Karel Makoň: kotouc-T01-metoda-b (přepis nahrávky)

Účelem tohoto přepisu je věrně zachytit mluvená slova Karla Makoně, může však obsahovat chyby a nepřesnosti. Každé slovo je odkazem na odpovídající pozici v nahrávce.

Úvodem k této druhé z části bych vám chtěl hned říci, že daleko užitečnější je vám říkat při těch prostředcích, které budu tady vykládat nebo příkladem vykládat, prže všechny nemohu uvést, to bych v tom, si vo tom mluvili týden, že je daleko důležitější, abyste věděli, co nemáte dělat, protože to, co máte dělat, to je u každého individuální. I když řeknu vám třebas i to, co máte dělat, tak vy máte individuální přístup k tomu každý. To, to je to individuální na duchovní cestě, takže i když oba dva pochopíte, že třebas máte dělat to nebo ono, se o t-... u toho zastavím potom, k tomu příjdu, tak vy to přesto každý budete realizovat jinak a v jiném duchu. Kdežto když vám řeknu, co nemáte dělat, tak prostě to dělat nebudete. A... to je pro všechny platné. Proto bylo možno říci, nepokradeš, nesesmilníš a tak dále. Ne, ne, ne, a to je správné, co se nemá dělat. Není tam řečeno, na to první, věřiti budeš v jednoho Boha, a tak dále, tak tam není žádné kladné, nevezmeš jména Božího, to už, to začíná být záporné, viďte, nevezmeš jména Božího nadarmo, ale je tam, cti otce svého, i používá se zase kladně, že jo, ale většina je tam těch záporných, při, při těch nejhorších hříších, to jsou záporné věci, že to, co se smí, z toho samočinně vyplývá, a je tam určitá svoboda pro každého, aby si to, co smí, dělal po svém. Protože kdyby se mu eště předepsalo, jak to dělat, to co smí, tak bychom mu znemožňovali rozvinout osobní dispozice, a to by byla chyba. Tak když třebas teď se chopím nějakého takového běžného prostředku, na kterém bych to vysvětlil, jak s tím prostředkem zacházet na tom prvním stupni, kdy vám svítí ještě světlo rozumu a světlo vlastní vůle a potom na tom druhém stupni, kdy chcete se dostat do vůle Boží, chcete ji plnit a když jste se svou vlastní vůlí rozhodli k tomu, že budete s- pečovat o duchovní život, který ve vás se zrodil především, tak to na jednom prostředku předvedu, jak se rozdílné, jak rozdílně použít téhož prostředku a co přitom nedělat a co přitom dělat. Ovšem to, při- co se přitom dělat, to je dáno samotným prostředkem, i když vy tento prostředek třebas užívat nebudete, užíváte třebas prostředek jiný. A obdobně, prosím vás, si musíte to přetvořil na ten prostředek, který užíváte, co se přitom může dělat. Když třebas budu jmenovat o- jmenovat tady opakování jména Božího, tak obdobně vy budete třebas jednat, čim, činit, konat v běžném životě. Kdybych vám to, ta obdoba dělala potíže, ta analogie, vám to provedu třebas na eště na jiném prostředku, to je možné, ano? Nebo na několika prostředcích. Tak, protože jsem ale ve svých spisech se všímal třebas tohoto opakování jména Božího, tak mohu říct takto, v první fázi, když jsem opakoval jméno Boží, stačilo, to znamená do doby, než se zrodil Ježíš v Betlémě ve mně, tak stačilo, abych toužil po tom, tímto jménem přivolat existenci Boží do svého života. Aby se podílela vědomě s mým vědomím na činnosti a mém myšlení. Upozorňuju vás hned ze začátku, že se řítím do daleko větší zodpovědnosti, než jakou jsem měl vůči tomuto životu předtím. Že spolupracovat z věčností je velice zodpovědná záležitost. Víte, že například Zachariáš, ne, jenom malinko zaváhal, jenom mu to bude divné, jak může jeho žena, tahleta stará, porodit dítě a ohluchl, že? A na tak dlouhou dobu, dokud se ty věci nenapravily. A to byla malinká chybička. Kdybychom chybovali více, tak nejenom ohluchneme a oněmíme, on možná neohluchl, von oněměl. To, to stačilo. Takže nikdy se jako nes- nikdy si nesmíte myslet, že za všechno se nějakým způsobem neplatí. Za to se musí platit zvýšenou disciplínou, že něco pro sebe chci. Když co pro sebe chci, tak musím také za to něco dát c-. Nemá to být samozřejmě kšeft, ale musím být připraven ze sebe něco vydat. pro kšeft, ale protože když ze sebe něco vydávám navíc, tak se odosobňuji. musím se připravovat na tu vyšší fázi vývojovou plynule, tam do toho najednou nespadnu. Ale kdybych si myslel, že ta příprava není zapotřebí, tak nikdy se nedostaví ten moment, po kterým se dostanu do vyšší fáze vývojové. A... takže když jsem radil, že stačí pomocí toho jména Božího v první fázi přivolávat Božské do svého života, tak jsem radil správně, protože s- počátečně by člověk nebyl schopen to dělat jinak. Ale jakmile přivolá to Božské do svého života, tak, řeknu to konkrétně, jakmile jsem ho vopravdu přivolal, jak to, jak jsem to myslel tak vážně, že jsem ho začal přivolávat, tak jsem ho nemohl volat, rozumíte, nešlo mi to. Jsem nemohl opakovat to jméno Boží. To by byl nesmysl. Pokud to jméno Boží mělo tenhleten smysl ho přivolávat, toho Boha. Takže to vázlo. To se stalo i větším lidem než jsem byl já, že když se modlili třebas prosebnou modlitbou, prosebná modlitba úroveň, todleto opakování jména Božího, aby vstoupil do mého života. To je prosebná modlitba fakticky, jenomže zjednodušená na minimum, ale je to, to úroveň prosebné modlitby. Tak když se dostali do fáze, tak nemohli například, dejme tomu, pokračovat ve mši svaté, ne? Von řekl třebas, vzhůru srdce, blahoslavený Jindřich Sůzo a zůstaly mu ruce rozpjaté a dál to nešlo. Museli ho okřiknout, aby šel dál. Protože on tolik toužil, aby jeho srdce se pozdvihlo k Bohu, že, že nepotřeboval dále nic říkat a... Tedy když člověk se tímto způsobem dostane k tomu, že... že to Božské se k němu přiblíží, že se v něm narodí, lépe řečeno, tak jakmile se v něm narodí, tak nestačí udržovat ten oheň života narozeného tím způsobem, že znovu a znovu budu opakovat, přijď, přijď, Ježíši, von totiž přišel. Jim- ačkoliv jsem to konkrétně tak třebas také necítil, na tom nezáleží, ale z těch stavů je patrno, že přišel, že do mého života vešel. Ale taky své požadavky, se musím především o něj starat, ne? potom v další fázi, jestliže opakuju, budu říkat o tomtéž prostředku, že znovu začnu opakovat to jméno Boží, tak bych ho nemohl vůbec dál opakovat, kdybych pořád pomocí něho volal toho Ježíše nebo toho Boha do svého života, to bych nesměl. To by byla zvrhlost. Taky takhle napomínali, jsem neposlechl a bylo strašné zle, ne? To jsem vám všechno vykládal i na konkrétních příkladech. potom musím to jméno Boží volat ne pro sebe, nýbrž ho musím vyslovovat proto, abych mohl skrze ně, v něm mám prostředníka, abych moh skrze odejít od sebe k Bohu. Abych sobě nepatřil. Jakmile se, symbolicky řečeno, Ježíš narodil v Betlémě, mělo smysl, aby svatý Josef a Panna Maria se nestarali o sebe, nýbrž o Ježíše. A pokud se starají o sebe, jenom proto, že je to součást starosti o Ježíše. Kdyby se například sami nenajedli, ne, kdyby sami se nevyspali a kdyby sami nedbali na to, co život vyžaduje, tak by byli vyřízeni pro službě, pro službu Ježíšovi. Takhle se to smí, takhle se smí člověk starat, do takové míry se smí starat. Čili je to vlastně všechno starost především o toho Ježíše, ne? A teprve v druhé řadě o to ostatní, a jenom v tom smyslu, že to slouží nepřímo, že, tomu Ježíši. Čili tam potom se rozlišuje služba přímá od služby nepřímé, což dřív vůbec nebylo ve všech těch prostředcích. Tady mně bylo, tady mně bylo napovězeno, že, z- z- zda neznamená ta situace ve dvanácti letech u Ježíše, který se ztratil rodičům, zda to neznamená ten stav vývojový, když sice my jsme zpočátku se starali o