Karel Makoň: kotouc-T01-metoda-a (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Tak podivejte se, co je to to světlo rozumu a jak se můžeme jako nadát toho, že nás ten rozum neklame? Vždyť víme, jak je to šalebné světlo rozumu i tak zna- zvaný zdravý rozum. Ale Ježíš Kristus to vyřešil jednoznačně, když řikal, kdo... kdo plní vůli mého Otce, kdo plní vůli mého Otce, to je ten, kdo plní přikázání Otcovo. Kdo plní všechno, co se mu přikazuje, kdo je poslušen, že ano. Čili jestliže my známe, co se dělat, jo, tak v tom nás nemůže rozum klamat, protože máme to v Bibli všechno napsaný, co máme dělat. A v tomto smyslu nás vopravdu rozum nemůže klamat. Pže j tam černý na bílém, ne? Tam je například řečeno třeba, kdybys ty jsi, kdyby ty jsi třebas nekradl, to řeknu schválně trošku jinak, kdyby ty jsi třebas nekradl, ale chtěl jsi krást, tak jsi vlastně kradl. Není to tam? Né, aby ses potom dal fakticky do krádeže, to... nemáš třebas k tomu odvahu, ale nejsi vo to lepší než ten loupežník, je tam řečeno, jsi na tom stejně tak špatně jako ten loupežník. A stejně tak je to s vražděním. Nemáš-li náhodou nástroj k vraždění v ruce, ale chtěl bys pobýt všechny svoje nepřátele, tak, a to se dneska hlavně týká politiky, že ano, tak to jsi vlastně vrah, ano? A nejsi lepší než ten, kdo ten prostředek v ruce má, protože mu okolnosti to dovolují a může fakticky vraždit. A zrovna tak je to se smyslností a se všemi ostatními hříchy. Ježíš Kristus dokresluje vlastně povahu hříchu v tom smyslu, že ji převádí na mentální úroveň a tam vidí pravou hříšnost. V hře našich myšlenek, v tom rozpoložení naší mysli. Na tom velice záleží, a proto záleží mnoho na čistotě mysli. Záleží na tom, když ji tu čistotu nemohou dosáhnout, abych si byl aspoň vědom, že je to nečisté, ten můj způsob myšlení a jednal s ním jako s nečistým. To znamená neztotožňoval se s ním, odstupoval od něho a vypořádával se s ním. bojovně, že bych se sebou, že by s- že bych se mlátil nebo že bych se trýznil, ale že bych od toho klidně odstupoval, neboť to nestojí z- za to, abych se tím vůbec zabýval, abych se tím špinil, ano? Asi tak nějak. Klidně, klidně to dělat. Bez nervů, ano? Protože všimněme si, všimněme si třebas, jak Ježíš Kristus to chápal. Von znal zákony tehdejší rodiny hebrejské, ne, židovské a ctil tyto zákony, to znamená, byl jim oddán, všechno dělal, co ta rodina tehdy, co ten člen rodiny tam měl dělat v rodině, to on všechno dělal. Čili když to bylo ve Starým zákoně předepsáno, tak von to dělal, to, vo tom není pochyby. Ačkoliv potom sám říkal, že nepřišel Zá- Zákon zrušit, nýbrž naplnit a naplňoval ho zvláštním způsobem, že to vypadalo jako rušení, že to vypadalo jako rušení, například v sobotu léčil nebo tak nějak, že ano, v sobotu pracoval. To neměl dělat podle názoru židů. Pže oni si to vysvětlovali příliš formálně a on si to vy- vysvětloval zcela neformálně. Ukazoval jim to na tom oslu, kdyby jim padl v sobotu do jámy, zdali by ho nevyzdvihli, ne? Chali by ho tam zahynout. Oni řekli, že né, že, že by neudělali. No tak to stejné. Tam je někdo trpící, tak proč bych v sobotu nepracoval, v tom smyslu, když to potřebuje ten můj bližní. Ale na druhé straně řekl, že toto samotné člověka nedostane do nejvyšší fáze poznání. Neboť když ten mladík tam třebas vod mládí konal dobře a byl ctnostně živ a všechna, všechny příkazy konal, tak nebyl s tím Ježíš Kristus spokojen, ačkoliv měl z toho radost, z- z takovýho mladíka, comšl, protože von ten mladík nebyl schopen se vzdát svého majetku, že ano, a následovat ho. Čili, proto Ježíš Kristus radil, že samotné poslušenství Otcova příkazu by nebylo ještě být v tom, co je jeho Otce. Být v tom, co je jeho Otce, je něco víc. A to vám teďka musím vysvětlit. Totiž, že vlivem toho pochopení nebo vlastně poznání, které měl Ježíše Kris- Ježíš Kristus, a který chápal tvůrčí činnost Boží, kdybych to řekl velice zjednodušeně zase, s určitými chybami, které každé zjednodušení přináší, chápal tu činnost Boží, Otcovu tedy, jako navozený růst, stále navozovaný růst, stále, Otce považoval z- za stále za příčinu růstu, tak potom být v tom, co je Otcovo, pro něho znamenalo navíc, proti tomu plnění příkazů, stále růst, stále se zdokonalovat a do-, aby nakonec dospěli dokonalosti Otcovu, Otcově. Protože k tomu se nedospěje najednou, nějakým skokem. K tomu se musí dlouhým způsobem, dlouhým pochodem dopracovávat člověk a pak se nějaká kvalita najednou změní, ale musí k tomu maximálně ze sebe všechno vydat. A to von právě dělal. Von se maximálně přizpůsoboval činnosti Otcově, a ta činnost tvůrčí Otcova se podobá, podobá, neříkám, že je stejná, podobá se růstu. Podobá se růstu květiny, růstu člověka, růstu všeho, co něják roste. Třebas růstu i mrtvých takzvaných věcí, třebas krystalu, krystalizaci. Tomu se podobá činnost Otcova. Takhle vypadá tvůrčí činnost Otcova. A tvůrčí činnost Otcova se podobá taky tomu, že na pozadí činnosti je ten klid Otcův. Tomu se také podobá ta tvůrčí činnost Otcova. Neboť kdyby to nevyrůstalo z tohoto klidu, tak by to vůbec růst nemohlo. bych to zase jenom zpodobnil s- dost jako neomaleně, ale ono se to nedá jinak, nějaký obraz chci zvolit třeas za každou cenu. Kdyby například pod rostlinou, která roste, neexistovala pevná půda, tak by rostlina nikdy nemohla růst, ta nemůže být ve varu lehce, nemůže, ta nemůže kolísat, ta nemůže pořád kolovat nějak. To není možné. Ta rostina, ten strom, všechno musí být zakotveno. My dokonce chodíme po tvrdé zemi, která se nepohybuje v tom smyslu relativním, že ano, se hne našim nohám. A tím jsme schopni kroku. Kdyby například stroj, který vykonat nějakou práci, neměl podstatu, na které by stál, nemoh by tu práci vykonávat, ano? Toto také si byl dobře vědom, tohoto si byl vědom Ježíš Kristus, že toto je základem tvůrčí činnosti Otcovy. Čili on v sobě pěstoval tento základní klid a tuto základní činnost, která je ve vůli Otcovu, Otcově v tom smyslu, že když rozvinu plně, ocitnu se na okraji synovství Božího, jak to bylo tom Jordánu znázorněno, ano? Volil jsem symbol růstu pro činnost Boží, ano? A tady někdo mně říkáte, že v to vesmíru také to všechno jenom nenarůstá, nýbrž že to také hyne. To je pravda, jsem zvolil symbol, jsem zvolil symbol růstu. mohu také zvolit stejně symbol umírání, samozřejmě, a symbol ničení. Jenomže tohoto symbolu jsem nezvolil z toho důvodu, že pro symbol ničení a umírání není symbolem ničení. Není, nic, co se ničí, není zničeno, totiž, bych tak řekl, nýbrž je to jenom proměňováno. My to vidíme při každém ničení. Možná, že dneska budete opravovat, a řeknete si, hmota se zničit, entropie, ano? Ale si myslím, že je to omyl, že by se něco zničilo tak, že by po tom nic nezbylo. Když například, dejme tomu, zastavím myšlení, z- zničil jsem tím myšlenku? Ne. Je tady ta myšlenka? Není. Zastavil jsem myšlení a mohu znovu potom začít myslet, že ano? A tak je to se vším, co někde končí, co něco přestává, co se ničí, co... Ono to nevypadá tak dobrovolně jako zastavit myšlenku, vím. Ale vona v tom tahleta plynulost a bezděčnost fakticky je. Ono se to jeví navrch třebas jako násilí, třebas násilná smrt, prudká smrt, ale ve skutečnosti je to symbol výsledku dlouhé příprav, dlouhých příprav v zákulisí, že to tak se stalo, ano? Tady mám dotaz, zdali to musím být v tom je, co je mého Otce. Jesi znamená, že bych v tom měl být, anebo že si nemohu jinak pomoci a musím v tom být, to se nedá jinak dělat, jo, v tom smyslu. myslím, že to Ježíš