podruhý byste nevyhověli nebo třikrát nevyhověli. Což znamená, že byste se protivili. Ty se mně protivíš, to říkal i Ježíš Kristus Petrovi, že jo, Satane. Protože může s ním mluvit Satan, když je to někdo, kdo se má rád. Když projevuje svou sebelásku, ale Petr tam zrovna takovou sebelásku jednou projevoval, a přestože to byl jeho vyvolený učedník, tak ho jednou nazval Satanem, že? A to je silné slovo. Tím taky naznačil, že ten Satan v tom Petrovi ještě žil, že ty vlastnosti lidské mají satanskou povahu, neboť slouží člověku, aby se zachoval, aby udržel svůj život. A kdo ho chce udržet, ten ho ztratí. Tady mně bylo připomíněno, že jsem v tom diktátu do této pásky opomněl říci, v čem byla ta instruktážní povaha toho pokušení Satana. Že si vyzkoušel Ježíše z toho, že opravdu opustil své lidské vlastnosti, které člověka vedou k tomu, aby hledal neb- s- nebo snažil se zařídit na tomto světě dokonale své vlastnictví, ano? Protože mu tam nabízí vlastnictví ve velkém, ne? Takže když už člověk tomuto vlastnictví odolá ve velkém, tak patrně odolá i v tom malém, ne? Takže ho pokoušel velkými kusy vlastnictví, bych tak řekl, nehorázně velikými. A to nejenom takovými vlastnostmi, které člověku způsobují radost z vlastnění. Ale také takovými vlastnostmi lidskými, které v něm zvyšují pýchu. Skoč z této věže nebo s- z tohoto rohu chrámu, neboť je psáno, že andělé tě popadnou do náruče a že tě nenechají zranit, že ano? Jsi-li Syn Boží, tak to udělej a nic se ti nestane. Pokoušel ho v tom, aby se vytáhl, vite? Aby něco dělal, ten Satanáš, to je jeho jáčko, ne, něco pro sebe, rozumíte? Čili Ježíš Kristus musel dokázat, že od té chvíle ani to nejmenší nedělá pro sebe. Když to ukazoval Satanovi, že skočí si z chrámu a nezraní se, tak tam nikdo jiný nebyl přítomen než Satan a on. Čili dělal to pro to lidské já, což bylo Satan. A my tomu svému lidskému já nesmíme vyhovovat a ukazovat mu, co dokážeme, přesvědčovat ho vo tom, že jsme mocní. To je také svým způsobem vlastnění. Posilování pocitu vlastnictví. A my jsme potom viděli, že ta sebeúcta musí být dokonale odbourána až potom na kříži, že jo? Tam všechno končilo. Ale už tady je na ni dělán veliký útok a opravdu velice instruktivně je to tam znázorněno. To bylo všechno? Tady mám dotaz, když mám nějakou vnitřní modlitbu, kterou jsem považoval za svou, za svůj prostředek na cestě k Bohu, jak najednou se mám přeorientovat na takový způsob myšlení, že bych tentýž prostředek považoval za prostředek daný vod Boha. Věřte mi to, k tomu je zapotřebí, no, když byste řekli zkušenosti, já ale si pomohu tajitou zkušeností svatý Terezie z Avily, ne? Ona se snažila, zrovna jako vy, o to, aby vnitřně umřela, aby se ztratila, aby pro Boha našla místo v sobě, aby se mu dokonale odevzdala, a pořád s hrůzou konstatovala, že nemůže vnitřně umřít, že pořád něco jí stojí v cestě, nějaká část jejího já není odbavená, eště žije. A říkala, že umírá hrůzou nad tím, že nemůže umřít, ne? Pže to umírání trvalo dlouho. A to byla veliká chyba, pže u Ježíše to umírání dlouho netrvalo. Pro ty způsoby, který on navrhuje, jak se má umírat. On je navrhuje nejlapidárněji na kříži, ale on je navrhuje už při narození v Betlémě, a to jsem vám vysvětloval, ty prostředky. On je navrhuje při křtu v Jordáně a na ji- různých jiných místech. Ale