Ježíše, kterého jsme měli před sebou, který se nám jevil jako znovuzrozený Bůh v nás, a potom jsme ho časem ztratili a viděli jsme teďka před sebou jenom povinnost se o něj starat, nic víc, protože jsme pociťovali, že se nám ztratil a mysleli jsme si, že se, že je to naše vina. Ve skutečnosti, když se nám Ježíš ztratí z dohledu, není to vždycky, a bych řekl nikdy, naše vina, i když jsme dělali všechno možné, abychom tu milost promrhali. Protože, věřte mi to, jsem se přesvědčil sám na sobě, a jsem byl vždycky člověk, který si potrpěl na tom, aby všechny chyby, které jsou možné, na sobě vyzkoušel. Pro s- neposlušnost, kterou jako vládnu vysoce. Nikdo v této věci nevynikáte jako já, to se musím pochlubit. A tak jsem si taky vyzkoušel, že i když člověk všechno promrhá, tak nemůže promrhat základní skutečnost, která nastala, že se Ježíš v něm zrodil. Nemůže. Nemůže, protože všechny ty symboly, že například ty mláďátka tam jako zahynuly, ne, ty musíte brát asi v tom smyslu, jak jsem to vám vykládal, že mnoho nepravých Ježíšů zahyne, rozumíte? To bych vám potom rád ještě vysvětlil podrobněji. Ale Ježíš sám nikdy nezahyne, ano? Protože on vždycky po ruce Pannu Marii, neboť to je naše nesmrtelná duše. A... nanejvýš to váze trošičku u toho svatýho Josefa, pže to jsme svým způsobem my, jak jsme se dověděli z-, že jo, z toho Cesty vědomí, z Cesty vědomí. Ale u Panny Marie není chyba. Čili ta je mi zárukou, její existence, její relitelská úloha, že ten Ježíš nezahyne. Čili jesiže ho nemám ve svém vědomí, tak to jenom, není zaviněno jenom tím, že jsem jako to promrhal, nýbrž je to zaviněno v podstatě ze dvou důvodů. Že bych toho času, kdy bych ho měl před sebou, že bych si ho příliš přivlastňoval. A toho jsem uchráněn. Před tím prozřetelnost chrání, že bych ho prostě chtěl třebas schovat nebo tak, že jo, rozmazlit, jako to rodiče dovedou, ono se to nesmí tudleto, ano, to je jeden důvod a druhý důvod je ten, že mně ten Ježíš zkouší v stálosti. Jestli mně opravdu záleží na tom, že ho budu hledat. Neboť v této fázi je to hledání vůle Boží. jsem ještě nedorostl k tomu, abych znal vůli Boží, abych se mohl podle řídit, jako vstoupím do Jordánu. Po tom teprve to de, řídit se plně vůlí Boží, ale před tím to ještě nejde, ano? Takže mně může se velice zajídat, že třeba musím do Egypta. Nedělejte si z toho nic, že se vám některé povinnosti vůči Ježíši, vůči věčnému životu v se- v sobě, že se vám budou velice zajídat a že to budete považovat za... velice neklidný život a budete si řikat, jak my jsme se měli při těch plných hrncích. Jako to říkali ti Židé, když vodešli z toho Egypta. Jenže plné hrnce jsou plné hrnce, to je zvířecí život a musíme si uvědomovat, že teď určitá, určité potíže musí nastat z toho důvodu, že musím dokázat je překonávat. Nejsou tady samoúčelné, utrpení zůstat jenom proto, aby mně ukázalo, že tady je něco v nepořádku, že jsem se v něčem nepřekonal, musím hledat způsob, jak sebe překonat a jak se napojit na to hledání vůle Boží. No a když potom Ježíše nalezli v tom trámu, tak napravili fakticky něco, co máme napravit i my, že si nemáme dovolit kráčet, kráčet, kamináre, jenom tak bez Ježíše. Celý den si kráčeli bez Ježíše, to si nesmíme my dovolit, že jo. A v této fázi se to nesmí udělat, že jo. vám děkuji za tuto připomínku, byla velice... Odpoledne jsme spolu mluvili venku o věcech, které jsme nemohli znamenat, tak teď se k nim vracíme. První jsme dělali rozbor jednání Ježíšova, kdy bylo vidět, že zásadně nevyčítal svým žákům jejich drobné nebo i velké chyby, nýbrž měl jim za zlé zcela něco jiného. Měl jim za zlé, že se třebas strachují, že se starají, ne, že jsou malověrní a tak dále. Ale takové běžné chyby, se kterými se setkáváme, nebo dokonce drobné chyby jim nevyčítal, anebo dokonce velké chyby. Třeba, dejme tomu, hlavně takové chyby, které vyplývají z toho, že ty lidé se sami sebe neznali... j- s- Dušoval se svatý Petr, jak víte, že za Ježíšem by šel do žaláře i na smrt a pak se ukázalo, že tomu tak není. Ale když to Ježíšovi říkal, tak Ježíš mu rovnou řekl, dříve než kohout zakokrhá, třikrát zapřeš. A klidně to... ... na něho zlobil. Nebo na druhé straně Tomáš, po všem tom, co viděl, nevěřil, že vstal z mrtvých, to znamená nevěřil v Ježíše a... prostě... Ježíš se na něj nezlobil a říkal, jen si pojď tadyhle sáhnout do těch ran, abys věděl, že jsem to já. A přímo, řek bych, dojemné je, jak odpouštěl hříšníkům, neboť se jich ujímal, ne? A když s- mu to měli za zlý, tak říkal, nepřišel jsem léčit zdravé, nýbrž nemocné. Možná, že byste si mysleli, že chci omlouvat nějak hříšnost. Naopak. Ale chtěl bych vám jenom říci, že kdyby člověk předčasně pociťoval závažnost svého hříchu tak, že by mu to zabraňovalo zdvihnout oči k nebesům, tak to by byla veliká chyba. Zrovna tak jako svatý Petr si troufal z nevědomosti o sobě říkat, to zaručeně nechtěl lhát, že věří a že, v Ježíše Krista a že miluje a že ho bude následovat, ačkoliv se to nestalo, tak potom, po zmrtvýchvstání, když se jim zjevil Ježíš na jednom místě, tak svatý Petr řekl, Pane odstup ode mě, neboť jsem hříšný. Víte, mluvil zcela jinak, než jak mluvil předtím, když se nepovažoval za špatného. Naopak, když mu na jednom místě ř- řekl, najednou, jednou ho pochválil za to, že to že nebylo z něho, nýbrž z Ducha a jednou zase řekl, Satane, odstup ode mě, nazval hezky. A oni se ale, pokud se neznali, tak bylo lépe, že si tolik nevyčítali svoje chyby nebo že si jich také nebyli tolik vědomi a že se o to, aby zůstali v mezích možností, postaral sám Ježíš. Kdežto jakmile poznání dostoupilo takového lidsky možného vrcholu, to znamená, když zažili seslání Ducha svatého, a když se jim zjevil Ježíš, tak pak mohli hodnotit správně a nebylo jim to nebezpečné, že vidí v tom Petrovi, v tom lidském Petrovi hříšníka. Věřte mi to, že je nebezpečné vidět v člověka, j- v člověku jenom hříšníka, dokud není osvícen. A není nebezpečné vidět hříšníka v člověku, který je osvícen. My si právě musíme dát pozor, když se řídíme třebas příkladem svatých, že viděli tak jedinečně svoji malost a svoji hříšnost. A my říkáme, no ale když tuhleten byl s- hříšný, tak copak já, ne? Jenomže oni to viděli očima člověka zasvěceného. Oni totiž uměli od sebe tak dokonale odstoupit, že ta hříšnost se nedotýkala jejich poznání. Neboť oni ne- nemuseli do toho poznání vystupovat. Skrze hříšnost samotnou se totiž nikam nedá vystoupit, to způsobí nějaké takové skrupule, na které zahynuli vopravdu mnozí velice dobří duchové. Že totiž pro takové, víte co to sou skrupule, takoví, takové domněnky, že nejsou hodni a že jsou příliš hříšní, radši nikam nešli. jsem měl nejvíc práce s těmito lidmi, kteří třebas byli klášterníci nebo to byli kněží a ty mně říkali, to, co nám tady vykládáš v těch spisech, je velice správné a my s tím se vším souhlasíme. Ale nás učili, prosím to říkají jezuiti, nás učili v klášteřích a předtím na fakultě, napřed musíš projít asketickou cestou a teprve můžeš potom pomýšlet na cestu mystickou. To je základní omyl tohleto. Jesiže ze za-, zpočátku hned nepomýšlíš na cestu mystickou, to znamená spojovací, tak se upachtíš honbou hříchu a nikdy nedohoníš a nikdy je nevymítíš ze svého života. Protože i svatý Petr po svém osvícení se považoval za velice hříšného člověka a taky jím byl. A proto trvám na tom, abyste považovali tyhlety lidi za lidské. Toho svatého Pet- Pa-... sami... tak proč bychom na to pohlíželi jinak. Jesli například