Kristus sám zodpověděl událostmi ze svého života, že když ještě po křtu v Jordánu byl pokoušen Satanášem, ne, a velice, velice s- zle pokoušen, tak že bylo vidět, že z vlastní vůle chtěl být v tom, co je jeho Otce. Tam eště byl dovětek toho. Protože kdyby byl, tak jako tak, když by byl nemohl sám z vlastní vůle nic dělat proti tomu, že musel, že ho tam... tam, tedy Otec tedy jeho, Pánbůh, že ho tam do toho prostě dostal do toho stavu, že v něm musel být, tak by se byli milým bylo nikdy nemohlo přihodit, že byl pokoušen ještě po Jordánu, na poušti, rozumíte? On v tom stavu nemusel být z vůle Otcovy, on v tom stavu musel být ze své vůle, věděl, že to musí dělat, aby se dostal do Jordánu a dál. On si byl vědom toho, že když toto nebude dělat, že s-, že nesplní svůj úkol. To byl smysl toho, že musel být, ano? Jiný smysl to nemělo. Pže toto ostatní, co s- prožíval, to prozrazuje, že ano? Například ta poušť a ten Satanáš. Pže on se mohl rozhodnout nebýt v tom, on mohl sestoupit i z kříže, ano? To mohl všechno udělat. Ale on plnil vůli Otcovu, on si to přikázal sám sobě, ano? Tak v tom smylu je to jasné teď konečně. Tak tady mám dotaz, co je to, co to tedy znamená... co znamená, že je, co je Otcovo tedy, tak asi to bylo, co je vlastně Otcovo? Vono by se mohlo říct, že všechno je Otcovo. To je samozřejmě pravda. Také lidsky je to pravda, nic není, co by bylo naše. Jenomže uvažujte takhle, člověk v fázi, kterou líčí Ježíš Kristus před Jordánem považuje ještě mnohé věci za své, považuje za Otcovo. Považuje třebas rodinu za svou, svou matku, svou vlast, svého otce, své vlastnosti, své schopnosti, to ještě považuje za své. Ale za Otcovo považuje tu činnost v tom, to... to... to dění veškeré, že otec jeho žije, ten jeho otec ro- rodný, tedy tajiten, ne, tuleten lidský, ta lidská matka žije, že, že jsou k němu dobří, že ho vychovávají. To ví, že pochází vod Otce, rozumíte, ta síla k tomu, aby to mohli dělat, i ta jeho síla, aby moh se mu Otci odevzdat, to ví, že je od Otce. Ale ještě bohužel svou matku, svou vlast a tak dále, třebas svůj majetek, svoje řemeslo. To tam jasně dokazuje. Von se nezříká ještě svého otčím- svého pěstouna, ne, Josefa, von se nezříká své matky, von se nezříká řemesla. Čili on nám říká, vím člověče, ty nemůžeš ještě nic nevlastnit. To není, to se najednou, to by si něco předstíral. Ty ještě máš řadu svých vlastních věcí, považuješ za své mnoho věcí, a proto radí v druhé části věty, totiž radí nám, tím že prozrazuje a... a Jan Evangelista, a byl jim oddán, ne? Že u- uznával toto jejich vlastnění, čili jim ještě patřil. Ty vlastnický sys-, ten vlastnický systém patření jeden druhému uznával. Že on patřil jim a že jim přiznával, že... že tedy mají na to právo, ne? Ale aby si byli vědomi, že on musí být v tom, co je jeho Otce, jo? A co to bylo, že on tam zůstal v tom chrámu, že on přitom musí zůstat, že on na to musí hledět duchovně, že on na to musí hledět jako člověk, který věci chápe z duchovního hlediska, že jsou to boží záležitosti. I ty záležitosti rodinné samosebou, ale přednost že v době duchovní cíl. Duchovní cíl musí mít přednost i při veškeré oddanosti třebas majetku a rodině a vlasti a všeho, co člověk je schopen vlastnit, pochopit a tak dál, že jo. Je velikým nedostatkem těch vznešených starých kultur, že se nám z nich zachoval jenom takový bájeslovný obsah toho, co oni znali ještě z jiné stránky. Proč se nám zachoval zrovna vždycky nějaký mythus, třebas o nějakém Heraklovi nebo Izidě a o rizi- o Oziridovi anebo nějakém Krišnovi a Višnu a nevím, co všechno? Protože bohužel, tato řeč, která vzniká pro potřeby dorozumět se mezi lidmi, není vhodná jak... k tomu, aby nám zprostředkovala s- slovně zkušenosti, které se týkají věčnosti. Věčnost tu povahu, že nepotřebuje být slovně vyjádřena, nepotřebuje, protože slovo je něco pomíjejícího a čímkoliv pomíjejícím by byla vyjádřena, tím by byla znetvořena. Čili nemá tuto potřebu a nemá a není ani možnost vyjádřit, takže nikdy nebude věčnost definována slovně. Na to vás upozorňuju. To dávno ve starém věku věděli, a proto považovali za nutné vymyslet nějaký mythus, nějakou báj, která by byla opsala původní skutečnost. To ovšem neznamená, že by se byla ta báj neděla, že by třebas to neproběhlo. myslim, že to třebas proběhlo. Ale v žádném případě si nesmíte myslet, že pro tehdejší lidi to byla báj. To není pravda, že by byli takový primitivové, že by se byli nedostali z toho bájeslovného poddání dál, ale že věděli nebo znali dosah toho, co se jim v báji předvádělo. A ten dosah my dneska neznáme. My například, když si mluvíme o řecké mythologii, tak si o tom mluvíme jako o bajkách, kdežto oni o tom nikdy jako o bajkách nemluvili, oni o tom mluvili jako o cestě, kterou se dokážeme vrátit k tomu zdroji všeho děje a času, bezčasovosti, to znamená do věčnosti. Nesmíme si myslet, že byli tak hloupí a že si mysleli, že fakticky bohové jsou na Olympu. To si nikdo z nich nemyslel, kdo se podíval na Olymp a viděl ho před sebou. Vždyť to je hora přes tři tisíce metrů vysoká, na kterou můžete dohlédnout. Tam je daleko lepší počasí než u nás, málokdy je zahalená v mracích. Čili každý viděl, že tam žádný bůh nesídlí, a přesto sídlo bohů se označovalo za Olymp. Olymp byl od začátku sídlem bohů, sídlo bohů. Jak se to mohlo stát? Co si pod tím tehdejší lidi mysleli? Olymp jim byl zase tak symbolem jako celý ten mythus nej- nejvyššího, nejvznešenějšího. Protože měli to dobře změřené, to byla nejvyšší hora v Řecku. Čili, kde mohli, kam mohli dát sídlo bohů než na to nejvyšší, aby tím symbolizovali, že ti bohové jsou na tom nejvyšším místě vývoje, ano? Nebo ještě lépe řečeno, že odtamtud sestupují na Zem a my zase můžeme sest- vystoupit na, pomocí nich na ten Olymp. Ovšem ti řečtí bohové měli jednoho krutého vládce ještě nad sebou, a to byl Chronos, to byl čas. Čili i na to počítali Řekové, když takhle předváděli svoji mythologii, že tito bohové nejsou věční. Že to je odvozená skutečnost od věčnosti, ti bohové, kteří se tam líčí. Přímo jim to takhle každýmu napovídali, je to odvozená skutečnost od Chronosu, času, probíhající v času a v prostoru, čili to, co se s těmi bohy dělo, všechny ty historky, to se týká tebe, člověče. Neboť ty jsi taky závislý na času a prostoru. Ty jsi taky otrokem Chronosu, času. Ty jsi ve stejné situaci jako bohové, přestože voni mají možnost se najíst ambrozie a napít nektaru. Oni si tím jenom prodlužují život, ale neujdou smrti. Proč vám tohleto říkám? Protože my dneska čteme třeba nějaký, nějakou báj starověkou a nedovedeme si z vzít poučení pro vlastní život. Ale tehdejší lidé si poučení pro vlastní život brali. Kdežto my posloucháme jako pohádku. A totéž se nám vnucuje dnešním způsobem myšlení, třebas, jak je u nás slyšíme při takzvaném vědeckém základu našeho myšlení, jak se tomu dneska říká, ne? Že život Ježíšův byl mythus. Že to nebylo nic skutečného, že to bylo všechno od základu vymyšleno, a že tedy na to není spolehnutí, neboť von nikdy neexistoval a podobně. Upozorňuju vás, že ten život Ježíše Krista byl přesně do míry mythem, jako je mythem život náš. To je stejný mythus. Není to o nic méně mythem, než byl život Ježíše Krista. Čili mně osobně vůbec na tom nezáleží, jestli to proběhlo nebo neproběhlo, protože pro je to prostě stejně skutečné, jako je můj život, který si tady žiju. S tím rozdílem, že poznávám, že v něm je provedeno, v tomto mythu Ježíšova života, všechno, co jsem ještě nezažil, a co na čeká, abych