já se vrátím k té Terezii svaté. A vona říkala, když se toto stalo, tak se mi zjevil Ježíš Kristus a řekl mně, jak víte, že zatím jsi svými prostředky se hleděla sama sebe zbavit a mně se přiblížit. Dcero, co je tvoje, co je tvoje? Vždyť to je zásadní omyl. To je jeden ze základní omylů sebepoznání. To je je- podstata špatného sebepoznání. Co je moje? Je ten prostředek, kterýs ty zdánlivě vymyslel nebo někde vyčetl, je to můj prostředek, protože jsem se ho chopil, jsem ho zvolil? My jsme si často už říkali, jak tady působí režie a že k mnohým věcem, a... a vlastně k ničemu, nepřicházím náhodou, že všechno je mi vlastně naservírováno tak, jak to potřebuju, neboť aniž vím, jsem pořád veden Bohem, ano? Říkali jsme si to? Takže já mohou opravdu bez velkého násilí na sobě ten prostředek, který mám zatím k dispozici, přestat považovat za svůj, protože jedině správné je přeci nic z toho, co používám na tomto světě nepovažovat za své. Nýbrž všecko, co mám, nejenom ta vnitřní modlitba. Ale prosím to je třeba o všem si myslet. Všechno jsou hřivny od Boha. A správné hospodaření s těmito hřivnami má jenom jednu definici, hospodařit s nimi né pro sebe, nýbrž pro toho hospodáře. A být si vědom toho, že kdybych v malinkém jenom s tím hospodařil pro sebe, že mě to nevzkřísí k novému životu. Tak například, dejme tomu, ten co zakopal tu hřivnu, ten myslel na zadní kolečka, aby se před tím hospodářem nekompromitoval, aby zůstal jeho služebníkem, tak pro jistotu to zakopal, měl to jisté, že? Zajistil si to, že to měl v zemi zakopané. A víte dobře, že ho nazval služebníkem nešlechetným hospodářem a uvrhl ho do temnot vnějších. To znamená do těch temnot, ve kterých se potácíme my s klidem a dělá nám to dobře, ne? Tam ho uvrhl. A to je nepatřičný, to... to se nemá stát. A tak... bych vám tedy radil, abyste takhle na to nešli myšlenkově, nýbrž abyste celý svůj život považovali za daný vod Boha se vším, co v něm je. I samosebou s tou modlitbou, to je samozřejmý. Když vyčleníte jenom ten modlitební prostředek, jako já jsem to dělal, já jsem jenom tu modlitbu měl vod Boha, ten život eště nebyl vod něho, zdaleka né. Tak daleko já jsem nebyl v tom svým myšlení, kdepák. Jak jsem měl přednost v té modlitbě, tak jsem neměl přednost v tom ostatním životě, pže jsem to nevěděl, že to je vod Boha. To je vod rodičů, to je z toho prostředí, ve kterém jsem ži- jsem byl vychován prostředím, rodiči, geny, že ano? A... vy ale máte tu přednost, že můžete si snadno představit, můžete tomu nejenom věřit, ale musíte uznat, že je to správné, že celý život máte od Boha. Se vším, se vším, co v něm je, a proto i to cvičení je od Boha i ten, i ta naše vnitřní modlitba. A proto s tím takhle můžete zacházet. A jestliže mi kladete někdo otázku, jak najednou mám to vobrátit, tak je vidět, že se svým životem jednáte jako s vlastním. Kdybyste totiž s celým životem jednali jako vod Boha daným, jako s hřivnou vod Boha, tak byste tuto otázku vůbec nemohli poklást. Vůbec ne, ta sem nepatří, u člověka, který se svým životem jedná jako s hřivnou vo- vod... vod Boha. Upozorňuju vás na to, že jestli chcete na tomto stupni získat tak obrovskou milost, jako třebas se slibuje těm, kdo hospodařili správně s těmi hřivnami, za jednu hřivnu celé město, to není ta nejvyšší milost eště, ale za jednu ...