někteří klášterníci katoličtí považovali za nutné si takhle okrášlit svatého, aby s- aby ho mohli s větší úctou uctívat, tak prosím jim to trpme, protože voni chtěli v sobě vzbudit pocit úcty. Ale my bychom mohli při četbě, neosvícené četbě takových životopisů dojít k názoru, že my se nikam nedostaneme, protože my takoví přeci nejsme, abychom takové maličkosti považovali za hřích co oni. Tak to je první věc, kterou jsem chtěl vysvětlit, a ptám se vás teď, jestli by to potřebovalo ještě nějaké další dovy... Proč například naproti tomu Ježíš je ustavičně napomínal, ty své žáky, aby sss, aby se nestarali, aby se nestrachovali, aby nebyli malověrní. To jsou zkrátka záležitosti s-, které jim měl ustavičně za zlé. Proč asi Ježíš Kristus napomínal své žáky za tohleto. Za tu malověrnost, za to strachování, za to, že se starali, a neměl jim za zlé třebas jejich chyby, jistě chyby dělali, to bylo vidět z toho, co tam bylo řečeno v těch j- evangeliích o nich. Protože musíme si uvědomit, s kým máme tu čest, když čteme o nich. To jsou vlastnosti řízené Ježíšem. To nejsou lidské vlastnosti, které by si, které by neměly možnost konfrontovat si své schopnosti s tím, co si přeje od nich Ježíš. To božské, co v člověku je. I tak se stalo, že například, dejme tomu, ten Jidáš zradil Ježíše, ne? A, ale to bylo asi nějak v rámci všech těch možností a všeho toho, co se mělo stát, aby se vyplnilo všechno, co my potřebujeme znát pro svou cestu. Ty vlastnosti, o nichž je nyní řeč, jsou tam v podobě žáků Ježíšových odstupňovány od toho nejlepšího, kterého nikdy nenapomínal, a to byl svatý Jan, k tomu nejhoršímu, Jidášovi. A tomu Jidášovi právě m- měl za zlé jenom jednu věc, že se nedržel vůle Ježíšovy. A bylo to vidět v tom rozporu už, který nastal, když třebas žena vylila na hlavu Ježíšovu vonnou mast, tak Jidáš oponoval, říkal, kdyby se to dalo chudým, to stojí moc peněz. To bylo to nejdražší tehdy, co se vyskytovalo v Orientu, to bylo... i do dneška je například taková růžová, růžový olej stejně drahý nebo ještě možná dražší na váhu než zlato a tehdy tomu bylo zrovna tak. A ona vylila celou takovou nádobku na jeho hlavu a milý pan Jidáš se rozčiloval, že by se to mohl dát chudým a proč to trpí, Ježíš. Von říkal, že se to stalo jako symbol jeho budoucí smrti a že tu cenu to má, a že naopak tohleto, co se stalo, bude muset být vždycky... oznamováno všude, kde se toto Evangelium bude hlásat. Čili on tady tvrdil, že to je tak důležité, to vylití masti na hlavu že- na hlavu toho Ježíše, že se nesmí toto vynechávat jako něco vedlejšího, nýbrž se to bude, musí považovat za něco hlavního. Von tady ukazuje, že ten, kdo si váží Ježíše, že to nejcennější, co má, mu dává. A... ty apoštolové se také dušovali, že to nejcennější, to znamená i život, jako ten svatý Petr, jsou ochotni za něj dát. Třebaže se mýlili a nebyla to pravda. Ale tato žena prostě, co nejcennějšího měla, možná že to, v tom nechala celý svůj majetek a najednou to vylila Ježíšovi na hlavu, ne, tak že to byla obrovská oběť, která, kterou si my nedovedeme ani představit. To znamená, když někdo někoho rád, tak je ochoten pro něho všechno udělat. I když Ježíš říkal, nejsem tady proto, aby se mně sloužilo, nýbrž abych sloužil. Toto není prosím služba, to je právě na tom to zajímavého, to není v- služba v pravém slova smyslu, jak, jakým způsobem posloužila ona jemu? Kdyby mu byla třebas myla nohy nebo nevím co, tak by mu byla posloužila, tak by mu hledala třebas, kde by se usídlil nebo s- starala se vo jeho stravu, ne? To on si tolik necenil, n- vidíte, že například pochválil Marii vedle Marty, která se starala o to, aby měli co jíst a aby měli co pít, ne, pochválil Marii, která se o to vůbec nestarala. A tady pochválil ženu, která vylila na jeho hlavu vonnou mast. Čili to nemělo povahu služby, to mělo povahu úcty a on chtěl říci, každá správná cesta, kterou člověk jde, začíná úctou. Tady asi není vůbec výjimky. Protože jestliže nemáme k těmto věcem úctu, jesiže je bereme jako věc všední, běžnou, tak je přiřazujeme k ostatním světským věcem a nikdy nad nevynikají. A to je právě potom nemožné se pomocí těchto prostředků, takhle pojatých, někam dostat. Tam, tady mám otázku velice obtížnou na zodpovězení, totiž na výklad, spíše řečeno. Pže tady je řečeno, když ten Ježíš, který byl pomazaný, byl považován za Christos, Pomazaného, na Krále, myslím duchovního, se dal pomazal od ženy hříšné, tak to dalekosáhlé následky ve výkladu, protože hříšný člověk pomazává Ježíše. A pasuje ho vlastně tím způsobem na duchovního Krále. My opravdu můžeme Ježíše považovat za Krále hříšníků, to je správné pojetí. A bych to nechtěl takhle lechce obejít. Víte, že Pán Ježíš se narodil z Panny, to znamená z čisté ženy. A pomazán byl nejhorší ženou, bych tak řekl. Nikdo jinej na něho tu mast nevylil. Mast jako symbol pomazaného. Ta se vylívala jenom na krále, kteří se měli stát jak světskými, to znamená politickými, tak duchovními pastýři státu, neboť to byla ta poslední fáze, ve které se ocitl národ izraelský, že... nevládli proroci a nevládli lidé zas- zasvěcení, nýbrž k- vládli králové, ale za to byli ještě pomazáni, že, nebo bylo na ukázáno od Boha. Ovšem tento poslední, který tam byl, to byl cizinec a nepocházel vůbec z izraelského rodu. To by vás nemohlo zajímat, ale je to velice důležité. Že i ten symbolismus je tam dopracován do posledního puntíku. A proč je pomazán Ježíš Kristus hříšníkem? Protože, nebo hříšnicí, na tom nezáleží, a- ačkoliv s- ž- je to mysim žena, taky je v tom něco. Že totiž on přišel k nemocným, ano, a jejich je králem. těch zdravých, né, jim kralovat, jim být největší nadějí. bych rád, kdybyste se s... s tímto spokojili, jestli ale né, tak my si to řekneme nanečisto, protože, aspoň v symbolech, protože to by vyžadovalo opravdu velice sáhodlouhý výklad. Tak jak se odhání myšlénka starostlivá, ano? Jak se zbavím starostlivosti? Samosebou, že na to není jeden recept, protože jsou tady podmínky pro starostlivost. Ta starostlivost pramení z různých situací. Každá situace je jiná. Jenomže... bych jako nepovažoval situaci, která potká, za něco pokaždé jiného. si myslím, že všechny situace, které vedou ke starostlivosti, ke strachu, bázni a tak dále, roztěkanosti, neklidu, že mají jeden jediný zdroj, přestože to vypadá, že to přichází zvnějšku, a ten zdroj je ve mně. To znamená, musím s- správně odhadnout, že kdybych si to nezasluhoval, že by taková strašidelná situace nenastala. Čili ode se chce uznat, že já... musím uznat, že si toho času zasloužím starostlivost nebo strach proto, že nemiluju především Boha, nýbrž sebe. Čili nemusím dělat dlouhé zpytování svědomí, a místo abych pána Boha v chvíli, jako využíval tím, že bych řek tak mě, budu hodnější, tak starostlivosti zbav, to jsem dělal ze začátku v koncentráku todleto, a vždycky když jsem jako sliboval Pánubohu, že budu hodnější, tak jsem dostal zrovna namazáno vod nějakýho gestapáka. Ale přesně, jak jsem takovou myšlenku pojal, budu lepší, budu daleko lepší, než jsem byl předtím, tak vždycky jsem dostal okamžitě nějakou ránu. Čili tam mně jasně ukazovala ta situace, jsem byl tvrdě duchovně poučován velice skvělým způsobem, ranami, jako to dělají v zenu, že... nemůžu, že tímto způsobem se starostlivosti nezbavím. Naopak si ještě přikládám polínka do ohně, ano? Do ohně starostlivosti. Opačný systém je správný, sval všechny starosti na hlavu mou, asi v tom smyslu. To znamená, nechtěj aby