zažil, mám-li se vrátit do věčnosti. Neboť na rozdíl od mythu, který prožívá člověk v tomto světě tim, že si tu žije v času a v prostoru, tento mythus dodělává celý ten koloběh v času a v prostoru a přechází do věčnosti. To je rozdíl od mythu mého života, od mythu našeho života, v tom je ten rozdíl. A proto pro nás tak nesmírný význam, že dodělává to, co my načínáme teprve, že je nadstavbou na to, co my tady žijeme. Že je pro nás vodítkem. Je tedy pro nás cestou. eště vysvětlím krátce, proč je pro nás pravdou tento život. Je to s tím asi tak, jsem to ráno líčil pomocí matematiky, si s tím znovu pomohu, je to s tím asi tak, jako je to třeba se vzorečkem, ke kterému se ve svých spisech vždycky vracím, že, asi víc z matiky neznám, na výpočet dvojčlenu na druhou podle vzorečku á plus na druhou rovná se á na druhou plus dvě á, plus na druhou. Je to dobré? Ano. A tenhleten vzorec základní když neznáme, tak neumíme ani spočíst žádný jiný konkrétní dvojčlen. Třebas tři ix na druhou, ypsilon na třetí mínus čtyři ix ypsilon na druhou, to celé do závorky na druhou, což jest tedy třeba konkrétně můj život. V tomto stádiu se nachází můj život. To je z- život rozlišenější už, komplikovanější než ten jednoduchý život věčnosti, který jsem tam symbolizoval tím vzorcem, ale toto řešení nedokážu provést z tohoto vzorce, to nedovedu k žádnému v- výsledku, ke kterému by se mělo dojít, protože nevím, podle kterého vzorce se to dělat. ten vzorec jsem třebas neobjevil. Řeknete, žiju si tak jako tak, jsem ho objevil nebo neobjevil. Řeším ty záležitosti toho čtyři ix, nevím jesi sem to tam říkal, pořád, ale po svém. Jenomže jako žáček, který nezná vzorec, podle kterého se postupovat, točím se v kruzích a tak dlouho, se opotřebuju a zemřu. A to je pod mou lidskou důstojnost. Proto jsem nepotřeboval nikdy být člověkem. Protože tohleto přeci dělá každé zvíře, že se točí v kruzích, se utočí, se opotřebuje a zemře. Ale jako člověk mám právo používat svých lidských schopností, a především vůle k tomu, abych to vyřešil. Tak zdárně, že by to odpovídalo tomu základnímu řešení třebas, jak jsem ho naznačoval podle toho základního vzorce. Protože není možno pomocí těchto smyslů, které mám k dispozici a pomocí tohoto rozumu objevit základní vzorec, tak je nemožno podle situace, ve které žiju, jsem sebedéle živ, dospět do věčnosti. To znamená nazpět k tomu vzorci, aplikovat ten vzorec správně. A umřu přitom. Ale mythus života Ježíše Krista ten význam, že člověku umožňuje bez znalosti základního vzorce, přeloženo do jiného symbolu, bez za- bez znalosti věčnosti. Bez znalosti věčného života, který je základem toho odvozeného, ano? Mého odvozeného života. Bez této základní znalosti je člověk schopen, když nasadí na ten způsob Ježíšova života, když nasadí na ten způsob, dořešit ho podle těch principů, které jsou tam, k tomu konci, že se vrátí k věčnýmu životu. Tak slyšíte tady poprvně, že se dívám na život Ježíšův jako na mythus. Prozradil jsem, že se taky tak dívám na svůj vlastní život. A totiž nemohu při svých dalších výkladech vycházet pořád z klamu, že toto, co žijeme, je základem věčnosti. Nýbrž musím vycházet z pravdy, kterou hlásal Ježíš Kristus, že základem je věčnost, čili Bůh, a že toto je odvozené. A že tedy to není ta pravá skutečnost, kterou je ten, který, kterou je ten základ. Totiž my se tady patrně budeme lišit v jedné věci v těchto názorech, že vy tento život považujete za konkrétní, kdežto tu věčnou skutečnost za něco abstraktního, za vysoce abstraktního. Toto žádný člověk, který poznání o věčnosti, a samosebou ani ne Ježíš Kristus nemyslel. To si nemyslel, to si nikdo z nich nemyslel. On naopak věděl, že tamto je konkrétní skutečnost a toto je abstrahováno, čili toto je abstraktní, co my si tady žijeme, to je vrcholně abstraktní, ano? A z toho vidíte, že mám právo tímto způsobem, chci-li považovat to, co Ježíš Kristus tam zvěstoval, za pravdu, mám právo vycházet z jeho způsobu myšlení. A my se s tím musíme dříve nebo později ztotožnit, neboť on znal jenom jeden život, život věčný, který byl skutečný. Ostatní naše životy považoval za smrt. To tam říkal, nech mrtví pochovávají mrtvé. Nemoh to jasněji říci. A toto mu nechybělo, prosim, toto mu nechybělo, to on věděl jasně, že jediná skutečnost na světě je věčná skutečnost, Bůh Otec tomu řikal, symbolicky, a z něho je všechno odvozeno a k němu se všechno musí vrátit. Symbolicky, návrat ztraceného syna do Otcova domu, ne? A k tomu lidi vedl, aby se tam ti ztracení synové a dcery, aby se tam vrátili. No a pravda na tom byla taková, že on hleděl dokazovat, že přestože se z kteréhokoliv odvozeného stavu vědomí nedá přímo usuzovat o věčném základu, jest možno z kteréhokoliv stavu vědomí, a to znamená i z toho stavu našeho života, který si žijeme, z kteréhokoliv stádia i vývojového odejít, pokud jsme dospělí, odejít do věčnosti. A to bez rozmýšlení a ihned. V tom smyslu zanech orání, zanech pohřbívání, jdi za mnou, ano? Ale musí to být rozhodnutí okamžité, a dokonce komplexní, to znamená nesmíme se ohlídnout po nějakém majetku nebo po něčem, co je mé. Musím přestal vlastnit. Neboť je nesmyslné podle názoru Ježíše Krista něco vlastnit, protože to nic není. To je mythus. Cokoliv chci vlastnit, čím déle to vlastním, tím méně to přeci mám. Podržte si ku- kupředu, kupříkladu svůj život. Podržte si ho, zkuste si to, držte se ho zuby, nehty, jako to dělali ostatní živo- ja- ostatní lidé v životě. Ne- neudržíte. Nesmysl, ten vám, protože vám s- nakonec se vám dokáže, že neexistuje toto vaše vlastnictví, že je vám to jenom propůjčeno, a k vlastnění dáno. Co nám může být k vlastnění dáno, je jenom život věčný. Jedině to můžeme vlastnit, ale teď. Kdybchom ho teďka chtěli vlastnit, když ho ještě nemáme, tak to je nesmysl, to je nelogické. Nem- nemám v této přednášce jiného zájmu než vám vnuknout myšlenku a ukázat vám ji jako správnou, že nezáleží na tom, že vy neznáte věčnost a snažíte se do vstoupit, zatímco Ježíš Kristus znal věčnost a znovu do chtěl vstupovat, pomocí lidského života ukázat, jak se pomocí lidského života do vstupuje, to je nerozhodující, pokud jste ochotni se chopit Ježíšova života jako vzoru a podle něho se dostat do věčnosti. Tento vzor ovšem nemá povahu věčnosti. Tento vzor je převeden do časových a prostorových rozměrů. Asi tak jako bohové na Olympu byli závislí na Chronosu, tak tenhleten způsob je závislý na Chronosu, na času a prostoru. je to převedeno do času a prostoru. To znamená se taji udál ten zázrak převodu něčeho věčného do času a prostoru. To za nás provedl Ježíš Kristus tím svým životem. To byl největší zázrak, který pro nás udělal, my si ho tolik nevážíme, bohužel. Sme si to ani takle totiž nevysvětlovali. A když my se chopíme těchhletěch, symbolicky řečeno, bohů nebo vzorů bohů na Olympu, což jsou ty jednotlivé prvky v tom Ježíšově životě, bych moh je všechny tam mohl najít podle mythologií řeckých a indických a všechno, a to lidi vědí, že tomu tak je, a myslí si, že se to kopírovalo z Indie nebo někde z Egypta, ne? Není to pravda, ty prvky tam všechny musí v každém novém mythu být, protože nám líčí, jak se to v času a v prostoru zásadně jeví. To jsou určité zásady postupu. Když někdo zná základní vzorec, tak určitým způsobem postupuje podle toho vzorce prosimvás a nedělá to jinak, než podle těch bodů, které jsou v tom postupu obsaženy. A jsem vám chtěl nou nu myšlenku, abyste si nemysleli, abyste proto neměli taky m- pocit méněcennosti, že musíte napřed s- mít nějaké poznání, abyste po této cestě mohli jít. Vám stačí, že jste lidi a že to lidsky pochopíte, že je to správné, že v tom začnete vidět pravdu, po které se, za kterou se máte dát, a to vás přivede do věčného života. Čili tady se, nejzázračnější na tom mythu Ježíšova života je to, že on ná- nám umožňuje bez znalosti původního vzorce, abych mluvil matematicky, vyřešit svůj život tak, jako bychom znali věčnost, ze které vyšel. A my do věčnosti vejdeme bez znalosti základního vzorce, protože ono není možno za dané situace základní vzorec znát. To znamená věčnost nemůžeme poznávat apriorně, napřed. My můžeme s- věčnost poznávat potom. A čím dál, tím více podle toho, kterou fází projdeme. A v tom životě Ježíše Krista je to tak zařízeno, že postupně se nám ujasňuje, co ta věčnost je, ale těžko bychom někomu řekli, co ta věčnost je. Ježíš nám tam na jedné straně říká tím životem svým, jsem Bůh, který se zrozuje v tomto lidském těle, ale ještě k vám nemluví. Potom říká v Jordánu, jsem Bůh, který se vědomě u vás ztotožňuje ze svým Otcem. jsem jeho Syn, který se s- nazpátek vrací ke svému Otci, ztotožňuje se s ním, pardon, o tom, že je Synem, začne vědět pro vás, že je Synem toho věčného Otce a vy, protože máte, jste z, s ním ve spojení dostatečném, to jste předtím nebyli, vědomém spojení, tak si to uvědomujete i vy po linie toho, po linii tohoto spojení. Podle míry tohoto spojení. A ta míra není konečná, tu míru můžete ještě nastavovat dál a může být ještě hlubší a po kříži a... a... a po zmrtvýchvstání budete toho vědět zase ještě víc o tomto spojení. vám bude zcela jasno, že jediná pravda je, že jste věčné bytosti od věčnosti do věčnosti, že nezačínáte, že jste taky nezačli, že z věčnosti pocházíte a do věčnosti jdete, že se můžete klidně připojit k Ježíši Kristu v kterékoliv fázi svého života jste. V čem pozůstával celý... celý ten život Ježíše Krista? Že nám čím dál ten život trval jeho, ukazoval stále lehčím a lehčím způsobem dosahování věčnosti. A dosahování i... i těch, i k tomu přidaných cílů časných. Proto mohl radit, nestarejte se. On se dostal třebas v- tím, že se narodil v Betlémě, na úroveň člověka, který neumí jenom násobit, dělit, sečítat, odčítat, ale který umí logaritmovat, to znamená, který dokáže převést násobení v sečítání, ne? To znamená nižší, lehčí úkon. Nebo odmocňování v dělení. A to mu velice usnadňuje život, takže když von třebas kázal, nestarejte se, tak u něho to vycházelo z poznání, že když takhle přišel do takové fáze, že integroval... v tom svým životě a derivoval, integroval, že například rovnici vo pětadvaceti neznámých, na které jsem jim to tam ráno předváděl, kterou bychom my elementární matematikou prováděli strašně dlouho a za strašných starostí, jak to vyřešit, že jo, vodkud to vzít, z který strany, to von by řešil třeba za půl hodiny nebo... nebo mžikem, že? Von dělal zázraky a méně se při tom namáhal než my, když třebas léčíme angínu, ne? Že jo? A on léčil chorobu nevyléčitelnou, třebas nějaké malomocenství, ne? Tak tohleto jsem chtěl jenom říci, že on nás vede k tomu, Ježíš Kristus, abychom se v životě nepotřebovali starat, aby naše jediná starost se týkala věčného života. Tu nám dovoluje. Hledejte především království Boží, a to být vaše starost. Jiná starost není na místě. Podívejte se na mě. Vy to ještě dneska nemůžete chápat, jim říkal, ale když budete takhle bezstarostně jednat a přitom hledat ovšem především království Boží, uvidíte, že vám to bude přidáno takovým způsobem, abyste ty starosti koneckonců nemuseli mít. Tak, prosím, nezapomeňme, že ten mythus Ježíšova života neznamená, my jsme to nazvali mythem, neznamená to něco vybájeného, nýbrž znamená to, že je to stejné povahy jako náš život, to znamená, že je to věčnost přetlumočená do času a prostoru a v tom smyslu je mythická. Protože je, my se modlíme v Otčenáši, neuveď nás v pokušení. Toto nás totiž uvádí ve velké pokušení jako každý mythus, že totiž ho považujeme za jedinou skutečnost. Že tohleto přetlumočení nám způsobuje v našem životě, že se setkáváme s věčností jenom přetlumočenou, to způsobuje, že si myslíme, že toto přetlumočení je jediná skutečnost. Ale tato povaha Ježíšova života... toto nebezpečí v sobě neskrývá, protože v Ježíšově životě není vůbec nic z toho, co my žijeme do proměny světel, to znamená do změny z normálního, takzvaného normálního života, který končí smrtí, do života, který stoupá do věčnosti. Ježíš totiž tím svým životem, dějem svého života neznáz- neznázorňuje děj našeho běžného života, kterým žijeme vlastně jako zvířata nebo podobně jako zvířata, nýbrž to, co je za hranicemi tohoto běžného života, co je navíc, co můžeme k němu přidat, když budeme chtít. A... čili nadstavbu. Že je to, jako ten náš život je... mythem, který nám věčnost představuje jako řadu pomíjejících záležitostí, to je nesmysl tedy, v tom smyslu, že je to mája. Tak tamto je také mythus, že nám to věčnost představuje jako... cestu k věčnosti, představuje jako řadu pomíjejících záležitostí, ve skutečnosti je to je jednání věčnosti, a to v- jednání věčnosti my pořád nevidíme. Ovšem na nástavbě, kterou ukazuje Ježíš Kristus, tam začínáme postupně pronikat do podstaty. Tím se liší tato nadstavba, jak je vám všem známo, od toho našeho běžného života, neboť od toho narození v Betlémě začínáme mít dojem, že něco nového se v nás narodilo, a ten dojem se stále prohlubuje, stává se jasnější a tak dále. To všecko víte. Ještě bych chtěl k tomu říci, že my musíme, chceme-li dospět do věčnosti, zvolit prostředek, takzvaný vůdčí. To znamená, že my musíme na každém stupni podle znalosti sama sebe především takovým prostředkem se ubírat kupředu, který je na úrovni nejúčinnější. Obecně řeč- řečeno, jaký je to prostředek? Který je pro tu úroveň, na kterém, na kterou jsme, nejpřirozenější, který tam patří výší te, úrovně. Něco jiného patří, kdybych tom řekli symbolicky, dělat dítěti než dospělému člověku. Svatý Pavel to se velice dobře tomu rozuměl, neboť řekl, dokud jsme byli děti, mysleli jsme jako děti, jednali jsme jako děti, když jsme dospělí, jednáme jako dospělí, a budeme na věčnosti, budeme jednat jako věčné bytosti. Čili říkal tím, pro každý stupeň vývojovej, vývojový je třeba použít jiných prostředků, dětských, pro dospělé, pro věčné. No, a proto se tak tady namáhám, abych vám vysvětlil, jakých prostředků Ježíš Kristus na kterémkoliv stupni používal přednostně a jakých používal jenom jako doplněk. Třeba, dejme tomu, od toho začátku svého života do t- třiceti let používal vývojových prostředků lidských, jakých používáme i my ještě, a jenom s tím rozdílem, že musel přitom být v tom, co jeho Otce. To bylo navíc. Ale z těch prostředků, které potom užíval od Jordánu dál, z těch používal tam předtím velice málo. Například ve dvanácti letech kázal v tom chrámu a udivoval lidi. To neznamená, že bychom nemohli jich použít, von říká, ž- se to použít. Nesmíme se štítit žádného nejvyššího třebas prostředku, jak jsem vám říkal ráno nebo někdy teď v těchto dnech. Ale nesmíme si myslet, že je to to hlavní, co musíme dělat. To hlavní je, co patří k tomu údobí. To se hlavně musí dělat. To ostatní, máme-li jasné chvilky a dokážeme-li toho víc takovou, řek bych, nenucenou cestou, nenásilně, víc, tak to můžeme přidat. Ale jinak se musíme držet toho prostředku, který náleží tomu stupni. Tak teď bych ještě chtěl říci, Ježíš Kristus tam radil, když mu tam apoštolové kladli otázku, jak to