Pán Bůh je za tebe nesl. To by bylo nesprávné tvrdit, to, v té, v tomto termínu možná byste to tušili, že tam je obsaženo. Ne. Nýbrž uvědomovat si, že se starám lidsky, jak chci, protože neznám příčiny, neznám následky, tak nemohu předejít některým věcem. Aspoň některým ne. Čili mně stačí, když mám z něčeho starost, dělat tak, jako člověk nestarostlivý, jako člověk, který s klidným svědomím udělá všechno, co může. Jenom to. A nikoliv ani o chlup dál. A jestliže to tentokrát dělá tímto způsobem, tak to nedělá proto, aby se zbavil starostlivosti, nýbrž, že si je vědom toho, že ta starostlivost stojí jako jeden z největších hříchů mezi ním a Bohem. Čili že, že to není nic jiného než Jidášova vlastnost a že se jím, že musí přestat chtít být Jidášem. Když jsem starostlivý, tak chci být mermomocí Jidášem. Chci zradit Ježíše Krista, protože jdu od něho pryč. Dělám si to po svém, neboť se starám. Dělat něco po svém, na to je nejlepší definice starati se, to je dělat si něco po svém. Kdežto když to prostě dělám jako povinnost od Boha danou, tak se situace úplně vobrátí. To je nejjednodušší recept na to. Samosebou jsou složitější recepty a musím říct, že bych si v každé situaci počínal asi jinak. Ale to je obecný princip toho. Je tady, starostlivost může vznikat taky, to je specielní druh starostlivosti, která vzniká tím, že například úroveň víry nemám stále stejnou a že si třeba vyčítám, že jsem malověrný a že nevěřím, jak bych měl, neboť by se situace zaručeně vyvíjela jinak. To je mi jasný, že v dobách, kdy jsem věřil, že to úplně jinak šlo a že teď, když nevěřím, tak to jde s- zase špatně. Čili že to je nedostatek víry. Upozorňuju vás ale, že víra je dar nadpřirozený a že bych si neměl vyčítat, že jsem, že tu víru nemám. Nýbrž bych si měl jenom vyčítat, jako to dělal Ježíš Kristus, copak nevíte, že jsem s vámi? Rozumíte? Jenom to. Že bych si měl vyčítat, že v chvíli zapomínám na Boha. A tím bych samozřejmě smazal jakoukoliv malověrnost. Ovšem vono se mi to hezky říká, ale když se mně zdá, že ten Pánbůh vedle spí a velice tvrdě, jo, protože jsem postaven před momentální řešení, které nemohou třebas dokázat provést, no, buďte připraveni na to, že když toho Ježíše vzbudili na tom jezeře, ne, jak tam byla ta bouřka, že za to dostali. Když vzbudíte svou starostlivostí toho takzvaného spícího Boha vedle sebe, tak budete za to dostávat. To znamená, budete tím trpět tím nejhorším utrpením, že se na vás bude zlobit ten, kterýho byste n- n- jako posledního radš- nechtěli tedy rozzlobit, že jo? A, takže bych vám radil, abyste malou víru nepovažovali za, jenom za osobní neschopnost, nýbrž za následek jiných příčin, které nejsou v oblasti víry vůbec. Které jsou v oblasti činů, v oblasti jiného způsobu myšlení, v oblasti toho, že si jedu sám. Že voni si například na tom, tam je to krásně řečeno na tom jezeře, kde byla ta bouřka s Ježíšem, ano, že voni, když Ježíš usnul, jeli si po tom jezeře bez něho zase. Rozumíte? Oni, ten spí, co, tak co? Teďka jedeme bez něho, teď to musíme sami řídit. Nikdy to sami nemůžeme uřídit, nic. Právě když si nejlíp myslíme, všimněte si, že to sami uřídíme, tak jsme přesvědčeni... jsme přesvědčováni okolnostmi, že to sami neuřídíme. To je jedna zvláštnost, že člověk čím dál výš stoupá, tím je svobodnější v nejširším slova smyslu, ale tím je také zároveň závislejší na tom novém zdroji, který v sobě nalezl. Tu závislost jsme například pozorovali u Ježíše, že mohl dělat skrze Otce všechny možné zázraky, že mohl obracet hříšníky. To byla ohromná závislost. Tak velká, že ani chvilinku se této závislosti nezbavil a nespouštěl. Jakou míru svobody mu to dopřávalo, jakou míru volnosti jednání, jaké, jak mu to nastavovalo jeho schopnosti lidské, že ano? To, to vůb- to je nemyslitelné. Čili to je zvláštní druh svobody, který je, kdybychom to z hl- z vnějšího hlediska viděli, otroc- otrokářstvím. Nic jiným než... než otroctvím, že ano? A nejenom otroctvím vůči tomu Bohu, nýbrž otroctvím vůči všem bližním. Neboť on byl velkým v království nebeském, že ano, tak von opravdu jim otročil. Proto tam myl ty nohy a to všechno ostatní a... a proto jim taky nezazlíval jejich vady. Prosim vás, dejme tomu, když se tam ti apoštolové báli, ti žáci Ježíšovi báli na tom jezeru Genera- Genezaretským, kde byla ta veliká bouřka, tak chyba nebyla v tom, že byli bázliví, nýbrž chyba byla v tom, že jeli tu chvíli, jak se domnívali, bez Ježíše, bez jeho dozoru. A to znamená bez něho. A proto se musela bouřka rozpoutat. Protože oni byli tak daleko, že si nesměli dovolit, oni byli tak velcí votroci, bych tak řekl, že si nesměli dovolit bez něho jet. M- my si můžeme ještě klidně jet bez něho, ale oni ne. A to bylo vidět také ještě na jiných případech, že například léčili a nepodařilo se jim léčit, křísili, nepodařilo se jim křísit. Zapomněli, že je tam poslal ze svým požehnáním Ježíš. A tu věc si dělali, to léčení si dělali jako svůj případ, jako že oni léčí, a to je... to byla veliká chyba. Kdekterý lékař si může dovolit, a bylo by chybné, kdyby si to nedovolil, léčit to ze své kompetence, kdežto duchovní lékař musí léčit z kompetence Boží, z, s, tedy, že ho Bůh k tomu postavil a že ho Bůh k tomu určil. A kdykoliv tohleto apoštolové neudělali, tak se jim to nepodařilo a musel zakročit Ježíš a vyléčil. Ale tím jim dokázal, toto jsi dělal beze mě. Rozumíte? Jinak, tak podívejte se, tady je mi řečeno, mockrát se přistihuji při tom, že vlastně zrazuju Ježíše, že prostě nejednám tak, jak on by jednal na mém místě a že nejsem schopen žít tak, jako on mi to velí a tak podobně. nechci říct nedělejte si z toho nic. To nechci říct. Ale dyť je to hra lásky, vždyť jestliže se pořád cítíme závislí tím, že jsme nedokonalí, tak to je nejjednodušší způsob pocitu závislosti, navození pocitu závislosti. Jenom to nesmíme nechat přerůst sobě přes hlavu do zoufalství. Ale tímto způsobem se ustavičně navazuje pocit závislosti. si pamatuju na těch prvních sto sedmnáct dní svého vstupu na cestu, jak jsem hlídal sama sebe, ale tak úzkostlivě, abych neudělal hřích, ale vám řeknu, tak hloupě úzkostivě, jak se to mně neska jeví, že jsem radši vůbec nic nedělal, radši jsem, s nikým se nestýkal, slyšel jsem světské c, tak jsem utekl a tak dále. M- měl jsem něco světského dělat, nedělal jsem to, ne? Měl jsem například jít, tak radši jsem nejedl a tak dále, tak daleko to šlo. Ale, no... to velice prudce svazovalo s tím božským. Velice prudce. Jenomže to je začáteční stav tuhleto. Ten svatý Petr po převzetí Ducha svatého si byl vědom toho, že je hříšník. Ale ho to takhle nepoutalo v tom smyslu jako třebas tuhle na tom začátku. Sice poprosil Ježíše, aby se od něho, aby se k němu nepřibližoval, že on je hříšný, ale z jeho milosti pořád žil. I při hříšnosti. On se neztotožňoval s hříšným Petrem. Jemu vládl, tomu hříšnýmu Petrovi skrze toho Ducha svatého... To je, to je to osvobozující na tom a to jsem tehdy samozřejmě v těch začátcích vůbec nedokázal. Tady je ovšem problém, jak mít toho Ducha svatého, jednat v tom duchu Božím, v tom pravém duchu. Upozorňuju vás, že tady platí zásada, kterou nesčetněkrát, ne před vámi, ale před jinými jsem tady říkal. Že totiž... to vanutí Ducha svatého a to jeho působení jenom jednu jedinou podmínku, aby neustalo. A ta podmínka zní, nechtět ho zachytit, nechtět ho uchopit, nechtět ho vlastnit, nechtět ho mít, rozumíte? Jakmile ho chci mít, toho Ducha, tak ho v tu chvíli ztrácím. Copak