zařídit, aby v tom království Boží člověk měl takové postavení, které by bylo slušné. Tak on říkal, kdo chce být velký v království Božím, ten nechť slouží, né, svým bližním. Kdo chce být největší, ten nechť je jejich otrokem, to jsem vám citoval hned na začátku. A se dneska musím k tomu vrátit a musím to dál rozpracovat. A Syn člověka nepřišel na svět, aby mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil. Vedle toho, k tomu patří výrok, podle mého názoru, nebo vysvětluje tohleto, co jsem teď citoval, jiný výrok Ježíšův, kde praví, cokoliv jste učinili nejmenšímu z bratřích mých, mně jste učinili. Teď to dáme dohromady. To znamená, jestli se někdo... zajímá o to, jakých prostředků by měl převážně použít na tomkterém stupni, tak nechť si uvědomuje, že jakmile se mu dostane většího světla, větší povinnosti, ano? větší povinnosti. Čili jestliže, si udělá zpytování svědomí. Jestliže není ochoten být třebas sluhou, to ještě vysvětlím, co je to být sluhou, svého bližního, tak nechť se ani nenamáhá o větší míru světla. Protože by ho beztak promrhal tím, že by nesplňoval tuhletu podmínku. On by s- nemohl vydržet v království Božím. Protože kdo je velký v království Božím, ten slouží všem. A kdyby chtěl bejt největší, samozřejmě, tak by musel být otrokem. To zcela vyhovuje indickému způsobu myšlení, kde se praví madhu, čili ovoce skutků, člověku nepatří, člověk se umět vzdát ovoce skutků. To by bylo vlastně to otroctví, ten nejvyšší stupeň, že by člověk za to, co dělá, vůbec nic nechtěl. teď udělám malinkou vsuvku o službě. Ono je dobře se o tom poučit, co je to ta služba tomu bližnímu. My musíme v službě tomu bližnímu napodobovat také Ježíše Krista, protože nikdo z nás neumí s- pravým způsobem sloužit. mám například obavu, že kdybych bez těchto napomenutí třebas nechal tady jednoho z vás, že jo, o kterým víte, kdo to je, tak že on by tu službu stupňoval, a tu tendenci mají všechny poctivé duše, upozorňuju, to není jenom kálení špíny po tom člověku, ale to je lítost nad ním, ano, která mně toto velí. Tak by ji stupňoval, že by se utahal, jo, protože nejsou všichni lidi takového druhu, jako třeba jste vy, že byste ho za žádnou cenu nechtěli zneužívat. Ale jsou lidi, kteří to považují za samozřejmé, že někdo je tak dobrý, že ho mohou zneužívat. A jsem ho při takových situacích zastal, toho dotyčného, který tohleto, tohleto dělal. nechci tady opakovat tu myšlenku, že člověk musí milovat sebe jako bližního, a nikoli bližního více než sebe nebo naopak zase. Ale jsem zjistil u toho dotyčného, který to takhle špatně s tou službou dělá, tak nerovnovážně, že nejenom byl unaven, rozumíte, nechci říct k smrti, ale hodně unaven tou službou, kterou poctivě vykonával, ale byl kolikrát také znechucen, protože to nebylo správně pochopeno. Nechtěl žádnou odměnu, to neříkám, ale aspoň nechtěl vidět, řek bych, na druhé straně nějakou drzost nebo dejme tomu špatné pochopení nebo špatný výklad toho. Prostě chtěl, aby to pochopili třebas ty lidi jako samozřejmost, ale ne jako něco, co se jim musí dávat, nebo co může se nějak do nemožnosti vystupňovávat nebo aby je n- nesměl, nechtěl vidět, aby viděl, aby voni se vychovali k tomu, že by se naučili vlastně být sobečtější, místo aby se sobeckosti. a toto všecko jsem ve styku s tímto člověkem po léta zažil. A proto tak tvrdě, abyste to chápali, proti tomu bojuju, ovšem marně, protože si myslím, že toto není ta pravá služba, kterou měl Ježíš Kristus na mysli. On se nikdy, i při největším počtu zázraků, který udělal neutahal, ano? tohleto mám za zlé právě nikoliv zrovna jemu, o kterém mluvím, ale nejvíc to mám za zlé dobrým katolickým duším. Že oni se vám modlí za tolik lidí, jako služba bližnímu je to, že nakonec tonou v utrpení. jsem vám říkal právě o tetě pana Šuchmy tam z toho Brumova, tehdy jsem to nedořekl, která poslední leta, ačkoliv byla takovou samaritánkou, tak skvělou ženou, že pro každého měla útěchu, ale nejenom útěchu, ale taky pomoc faktickou i při malých prostředcích, které měla. Že tato žena asi kon- poslední dva roky těžce umírala na rakovinu. A bylo to nepochopitelné i pro ní. Jak je to možné, že toto, takové neštěstí Pán Bůh seslal? A vono to bylo proto, že ona na sebe vzala příliš veliký podíl služeb. Totiž když člověk podle Ježíše Krista slouží, tak to neznamená jenom něco pro člověka udělat, pro jiného, ale cítit se s ním zajedno. A jakmile se s ním člověk, jako Ježíš Kristus, jakmile se s ním člověk cítí zajedno, tak potom podílí na všem, co ten člověk zažívá, chce nebo nechce. Čili i na jeho utrpení. A když to takhle dělá s více lidmi, tak potom ho to umoří, protože ten podíl neunese. Jiný takový případ, opravdu exemplární případ je s paní Kamenickou. To je č- člověk, který léčí lidi, pomáhá, pomohl v nesčetných případech, kde nikdo jinak pomoci nemohl, a ona se ustavičně diví od doby, co ji znám, že potíže, které jiný člověk nemá, například strašné bolesti hlavy. si myslela, že je to nádor a dala se rentgenovat a všechno možné a prohlížet a žádný nádor tam není. Tak si to vykládala jako trnovou korunu, kterou nosí, a ukazovala mi dokonce ty stigmata. To je všechno hezké, uznávám, že by to mohlo být mystického původu, ale ono je to především toho původu, že ona tím, že léčí nikoliv jako lékař, nýbrž jako vědma, to znamená, že bere z vyššího pramene vědomost o tom, jak dělat diagnózu a co předepsat, tak ona do toho musí vkládat sama sebe, tím se spojuje s tím nemocným, a k chodí taková řada nemocných, kteří jsou v takovém stavu už, že si řeknou, jesi mně ta paní Kamenická nepomůže, tak spáchám sebevraždu. jsem sám s několika s takovými mluvil, a ty to takhle říkali v předsíni, co tam čekali, a ty tam přijdou k a ona je třebas vyléčí, říkám třeba, někdy ne, někdy ano. Samozřejmě potom se cítí být velice zatížená touto jejich těžkostí duševní, tu oni tam musí taky u nechat. Tak vás chci, jenom na to upozorňuju, že jestliže člověk chce být opravdu podle Ježíše Krista člověku nápomocen službou, tak ze sebe vydává sílu a si jenom vzpomínám na to, co se stalo, když jedna žena trpící krvotokem se dotkla Ježíše, né, jeho roucha, aniž on to věděl, a on řekl, kdo se mně dotekl, vyšla ze síla. Pamatujete si na to? Takovýmto způsobem člověk předává sílu těm, kterým pomáhá, na to vás upozorňuju, a měl by si dobře být vědom toho, co je pro něho únosné. Protože není v zájmu ani toho člověka, který takhle dělá dobro, ani v zájmu těch lidí, kterým pomáhá, aby on sám se umořil, ne? A... nevím, esi začínáte mít pojem o tom, co je to sloužit, ale vám to eště řeknu jiným způsobem. Když například nějaký zasvěcenec, ten taky slouží lidem, si založí nějakou duchovní školu a chce někoho převést na druhý břeh, tak je nám všeobecně známo, že nad třicet nikdy n- žáků nemá, protože by to neutah. Ramakrišna sám o sobě říkal, že tu rakovinou krku, kterou měl, měl za své žáky. A kolik chorob by moh eště k- vedle rakoviny převzít prosím vás, aby to vydržel, ne? To je nemyslitelné. On si nemohl žádného dalšího vzít, protože rakovina sama stačila a víc se zatížit nemohl. když třebas zna- živ- zdravotní stav některých z vás, tak bych jim vopravdu nedoporučoval, aby pomáhali přespříliš, přes určitou míru lidem, aby znali míru, protože může to s nimi dopadnout tak, že budou na sebe muset vzít to, co třebas ani ti lidé nejsou ochotni vzít j- na sebe. On za totiž vezme, jak se tomu říká, jak tomu říkáme my, nějakou karmu, ne, ale vono to ve skutečnosti je něco jiného. Von se spojí s jejich duševním světem a ono se jim velice uleví, protože on na sebe vzal jejich tíhu myšlení a předal jim svojí lehkost myšlení, jenomže voni tu lehkost promrhají zase, a von aby zase znovu bral, znovu zase na se- na sebe vzal tu jejich těžkost, tak by moh dělat do nekonečna, by se sám umordoval. Víte, tak by to mohlo dopadnout. Čili Ježíš Kristus také věděl, komu posloužit. Ten prosím nedělal v Nazaretu zázraky, říkal, tam to nebudu dělat, protože na nevěří. A taky by nikdy byl například se nebavil s někým, kdo, o kom věděl, že jeho nauku nepřijme. Víte, že se pokoušel o to, domluvit se s faz- s farizeji, ale s většina z nich mu to nešlo. Tak položil to tím, že se prostě s nimi rozkmotřil, že na nepůsobil. To nešlo zkrátka, to se musí uznat, a přiznejte si sami, jestli vy jste schopny takhle osvíceně konat tu službu jako Ježíš Kristus, abyste věděli, komu něco můžete dát, aniž by on to promrhal, a komu, když to dáte, a on to promrhá, o kom můžu totiž říct z těchto, co... co to promrhají, že se k vám znovu nevrátí a že znovu bude chtít libovolně si promrhávat sílu, kterou mu předáváte. Čili vy musíte, pokud nejste osvíceni, že, musíte velice opatrně bližnímu sloužit. nechci z toho dělat žádnou vědu samosebou, protože taková běžná služba třeba, jako tady mezi sebou si děláme, to nic není, že? Ale jestliže tuto službu provádí člověk, který za sebou určitý stupeň zasvěcení, tak když von totéž udělá jako člověk, který tu míru, tu míru zasvěcení nemá, tak je to něco zcela jiného, to vás upozorňuju. To dalekosáhlejší následky než pro takového člověka, který by udělal tisíckrát více a neměl za sebou to zasvěcení. Proč? Protože to dělal z pocitu oddělenosti, a nikoliv z pocitu spojení. bych chtěl tady něco říct na odpověď, která se mi dostala, že člověk, jako byl třebas Ježíš Kristus, vtělený Bůh, ten tu službu bližnímu nekonal z vlastní vůle, ale protože plnil vůli Otcovu a vědomě ani v nejmenším neplnil vůli vlastní. Kdežto když nebo vy budete konat něco pro bližního, tak nikdy nemůžeme říct, že by to byla vůle Boží, to co dělám, jiným způsobem než to, že je to dobré, to mi stačí. A protože to je dobré, tak je to vůle Boží. Ale to je otázka, jestli to, co považuju za dobré, dobré je a es- Kolikrát tedy, když se pomůže v nejlepší vůli prospět tomu člověku velice uškodíme, protože neznáme vůli Boží. A to, co považujeme za dobré, dobré není. Například člověka můžeme zkazit svojí dobrotou. totiž jsem byl nesčetněkrát, v tomto případě, který tady máme před sebou, svědkem toho, že byli fakticky zneužíváni. Ale kdyby byli zneuží- třebas celkem dobrými lidmi, ale těmi nejhoršími lidmi zneužíváni. Že protože se nedovedli vzep-, tak je třebas zneužívala policie, rozumíte, udělala si z nich špicly, jo? Nebo je, nebo je zneužívali zlí lidé, kterým voni se neodvažovali odporovat, jo? A toto všecko by se mohlo člověku duchovně založenému stát, že by v tom viděl třebas vůli Boží. To by si špatně vykládal tedy tyto věci. Tak, to jsem chtěl na to od- ... Má-li se správně totiž sloužit bližnímu tak, jak si to Ježíš Kristus vy- představoval, tak musíme sloužit silou Boží, a nikoliv vlastní silou. Jakmile sloužíme vlastní silou, tak nás to brzo unaví. A to je vidět, že jsme nesli, nesloužili vlastní silo-, silou Boží. My totiž se nesmíme tím, že sloužíme bližnímu učit vlastně přivlastňovat si tuto službu. Což se nám stane v každém případě, tento nový druh vlastnictví nabýváme v každém případě, když sloužíme svou silou. Že to vkládáme sami na sebe, svou silu. My totiž musíme sloužit silou Boží. My nemáme nic svého. A toto je mysím to, co člověka uchrání při službě bližního, ačkoliv to není cíl, aby ho to uchránilo, ale co ho uchrání před únavou, že totiž, když člověk ví, že ze sebe nic nedává, že všechno od Boha, tak přesně pozná, když to nemá, že mu to Bůh nedává, tak s tím přestane, že ano? Kdežto když to člověk dělá ze sebe, tak dává tak dlouho, dokud vůbec může, dokud aspoň klepe nohama, bych tak řekl, že ano. To je, to je to, co jako není ta pravá služba, ano, tohleto. Ježíš Kristus mohl proto tolik toho udělat, protože všechno dělal ze síly Otcovy. To znamená z jeho vůle. Proto tak dlouho musel být v tom, co je jeho Otce, abys, aby dospěl k tak maximálnímu výkonu, k jakýmu von dospěl. A my se dneska hrneme do výkonu většího než u normálního člověka, aniž bychom si zajistili toto "musím být v tom, co je mého Otce" napřed. A tím vlastně z- z- si zajišťujeme nerovnováhu výdajů a příjmů, ano? To znamená, že jsme dříve nebo později unaveni. vím, co mně říkají třebas lidé, kteří dělají nějaká duchovní cvičení. Prvních pět minut mně to de, pak mně to unaví a nakonec usínám. Tady, todleto je takový lapidární příklad, není to služba bližnímu, ale je to krásný příklad o tom, jak ten člověk nesprávně něco dělá. On to dělá svou ... kterou vlastní, ano? A teď tu sílu vydá, což by nebylo špatné, pže ji potom nevlastní, ale jeho to zneklidní, že usnul. Čili to je zase špatné. Kdežto kdyby to, kdyby že de Bohu, dělal z touhy Boží po tom člověku, tak by nikdy se neunavil. Pokud by to z této touhy to dělal. Ten postoj správný ovšem, neříkám, že se přitom toto musí vykládat, že to musí člověk říkat, ten správný postoj při vnitřní modlitbě je například tento, a taková modlitba nikdy neunaví, taky neunaví proto, že někdy trvá třebas půl vteřiny. Ale je silnější, než když trvá hodinu. Protože nám taji na tom času nezáleží, tady u Boha čas nic znamenal. Tam je všechno věčnost, né, ale i- ta správná modlitba vnitřní vypadá tak, že asi je motivována takhle, zdůvodněna takhle, Bože ty miluješ, ty miluješ způsobem, jakým nejsem schopen milovat, ty odíváš svou láskou, takže jsem dokonce s- ochoten a schopen, protože mně to předáváš, svou lásku, někoho taky milovat. Teď tu s- lásku, kterou mně předáváš, obracím k tobě. Ovšem když ji obracím k tobě, tak to dělám patrně způsobem vděčnosti. Dovol mně, abych ti prokázal svoji vděčnost za to, že miluješ. A když prokázuju vděčnost za to, že miluje on, tím se neunavím, kupodivu, no. A... a takový a různý takový postoje, můžu mít těch postojů víc. Ale všechny tyhlety postoje jsou jiné než lidské, bych tak řekl, s- vyplývají z nějakého asi poznání. vás ale hned chci upozornit na jednu věc. Právě to, co Ježíš Kristus převedl z věčnosti do děje svého života, to nevyžaduje předběžného poznání duchovního, takového vnitřního osvícení, vůbec ne. Protože kdyby ten předpoklad tady byl, tak by to nemělo smyslu, že to ukazoval. On to ukazuje pro každého člověka, také to nikde netají a i bez jakéhokoliv duchovního poznání může člověk na tu cestu nastoupit a stejnou... stejnou naději na dobrý výsledek jako ten, kdo veliké poznání, ba naopak větší naději než ten, kdo veliké poznání ze sebou. To bych moh také zdůvodnit, ale byla by to další přednáška. Nedělejte si prosím vás v budoucnosti nikdy výčitky nebo neomlouvejte se na druhé straně tím, že byste si říkali, proč mně to asi nejde nebo, proč nemohu rychleji pokrat kupředu, to je asi tím, že n- nestavím na nějakém poznání duchovním, nýbrž jdu s prázdnýma rukama. To není správný způsobek, s- způsob usuzování. Protože, kdo sebevětší poznání a sebevětší dary, zrovna tak prázdné ruce jako ten, kdo nic, žádné dary nemá. Svatý Pavel správně říkal, má-li kdo nějaký dar, je to dar proroctví anebo slova nebo uzdravování a jmenuje je, celou řadu. Všechny tyto dary pominou, protože ten člověk přeci musí nakonec umřít a musí zchátrat jeho... jeho