si myslíte, že ti žáci, dokud chtěli mít pořád vedle sebe Ježíše a chtěli být jím poučováni, jím vedeni, aby se všech- o všechno při nich staral, že byli v konečné fázi vývoje? Naopak, museli vytrpět to ukřižováni Ježíše a ztratit veškerou víru a podobně, že? My je v tomto sice napodobujeme doslova, ale není to to nejlepší, co můžeme dělat. Protože daleko lepší je si uvědomit, za jakých okolností k nim sestoupil Duch svatý. Když to nejméně čekali. Byli shromážděni, nic netušíce, najednou bylo slyšet veliký hukot a plameny ohnivé a tak dále, to všechno znáte z Bible, nebudu to ani říkat. I ten hukot a ty plameny jsou velice jaksi symbolicky důležité. To znamená, přehlušilo je s-, přehlušili je, přehlušilo je to je samotné, ten veliký hukot, je tam psáno, veliký hukot, to znamená všechno myšlenkové dění a všechno ostatní. A oni najednou se cítili být v područí toho Ducha svatého nebo... to je pěkné područí, že, být jím osvíceni nebo naplněni. A vzájemně se divili, co všechno pomocí toho Ducha dokáží. To znamená v okamžiku, kdy to nejméně čekali, že? Kdy byli připraveni, že to jako dál třebas nepude s nima, že se buď provinili, že se rozutekli a tak něják. Tak proč ho získali? Protože dokud ho chtěli uchopit toho Ducha, nezískali. Když ho nechtěli uchopit, tak najednou k dobru jim přišlo všechno to, co předtím dělali. To všechno, že směli chodit z Ježíšem a že mu směli pomáhat v jeho a... v jeho práci a tak dále. To všechno se najednou ukázalo být kladem, neboť jenom takovým směl Ducha svatého odevzdat, které opustil. Je to pravda? Kdybych vás neopustil n- a nemoh bych vám poslat Ducha svatého. Je to tam jasně? Čili se takhle dívám na situace třebas, jak vy tomu říkáte, stresové nebo zármutek nebo utrpení nebo, nebo bázeň nebo nějaké rozčilení nebo strach. Tady jsem nejblíž Duchu svatému. V tomto momentu. Ovšem musím to umět tak udělat, abych si byl vědom toho, že tady mně sahá ta situace na kobylku. Tady zbavuje samotného. jsem nemožný to řešit přeci, že? A čili mně nezbývá nic než se odevzdat, osudu, prosím vás, nikdy ne, nýbrž Bohu. A nejít do ničeho bez něho od chvíle. V chvíli jenom s ním. Jak jsem vám vždycky, rád to říkám, opakuju znovu vo Dobroslavě, že když se proti vzbouřilo těch třicet pět pacientů a chtělo ji dobít v její komůrce, tak nakonec řekla, Ježíši Kriste přede mnou, za tebou, a všechno bylo vyřešeno. Jenom že ho pustila před sebou. Do všech strašidelných situací pustťe jeho před sebou. Ne, aby tam zjednal pořádek, ale abyste směli jít za ním. Ne- nebuďte sami. Ne- nikdy nebuďte sami. A... to znamená, že ho nebudete uchopovat, že ano. Vy se jenom, vy se jenom za něj postavíte. Protože, věřte mi to, že kdykoli nastane takováhle situace, tak nestojíte za Ježíšem, nestojíte za ním. Stojíte jenom za sebou a skrze sebe jednáte. Jinak tomu není ani možné, aby to ji- za jiných okolností vzniklo. Jenom malinký dovětek, když jsem tady mluvil o těch sto sedmnácti dnů toho zažívání takové blaženosti, blaženého spojení, bych tak řekl nebo nějak tak, jak chcete. Tak, a když jsem tam hlídal tu bezhříšnost, tak to byl stav velice nedokonalý po stránce lidské, protože jsem nevěděl, co s tim. A tímto způsobem se nedá do nekonečna pokračovat. Samozřejmě že soud- soudcovství nad sebou je dobrá věc, ale je to první krok na cestě. z toho soudcovství musím umět přejít dál. Ježíš nikoho nesoudil, neměl niko- pro nikoho slova soudu, ani pro toho Jidáše. A... jenom výjimečně, "lépe by mu bylo", že ano, ale toho sám nesoudil. Jenom ře- řekl... řekl fakta. Ale také my nesmíme soudit sebe, pokud se nepovažujeme, to své oddělené nepovažujme za vlastní své já, ano? Pak máme právo sebe nesoudit. Jakmile přejdeme do této fáze vývojové, že se neztotožňujeme s tím hříšníkem, nýbrž že mu velíme, ne, a že mu velíme za pomoci Boží, bych tak řekl, tak to je vyšší fáze, že prostě toho osla zapřaháme, né, do nějakého úkolu, který mu patří. A jsem potom přešel k tuhletomu, jo? Ovšem to bylo velice obtížné a jsem se s tím dnes- dodneška nevypořádal, ale tak to dělat dál. Nemá se jenom tím soudcovstvím jít, protože to by bešlo, to by vedlo k sebezničení předčasnému... Dnes bych vám chtěl vyložit, aby můj výklad byl úplný, celý ten systém cesty vědomí, jak ho ukázal Ježíš Kristus aspoň do smrti na kříži, protože počítám s tím, že budete jako jednou tak daleko, že byste vystoupili na kříž, tak že nebudete potřebovat výklad poslední fáze. ji sice napíšu, ne, ale nebudete s- s- toho zapotřebí mít potřeb- napotřebí. Ale teď jde hlavně o to, jak měnit prostředky a co si o nich myslet, abyste měli takový výhled dopředu, protože člověk nemusí jít v této, v s- v tomto směru do prázdna, může opravdu vědět, jde. Pokud se to rozumově samosebou pochopit. Tak my jsme se ocitli u Jordánu. Řekli jsme si, že Ježíš Kristus se v Jordánu neocitl nějak nečekaně, nýbrž že připravoval ten vstup tím, že musel být v tom, co je jeho Otce a byl oddán. To znamená, on vstoupil do Jordánu v- ve chvíli, kdy mu to nedělalo vůbec žádné potíže být v tom, co je jeho Otce. Nám s- zatím dělá potíže například dělat bezstarostně práci nebo n- ne- nestarat se. To mu dávno nedělo žádnou práci. Jemu... von se musel vzdělat jenom v tom, aby byl, aby musel být v tom, co jeho Otce. A teď je zaj- teď nastává zajímavá situace, že totiž bez prostředníka do Jordánu nevstupuje. Všimněte si, že používá jako prostředníka svatého Jana, a i když to nebereme takhle osobně, i když si řekneme svatý Jan není svatým Janem, v tom našem symbolismu, že je to součást osobnosti Ježíše Krista jako všechno ostatní, jako třebas Jidáš, ostatní apoštolové, pořád součást jednoho a téhož jedince, který jde do věčnosti, tak si musíme přeci jenom říci, že člověk potřebuje najít nový spojovací prostředek, který předtím nepoužíval, kterého nepoužíval. Nikdy předtím se neucházel o nějaký křest Ježíš Kristus a teď najednou sestupuje do Jordánu a chce být pokřtěn od svatého Jana, který sám uznává, že není hoden, a přesto ale ten křest potom Ježíši uděluje. Jo? Lituju, Stáňo, že jsme byli ve vila Borgéze a že jsme se přesvědčili o tom, co je to svatý Jan. Totiž tam jsme přišli před obraz s... tady ze Stáňou, kde Panna Maria učí Ježíše šlapat na hlavu hada, ano? Velice tedy... způsob podání toho obrazu naprosto nevídaný, viď? Zastavovali se před tím Italové a my jsme se jich, my jsme si toho všimli a my bysme byli voba dva ten vobraz přešli bez povšimnutí, protože jich tam bylo moc. Ale oni si toho všimli, a tak jsem samozřejmě tomu taky nerozuměl, ale odevzdal jsem to a když jsem... když oni kladli tu otázku mezi sebou, ty manželé, tak jsem jim odpověděl asi takhle. Člověk není schopen z vlastní síly potřít svoje vášně a toho Satana, toho Arcisatanáše, kterým je jeho já, leda s pomocí Boží, ne, s pomocí nějakého prostředníka. Nejvýznamější prostředník je Panna Maria, nesmrtelná duše. A svatý Jan Křtitel právě je předobrazem takového pomocníka, je jeden z těch pomocníků, pže ono těch pomocníků může být víc, samozřejmě. Všichni jsou ale posláni vod Boha, tedy nejsou to lidské síly, jak jste správně mi tady oba dva říkali. Ale... je tady řečeno, ani Ježíš jako vtělený Bůh by se byl nestal svatým, by se byl nestal bezhříšným, kdyby byl nedokončil pokání z vlastní iniciatívy, z vlastní síly, nebýt zásahu z, odněkud odjinud, z vyšší síly, ze síly svatého Jana Křtitele. Tohleto není v Ježíšově životě nic nového. Protože před jeho narozením proroci hlásali jeho