stav tělesný, že, ale má-li lásku, ta nepomine, ta jediná převádí do věčnosti. Čili tímhletím to musí být motivováno. Ovšem láska, ta se neunavuje, ta a tak dále. Von to tam řiká m- mnoho, nikomu nic nezazlívá, od nikoho nic nechce a tak dále, že ano. Tyto všechny znaky láska má, a proto je jediným zaručeným prostředkem, s- se kterým můžeme vždycky počítat. No a který musí hrát roli při každém způsobu našeho jednání. Mimochodem řečeno, když jsem tady dneska pranýřoval třebas nějaký druh služby, tak proto, že bych ty výkony nehodnotil nebo že bych osobně třeba z nich neměl radost nebo dokonce osobní užitek, když to pro někdo něco dělá, že ano, mám se přitom výborně, a nebo že bych to měl za zlé. Ale jde mi o to, abyste všichni zjednávali ustavičně rovnováhu, abyste věděli, co vašemu stavu náleží, abyste se přibližovali maximálním způsobem věčnosti. Aby vás, dejme tomu, tento život neštval, abyste v něm nebyli štvanci, unavení lidé, nemocní lidé, to nemůžeme potřebovat. Já, kdybych si moh dovolit třebas trpět v tom životě, bych se toho nebál, ale nebylo by to příkladné ve dvacátém století. Ve dvacátém století je příkladné prosperovat. Prosperovat proto, že je nepochopitelné pro světského člověka, že ten, kdo de pro du- do duchovní... duchovní cestou, že zrovna m- nějaké neštěstí, že ano? Von mně rovnou argumentuje, co to je za cestu, když přitom vidím na každém tvém kroku samé neštěstí? On to nesmí na cestě vidět tohleto, ano? Protože ech jsem vůči němu povinován příkladem. totiž se dneska netroufám, jako tady s vámi, na lidi působit jinak než příkladem. Například si ani ve své rodině netroufám jinak působit než příkladem. A jste slyšeli z úst manželky, že tím příkladem vopravdu skvěle působím. A to je ta úroveň rodiny, která vám o tom sama tady dosvědčuje, a to jste ještě nepoznali všechny členy. No, tak, vopravdu to je nejlepší působení příkladem. Ale lidi by neměly pochopení pro takový příklad nemocného, zničeného, umordovaného, unaveného člověka. To by jim nebyl příklad, to by pro nebyl příklad. Dokonce by to pro vás nebyl příklad, věřte mi to. Ani pro vás ne, přestože jste velice duchovně vznešený a vyspělí. Vám spíš imponuje to, že třebas je člověk jiný než unavený, ne? Ježíš Kristus také s- tuto tvář nikdy nikomu neukazoval. On byl taky unaven. Na dvou místech to tam stojí napsáno, ale odešel pryč, aby při tom nikdo nebyl. Stáhl se do samoty. To je správné. O těch těžkostech nikdo nemá vědět. A my máme být v každém případě jako ti ostatní. Nemáme v ničem nad vynikat, dávat si záležet na tom, abych v ničem nad ostatní nevynikal. Ne že bych to nechtěl dělat líp. to dělám líp kvůli Bohu. A ne kvůli tomu, abych se vytahoval, samozřejmě. Oni musí vidět jako běžného člověka. A jedině když jsem jako oni, řečeno symbolicky, Ježíš chodil do hospody třebas za těmito lidmi a byl jako oni, popíjel s nimi, dělal tam třebas vtipy možná, že ano, tak jedině tím způsobem je získával, on uměl sestoupit na tu jejich úroveň. My naštěstí nemusíme moc hluboko sestupovat, abychom byli na úrovni ostatních lidí, a to je naše veliká výhoda. Ale jakou těžkou úlohu měl Ježíš Kristus, když ze svého Božství musel sestoupit do děje a času a musel nám předvádět nějakou pohádku o tom, jak to máme dělat dál, protože pro nás to dodneška za dva tisíce let byla pořád pohádka, o- ze které kdekdo ukrajoval. Tento zázrak nemoh udělat, támleto je nemožné, zmrtvýchvstát nemoh, ale to je nemožný. Takhle... takhle se to vykládalo. A když se to také přímo nevykládalo, prže katolíci, ty si to netroufali takhle vykládat, tak to vynechávali, taktně vynechávali, chodili vot to, vokolo toho po špičkách a nikdy to nevykládali, rozumíte? Tak se to dělalo. To my takhle dělat nesmíme, my si musíme Ježíše Krista vzít celého tak, jak je a celého, jak je, kopírovat, potože to je celistvý jeden život, kde jedna část jeho souvisí s druhým a my musíme z jedné části po druhé jít. A teď ... Například... Například konám-li vnitřní modlitbu, to znamená, vstupuji-li do vnitřního chrámu, vstup- přistupuji-li k Bohu, chci se k němu modlitbou například přiblížit, nikdy si nesmím dovolit, jak jsem vás to učil v tom prvním dílu Cesta vědomí, vejít tam jenom s tou modlitbou. musím si být vědom toho, že s tou modlitbu tam vcházím já, že ta modlitba je představitelem oběti samého, že se pomocí modlitby obětuji tomu Bohu, že neznám toho času jiný prostředek než právě tu vnitřní modlitbu, na kterou si vlastně sedám jako na koně a nechám se vést do toho centra Božího, rozumíte, jako bych se vozil po modlitbě. Když tato modlitba nemá tenhleten charakter, tak to není modlitba spojovací. Má-li něco jiného tento charakter, že si na to vy můžete sednout v tom smyslu, že se můžete pomocí toho celí... celí odevzdat, celí věnovat Bohu, celí mu patřit, pak je, pak prosím vás dělejte to, to, právě to, co vás takhle k tomu Bohu vede. To je, to je to individuální, co vám mohu všeobecně říct. To platí pro každého, ale každý to musí individuálně vědět a sám na sobě poznat, tak se musíte dos- dokonale znát, c- co, čemu tak dalece věříte, čemu tak dalece důvěřujete, že by vás to k Bohu mohlo vodnést. Je to dobrej čin nebo je to modlitba, jaký druh modlitby nebo jaká myšlenka nebo nějaké pozastavení nebo nějaký klid, cokoliv jiného, ale prosím vás, musíte mít v ten prostředek takovou důvěru, že musíte věřit, že on je schopen vás tam dovést. Věřte mi to, že kdybych byl takhle nedůvěřoval vod začátku, svým takzvaným duchovním cvičením, to znamená ve své vnitřní modlitbě, jsem si taky původně myslel, že to je jenom modlitba, která člověku, může jako člověka k Bohu dovést, to sem se mýlil, tak bych byl se nikdy pomocí vnitřní modlitby nedostal k nějakému, ani nejmenšímu spojení s věčností. Sem se tam dostal jenom proto, že jsem se nikdy nemodlil jenom, nýbrž ta modlitba byla sebeobětováním, rozumíte? To bylo vždycky sebeobětování. A jestliže to bylo jenom částečné e- sebeobětování, tak to nikam nevedlo. Upozorňuju vás ovšem, že toto není nejvyšší m- stupeň uvnitřnění nebo nejvyšší stupeň přechodu, protože jsem obětoval to, co mně patřilo, co jsem si myslel, že mně patří. Dneska to tak samozřejmě nedělám, ale tehdy jsem si myslel, že něco obětuju ze sebe, ne, sem si, to je moje a ti to, pane Bože dávám. jsem ochoten všechno, co mám, dát, ale nic nemám. To dneska dobře vím. Mně by ale stačilo, kdyby na úrovni, na které jste, všechno, co máte, dali. To by mně stačilo. V chvíli, co se modlíte třebas. Pomocí modlitby. Abyste e- ani e-, dejme tomu, ani vás ani nenapadlo se z modlitby vrátit. Znovu vám, znovu vás upozorňuju na případ blahoslavené Imeldy, že jo, Lambertíny, která zemřela roku tisíc třista třicet tři v Miláně, to se snadno pamatuje, a zemřela tím způsobem, že ve svých třinácti letech, když viděla, jak jeptišky přijímají tělo Páně, tak se zeptala jedné, jak je to možné, že po tom přijetí těla Páně ty ještě žiješ na tomto světě, né? A ve svých letech tehdy ve třinácti letech nesměl přijmout eště tělo Páně, to byl zakázaný do plnoletosti, do jednadvaceti let. kdybych to tělo Páně přijala, tak nevím, co bych na tom světě dále dělala, když bych žila s Kristem, ne? To přeci, to je všechno, žít s Kristem. Nic většího na tom nemůže být. Život bez něho tady na tom světě, to je, to je peklo. A tak se jednoho dne s-, jak víte stalo, že ta hostie, kterou podával ten kněz, vzduchem e- připlula k a zastavila před jejími ústy. Lidé křičeli na kněze, s- děje se tu zázrak, hostie