příchod. To byla obrovská duchovní pomoc, prže tam čas nehraje takovou roli, jak my si to představujeme, to my si m- řeknem, to bylo před tim, to není pravda. Tady z časového hlediska jsme na omylu, protože to časově nemůžeme brát, ano? To se stalo kvůli Ježíši, a tedy to souvisí s ním, že ho prorokovali, a tím připravovali pro něho půdu, že? Potom svatí tři králi přišli, napřed ještě ty andělé zvěstovali, sláva na výsostech Bohu, ne, a tak dále, při jeho narození. To byly taky pomocníci. A potom přišli svatí tři křálové, králové a přinesli tři dary. To byli taky pomocníci, že, mu přinesli tehdy myrhu, toto pomazání, které potom opakovala ta žena. A víte, proč ho opakovala, že? To bylo první pomazání, které se dostalo Ježíšovi. Že ono si takhle, v takovém širokém rozsahu si to všechno s- popo- pospojíte dohromady a potom snadno pochopíte, že svatý Jan tam stejnou funkci jako všechny tuhlety činitelé a že tedy on přišel proto, aby pokání bylo dovršeno, rychle dovršeno. O co je to to pokání? My si představujeme, že to pokání je... prostě... stav nebo takový počínání, že se snažím žít bez hříchu, jdu někam na poušť, postím se, činím zkrátka pokání. To je nesprávný pojem pokání. Protože pokání je, dovršené pokání je stav bezhříšnosti. víte, že, myslím, že to je ve svatém Janu, ale je to v jeho epištolách, kdo se znovuzrodil, nehřeší. A on se potřeboval znovuzrodit, znovu se musel narodit, v tom Jordáně, to víme, že se znovu narodil, to bylo dokonalá výměna světel a... potom nehřešil. Ovšem ještě musel projít zkouškou, jestli bude hřešit nebo ne. To je jiná věc. To je kvůli nám, protože my nikdy dokonale neprojdeme Jordánem. To se nám nestane. My všechno děláme tak polovičatě, to všechno, co je v Ježíši, u Ježíše napsáno, to je ideál postupu, kterého ani zdaleka nedosahujeme, toho ideálu. Tak teďka bychom řekli, jaký je to tedy prostředek? To je vlastně milost Boží, milost Boží, která ale... o kterou, a pro, a na rozdíl od jiných milostí, na kterou nesmíme čekat, nýbrž která je pro nás od věčnosti připravena a která nam na určitém stupni přímo náleží. I když ten svatý Jan Křtitel říkal, nejsem hoden a tak dále, ne? Tak tu milost přeci na... na něho, pro- prostředníkem byl, aby ta milost na toho Ježíše sestoupila. Tak Ježíš Kristus potom jde na poušť, aby se, aby zlačněl. Je tady otázka zlačnění. Protože když třebas se dověděl v tom Jordánu, že je milým synem Otcovým, tak touto milostí, to, tímto vědomím byl naplněn. To tedy je zářný příklad toho, jak se vyprázdnil od radosti, to musela být obrovská radost, tosim představit, kdybyste něco takovýho zažívali, jak by to s vámi mlátilo, že? Von tak dlouho se, místo, aby se z toho radoval, tak von si jde na poušť. Okamžitě jde na poušť. Vidíte ten příklad? Tady n- v této výškách nemůžeme se jenom tak beztrestně radovat, prže to chápeme, že to vůbec není pro nás. Ta milost nebyla pro Ježíše, ta milost byla pro lidi, ke kterým přicházel. Teď nastává fáze, kdy, u toho, kdo tohleto ví, že on svým vědomím, svým stálým vědomím posbírává všechny kousky, které my nikdy předtím neposbírali a posbírat nemůžeme. To je nemožné. Ten rozkouskovaný život se od chvíle u něho spojuje v jeden jediný celek. Tohleto když se čte například u Indů a i u některých křesťanských mystiků, tak byli v podezření, že jsou pantheisti, že si myslí, že všechno je Bůh. To není pravda, to je tedy klamný dojem o tom, jak voni zažívají toho Boha. Oni jenom vědí, že všechno je pospojováno skrze toho Boha. Voni zažívají totiž po tom křtu v Jordánu nebo od něho, zkrátka jakmile tam příjdou, že od Otce vycházejí. Tady byl veliký spor mezi církví katolickou a mezi církví pravoslavnou, Duch svatý odkud vychází, jestli z Otce nebo ze Syna nebo z obou dvou, že? Katolická církev tvrdila, že z obou dvou a kdežto pravoslavní roku tisíc našeho letopočtu tvrdili, že jenom z Otce, a tím se m- rozešli, v této, tuhleto, tam nastalo to schizma, se rozešli, kvůli těm, této věci se rozešli, od chvíle začaly být dvě církve, stavte si to. Ale my takhle theologické věci nemusíme takhle probírat, nám jde o... o něco zcela jiného, odkud Duch vane nebo od koho vane, ale my si musíme uvědomovat, j- du- daleko důležitější je, že ten duch Boží ho vede na poušť, že, a že von to nedělal z vlastní iniciatívy už, že to bylo, že poslechl svého Otce. Vo tu, vo jednotě Ducha svatýho a Otce to snad nepochybujete, ne, to, to se nějaká jiná církev, která vo tom pochybuje, ne, ji nebudu jmenovat. Ale my vo tom doufám nepochybujeme, že nejsou nějak tři osoby zvlášť rozdělené, že je to jednota, je to trojjedinost, ano, o tom nebudem tady dál se bavit. Von tam nešel z vlastní iniciatívy, von věděl z Ducha, že jít na poušť, že zlačtnit a že bude nakonec pokoušen. A byl pokoušen z toho důvodu, že se musel osvědčit. To ještě je, to ještě je vůle lidská tady ponechána v tom smyslu, že se musí osvědčit. Von se musí v tom konání vůle Boží osvědčit. On nemůže jak negatívně, tak aktívně zůstat jenom jako nečinný člověk, který je nositelem vůle Boží. Bůh totiž, Otec, jak jsem vám říkal v minulých přednáškách, není nikdy nečinný. Jenom sme to, se to muselo v Bibli vyjádřit jako šest dní pracoval a sedmý den odpočíval. To je převedeno do... do mythu časového. Čas, to je mythus, ten není pravá skutečnost, ano? Pravá skutečnost je, spočívá v tom, že ustavičně se něco rodí, ustavičně něco se ničí a ustavičně se taky odpočívá. Jsem to jmenoval ten základ, že musí být klidný, ne? To je, to ustavičně jde kupředu. Samosebou, že když to sledujeme na naší planetě, tak tam může vypozorovat těch šest období. To je, to nemění na věci vůbec nic, protože, co jsem, na tom, co jsem tady říkal, protože jinde to probíhalo jindy, né, na jiných planetách a na ji- na jiný straně vesmíru, jinde to probíhá zpětně, vidíme, jak třebas vybuchují nějaké ty hvězdy, né, a tak dále, tam to končí, no. Víme zase... zase jak se, jak se rodí, i když si musíme přiznat, že je to třebas tak daleko vod nás, že je to dávno možná zrozeno... to na... na věci nic zase nemění, o tom se nebudeme bavit. Ale... ten Ježíš byl pokoušen z dopuštění Otcova tedy. Protože když se neosvědčí, kdyby se byl neosvědčil, tak nemohl nastoupit učitelský úřad. Každý se musí dát vyzkoušet zkrátka před tím učitelským úřadem, nedá s-. My taky jsme museli nějaký ty zkoušky, že? A on z toho důvodu, že musí mít jasno sám o sobě, jestli je opravdu vykonavatelem vůle Boží. On sám musí být, mít o to jasno. proto, že tu obrovskou milost od Boha, že ví, že je tím vykonavatelem, ale lidsky musí mít o tom jasno. Že překonává při tom člověka, který je pořád slabý. To jsme viděli ještě před jeho ukřižováním v zahradě, že ten člověk, Ježíš, byl slabý, ne? Chtěl, aby ten kalich byl odvrácen. Ten zůstává slabý a on musí pořád s tím slabým člověkem chodit. A on ho musí překonávat, aby byl ochoten ustavičně plnit vůli Boží. To bylo velice nepříjemný někde. Někde ho také nepřijali, někdy byl taky unaven, se tam dočítáte, né? Někdy se mu taky něco vyčítalo a třebas od nejlepších přátel. No. Tak na to všecko musel být připraven tím, že překonal. se nebudu tady s vámi bavit o tom, co je to ten zápas s tím Satanášem, protože to jsem probral v jiných spisech. To vůbec není třeba znovu probírat. Tadyto po stránce vědomí bych to vysvětlil jenom tak, že jde o trvalou nadvládu vědomí jsoucnosti Boha Otce nad dualizmem, nad dualistickým pojímáním světa. To znamená nad tou rozkouskovaností všech věcí, nad tou odděleností jednoho od druhého. On od chvíle totiž opravdu viděl jednotu všeho. Ta se nedá prosimvás vnucovat, tu nemůžete vidět nikdo z nás, než kdybyste přišli do tohoto stavu, protože do toho se vmýšlet nedá. To byste si něco nalhávali, ne? například kdybych, když chci vidět takovou jednotu s někým, jako jsem to třeba udělal v tom, v zastávala si tam, tak jsem musel, to jsem musel volně navo- navodit, volně navodit, že, jak jsem vám tady líčil. Kdežto tohleto von Ježíš nemusel dělat. On nemusel navozovat žádnou jednotu z ničím, on viděl jednotu všech věcí. Indové mu sice vyčítají, že neviděl zvířata, neviděl jednotu zv- se zvířaty. O zvířatech tam vůbec není řeč, a to mu mají Indové strašně za zlé. Ale bych mu to za zlé neměl, protože on přišel přeci jenom pro člověka, protože pro zvířata se zatím nedá nic dělat. Oni nejsou schopni tyhlety věci pojmout, vono je to těžké pro člověka, né, neřkuli pro zvíře. No oni mají ale jiný poměr ke zvířatům než my, tak se jim nedivím, že mu to mají za zlé. Říkají, toto jediné na tom avataru nám vadí, protože oni tu ahimsá, neškození, postavujou na nejvyšší stupeň dokonalosti. Je to jiná cesta zkrátka. A bych stěl jenom teďka vám znovu podotknout, co to ta jednota je. Von to vyjádřil slovy, co vy uvidíte, učiníte nejmenšímu z bratří mých, mně jste učinili. To jsme si tady vykládali. To znamená, on opravdu pociťoval na sobě tu těch-, tu těžkost, tu tíhu od toho v- od ch- Jordánu, tu tíhu, se kterou celé lidstvo pracuje ku porodu, dokud nezrodí ze sebe Krista. To tedy si nedovedeme představit, co to bylo, co tehdy vzal za tíhu na sebe. To nevzal teprve na kříži. Jenomže teď tu tíhu v- vlastně, řek bych, nechci říct oddaloval nebo ulehčoval si z ní, ale asi tak bych to musel říct, protože nemám slov pro to, tím, že dělal dobro. Ukazoval, že konání dobra je lepší než konání zla. A jistě z toho důvodu, že tím způsobem, jak on konal dobro, přestože o sobě neprohlásil, že je dobrý a tvrdil, že není dobrý, a plným právem. To bylo to správné konání dobra, a to na tomhletom stupni je absolutně nutné, aby to člověk dokázal. Aby nekonal dobro proto, že chce být dobrý anebo že je dobrý, nýbrž že chápe, že jediný Bůh je činitel, který něco dobrého dělá, ano? Čili on měl druhou schopnost vědomí, že si byl vědom, že Bůh je jediný č-, Bůh Otec, je jediný činitel. Že není jiného činitele, že von nic při žádném zázraku nedělá. Jemu zbývalo udělat jenom jedna věc, jít na kříž a nechat se popravit. To musel udělat on, ale všechno ostatní dělal Otec. Všechno ostatní dělal Otec. Ani von, ani prstem nehnul, přestože ho viděli při tolika činnostech, to všechno bylo z vůle Otcovy, a jím, Otcem, přímo vykonané. I když tohleto, jak říká svatý Pavel bylo také z vůle Otcovy, musel do toho zase znovu vložit Ježíš Kristus svou vůli. Jakm- protože kdyby do toho byl nevložil svoji vůli, tak by byl na kříži neumřel. Tím vlastně vytvořil nerovnováhu, a ta nerovnováha způsobila smrt. Jako způsobuje smrt celá ta nerovnováha v našem životě, když, pokud žijeme v dualismu. To způsobuje smrt. Ovšem on dobře věděl, že tu nerovnováhu musí v posledním momentu uvést na pravou míru. Že ta nerovnováha je prostředkem, to je zvláštní druh prostředku, zvláštní druh prostředku, který bohužel křesťanští mystici nepochopili. Bohužel ani jeden. na takový ty nejláskyplnější, ty to pochopili, který přitom pro tu velikou lásku, zrovna jako svatý Jan netrpěli. Ty to pochopili, ale ostatní všichni, kteří tak hrozně trpěli, ty neměli pro tohleto pochopení. A Ježíš Kristus ale toto ukázal, že zjednává záměrně nerovnováhu, aby mohl umřít za nás. Aby se totiž znovu přiblížil ke stavu těch hříšníků, aby s nimi moh přejít na druhou stranu. On nemůže s nikým přejít z nebes do nebe, on musí přejít z našeho umírání do nebe. Neboť celý náš život je smrt, nic jinýho to není v očích Ježíšových. Takže on tu smrt musí zažívat, aby z smrti nás vykoupil. Aby z smrti nás vyzvedl nahoře. Čili vidíte, že tento prostředek tak... tak vznešený, to je něco, co bychom č-, který bychom neměli používat dříve než až, jsme takhle na tom kříži, rozumíte? Čili když se použije dřív, tak umíráme třebas celý život a nedoumřeme. J- jak voni byli nositelé třebas stigmat, že jo, celý život a n- nikam to nevedlo dál, než že pořád pokra- na pokračování umírali. Toto Ježíš nedělal, aby na pokračování umíral. On zvolil prostředek, to mu nebyl vůbec cíl, a ten prostředek fungoval jenom hr- velice krátkou dobu, po dobu toho umírání, dejme tomu tři hodiny, déle. Jak trvá déle, tak je to špatné. Potom totiž, jak se vstoupí na ten kříž, tak pak se neumírá. Pak se nějakým způsobem jenom, bych to připodobnil, bych to připodobnil ke klidu, který musí zažívat třebas každý zárodek, který se rodí, že? On se zakuklí, že, aby měl klid, jo? Nebo zárodek v matčině lůnu, tam taky není zvnějšku nějak porušován, narušován, je to všechno obaleno, ne? Zase lékař mně tady může něco namítat. Čili je to zařízení pro klid taky, kromě jiného, ano? Oddělení od zevního ruchu, takže Ježíš Kristus tento klid musel eště tři ro- tři dni zažívat, aby se to dovršilo. To je všecko symbolické a Indové říkají tomu nirvikalpa samadhi, že jo. Indové říkají, že trvá tři dni a teprve potom člověk je trvale spojen s věčností. Tak něco na tom je, ta zkušenost je na celým světě stejná. Tak to jsem ve zkratce promluvil o všech prostředcích, které potom hrají roli. Tedy jaký je eště, to sem možná neřekl, jaký je ten jeden prostředek od toho Jordánu po tu smrt? Ten prostředek je ustavičná služba Bohu Otci, to znamená ustavičné, nepřetržité vykonávání jeho vůle. A nic jiného, ničím nepřerušené vykonávání jeho vůle, nic jiného to nesmí být, ano? Tak to je prostředek, který samozřejmě nemůžeme dneska realizovat, ale jestliže o něm víme, můžeme se v našem stavu, jsme kdekoliv, snažit o to, abychom vůli Boží konali. Tím si, tím se velice přibližujeme k tomu, abychom mohli vnitřně umřít, abychom mohli se znovuzrodit. Protože do toho se neskáče najednou. Ježíši to trvalo tři roky, než ustavičným, dokud ustavičným plněním vůle Otcovy se nedostal na kříž. Po Jordánu, jak jste si všimli, Ježíš přijímá učedníky. Do učení tedy přijímá lidské vlastnosti, různé lidské vlastnosti. Ve skutečnosti všechny vlastnosti, které člověk má, zapřahá do toho díla Božího. Jí- nutí je, je také k tomu, aby oni konali vůli Otcovu. Je zajímavé, že konání vůle Otcovy neznamená dokonalé konání vůle Otcovy skrze vlastnosti. Protože vlastnost, jak víme, ti apoštolové, ti učedníci tehdy nedokonale plnili vůli Boží a nedokonale plnili příkazy Ježíšovy, a dokonce zrazovali a pochybovali a nerozuměli těm příkazům a tady je krásně vysvětlena ta nedokonalost člověka v jeho vlastnostech. Pže ta trvá i po vstupu do Jordánu i po n- tom zážitku v Jordánu. A potom, samozřejmě, ty vlastnosti musí být přetaveny, špatné odpadnou, sebevražda toho Jidáše, zlo totiž přestane tím využitím dualismu při smrti, čemuž dopomohlo to zlo Jidášovo, smrt, a bez toho by se to bylo nedokončilo, to zlo přestane mít vůbec funkci. To zlo funkci jenom v dualismu, v rámci duálního pochodu přes zlo a dobro, že? Ale potom není třeba ani zla ani dobra, potom je třeba býti nad gunami, jak to říkají Indové. To znamená být dále, než kam mně dovolují vstoupit třebas ctnostný život, pěstování různých dobrých vlastností. A následkem toho ty vlastnosti musí jako poslední prodělat přeměnu, protože ve věčnosti nemůže, v pravém