se dostala k ústům dívky, von přišel bez rozmyšlení, tu... tu hostii vzal do ruky a podal do úst dívky. A h- ta Imelda okamžitě zemřela, okamžitě zemřela. nechci, abyste okamžitě prosimvás zemřeli. Jde o vnitřní umírání, ano? u vás vidím strašnou, strašně malou míru vnitřního umírání. A to mně svědčí o tom, že do vás nemohu soukat, i při nejlepší vůli, další prostředky, protože vy musíte jeden prostředek pořádně užívat, ty prostředky, které máte po ruce, musíte kvalitně užívat. Tak musí to být v tom tahleta kvalita sebeobětování, jo? Rozumíte? Ta v tom musí být a ta v tom není. Kdyby v tom byla, tak to jiný účinek, že ano? No. Neděláte prostě, neděláte prostě to, co dělali první křesťani, že voni když tam přinesli sebemenší dar do krámu, tak to nebyla holubice nebo kus chleba nebo flaška vína, nýbrž to byli oni, s- symbolizovaní tou, tím vínem, tím chlebem, tou holubicí. A vy to nejste, kteří při modlitbě tím malinkým darem své modlitby sebe obětujete, vy to nejste, vy tam takhle nevstupujete. Ste tam takhle vstoupili, tak je to v pořádku. A nemusíte mít zvláštní předpis na vnitřní modlitbu, vůbec ne, dělejte to nejblbějším stylem, prosím, nebude na tom vůbec záležet, když tam přitom sebe obětujete. Na tom záleží, ano? Na tom záleží, jedině na tom. A to je pro každého z vás. A nic víc se nedá k tomu říct, vopravdu. Protože, všimněte si, že ani v Kalech jsem vůbec nekladl důraz na to, jakou formou vy se modlíte, říkal jsem vám to někomu? Formu, na formě nezáleží, jo, mně záleželo na duchu, né? jsem vysvětloval duchu, duch, smysl modlitby, že je to sebeobětování. Vždyť to nemohl Ježíš Kristus jinak ukázat líp, než že postupně napřed se obětoval službou lidem, že ano, napřed tím, že musel být v tom, co je jeho Otce, potom službou lidem a potom smrtí na kříži. Víc nemoh udělat, a to chce, abychom ho následovali, čili dokonalé sebeobětování. A s tím souviselo všechno, vždyť jsem to popsal dávno ve všech možných spisech, v Postile a ve svatým Janovi a všude, vždyť to musíte všechno detailně znát. Čili nesmíte pro toto mnoho slov zapomínat na podstatu věci, jít s modlitbou sám k tomu Bohu, nejenom se modlit, ale odevzdávat se, to je správný způsob modlitby, pomocí čehokoliv. Pak ovšem, když to dokážete nakonec, tak celý váš život je modlitbou, a to prosím chtěl Ježíš Kristus na nás, modlete se neustále. Jak by to bylo jinak možné, jak by to jinak bylo možné, prosím vás? Taky musím něco jiného dělat, né? Ale když děláme něco jiného, tak to musí být tahleta modlitba, když my s tím se obětujeme Bohu, ano? vím, že se to dělat tímhletím primitívním způsobem, ale jak tady jeden z vás teď večer říkal. Ale k tomu bych mohl říct individuální poučení, co je v tom špatného, to jsem se vo to snažil cele, kdyby to nestačilo, jsem ochoten to ještě dál vysvětlit. Ale musíte opravdu tenhleten pokus, dávejte pozor, na koho ukazuju, tenhleten pokus dělat. Jenomže dokud to neděláte, tak se vám nedá poradit. Tenhleten člověk to dělá špatně, rozumíte, ale to nevadí. Prosimvás, dělá ho upřímně, rozumíte, dělá ho upřímně, je e- a to je důležité. Vždyť ten svatý František z Assisi to dělal taky hloupě, že stavěl čtyřiadvacet chrámů, vždyť to něm nikdo nechtěl. Ale svatý František z Assisi měl dojem, že to na něm Pán Bůh chtěl. A dopracoval to tak daleko, že je div, že podvýživou neumřel a všemi možnými jinými chorobami. No a na nakonec přeci jenom pochopil, že to jiný smysl, že to musí jinak dělat. No, tak myslím, že... ... Jak jsem si všiml, tak vám není jasno v tom smyslu, který prostředek a kam vede. Tak jestliže Ježíš Kristus řekl, pojďte ke mně všichni, kteří obtíženi jste a pracujete, vás občerstvím, tak mluvil o prostředku, který platí pro všechny. Tohleto je prostředek určený pro všechny. Co to znamená? Lidé, kteří se normálně snaží, jako třebas ten Josef před tím, než Ježíše poznal, než mu bylo vnuknuto snem, že sloužit Ježíšovi. To je člověk, který pracuje, že, jako on pracoval, byl tesařem, a ten, když jde k Ježíšovi, když jde za ním, tak může si ponechat e- veškeré svoje, svůj pracovní elán, že, všechno mm- nic na nic se mu nemůže nes- nebude se mu sahat a bude občerstven. To znamená v té, tato fáze, ke které zve Ježíš Kristus všechny a pak v pozdějších fázích dělá určité výhrady, ale v této fázi musí zvát všechny, jinak by to nebyl Spasitel, ta se týká e- symbolicky toho stádia vývoje, který je znázorněn tím čekáním na Mesiáše, ne, v tom na národě izraelském a tam se také říká, že celý národ si ho vytoužil. Tak jestliže si člověk všemi prostředky svými, které dispozici, přeje, a on nemusí být věřící, přeje žít životem věčným, a na to nepotřebuje věřit, jenom si to může přát například, to se týká i ne- nevěřícího člověka, on tady neříká, uvěříš, že ano, tak takový člověk, kdo takhle touží po věčném životě pro sebe, ještě třebas, to řeknu na to, n- vn- při těch minimálních požadavcích, ano, tak ten právo být občerstven Ježíšem, Ježíšem Kristem tedy, a stačí tedy vlastní vůle chtít vejít do věčnosti. Tam to zcela stačí. Pže voni toho Mesiáše nechtějí mít prom... pro Mesiáše, z lásky k němu, nýbrž z lásky k sobě, rozumíte? Tak to je ten stupeň, na který zve Ježíš. A to ten následek, když to poznání člověk příjme, že se dostane k občerstvení. A kdybyste si to převedli na tu formulaci symbolickou, která tam je dál rozvedena, tak e- občerstvení se podává při narození v Betlému. Čili může to vést k tomu občerstvení, k tomuto smyslu občerstvení, vy se tímhletím způsobem, tímhletím pozváním, tímhletím voláním, že toužíte e- po věčném životě pro sebe, můžete dostat do Betléma, ano? Ale upozorňuju vás na jednu věc, že k samotnému aktu, když mu- dojít, tak musíte přivolit jako Panna Maria, že tomu, co se ve vás zrodí, to znamená tomu věčnému životu budete sloužit, že... že mu nebudete, že nebudete ho chtít jenom pro sebe, že ano, nýbrž že mu podřídíte svůj život. Jinak by se, jinak by to bylo třebas jenom chvilkové občerstvení, které by se promrhalo, jak jsem zjistil třebas na vás, a- h- ale nebylo by do trvalé pěstování Ježíše. Protože to trvalé pěstování Ježíše, to vyžaduje e- opravdu účast na něm větší, než mám na sobě. Tak tím se liší občerstvení ještě detailně od narození v Betlémě. Tam ještě se musí vložit v fázi, když ta touha dospěla k tomu, že bych, že poznávám, že to stojí za tolik, že bych se to mohl celý věnovat, že bych se pro to mohl obětovat, že bych svůj život mohl obrátit, ne, tak v tom případě může nastat trvalé občerstvení, to znamená trvalá útěcha z toho narozeného, nového života. Jestliže jste tedy například zažívali něco, co by se podobalo tomuto občerstvení, a věřím, že jste to třebas v těch Kalech a po nich ještě zažívali nějakou dobu, anebo zažíváte někteří, tak vám mohu prozradit, že to všechno přestane, pokud do toho nevložíte další prostředek, to znamená obrátit svou snahu k tomu pěstění Ježíše, k tomu pěstění toho nového života především. To znamená svůj způsob života podřídit tomu, těm potřebám Ježíšova života. Tak o tom teďka promluvím, jo, v druhé fázi. Jaké prostředky jsou tam a tak dále. Tak si to nakonec zopakujeme, když to chcete prakticky, no tak to mějte, ne? Ovšem to neznamená, že by to bylo nejsprávnější, protože symbolicky se vysvětlit daleko víc než takhle prakticky. Věřte tomu, pže vy ty symboly dneska si dovedete snadno přetvořit a vy si je vysvětlíte po svém, jak vám to vyhovuje na vaší danou situaci. Symbol totiž se vysvětlit na různých úrovních a vy si to zrovna