slova smyslu, lidská vlastnost existovat tak, jak existoval před tím, dokud ve věčnosti nebyla. Tam musí být dokonale přetavena Duchem svatým, jak je tam řečeno, to znamená nečekaně, bez vůle toho člověka, přímé vůle toho člověka, seslání Ducha svatého. Tak, to je asi všechno vo, jo? Tady byla nejasná řeč v tom smyslu, jak jsem se přesvědčil, že, to jsem tam řekl, Ježíš Kristus od Jordánu, vstupem do Jordánu začal poznávat, že Bůh Otec je jediný činitel. Jediný činitel, nikdo j- není jiný činitelem. On před tím se totiž snažil o to, aby byl v tom, co je jeho Otce. To znamená, on v tom nebyl. On se, on... on... on vil, že musí být v tom, né? Ale když musí, no tak to se prostě snažil, ne, aby v tom byl, rozumíte? Jakmile ale v tom začal být, a to bylo v Jordáně, neboť tento je Syn můj milý, v němž se mi zalíbilo. To je jasně vidět, že v tom byl, u toho Otce, že jo, že byl s ním spojen, Otec a Syn samozřejmě, to je jednota, ne, jedno jsem s Otcem, ne, říkal on o sobě a chci, abyste taky tak byli zajedno s ním jako s ním zajedno jsem, že jo? Je to jasné? To tam všechno říkal, ale předtím s tím takhle zajedno nebyl, a proto s- nemohl vědět, že Bůh Otec je jediný činitel, protože před tím se s- Ježíš sám snažil, jenom se snažil sám, vůlí vlastní, aby se dostal do toho vědomí Otce. Aby se dostal do toho vědomí, když si uvědomuje, že je synem Otcovým, ano? I vtělený Bůh se musí k tomu propracovávat, tím spíše my, že ano? To mu nepomůže že je vtělený Bůh, on se musí k tomuto stavu vědomí propracovávat, upozorňuju vás. Protože se zrodil lidsky. A kdyby tomu tak nebylo, že by se k tomu musel dopracovávat, tak by to nebylo pro nás příkladem, tak bychom ho nemohli následovat. A jestliže ho my máme následovat, tak on musí za nás udělat všecko kvůli nám, že, proto se totiž taky vtělil, aby nastoupil lidskou cestu od k úplné nevědomosti k naprosté vědomosti a naprosté jednotě. Čili on se tam dovídá, že Otec je jediný činitel, a proto když bude plnit jeho vůli, to je to, to je to činitelství, jo, to je ta jeho činnost, tak bude správně jednat. Kdyby mohl být taky ještě on činitelem, Ježíš, tak by, by to bylo správné, co ty myslíš. Ale jediný činitel je Bůh Otec a nezbývá nic jiného, po Jordánu samosebou, než plnit jeho vůli. Než... než prostě vyplňovat, naplňovat, být jeho nataženou rukou, bych tak řekl, né? To byl ten rozpor, tak čím dále totiž člověk stoupá... na duchovní cestě, tím více se jeho cesta mystická, to znamená znamená spojovací. Čím dokonaleji například modlitba činí dokonalejší, mystická, tím je trpnější, ano? To znamená není aktivní v tom smyslu, jak mi to, že toto musím vykonat, protože mně to někdo nařizuje nebo, tak to ne. Je trpná odevzdaným je to, odevzdáním, ano? A Ježíš Kristus byl takhle dokonale odevzdán Otci, a proto byl dokonale trpný, dokonale trpný. Přes, tebe nesmí mýlit to, že dělal všechno možné. To bylo možné jenom pro tuto vnitřní trpnost. Jo ták. Tak jediný činitel byl Otec. Na shledanou. Je- Ježíš Kristus řekl třebas svým žákům, nemyslete si, že jsem si vás zvolil, vás si zvolil Otec. Vás mně přivedl Otec. A od začátku pořád přesvědčoval všechny, že Otec je činitelem. Vopravdu. Von nebyl přitom činitelem, když si je vybíral, to je vybíral Otec, představ si to. A to byl začátek všech věcí. Skrze a s nimi potom dělal ty zázraky, no. A totéž věděl o Jeruzalému a o všech těchhletěch věcech, že to je všechno z Otcovy vůle. Prosím tě, aspoň nepochybuj o tom, že plnil vůli Otcovu. A když někdo plní vůli Otcovu, tak je trpný, to se nedá nic dělat. Kdyby sám byl to vůlí, tak trpní není. ale dokonale uspokojím eště teď, během dvou minut tím, že ti řeknu, že ta poslední fáze, kterou ty chceš právně slyšet, jsem myslel, že mně, že mně to odpustíš, spočívá v tom, že on se stal vůlí Otcovou, víš, po zmrtvýchvstání se stává vůlí Otcovou. Čili tam je ten náš rozpor potom uzavřen, rozumíš? A sejdeme se ve smírnu, ale před tím tomu tak nebylo. Proč myslíš, že von, viď, ty správně chápeš, že to není dokonalá ost, to... to správně, v to, v tom tvým tvrzení je obsaženo to, ta nedokonalost toho stavu učitelského Ježíšova, to tam je. jsem to ta- ukazoval na těch vlastnostech a na těch všech vostatních věcech. A... protože, kdyby v tom byla dokonalost, tak to byl konec, tak by byl nemusel odejít, nemusel by se dát ukřižovat a nemusel by čekat, bude ukřižován, aby moh posla Ducha svatého. On ale nemohl poslat Ducha svatého, dokud nebude ukřižováný. Je m- je to jasný? Neměl tu moc, pže v době byl absolutně pasivní, trpný, víš? Von se musel dát do stavu aktivity se musel dostat, a to je po zmrtvýchvstání, kde to potom moh vládnout Duchem svatým a mohl Ducha svatého poslat, ale dříve nemohl. bych ho nemohl poslat, toho Ducha svatého. vstanu z mrtvých, budu ukřižován, budu povýšen a vstanu zmrtvých, že ano? Tak jim to přímo řekl. Prosímtě, tak vo tomletom přemýšlej a tam je, tam s- možná se potom v tom vyznáš, pže dneska, ovšem zase časově to není pravda, samozřejmě, to si jenom pomahám, dneska Ježíš Kristus je totožný s Bohem Otcem, čili je činitelem, chápeš? Ale protože se zrodil jako člověk, musel napřed pochopit, že jako člověk není činitelem, že je, že je, že je, když to nejlíp dopadne s člověkem, tak je vykonavate-, to je nejdokonalejší stav lidský, vykonavatelem vůle Boží, ano? Všimni se, že von procházel lidskou cestou, lidským vývojem, jo? Opravdu se shoduješ nebo jenom proto, abys směl, svezls? Kdybyste nepochopili, jakých prostředků máte užívat, že musíte užít trpné, mystické modlitby tak bych vás odstraňoval z pokroku. bych vám znemožňoval pokrok. Vy musíte poznávat, vy musíte vědět od začátku věcí, že vaše modlitba musí být stále trpnější, že musíte nechat Boha v sobě působit, ano? Neboť on je jediným činitelem, když, pokud vy jste lidé, ano? ... Podívejte se, modlitba se stává mystickou, to jest trpnou, z milosti Boží, abych tak řekl, to není věc metody. Totiž, podívejte se, jsem vám tedy dneska vykládal ráno, snažil jsem se opakovat slovo mysl čínsky, ne, a vono mi to nakonec nešlo. Dokud jsem opakoval to jméno mysl, tak to byla aktivní modlitba, né, jako se modlím třebas, prosím, to je aktivita. Proč mi to nešlo? Protože z milosti Boží s- a pro ten cit, který jsem měl, ten přemohl, bych tak řekl, a jsem nemohl dál to vyslovovat. Ta modlitba se stala prudce trpnou. A z trpnosti se zrodil první záblesk spojení s Otcem nebo s Bohem nebo, jak chcete, že ano, to je dneska jedno. Tak kdybych se byl ubránil a z- opakoval neustálé to slovo mysl, tak jsem nikdy do z- tohoto spojovacího stavu nevešel. Čili netrapte se s tím, když do toho vložíte co největší touhu, tak vás ta touha přemůže a přestanete provádět modlitbu samočinně přestanete provádět modlitbu aktívní a začnete provádět modlitbu trpnou. A myslím, že by byla chyba, kdybyste se do toho vnucovali, seděli, mám být trpný, tak byste nic nedělali nebo tak něják, v modlitbě byste civěli, to byste se podobali kameni, a to byste šli dál, to by byl tapas, to bylo to nejhorší, tamas, pardon, to by bylo to nejhorší, co můžete udělat, přebývání v podobě kamene. Čili to nesmí tohleto, ta trpnost je něčeho jiného, to je zažívání obrovské milosti Boží, která přemůže povídavost lidské mysli a přemýšlivost. Předkládá skutečnost člověku, pokud on tedy přechází do tohoto stavu trpné modlitby. Víc o tom těžko budeme říkat, to bysme museli vopravdu vo tom věnovat celou c-, aspoň jedno pol- odpoledne. F. F. F. F. F. F..